Autor: Růžičková Kateřina
Ilustrace: Šenkeříková Jitka

.

Světlo. Dokud ho byl ve světě dostatek, považoval jej za samozřejmost. Teď mu scházelo. Na nebi se třpytila poslední hvězda. Vždy zářila nejjasněji, ale z takhle osamělé jakoby temnota ukrajovala větší kus. Kdysi, když se večer na svých cestách ukládal ke spánku, zvedal stříbrnou minci a zakrýval s ní světelné body na obloze. Tahle hvězda jako jediná ozařovala její okraje. Lidé ji pojmenovali Zephira, podle Bohyně. Možná to bylo troufalé, možná to byla pocta. To ať posoudí Bohyně sama.

Bram nechal svou svalnatou paži svěšenou v klíně, a tak rozhodnutí o dalším směru cesty zůstávalo na koni.

„Jak je, příteli?“ broukl ke zvířeti, poslednímu společníkovi, který mu zůstal. Kůň bez ohlédnutí pokračoval ke svému cíli, ať už byl jakýkoli.

Mužovo statné tělo, jindy sršící energií, umdlévalo únavou. O stavu jeho mysli podávaly nejlepší svědectví oříškově hnědé oči přetékající smutkem. Avšak nezbyl tu nikdo, kdo by z jeho očí cokoli vyčetl.

Vzpomínal na dobu, kdy z nebe zářily miliony hvězd a svět byl plný Magie. Na dobu, kdy zněl ze všech koutů hlahol, před kterým musel zavírat okenice, aby se mohl soustředit na studia. Dělo se to v jeho prvním životě nebo v některém z dalších? Netušil. Věděl jen, že to byly časy plné bezstarostného objevování a mladické bujarosti. Co na tom, že už v té době žil mnohonásobně déle než kterýkoli jiný člověk, kterého znal.

Narodil se s posláním, jehož smysl v něm během let dozrával. Během té doby se stal rozpustilým floutkem i váženým mužem, žoldákem i učencem, neodolatelným proutníkem i oddaným manželem. Ať se však stal, kým chtěl, jeho život zůstával nenaplněný a on si uvědomil, že musí najít cosi, co ho udělá celistvým. A tak se stal tulákem a mudrcem, který brouzdal světem a hledal. Trvalo mu dlouhá léta, než si uvědomil, že jeho potřebu, stejně jako vše ostatní ve světě, ovládá nutnost rovnováhy. Hledal bytost, která by byla jeho opakem, ať už to znamená cokoli.

Trvalo mu dalších pár životů, než po celém světě posbíral a poskládal dohromady malé střípky dávno ztraceného vědění. Utvořil si z nich obraz, jenž osvětloval jeho původ a důvod jeho bytí.

Byl synem mocnému otci a bratrem sestře, jež byla všudypřítomná a netečná k jeho existenci tak, jako bývají neteční lidé k existenci čehokoli menšího než mravenec. Jeho sestrou byla Magie. Lidé ji rádi nazývali mužskou destruktivní silou, přestože ji ještě raději využívali. Jejich společným otcem byl ten, který kráčel po půdě světa jako Druhý. Byl to ten, kterého milovala velká Bohyně, stvořitelka života, a byl to také ten, kterého velká Bohyně zatratila.

Co legendy pravily o něm, o Bramovi? Žil jako jedna polovina bytosti, která měla moc tvořit tak, jako tvořil jeho otec a Bohyně ve dnech, kdy procházeli ruku v ruce temnotou.

Hledal. Hledal dlouho. Ze začátku pociťoval radostné očekávání, potom klidné smíření s tím, že onu bytost nenajde hned. Nakonec si všiml událostí, které pomalu, ale jistě měnily obraz všeho kolem něj. Putoval na okraj světa a zjistil, že nebe se tam stalo temným a že v temnotě pod ním nedokáže nic přežít. S každou hvězdou, která z nebe mizela, slábla i jeho sestra Magie.

