Autor: Petra Slováková

Ilustrace: Kateřina Perglová

 

 

Vždycky jsem byla jiná. Jiná než ostatní vrstevníci. Jiná než rodina a sourozenci. Ať jsem dělala cokoliv, vždycky v tom byla cítit určitá odlišnost, která ostatní odrazovala, a kterou mi pak nesčetněkrát vyčítali. Byla jsem starší, než oni. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje krev mých dávných předků, jak mě zalévá magie, když fouká vítr.

Studovala jsem mytologii. Spousty knih, abych si ujasnila, že jsem nejspíš čarodějka. Jsou sice věci, které na Googlu nenajdete, ale já si je prostě domyslela. Nebylo to těžké. Vlastně to šlo samo.

Když jsem chtěla, příroda ke mně mluvila a šeptala mi, co mám dělat. To vyšší moc vedla moje kroky. Měla jsem několik skřítků, kteří se mnou bydleli. Rodiče je samozřejmě nikdy neviděli. Ani jsem se je snažila nijak sblížit. Když mi bylo šest, uvědomila jsem si, že je vidím a oni vidí mě. Ale jakmile jsem to někomu řekla, dočkala jsem se jen blahosklonného pousmání a ťukání na hlavu.

Byla jsem sama v cizím světě, který nikdo jiný neviděl. Jen já. A nikdo mi nemohl pomoct.

Jakmile jsem povyrostla, uvědomila jsem si, že se s nimi mohu skamarádit a využívat jejich sílu ve svůj prospěch. Když mě spolužáci šikanovali, skřítci jim to nesčetněkrát oplatili. Všude jsme chodili spolu a já tak nebyla sama. Byli celkem čtyři. Tkanička, Cibulák, Bručoun a Jeřabin.

Tkanička byla jediná skřítčí dívka, kterou jsem kdy poznala. Mužských skřítků jsem, viděla hodně, ale žen ne. O to víc jsem si vážila toho, že ji mám.

Byla jako matka a tak trochu i objekt zájmu všech ostatních. Usměrňovala kluky, vytýkala jim, co mají dělat a nedělat, ale zároveň se o ně starala a oni bojovali mezi sebou o její pozornost. Vždycky z ní sršel optimismus a dobrá nálada. Když jsem byla smutná, chodila za mnou a občas jsme si dlouhé hodiny povídaly, dokud jsem neusnula při některém z jejich příběhů.

Vždycky nosila velkou mašli v jemných vlasech, které připomínaly předivo pavučin. Její oblečení ladilo v teplých barvách podzimního listí s její rozesmátou tváří. Ráda si semnou dala čaj a sušenky, zatímco ostatní jimi pohrdali.

Skřítci nebyli zdaleka tak družní. Cibulák byl velký asi jako kotě a místo rukou měl zvířecí tlapky. Chodil ve vytahaných kalhotách s kšandami a věčně rozcuchanými vlasy. Taky pořád páchl po cibuli a kamkoliv šel, ten odér ho následoval. V koutku úst žvýkal stéblo, když si nějaké přinesl z venkovní procházky.

Bručoun byl proti němu nerudný, náladový a často se urazil, aniž bych mu něco špatného opravdu řekla. Tkanička ho neustále musela napomínat a vyčítala mu, že se neumí k ostatním chovat, avšak on si to bral pramálo k srdci.

Jeřabin byl z nich všech nejstarší. Štíhlý a se špičatýma ušima. Jako jediný se opravdu podobal pohádkovým skřítkům. Tkanička říkávala, že je to proto, že pocházel z lesa, kdežto ostatní byli skřítci domácí.

Jeřabin vynikal dlouhými narezavělými vlasy a pronikavě zelenýma očima, které mě uhranuly pokaždé, když se na mě zadíval tím svým šibalským výrazem. Obdivovala jsem jeho chytrost, a když mi jednou řekl, že až vyrostu, tak si mě vezme, brala jsem to jako víc, než kamarádský vtip. Vždycky byl pánem situace, a když nápady ostatních selhávaly, našel přijatelné řešení.

