Anotace:
Před 250 lety Ascalon hořel…
V zoufalé snaze ochránit svoji zemi před hordami bestiálních charrů zažehl král Adelbern všemocný Ničivý oheň, aby nájezdníky odrazil. Magie ale dokáže být dvousečným mečem – Oheň sežehl jak charry, tak lidi. Zatímco mrtvoly charrů stále doutnaly, Ascaloňané povstali z mrtvých, neboť zuřivost jejich krále je proměnila v duchy pověřené ochranou říše… navždy. Z kdysi mocného království zůstal jen strašidelný stín jeho původní slávy.
O staletí později potomci Ascaloňanů, kteří utekli do Kryty, čelí ze všech stran obležení. Aby zachránila lidstvo, pokouší se královna Jennah uzavřít s nenáviděnými charry mír. Zbývá překonat poslední překážku. Charrské legie nepodepíší smlouvu o příměří, dokud se jim z ruin padlého Ascalonu nevrátí nejcennější relikvie, Khan-urův spár.
Do děsivé, válkou rozervané země se pro Spár vydává družina dobrodruhů, z nichž každého sužují vlastní démoni. Pokud artefakt nezískají, zanikne i veškerá naděje na mír mezi lidmi a charry – nemrtvý král vládnoucí Ascalonu se ho však nemíní vzdát a ne všichni si přejí mír!

 

 

Ukázka:

Clagg si pohodlně hověl v postroji upevněném na hrudi golema, mistrovského kousku z naleštěného a pomalovaného kamene opásaného bronzovými obručemi. Golemovy chápavé končetiny byly zavěšené na zářících modrých magických drahokamech, které oddělené části hranatého stvoření bez hlavy spojovaly, aniž by se jich přímo dotýkaly. Golema držela pohromadě magie o síle, která už Dougalovi nebyla příjemná. Velký krystal zasazený v důlku mezi rameny sloužil jako oči i uši zároveň. Drahokam s ostře řezanými fazetami se neustále otáčel, jak golem zkoumal okolí.

Clagg mu říkal Lamač a zdálo se, že si o něj dělá větší starosti než o zbytek členů své družiny.

„Řekl jsem: ‚Co je?‘“ zavrčel asura a jeho žraločí zuby se podrážděně zaleskly. Dougal jen zřídkakdy viděl asury usmívat se a jejich úsměv ho nikdy neuklidnil.

„Něco není v pořádku,“ řekl Dougal tiše.

„Lidi,“ zabrblala Gyda Oddsdottir a zavrtěla hlavou. Stříbrné rolničky, které si vpletla do dlouhého žlutého válečnického copu, hlasitě zacinkaly. „Vždycky radši přemýšlí, než jednají.“ Se zaduněním postavila na zem obrovské kladivo a rozdrtila přitom na prach vyschlou lebku.

Dougal sebou trhl, ne však kvůli její výtce, nýbrž kvůli rámusu, který dělala. Norna byla devět stop vysoká, ověšená zbraněmi a rachotila chodbami hlasitěji než asurův golem. Dceru dalekých, zasněžených Třesů nezajímalo, kdo ji uslyší přicházet: chtěla nepřítele před svým příchodem varovat. V horku hluboké krypty se její hustě potetovaná kůže leskla potem.

Gydini prarodiče byli také přivandrovalci, utekli totiž ze severu před jedním z velkých Starších draků. Norni byli silní, srdeční, hrdí lidé, kteří uměli rychle vybuchnout, stejně rychle ale i odpouštěli. Od chvíle, kdy Dougal opustil Ebenové Hnízdo, se setkal s dobrými i zlými norny. Ti dobří brali každý den jako dobrodružství, každý problém jako výzvu a každého nepřítele jako šanci na slávu. Většina lidí nechápala, jak nebezpečná dokáží být temná místa světa; norni se však v jejich průzkumu vyžívali.

Gyda ale patřila do druhé skupiny: ráda se chvástala, odsuzovala ostatní a ke všem se chovala nepříjemně. Ráda ubližovala a urážela, jako by cizí úspěchy snižovaly její vlastní váhu. Dougalovi se ale nelíbilo, ani když se usmívala.

„Podlaha. Je příliš čistá,“ upozornil Dougal. Hleděl na Clagga, mluvil však s Gydou. „Nejsou tu žádné kosti. Není tu nikdo pohřbený.“

„Takže se jedná o past,“ uhádla Killeen, jeho poslední společnice, sylvari, s měkkým, melodickým hlasem.

Dougal kývl. Sylvarská nekromantka byla patrně nejpříjemnější členkou družiny, a to včetně jeho. Byla menší než člověk, ale ne tak drobná jako asura, kůži měla zelenou a její vlasy se podobaly spíše listům sukulentu než vlasům lidské ženy. Při každém pohybu se z ní sypal zlatý pyl.

Dougal věděl, že její humanoidní vzhled je jen přetvářka. Killeen i ostatní příslušníci její rasy se rodili zcela vyvinutí z plodů velkého stromu s bílou kůrou daleko na jihu. Její kůže nebyla teplá jako kůže zvířat. Sylvari se na světě objevili teprve nedávno, celá rasa byla jen o málo starší než sám Dougal, už se ale stačila rozšířit do všech koutů jako plevel. Killeen byla typickou představitelkou své rasy: byla upřímná, přímá a soustředěná. V mnoha ohledech byla lepší než většina lidí, které Dougal znal.