Hledání se stalo horečnatým. Už desítky let štval koně z jedné země do druhé kvůli každé zmínce, která se mu zdála zajímavá. Všechno zbytečně. Myšlenka, že i jeho existence je zbytečná, že je možná jen zoufalým pokusem otce usmířit si Bohyni a že Bohyně se k tomuto pokusu staví odmítavě, podlamovala jeho víru v sebe sama.

Dnes už věděl, že prohrál. Dlouhé týdny nepotkal kromě drobných živočichů nikoho. Magie byla pryč a on plný děsu očekával, co se stane, až z nebe zmizí i ta jediná zbývající hvězda. První dny hnal koně temnotou jako zběsilý s pocitem, že písek v přesýpacích hodinách života dochází. Jeho oči s šíleným leskem pátraly černotou, ale nenacházely žádný pohyb ani život, jen strašidelnou scenérii čas od času vyplouvající ze tmy.  Měl čím dál větší problémy najít něco k snědku. Zatímco jeho oči se samou beznadějí začaly schovávat za víčka jen proto, aby na ně mohla mysl promítat světlem prozářené vzpomínky, jeho tělo sláblo nedostatkem.

Pomalu zvedl pohled k nebi a zjistil, že má poslední hvězdu přímo nad hlavou. Jeho kůň nejspíš instinktivně zamířil do míst, kde bylo ještě alespoň nějaké světlo. Bál se pohled odvrátit, bál se, že propásne ten okamžik, kdy poslední kousek života vyhasne. Přesto oči nakonec sklonil a odevzdaně je upřel před sebe.

Zahlédl ve tmě něco? Srdce mu tlouklo jako zběsilé a svaly na zádech se proměnily v křečovitě stažené snopce. Nejspíš si s ním jen zahrávala unavená mysl. Oči dívající se do světla, byť tak nepatrného, nejspíš vypověděly službu. Odvrátil se, ale oči žijící vlastním životem se stočily zpět. Znovu ten pohyb. Je to postava na koni? Nenastavuje mu snad jen potměšilá tma zrcadlo? Toužil pobídnout koně k většímu spěchu, ale moc dobře věděl, jak snadné by bylo druhého jezdce minout.

„Haló! Tady jsem,“ volal v naději, že bude jeho hlas fungovat jako maják.

„Kde tady? Haló. Prosím, ozvěte se.“ Slyšel rozechvělý dívčí hlas.

Bram už ji rozeznával před sebou, neváhal ani vteřinu a vyrazil jejím směrem. Konečně stál před útlou siluetou na koňském hřbetě, viděl závoj dlouhých vlasů, ale to bylo také vše. Seskočil z koně a vrhl se k ní. Sklouzla mu mezi paže a on mohl nechat svůj zrak pást se na rysech vystupujících ze stínů. Dívaly se na něj obrovské oči přetékající hrůzou.

„Myslela jsem, že jsem zůstala sama.“ Vzlykla a na něj ten zvuk zapůsobil jako rána bičem. Celé jeho tělo zaplavila jistota, že musí tuhle dívku chránit a pečovat o ni. Jako by mu tenhle úkol někdo vyryl runovým písmem do samotných kostí.

„Jak se jmenuješ?“

„Yas. Říkají mi Yas.“

***

Muž byl vysoký, a přestože se k ní skláněl, musela Yas zvrátit hlavu, aby si ho prohlédla. Ta snaha však nebyla k ničemu, protože jeho tvář neozařovalo zhola nic. Neviděla dokonce ani lesk jeho očí a to ji přivádělo k šílenství. Nikdy v životě se necítila tak vyděšená jako v posledních dnech. Od té doby, co sestra Mel zmizela, tak jako v posledních letech všechno, nepotkala živou duši. Mužova přítomnost jí dávala naději.