„Nespi!“ zabručel na mě spolužák a podrazil mi škodolibě loket, kterým jsem si podpírala hlavu. Málem jsem se uhodila obličejem o lavici a to všechno k jeho velké radosti.

„Dej mi pokoj!“ ohradila jsem se, ale vysloužila jsem si za to jen další nepříliš šetrné postrčení a vzápětí také podražení židle. Spadla jsem na zem a přímo na zadek.

Všichni kolem se rozesmáli. Nepřátelsky jsem se zamračila, postavila židli a sedla si na ni zpátky. Posměváčci si ze mě utahovali, zatímco jsem věnovala pozornost četbě knihy o magii živlů.

Už dlouho jsem hledala příslušný článek. Věděla jsem, že existuje něco, co mi pomůže objevit mé schopnosti. Něco, ale do teď jsem to neuměla pojmenovat. Kapitola, ke které jsem se dostala, pojednávala o kouzelných kamenech, které dokázaly určit ke kterému živlu, má člověk souvztažnost. Stačilo jen nakapat svou krev na vyčištěný povrch a pravda byla na světě.

Rozradostněně jsem si onu kapitolu přečetla ještě několikrát a v hlavě se mi rodil plán. Ani jsem si nevšimla, že zazvonilo. Kluci se rozběhli ze třídy a já zahloubaně nevnímala, že mi ostatní kopou do tašky, když kolem mě procházejí. Pak se na schodech ozval křik. To už jsem i já vyběhla na chodbu, abych viděla kluky na hromadě na podestě schodiště. Nejspíš jeden upadl a srazil i ostatní. Vypadali dost potlučeně a učitelka, která měla dozor, na ně hulákala a vytýkala jim před všema, že nemají běhat po chodbě. Neubránila jsem se zasmání.

„Děti!“ zamručel Bručoun. „Nemám rád děti!“

„Pst!“ zasykl Cibulák.

„Tak vidíš!“ vypískl Bručoun.

„To jste udělali vy?“ uvědomila jsem si.

„Samozřejmě,“ přikývl Jeřabin.

„Nemohli bychom tě přece nechat mezi tou smečkou neukázněných hlupáčků,“ zapředla Tkanička.

„Ale není špatné se mstít?“ zapochybovala jsem.

„My se ale nemstíme. My to děláme, protože nás to baví,“ vysvětlil Cibulák a utřel si do kalhot špinavé ruce kdoví od čeho.

„Je snad správné ti dělat takové věci?“ zeptala se Tkanička.

„Ne, to asi ne.

„Když oni mohou dělat zlé věci, proč bychom jim to nemohli oplatit?“

„Protože je to zlé a špatné,“ namítla jsem.

„Ale kdeže!“ zahučeli sborově všichni.
„Bránit se tomu, když ti někdo ubližuje, není přece nic špatného.

A koneckonců máme v povaze různé lumpárny a vylomeniny.“

„Skřítci nejsou zlí, že ne?“ zeptala jsem se jich, když jsme seděli poslední v šatně.

„To víš, že ne. Copak my jsme zlí?“ zeptala se Tkanička a šťouchla do Cibuláka, který se s rukama zkříženýma na prsou nerudně mračil. Na její popud toho nechal a nasadil trochu smířlivější výraz.

„Usměj se trochu! A ty taky, Bručoune! Pořád se jen mračíš.“

„No, nejste zlí. Jsme přece kamarádi. Známe se od dětství.“

„To víš, že ano!“ ujistila mě Tkanička a pomocí malých vílích křidélek mi vyletěla na rameno. Cibulák se sedl do tureckého sedu a prackami si podepřel bradu.

„Všichni skřítci nejsou stejní,“ řekl dotčeně Bručoun a vydrápal se mi po lemu džínové sukně na koleno.

„Nepůjdeme už domů?“

„Čekám, až odejdou. Určitě na mě před školou čekají, aby mi mohli něco provést.“

„Tak to ne! Mě nebaví čekat!“ umínil si Bručoun a vykročil si to jistým krokem přímo k východu. Ze strachu, že ho někdo uvidí, jsem vyběhla za ním. Kluci tam stáli. A opravdu na mě čekali.