Možná proto se v její společnosti cítil tak nepříjemně.

Killeen Dougalovo tvrzení bez námitek přijala, zato Gyda si odfrkla: „Myslím, že se jenom snažíš zdržovat.“

Sylvari Gydu ignorovala a řekla: „Co myslíš, že ji spustí?“

Dougal pohlédl na nornu. „Rámus ne. Možná vibrace, možná tlak.“

„Možná má pravdu,“ ozval se Clagg z relativního bezpečí obrněného postroje. „I slepý kopáč občas najde diamant.“

Asura si chvíli pohrával s řadou krystalů v přední části postroje, pak kývl. „Ach ano. To je ono. Hrubé, ale efektivní.“

„Co je to?“ Dougal nenáviděl, že se musí ptát. Věděl, že se asura jen snaží najít další způsob, jak dokázat svoji brilantnost. Z pohledu asurů existovaly ostatní rasy jenom proto, aby odváděly těžkou práci, riskovaly a kladly hloupé otázky.

„Kdyby se některý z nás zachoval pošetile a vešel dovnitř,“ řekl Clagg a pečlivě vyslovoval každou slabiku, „spustil by smrtící výboj energie, který by zabil všechny přítomné.“

Gyda zabručela, jako by ji žádný výbuch, magický ani obyčejný, nemohl zastavit. Dougal si ale všiml, že zůstala stát jako přikovaná.

„Jestli jde o past, nemohl by ji Dougal zneškodnit?“ zeptala se Killeen. „Proto sis ho přece najal, ne?“

Kdyby podobnou věc řekl kdokoli jiný, vyznělo by to uštěpačně a záštiplně. Sylvari ale mínila každé slovo naprosto upřímně. Skutečně se k výpravě připojil kvůli svým znalostem. Pastí. Dějin. Toho, jak svět dříve fungoval.

„Najal si mě kvůli mým zkušenostem s hledáním mocných artefaktů,“ opravil ji Dougal.

Gyda se hluboce zasmála. „Chtěl jsi říct s vykrádáním hrobek.“

Dougal ji ignoroval. „Chce někdo dodat něco, co by nám pomohlo?“ zeptal se Dougal.

„Tady kytka má pravdu,“ řekl Clagg upjatě jako učitel. „Opravdu jsem si tě z toho důvodu najal, člověče. Víme, že máme před sebou past. Běž ji zneškodnit.“

Dougal se sehnul, zvedl ze země lebku a snažil se neuvažovat o tom, jestli se náhodou nejedná o jeho předka. Za cíl si vybral prostředek komnaty a pro štěstí se dotkl medailonu pod košilí. Pak hodil lebku do komnaty.

Nic se nestalo. Sebral další lebku a hodil ji na jiné místo. Zase nic. Hodil třetí.

Gyda obrátila oči v sloup nad jeho neužitečností a netrpělivě si založila paže na hrudi. Clagg zavrtěl hlavou, jako by Dougal byl přihlouplé dítě.

„Past nespustí rámus,“ řekl Dougal. „Ani vibrace nebo pohyb. Takže zbývá zátěž. Měli bychom poslat dovnitř něco těžkého.“ Podíval se na Gydu.

„Nebudu tvůj pokusný králík,“ odmítla norna tiše a zachmuřila se.

„No, pak teda pošleme golema,“ navrhl Dougal.

„V žádném případě,“ vyštěkl Clagg. „Nepostavil jsem Lamače vlastníma rukama, jenom abych se díval, jak ho vyhodíš do povětří. Je to tvůj problém, člověče.“

„Tvoje chodící socha tě zajímá víc než my,“ pravila Gyda.

„To není pravda,“ prohlásil asura. „Prostě jsem do vás investoval míň než do něj.“

Killeen se rozzářila a oči jí zeleně zasvítily. „Možná bych mohla pomoct já.“

Sylvari vystrčila bradu a soustředila se na kosti, kterými byla obložená levá stěna chodby. Načrtla do vzduchu složitý vzor a vyřkla slova, ze kterých Dougala slabě rozbolela hlava. Nazelenalá zář obklopila ostatky jednoho člověka.

Dougal sledoval, jak se kosti oddělily od ostatních a vytvořily ucelenou kostru. Pohromadě ji držel tmavě zelený svit, ne šlachy. Kostra měla zprava promáčknutou lebku, chyběla jí spodní čelist a také dolní část pravé paže, která končila rozštěpenými kostmi. Stála před nimi jako sluha předstupující před pány.

Dougal se otřásl, když se Killeen na stvoření spokojeně usmála. Pokynula, kostra se vrávoravě otočila a klátivě vykročila chodbou ke komnatě.