Věděla, že by mu neměla důvěřovat. Věděla, že jsou muži krutí a jediné, co dokážou, je ničit to, co ženy stvoří. Jenže slyšet po tolika dnech jiný lidský hlas než ten svůj bylo tolik příjemné. Když ten hlas navíc hladil jako ruka matky představené v tichém večerním šeru, měla problémy přemoci svou touhu schovat se v jeho náruči. Uvědomila si, že by vychovatelky zklamaně krčily obočí nad její slabostí, a proto se narovnala v ramenou a ovládla hlas.

„Jak se jmenuješ ty?“

„Jsem Bram.“ Ustoupil o krok dozadu. Možná vycítil její pokus o získání sebevlády. V ten okamžik si uvědomila, jak je její snaha směšná. Ačkoli tomu sestry dříve odmítaly uvěřit, nyní už bylo zřejmé, že nastal konec světa. Jsou dost možná poslední dvě žijící lidské bytosti, nemají co jíst, nemohou používat Magii, ba dokonce není možné ani rozdělat magický oheň a ona si tu snaží hrát na dospělou, když jediné, po čem touží, je být utěšována.

Paže jí ožila a vystřelila mužovým směrem. Ruce se setkaly. Jeho velké prsty obemkly její malé. Svět se dal do pohybu. Nejdříve se nad tím ušklíbla. Bylo to stejné klišé jako v těch útlých knížečkách, které schovanky tajně pašovaly na kolej a o kterých jednou sestra představená promlouvala jako o zdroji mystifikace. Vždyť žena, jako nástroj velké Bohyně, je předurčena k tvorbě života a muž, jako nástroj Druhého, je vždy hrozbou ničení, a proto je třeba si na něj dávat pozor a ne k němu vzhlížet. Jenže během okamžiku si uvědomila, že to nebylo nic tak přízemního jako její hluboko pohřbená romantická duše. Do pohybu se nedal svět, ale poslední hvězda. S děsem, který zaplavil celé její tělo, zvedla znovu hlavu, aby se ujistila, že se nemýlí. Hvězda padala z nebe. Yas ucítila, že si ji muž prudce přitáhl do náruče a pak už nebylo nic.

***

Bram nemohl odtrhnout oči od hvězdy ani v okamžiku, kdy si uvědomil, že padá přímo na ně. Světlo ho oslepilo. Ucítil slabý otřes a pak přišla naprostá tma. Neviděl vůbec nic, ale v náruči cítil bezvládné tělo.

„Yas? Yas? Slyšíš mě? Probuď se.“ Tiskl útlou dívenku k sobě a nesnažil se ovládat tak jako dosud. Nezbýval už nikdo, kdo by v jeho hlase slyšel paniku. Neproniknutelná tma se na něj tlačila ze všech stran. Tížila ho a dusila. Padl na kolena s dívčiným tělem stále v náruči. Tiskl ji, jako by byla jeho nejlepší přítelkyní, jako by právě ztratil někoho blízkého. Klečel a uvědomil si nejen absolutní tmu, ale také absolutní ticho. Přemítal, zda má vůbec pod nohama pevnou zem, zda je jeho tělo skutečné a zda si tíhu ve své náruči jen nepředstavuje.

Po chvíli si všiml slabého světla vycházejícího z dívčiny klidné tváře. Má možná trochu moc vystouplé lícní kosti a plná ústa na to, aby byla krásná, pomyslel si a málem se nad svými úvahami rozesmál. Co na tom asi záleží? Pak teprve ho napadlo přemýšlet nad tím, že dívka září.

Jas stále rostl a svět v jejich blízkosti se stal opět hmotným. Bramovy oči slzely, protože byly uvyklé stálé tmě. Položil dívenku na zem a skrze přivřená víčka pozoroval, jak se svit shromažďuje nad jejím hrudníkem a vytváří světelnou kouli. Brzy byla záře tak jasná a hřejivá, že musel od dívky odstoupit a odvrátit zrak. Stíny se daly opět do pohybu. Koule se vydala zpět na oblohu a cestou nahoru stále rostla. Ozval se výbuch a svět se rozjasnil.