 

Šla jsem domů delší cestou, abych se prošla a vypudila z hlavy ty nechutné myšlenky. Sukni jsem měla celou od bahna, protože mě strčili do kaluže. Kdyby Bručoun nedělal tak ukvapené závěry, mohla jsem počkat, až je to přestane bavit a dají mi pokoj. Naštěstí mi nerozházeli věci, jako minule. Tkanička se hádala s Bručounem kvůli tomu, co udělal a šli pomaleji za mými zády. Jeřabin zřejmě vycítil mou špatnou náladu a chytil mě za ruku. Jeho stisk byl příjemně konejšivý.

„Domy spí, poslouchej.“

Zaposlouchala jsem se a opravdu jsem slyšela oddychování. Sídliště bylo prázdné. Ptáci nezpívali. Domy stály pod neklidnou oblohou, po které se honily mraky. Zvedal se vítr a pískal v oknech. Musela jsem si pospíšit, abych nezmokla, každou chvíli to vypadalo na déšť.

„Kde jsi zase byla, co?“ spustila na mě matka hned u dveří.

„Promiň, mami. Chtěla jsem se projít.“

„Všude tady běhají stáda úchyláků a ty se klidně poflakuješ venku. Nepamatuješ si snad, že jsem ti zakázala chodit přes les?“

„Já vím, ale…“

„Žádné ale, posloucháš, co ti říkám?! Chci tvoje dobro a ty se klidně couráš venku! Kdybys mi aspoň pomohla!“

„Jsem unavená.“

„Tak slečna je unavená! No, to jo, běž do svého pokoje, beztak tady jenom překážíš. A nemotej se tady!“

„Můžu ti s něčím pomoct?“

„Ne! Zavolám tě na večeři. A umyj se, všude tady smrdí cibule! To sem ještě neviděla, aby holka furt jedla cibuli. Nikdo si tě pak nebude chtít vzít…“

 

Neříkala jsem nic. Cibulák po mém přísném pohledu jen pokrčil rameny, jako že on nic. Běžela jsem do pokoje, abych se převlékla a našla si chvíli času na čtení. Sešity s úkoly jsem hodila do kouta, na to jsem neměla náladu. Víc mě zajímala kniha z knihovny o tom, jak zjistit magickou povahu svých schopností.

Otevřela jsem ji, chvíli si v ní jen tak listovala, než jsem se opravdu začetla do obsahu. Písmena byla dost velká a na začátku každé kapitoly byly mystické perokresby. Brnění v rukou mi přešlo do celého mého těla. Čtení té knihy byla meditace.

„Co to zas čteš za kraviny?“ zeptal se brácha, rozvalený ve flekatém tričku na posteli. Cpal se křupkami a díval se na televizi.

„To bys nepochopil?“ odpověděla jsem.

„Zas chceš být děsně chytrá, co?“ rýpl si, ale na to už jsem neodpovídala. Naučila jsem se ho docela dobře ignorovat.

Našla jsem si kapitolu o kouzelných kamenech. Byl tam přesný popis, jak takový kámen najít a pak ho použít.

Chvíli jsem přemýšlela, co všechno mám doma a co bych musela sehnat. Divný nůž s vlnitou čepelí jsem sice neměla, ale určitě by se dal nahradit nějakým kuchyňským. Bylinky jsem si mohla nasbírat v lese. Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat po ingrediencích.

Matka nebyla dvakrát nadšená, že chci jít zase ven, ale když se začala hádat s otcem, tak jsem se prostě vypařila a nikdo nic neříkal, protože byli zaměstnáni sami sebou.

 

Do lesa to nebylo daleko. Mezi stromy se držela tma, nerostly tam žádné keře a zem pokrývalo jen spadané jehličí. Prodírala jsem se pod uschlými větvemi smrkových porostů, abych se dostala do opravdového smíšeného lesa.

Knihu jsem svírala na prsou jako nejcennější poklad. Věřila jsem, že mi přidává šťastnou energii, abych ve zdraví došla na konec.

