Město ovládá epidemie, mrtvých přibývá a špitálem se rozléhají tiché vzdechy nemocných. Celé dračí rody jsou touhle pohromou zasaženy a zlomeny, není tedy divu, že ve svém zoufalství přijmou každou pomocnou ruku. A to i ruku člověka – medika Nicolase; otroka uneseného z Onoho světa, ze světa lidí. A Nicolas pomáhá, protože mu jeho přirozenost nedovolí jinak. Ve špitále se nejlépe projevují jeho neobvyklé instinkty, které mu dokážou napovědět, kdo přežije, kdo zemře, kdo se vyléčí bez následků a koho sužuje žal.

Samotného ho ale zmáhá nezměrná únava, a tak se nečekaně dostává do sídla dračího rodu Dorů, kde má strávit pár dní odpočinkem. Zdá se, že dračí slečna Ania v něm našla zalíbení a její mladší bratr Fiiniskar zase dokáže ocenit Nicolasovu odvahu postavit se čelem nebezpečí a přijímat rány. Samozřejmě, že je Nicolas zvyklý na bolest, vždyť ho dračí rod Urů unesl, aby ho použil jako fackovacího panáka pro své potomky. Dávno už se naučil drakům bránit, ačkoli jejich síle se nikdy nevyrovná. Jak ale Urové snesou, že je jejich otrok zapůjčený špitálu v domě nepřátelského rodu a jak si Dorové poradí s následky nemoci, které potkaly i jejich rod?

Svěží a samozřejmý vypravěčský styl je velkým plusem příběhu, který je vystavěný na barvitosti a originalitě alternativního světa koexistujícího s tím lidským. Časově je děj zasazen někam před vynález parní lokomotivy, který by měl do lidského světa přijít z toho dračího. Draci jsou totiž většinou o krůček před lidmi, ale vždycky se o své vynálezy nenápadně podělí. Ani ne tak z dobroty srdce, jako spíš kvůli své domýšlivosti a pocitu nadřazenosti.

.

Určitou zvláštnost spatřuji ve způsobu, jakým jsou představeny postavy. Jako by je autorka ani představovat nemusela, jako by postavy prostě žily a vy jste jen vstoupili do jejich běžícího života. Čtenář tak nedostane šanci nechat se do světa vtáhnout postupně – prostě do něj spadne a už se jen rozhlíží kolem sebe, aby všechny ty nové informace vstřebal (což není žádný problém, všechno je hezky přehledné a na svém místě). A tak se dozvídá, že je ve světě tříhlavých draků, kteří se rádi perou (dračím rvačkám a soubojů nechybí styl a spád) a většinou po světě chodí přeměněni v podobě, která se neliší od té lidské. Dozví se, že kromě dračích pánů, existují také standarti, kteří se do dračí podoby neumí proměnit vůbec a dráčci, kteří se zase neumí přeměnit do té lidské. Celé tohle pozadí pro příběh je vymyšlené moc pěkně.

Kladné dračí i lidské charaktery jsou vylíčeny tak nějak mile, přátelsky a s ženským pohledem na svět, všechny dost podobně až ploše, a záporáci jsou stejně tak ploše záporní. Všechno je prosyceno a motivováno city, přesto nechybí logika a nikde neodkapává přílišná medovost (tedy kromě medu, kterým se draci opíjí).

Zůstává tu ale ještě samotný příběh, kterému něco malého chybí – jasné směřování. Přestože není čas na nudu, příběhu ubírá fakt, že začíná s Nicolasem a Aniou, aby je záhy odložil stranou a vrhl se k Fiiniskarovi, kterého autorka zjevně velmi miluje (nikdo se jí nediví, je to rozhodně dračí fešák a hrdina). Část vyprávění pak působí jako nikam nevedoucí podloží pro Fiiniho budoucí dobrodružství.

Tuhle knihu mohu rozhodně doporučit všem milovníkům draků. Nejen, že se jedná o výborné propojení dračích tradic s jejich směřováním k technické společnosti, ale navíc v knize najdete také vydařené ilustrace, na kterých se s draky nešetří.

 .

Název: Dračí mor

Autor: Rečková, Jana

Nakladatel: Straky na vrbě
Ilustrátor: Janina Strnadová
Rok vydání: 2011
Počet stran: 300
Provedení­: brožovaná

Komentáře

komentářů

About The Author

Již dvě dekády let jsem vášnivá čtenářka fantastiky. Setkala jsem se snad se všemi subžánry a v každém jsem si našla knihu hodnou přízně. Mezi oblíbené autory řadím C. Barkera, R. A. Heinleina, A. C. Clarka, D. Simmonse, A. McCaffrey, P. Bretta, R. Zelaznyho, F. Herberta, J. Nowak, L. Hamiltonovou... Vlastní literární tvorbě se intenzivněji věnuji zhruba od začátku roku 2010. KatyRZ@mfantasy.cz