***

Yas opatrně otevřela své blankytně modré oči. Všude bylo tolik světla. Chvíli bez hnutí ležela a užívala si jeho existenci. Z klidu ji vytrhl pohyb, který zaznamenala koutkem oka. Otočila hlavu. Tak to je tedy on. Ten muž s krásným hlasem. Bram. Na její vkus byl příliš velký, ale na tom nezáleželo. Bohyně do ní vstoupila a osobně jí sdělila své požadavky. Byla to obrovská pocta pro takovou bezvýznamnou, čerstvě vysvěcenou matriánku, jakou byla Yas, a ona nemínila důvěru Bohyně zklamat. Co na tom, že ji, i přes veškerou teoretickou přípravu, zadaný úkol děsil.

„Jak je ti?“ ozval se klidný hlas, když si Bram všiml, že ho pozoruje.

„Dobře,“ usmála se a protáhla se jako po dlouhém příjemném odpočinku. Nezapomněla při tom nechat napnout halenu přes svá pučící ňadra.

„Našel jsem nějaké ovoce.“ Nabídl jí několik scvrklých plodů a posadil se vedle malého ohýnku, který na zemi vesele plápolal. Yas se okouzleně rozhlédla. Všude kolem rostla stříbřitá tráva a několik keřů s temně modrými listy. Jak jí tenhle pohled po všechny ty temné dny scházel. Okolí vypadalo dosti povadle, ale ona nepochybovala, že to se díky velké hvězdě zářící na nebi brzy změní. Pohlédla na plameny.

„Takže i Magie se vrátila.“ Usmála se, protože to tiché teplé plápolání magického ohně jí v poslední době nesmírně chybělo. „Myslela jsem, že přijde konec světa.“

„Myslím, že konec přišel. Pro většinu lidí. Zůstali jsme jen my.“

„Ale proč?“

„Proč co?“

„Proč přišel konec světa? A proč jsme tu zůstali právě my dva?“ Yas mu tak úplně nevěřila. Kdo ví, zda o pár mil dál nenarazí na město plné lidí. Její předchozí obavy se v jasném světle zdály neopodstatněné.

„Slyšel jsem, že už se Božská matka nemohla dívat na všechnu tu zkázu, kterou mezi její stvoření přinesla Magie. A proč jsme zůstali jen my dva? Kdo ví?“

„Pokud Božské matce vadila Magie, proč nevymítila jen ji?“

„Protože Magie je dcerou Druhého a Božská matka ji nedokáže zcela zničit, snad jen na chvíli oslabit,“ konverzoval Bram stále, jako by o nic nešlo, a o tom, že on je také dítětem Druhého a to je možná jediný důvod, proč je ještě naživu, raději pomlčel.

„A jak to všechno víš?“ zeptala se už s posměchem v hlase.

„Hodně jsem studoval,“ pokrčil Bram rameny, „každopádně jistě to nevím. Můžu se jen dohadovat.“

„Co budeme dělat?“ Znovu se v ní ozvala ta malá holčička.

„Vydáme se na cestu a podíváme se, co nám z toho světa vlastně zbylo.“

Rozhlédla se kolem sebe. „Kde máme koně?“

Bram jen zavrtěl hlavou. Do očí se jí prodraly slzy. Cítila smutek za ztracené zvíře, jež jí bylo v posledních dnech jediným společníkem.

O několik hodin později se společně ukládali ke spánku, poté co našli další ovoce a dokonce několik šťavnatých červů.

Snažila se trochu upravit, zatímco Bram natrhal trávu a listí, které zakryl svým pláštěm, a tak jim připravil poměrně pohodlné lůžko. Měla by mít radost, že jí její úkol usnadňuje, namísto toho ho ale v duchu proklínala. Copak by mu dalo o tolik práce navíc, připravit lůžka dvě? Nasadila falešný nacvičený úsměv a přidala se k němu, když zapaloval oheň. Sedl si a zadíval se do plamenů.

