Pán světla, román Rogera Zelaznyho, oceněný roku 1968 cenou Hugo.

Říká se, že každý den připomíná celou historii světa, vychází z temnot a chladu do zmatečného světla a počátku tepla, vědomí mu kmitne v očích někdy dopoledne, kdy se probudí myšlenky i nesourodé a nelogické emoce, to vše se žene přes polední pořádek až do pomalého, palčivého úpadku soumraku, mytické vize smrákání, jež ústí v entropii opět nastolující noc.

Den začal.

Jama, zavržený z oblačného města, společně s vypovězenou bohyní noci Rátrí a opičákem Taqem, jež je převtělením Taqa Archiváře, čekají. Čekají, kdy se konečně podaří přivolat boha Mahásamátmana, říkejme mu Sam, z nirvány. Tam byl Sam uvržen tak trochu proti vlastní vůli. A jednoho dne se jim to skutečně podaří –  Sam ale nejprve musí najít sám sebe a rozpomenout se na to, kým byl. Rozpomenout se na to, že se kdysi rozhodl postavit nebesům, z nichž světu vládli jeho dávní společníci a přátelé – první příchozí z legendární Zemije. Vzpomíná na svůj příchod z venkova a zjištění, že se božský pantheon v čele s Brahmou ujal vlády až příliš pevnou rukou, že ovlivňuje vývoj lidstva a zastrašuje ho. A proto se Sam rozhodl stát se Buddhou.

Sam, první z Lókapálů (ačkoli si jsou všichni rovni, nejsou si rovni úplně), podvodník, lhář, vazač démonů, Pán světla a největší z hrdinů. A vskutku takovým byl, a ač se může zdát, že jedno se neslučuje s druhým, nesmíme zapomenout, že mnohokrát riskoval sám sebe, aby ochránil svobodu svých potomků (stejně jako potomků ostatních bohů). Alespoň tak je to psáno v legendách.

Kdo, nebo co vlastně v této knize svádí boj – hinduismus s buddhismem a obé s křesťanstvím, nebo pouze lidská touha po moci a ovládání druhých s vírou ve svobodu a člověka? Každopádně barvitost náboženství tvoří velmi zábavné obrazy, které stojí na pozadí příběhu, ovšem zároveň se místy stává poněkud těžkou ke strávení. Věda tu na druhou stranu slouží jako velmi hodnotný a třpytivý doplněk magie, jež vlastně není skutečnou magií, protože je vědou (alespoň tak se Aspekty a Atributy božstev snaží tvářit – jako vědou rozvinuté schopnosti, přirozeně náležející člověku). Těžko se věří, že celé tohle představení tolik plné fantazie, bohů, démonů a převtělování, je ve skutečnosti sci-fi plné vyspělých technologií a mimozemšťanů.
.
Tenhle příběh si nehraje na hluboké emoce a podrobné charakteristiky jednotlivých postav. Vždyť bohy předchází jejich Atributy a Aspekty, které o nich vypovídají mnohé již samy o sobě. Postav je v knize přehršel a není tedy čas příliš se s nimi mazlit. Neočekávaně se pak zdá, že nejlépe propracovanou postavou se stává démon Táraka, vůdce Rakšásů.

Přes genialitu celého příběhu i samotného nápadu se pro mě při druhém čtení stalo největší zábavou sledovat hru se slovy, hru na přirovnání, hru na polapení čtenáře do lepkavých pastí autorova šarlatánství. Některé věty jsem byla samotným autorem donucena předčítat nahlas, protože nemohly zůstat ukryty pouze uvnitř knihy. Mé okolí je prostě muselo vyslechnout, usmát se nad nimi nebo hodnotit jejich váhu (a tímto prosím kohokoli, kdo knihu zná – řekněte mi, co je tak vtipného na tom, když si dá opice banán, protože já se tomu smála dva dny). K zábavnosti určitě dopomohlo střídání vznosné řeči legend a moderního výraziva mnohdy v jedné větě.
.
V tento okamžik je na místě zmínit nový překlad Michaela Bronce. V doslovu se dozvíme, že na něm pan Bronec pracoval deset let. No nedivím se, že si od něj potřeboval čas od času řádně odpočinout. Přeložit něco takového není stejné jako překládat Anitu Blake. Každopádně si ale nepamatuji, že bych po přečtení prvního překladu jakkoli jásala nad slovními hříčkami a za tento nový zážitek rozhodně děkuji.

Sam se usmál. „Když dojde na má vlastní slova, jsem velmi důvěřivý. Věřím všemu, co řeknu, i když vím, že jsem lhář.“

Jsou okamžiky, kdy se při množství jmen, která postavy díky převtělování během vyprávění vymění, může čtenář dokonale ztratit (ačkoli doufám, že se mi to nestalo). Stejně tak se najdou místa, kde čtenář přemýšlí nejen „kdo je kdo“, ale také „kdo co řekl“.  Ani citace z náboženských textů nejsou právě obvyklou a lehce stravitelnou praxí. Je zvláštní, že nic z toho příběhu nevadí, klidně se řítí dál ve zběsilém tempu historických událostí a čtenář se veze s ním.

Ráda bych tuto recenzi uzavřela osobním vyznáním. Kdysi před lety, v dobách, kdy jsem byla na čtenářském poli pulec (ačkoli dá se to říct po pár letech vášnivého louskání písmenek?) jsem z police městské knihovny sundala Pána světla a odnesla si ho domů. První řádky mě zmátly, a přestože příběh nakonec vše objasnil, kniha ve mně zanechala pocit jakéhosi respektu a málem posvátna. Kdo by se také divil, když se celou dobu pohybujeme na poli existence celého božského pantheonu.  Jenže možná, že ten dojem nezanechali sami bohové, ale spíše skvělé nápady, na kterých je příběh založen. A já tedy, s mnohaletým odstupem, řadím tuto knihu po bok několika málo dalších, ke kterým vzhlížím a nalézám v nich inspiraci pro vlastní psaní.

„Konečně,“ řekl opičák. „Vždy jsem toužil jet do bitvy po boku Vazače.“

„V příštích týdnech bude jistě neméně tolik přání splněno, co pohřbeno.“

„Ještě sómu? A ovoce?“

„Díky, Rátrí.“

„A co ty, Taqu?“

„Já si dám banán.“

Název: Pán světla

Autor: Zelazny, Roger

Nakladatel: Straky na vrbě
Překlad: Michael Bronec
Obálka: Tomáš Kučerovský
Rok vydání: 2012
Počet stran: 352
Stav: nové vydání

Komentáře

komentářů

About The Author

Již dvě dekády let jsem vášnivá čtenářka fantastiky. Setkala jsem se snad se všemi subžánry a v každém jsem si našla knihu hodnou přízně. Mezi oblíbené autory řadím C. Barkera, R. A. Heinleina, A. C. Clarka, D. Simmonse, A. McCaffrey, P. Bretta, R. Zelaznyho, F. Herberta, J. Nowak, L. Hamiltonovou... Vlastní literární tvorbě se intenzivněji věnuji zhruba od začátku roku 2010. KatyRZ@mfantasy.cz