Proběhla jsem pod prvními olistěnými větvemi. Světlo se pomalu vracelo, zelený příkrov byl o poznání světlejší, než mezi jehličím. Půda byla měkká, rozrytá a místy blátivá. Utíkala jsem přes louku do protějšího háje, protože jsem tam většinou chodila sbírat bylinky s babičkou, když jsem byla malá. Bylo to kouzelné místo a já si byla jistá, že tam najdu všechno, co potřebuji

Půda byla rozbředlá a bahno se mi lepilo na boty. S jistým zoufalstvím jsem si uvědomila, že dostanu vynadáno. Smáčela jsem si ponožky, ale neúnavně jsem pokračovala dál. Mezi stromy se míhali divní ptáci. Z dálky ke mně doléhaly zvuky křičících dětí. Lidí v deliriu jako v amerických filmech. Nedokázala jsem si vysvětlit, odkud se berou.

Srny jsou snad němé. Já nevím.

Hlohové houští mě tahalo za rukávy. Ostny se mi zabodávaly do oblečení a dřely kůži. Pak se na mě vrhla tma. Sápala se po mně. Viděla jsem jeleny chodící na dvou nohách s parožím tak vysoko, že by mohlo podpírat nebe. Sovy se slétávaly na větve z temných dutin. Ve zkrvavených zobácích se jim zmítaly myši s vypoulenýma očima.

Křičela jsem, ale to nejhorší přišlo spolu s liškami. Kožichy barvy plamene. Štěkaly a skákaly po mně, jako by se mi chtěly vydrápat ke krku a prokousnout mi hrdlo. Oháněla jsem se rukama, ale škrábaly mě po nich.

Srny natáčely hlavy a mláďata do mě šťouchala, aby mě popostrčila kupředu.

Křičela jsem. Skřítci se je snažili zastavit, ale nemohla jsem se hnout. Pohnout se ani tam ani zpátky. Něco velkého mě srazilo na zem. Dopadla jsem do teplé hlíny a vůně trávy mi byla blízká. Dech se mi srážel u úst v páru.

Ptáci mi kroužili nad hlavou, nalétávali na mě, klovali mě do hlavy, kterou jsem si z posledních sil zakrývala rukama. Někdo po mě chodil. Kopyta mě bodala do zad.

Jeřabin se nade mnou vztyčil, bránil mě smrkovou jehlicí. Bodal jim do očí, vypichoval jim je a já si proti své vůli detailně všímala, jak prázdné krvácející důlky mizí s křikem ve tmě. Zručně šermoval kolem sebe.

Kámen! Uvědomila jsem si. Natáhla jsem ruku a sevřela ho v dlani. Naplnila mě energie tak silná, až mi to málem vyrazilo dech. Teď jsem se musela dostat zpátky do bezpečí.

Bručoun stál kousek přede mnou. Byl nahý, svlečený a jeho úd se houpal v rytmických pohybech těla. Nemohla jsem od něho odtrhnout oči. Útroby se mi sevřely úzkostí. Připadal mi odporný, ale zároveň mě přitahoval. Bála jsem se ho, hnusil se mi.

Zvířata kolem něho prskala a uskakovala, když na ně ukazoval a poprvé, co ho znám, se hlasitě smál. Tělo měl pokryté tetováním a svalnaté, v což jsem u něho ani nedoufala.

„Nekoukej se na něho! Když čaruje, je nebezpečný!“

Tkanička mě tahala za rukáv a snažila se mě donutit, abych vstala. Myši jí okousávaly šaty a ona do nich kopala, co jí síly stačily. Párkrát ji strhly pod sebe, a když se vynořila, byla pokousaná a ze zranění na pažích a trupu jí crčela krev.

Plazila jsem se po odřených loktech dál vstříc svému cíli. Po špinavé tváři mi tekly slzy. Zlověstné krákání utichlo. Zbyly jen skřeky a svítící oči ve tmě.