„Co jsi zač?“ zazněla Bramova otázka téměř urážlivě a její úsměv zakolísal. Jaký má asi pohled na matriánky? Někteří muži jimi opovrhovali, zatímco ostatní je s chutí vyhledávali. Bála se, že by mohl patřit do první skupiny, a v takovém případě by se po vyzrazení jejího postavení stal Bohyní svěřený úkol téměř nesplnitelným.

„Jsem sirotek,“ odpověděla proto co nejjednodušeji a podle pravdy, protože věděla, že neumí lhát. Bram se po ní ohlédl, ale když viděl, že se nemá k dalšímu vysvětlování, nechal to být.

Chvíli pozorovala jeho profil a pomyslela si, že je vlastně docela hezký. Sebrala odvahu a naklonila se k němu. Vetkla mu něžný polibek do koutku úst, zatímco její dlouhé plavé vlasy je uzavřely do malého soukromého světa. Otočil se k ní, v očích překvapení.

Přitiskla svá ústa na jeho, jemně je obkroužila jazykem a přitom položila své malé dlaně na jeho hruď. Líbilo se jí to. Jeho rty, trpké ovocem, se rozevřely a vpustily ji dovnitř. Dlouho ale nečinný nezůstal a nejen že polibek prohloubil, ale také jeho ruce se pustily do objevování dívčího těla.

Brzy se ztratila ve víru pocitů, které v ní vzájemné doteky vyvolávaly. Když se ale Bram vtiskl mezi její nohy a ona tak ucítila jeho vzrušení, opanoval ji strach. Najednou si uvědomovala své okolí, to že leží bezmocná pod Bramem, i jeho nepopiratelnou sílu. Žhavé polibky, které jí Bram sázel na šíji, už v ní nevyvolávaly blaženost, ale úzkost. Zhluboka se nadechla a snažila se strach ovládnout. Rukama sjela na jeho záda a neobratně ho po nich hladila. Bram se vrátil k jejím ústům a vrhl na ni roztoužený pohled.

Zarazil se. Chvíli si ji prohlížel a pak se svalil vedle ní. Paží si zakryl oči a jeho dech se pomalu zklidnil.

Byla tak strašně ráda, ačkoli si uvědomovala, že se tím pro ni jen všechno komplikuje.

***

Po několika dnech strávených s Yas začínal pochybovat, zda opravdu přežil, nebo se spíše ocitl v nějakém jiném světě, který měl sloužit jako jeho soukromé peklo. Netušil, proč se ta malá rozhodla ho svést, ačkoli z toho měla sama zjevně strach. Rozhodně ale neměl v úmyslu na její hru přistoupit, dokud nepřijde věcem na kloub. Instinkty, které ho nutily dívku chránit, fungovaly, i když ohrožení pocházelo od Yas samotné. Bylo to ale zatraceně těžké.

Vzpomínka na její pružné tělo tisknoucí se vášnivě k jeho číhala stále na okraji, aby se dostávala na povrch v těch nejnemožnějších okamžicích. A pokud vzpomínka zůstávala skrytá, byla tu ještě stejně tak žhavá realita. Dívka, ačkoli se zdála nezkušená, používala rafinované zbraně, tu ležérně spadlé ramínko, tu jakoby nevědomky odhrnutá sukně, ústa v zamyšlení našpulená a pak přišlo vždy to nezbytné navlhčení rtů jazykem.

Na tváři se mu usadil úsměv, když sám sobě přiznal, že neví, kdy má dívku raději. Když se chová jako malá coura, nebo v těch okamžicích pravé nevinnosti, které vyplouvají čas od času na povrch.

