O Hobitovi toho bylo napsáno snad víc než o všech třech Pánech prstenů dohromady, takže netřeba nějaká zdlouhavá rekapitulace. Zrychleně: Pán prstenů, úspěch, čekání, touha natočit Hobita, potíže, režiséři, práva, Nový Zéland, herci, peníze, čekání, čekání, začátek natáčení, PR masáž, PR masáž a hle, je to tady! Uteklo to jako voda.

A jaký tedy Hobit: Neočekávaná cesta je? Od Pána prstenů jsme v kinech mohli vidět nespočet mizerných filmů z fantastického žánru. Špatně natočené, s malým rozpočtem (se kterým si filmaři nedokázali poradit) a nepřesvědčivými hereckými výkony. Po této stránce je první Hobit balzámem na duši. Vše je téměř perfektní. Až na pár drobností.

.

Zaprvé tu máme všem dobře známe kulisy, o jejichž přesvědčivosti by se dalo pochybovat. Uměle nasvícená Roklinka opět vypadá jak vystřižená z papíru a hobití nora září jako testovací kuchyň v obchoďáku IKEA. Na to jsme si ale už zvykli. Co mě hodně překvapilo, byla kvalita triků, která se od Návratu krále nijak nezlepšila, ba naopak – v některých momentech se dokonce zhoršila. Možná je to těmi 48fps, ale vrrci běhají podobně jako vlkodlaci ve Stmívání (máznutá hmota chlupů) a celkově při jakémkoli prudším pohybu bylo hodně znát, že skřeti a jiná monstra nejsou opravdoví. Reputaci všem napravuje Glum, který je snad vymakanější než v LOTRovi. Obě jeho tváře jsou excelentní a opět z něj jde strach. Jen škoda, že jsme ho viděli naposledy. Asi…

Hobit film a Hobit kniha jsou dvě věci, které nelze srovnávat. Režisér Peter Jackson očividně vzal všechno, co načetl v Tolkienových spisech, a přidal si hodně ze svého – takže tu máme bitvu kamenných obrů, společenství podzemních skřetů, albínského skřeta s pahýlkem, všem známé tři zlobry, zfetovaného Radagasta a tak dále. Je toho skutečně hodně. Jeden by skoro řekl, že díky akci nebude čas na dlouhé dialogy.

Ale toho času bohužel měli naši hrdinové až až. Většina dialogů má hlavu a patu, ale některé jsou tu jen proto, aby tu byly. To platí hlavně o válečné poradě v Roklince, která tu je jen z toho důvodu, aby se Jackson omluvil ukřivděnému Christopheru Lee a aby si maskéři (a trikoví čarodějové) vyzkoušeli facelift na nestárnoucích elfech (ano, Kate Blanchet a Hugo Weaving nezestárli za těch deset let ani o den). Jediné, co už nešlo vyhladit, jsou hluboké vrásky Iana McKellena – takže Gandalf je v Hobitovi viditelně starší než v Pánovi prstenů – někdy čas nezastaví ani ti nejlepší hollywoodští filmaři.

Jakoby se scénáristé nemohli rozhodnout, zda z Hobita udělají vážně laděnou fantasy, nebo si vezmou k srdci Tolkienovu “pohádkovou” předlohu. Jsme tedy svědky jak humorných, až infantilních epizod (například tři zlobři vařící si večeři či vyšinutého Radagasta na králičím spřežení), tak naprosto vážných událostí, které člověka vtlačí svou tíhou do sedačky (to se týká hlavně retrospektivních částí). Stejně matoucí je inteligence skřetů – v LOTRovi to vypadá, jako by neuměli do pěti počítat, ale zde dokonce umí psát.

Co filmu podle mě nejvíc škodí, je opakování některých scén z LOTRa – Gandalf se zase praští o lustr, opět se naštve, až se hobití nora zahalí do temnoty, znovu šeptá můrám a posílá je orlům (tento záběr je téměř totožný s tím ze Společenstva) a sem tam padne i podobná průpovídka. O stejném hudebním podkresu ani nemluvě.

Zatímco Společenstvo prstenu bylo něco nového, něco převratného, něco, kvůli čemu mladí hoši pobíhali po ulici a stříleli z imaginárních luků a přáli si žít ve fantasy světě, tak Hobit je pouze a jen dobrý film využívající fantasy boom, který LOTR odstartoval. A i když měl první díl Pána prstenů své chyby, pro svou syrovost, poctivost a nepřeplácanost si získal srdce většiny z nás. Hobit je už jen takové pěkné pozlátko, na které se hezky kouká, dobře se poslouchá, ale při jeho sledování nečekejte slzy ani husí kůži.

Komentáře

komentářů

About The Author

Pro MFantasy recenzuji hlavně fantasy knihy a komiksy, ale rád také něco napíši o pc hrách. Za nejpovedenější fantasy příběhy, které jsem četl, považuji trilogii První zákon (J. Abercrombie), Hrdinou (M. A. Stackpole) a Na ostřích čepelí (M. Žamboch).