Dougal vzhlédl ke stropu, který také pokrývaly kosti, a připomněl si, že nad ostatky se musí nacházet skála a hlína – že se nepohybují tunelem vytesaným do hory z kostí. „Počkej,“ řekl a natáhl se po Killeen, která se usmívala nad tím, jak její dílo klopýtá. „Měli bychom ustoupit a scho…“

Jeho slova uťal výbuch. Oživlá kostra zmizela v kouli plamenů a kouře.

Dougal se skrčil a zakryl si hlavu rukama, aby se ochránil před úlomky kostí, které na něj začaly pršet a poskakovaly a chrastily po zemi. Jeden úlomek oživlého pomocníka spadl Dougalovi za těžký kožený kabátec a uvízl v něm jako špičák nemrtvého.

Když Dougal opět vstal, Clagg už hleděl do jeskyně a špulil rty. „Hrubé,“ řekl asura. „Ale efektivní.“

Gyda se se smíchem protlačila kolem Dougala, vešla do komnaty a zakřenila se na spálenou zem v místě, kde předtím stála kostra. „Dobrá práce, sazenice,“ řekla Killeen. „Aspoň ty si svoji odměnu zasloužíš.“

Dougala se urážka dotkla. Celé družině řekl: „Musíme dál. Může trvat celé dny, ale taky třeba jen několik minut, než se past znovu nachystá. Mohla sice být jenom na jedno použití, to ale nemůžeme vědět.“

Gyda se zasmála. „Tím chtěl říct: „Děkuju, sylvari, za to, že za mě odvádíš moji práci.‘“

Killeeniny tváře ještě víc zezelenaly. „Omlouvám se,“ řekla Dougalovi. „Nesnažím se převzít tvoji roli. Jenom jsem chtěla zneškodnit past, aniž by někdo přišel k úhoně.“

Dougal se zašklebil. Nepochyboval o tom, že omluvu myslí upřímně, o to to bylo horší. Jeho odpověď mohla možná vyznít mileji. „Mohla jsi nám říct, k čemu se chystáš, nebo nám aspoň dát čas vzdálit se od výbuchu. Takhle jsi na nás mohla strhnout strop.“

„Chápu,“ řekla Killeen po chvíli přemýšlení. „Nechtěla jsem ohrozit výpravu.“

„Jistěže ne,“ odpověděl Dougal, protože se cítil provinile kvůli tomu, že jí tak vyčinil. Navzdory všemu se mu její upřímnost líbila.

„Možná za to může toto úžasné místo,“ řekla sylvari a znovu zvedla bradu. „Je úchvatné. Pro můj lid je smrt nedílnou součástí života. Ctíme všechny její části, dokonce i ty nejtemnější. Ale tak úplně ji nechápeme – ještě ne.“ Rozhlédla se po komnatě očima vykulenýma úžasem. „A i tak bychom jí nikdy nepostavili podobný pomník.“

„Nejedná se ani tak o pomník mrtvým jako o odkaz živým,“ řekl Dougal jemně. Jeho podráždění – alespoň vůči její osobě – se rozplývalo. „Pojďme.“ Zvýšil hlas, aby ho slyšeli i ostatní. „Musíme si dávat dobrý pozor. Určitě narazíme na další podobné pasti.“

„Chováš se jako stará ženská, člověče,“ odfrkla si Gyda. „Ani moje prabába Ulrica by nebyla tak váhavá, a to je sedm roků po smrti.“ Odkopla stranou hromadu kostí a zvedla do výšky pochodeň. „Děláš si příliš velké starosti. Jaký je život bez nebezpečí?“

„Delší,“ odpověděl Dougal.

Následoval nornu komnatou, ve které došlo k výbuchu, do jeskyní za ní. Už dříve pracoval s norny. V mnoha ohledech byli větší než sám život, své okolí ale šikanovali ze stejných důvodů jako ostatní. Gyda se chvástáním snažila zakrýt nějaký nedostatek. Přesto se Dougal nezmínil o tom, že ani jí se nechtělo vejít do komnaty s pastí.

„Pcha. Takový život se delší jenom zdá, tak jako nechutné jídlo,“ opáčila Gyda. Dougal šel za ní a všiml si, že se trochu ochladilo. Když se všichni ocitli v následující komnatě, on i norna zvedli pochodně vysoko nad hlavu. Jejich světlo odhalilo, že v nejvyšším bodě vysokého klenutého stropu visí mezi kostmi něco hustého a šedého.

Dougal si zastínil oči před světlem pochodní a upřeně se na chuchvalce zadíval. Napřed ho napadlo, že se jedná o trsy mechu, pak ale pochopil, o co jde.

Pavučiny.

Dougal zaklel. Zakřičel varování, přerušil ho ale Killeenin pronikavý jekot. Otočil se právě včas, aby ji viděl zmizet v díře v podlaze.

 

Info o knize:

  • FANTOM Print
  • Název: Duchové Ascalonu
  • Autor: Matt Forbeck a Jeff Grubb
  • Žánr: fantasy
  • Série: Guild Wars 1
  • Počet stran: 256
  • Provedení: brož.
  • Formát: 145×205
  • Překladatel: Kateřina Niklová
  • Autor obálky: Richard Anderson
  • Doporučená cena: 249 Kč
  • EAN 9788073982096

Komentáře

komentářů

About The Author