Jeřabin jim zahrozil jehlicí a vysmekl jim posměšnou úklonu. Byla jsem za hranicí lesa, ale ten příslib toho, co by se stalo, kdybych se vrátila, mě děsil. Ačkoliv jsem se nacházela mimo jejich dosah, bylo to strašlivé pomyšlení. Svírala jsem v dlani kámen, který mi měl pomoct odhalit vlastní osud.

 

„Neměla bys to zkoušet,“ řekla Tkanička.

Jehlou na šití jsem se píchla do prstu. Rozložila jsem knihu a čekala na barvu.

„Ale já musím. Je to můj osud,“ řekla jsem a kápla na kámen trochu své krve.

Bylo to jasné – živel vzduchu.

Zajásala jsem. Popadla jsem knihu a utíkala na střechu. Půda byla otevřená, nikdo ji nezamykal, otec si tam chodil pro nářadí. Vyšplhala jsem po žebříku.

„Stůj! To nemůžeš! Nedělej to!“ křičel Jeřabin.

„Prosím, nedělej to! Už kvůli mně!“ zažebral a nasadil ten nejsvůdnější pohled, při němž se mi vždycky podlamovala kolena. Má láska.

Bručoun mě tahal za lem sukně, aby mě odvedl od kraje střechy.

„Poslechni ho! My tě potřebujeme,“ žadonila Tkanička, vypadala, že se každou chvíli rozpláče.

„Já tu schopnost mám! Vím to! Už odmalička jsem byla fascinována větrem. Vzduch to je můj živel! Já poletím, uvidíte! Dokážu to!“ řekla jsem odhodlaně.

Roztáhla jsem ruce a cítila, jak mi boty sklouzly po obrubě. Měla jsem pocit, že letím. Žaludek se mi tlačil nahoru a v chvění v podbřišku zesílilo na maximum. Připadala jsem si nádherně. Vítr mě bičoval do tváří a proudil mi mezi prsty. Nadouval mi rukávy oblečení. A pak nic… jen pád.

 

Hasiči likvidovali pozůstatky rozdrceného auta, na které dopadlo dívčí tělo.

„Ty jo, ty děcka by se neměly dívat tolik na televizi. Tohle s nima dělají ty americké filmy! Vyvolení, Ztracení, Hrdinové a podobně. Jenom jim z toho hrabe.“

„Myslíš, že se zabila, protože si myslela, že je Superman? To sotva. Nejspíš měla problémy doma. Holka v problémovém věku. Už to nezvládala tak skočila.“

„Soused, co čučel z okna, prej říkal, že se usmívala. Viděl ji, jak skočila a neudělal ani prd.“

„Tak viděl holku na střeše, ale jak ho mohlo napadnout, že skočí?“

„Já si myslím, že jí prostě hráblo. Copak si někdo může myslet, že umí lítat?“

 

Tři skřítci postávali na okraji střechy a sledovali dění pod sebou.

„Lidi nic nechápou!“ zavrčel Bručoun a odvrátil se od okraje. Tkanička do něj šťouchla, aby se aspoň trochu usmál. Jeřabin se zadumaně opíral o beton a tvář měl zachmuřenou úvahami.

„Hele to je ta kniha, co jí prý spadla,“ řekl jeden z hasičů.

Vzal do ruky knihu s rozbitým hřbetem a vypadnutými stránkami.

„Se divíš, že skočila, když četla takové kraviny.“

„Tady, koukej: skřítci jsou bez výjimky všechno bytosti zlé a vypočítavé. Mnohdy si najdou lidské dítě, na které se upnou, aby z něho mohli vysávat energii a parazitovat na něm. Také mu duši vysávat. Z toho důvodu je chrání před ostatními vrstevníky. Vybírají si jedince slabší, většinou se sklony k hloubavosti, čímž jsou středem posměchu ve společnosti. Když jedinec zemře, musí si najít jiného hostitele… tohle bych snad ani do té knihovny neměl vracet.“

„Lidi nic nechápou!“ zavrčel Bručoun.

„Usměj se trochu!“ dloubla do něho Tkanička. „Budou další!“

Komentáře

komentářů

About The Author