Právě teď ovšem sám vydatně napomáhal vlastnímu mučení, když stál na břehu líné řeky a zpoza stromů pozoroval dívčino nahé tělo, lesknoucí se v záři hvězdy kapkami vody. Původně neměl v úmyslu se takové sebezničující podívané účastnit, ale zatímco seděl sám v táboře, v hlavě se mu náhle vyrojila spousta myšlenek na nebezpečí, jež dívce mohou hrozit. Byl to strach, který ho donutil vstát a postavit se na stráž v takové vzdálenosti od ní, aby byl v případě potřeby rychle k dispozici.

Yas vystoupila na břeh a nechala teplý vánek, aby její tělo osušil. Při pohledu na její ztuhlé bradavky zatínal svaly na nohou, aby se udržel na místě. S tichým úlevným povzdechem pozoroval, jak se souká do haleny a sukně, a když vyrazila zpět k táboru, vystoupil z úkrytu. Yas slabě vykřikla leknutím, ale brzy se jí po tváři rozlil úsměv.

Bylo mu jasné, že jeho napjatý obličej vypovídá více než výmluvně o momentálním rozpoložení těla i mysli. Rázným krokem vyrazil vpřed, ale drobná ruka ho zastavila. Uniklo mu tiché zasténání, tak silně na něj zapůsobila chladná dlaň na rozpálené hrudi.

Dívka se k němu vyzývavě přitiskla dříve, než stačil zareagovat, a obrátila k němu zvoucí pohled. Tohle už je moc. Ruce se mu třásly touhou přitisknout ji k sobě. Dostal se do takového rozpoložení, že by k ní ani nedokázal být něžný. V mysli se mu promítl obraz jeho velkého těla, jak se naléhavě a surově probíjí do jejího drobného. Okamžitě ochladl.

„Co to u svaté Matky vyvádíš? Přestaň se přede mnou nakrucovat jak nadržená fena. Copak ti nestačí dát nezájem najevo jemně? Musím ti to vmést do tváře, abys mi dala pokoj?“ Yas zbledla a zavrávorala. Pryč od něj. Věděl, že musí její bolestný výraz ignorovat, jinak se neovládne. Prošel kolem ní se zatnutými pěstmi. Strašně rád by věděl, proč jí božská Matka takové chování dovoluje. Zatrnulo mu. Božská Matka!

***

Probudila se a jako všechny předešlé dny si nejprve několik minut užívala tu prostou skutečnost, že je ve světě světlo. V okamžiku, kdy si vybavila včerejší hrubé odmítnutí, se její nálada rychle zhoršila. Nikdo ji nepřipravil na to, že budou její povinnosti tak těžké.

Myslela si, že všichni muži jsou stejní, a pokud se jim žena sama nabídne, nedokážou odolat. Pokud tomu tak opravdu bylo, mohlo to znamenat jedině, že je mimořádně ošklivá, nepřitažlivá a ve svádění nešikovná. Co si jen počne? Měla chuť zavrtat se zpátky pod deku a nevylézt dřív, než za sto let. Naneštěstí už si Bram všiml, že je vzhůru. Stejně jako včera na něj nepromluvila ani slovo, vědoma si toho, že je její chování zaviněné uraženou ješitností a že jí to v plnění úkolu rozhodně nepomůže.

Bram na ni vrhl sladký spokojený úsměv a ona měla chuť po něm něco hodit. Jak se opovažuje? Všechno v ní vřelo. Bram sebral své věci a pomalu se vydal na cestu. Dala si na čas a jen pomalu vyrazila za ním po prašné cestě. Ve skalnaté krajině vše pokrýval modrý jemný písek a rostlin bylo v okolí jen pomálu. Pomyslela si, že bezútěšný rozhled odpovídá její náladě. Jenže okolí bylo natolik nezajímavé, že se její oči, samozřejmě nechtíc, stále vracely k muži před ní.

Pozorovala jeho mohutná ramena i pevný krok a někdy během tiché litanie, která sestávala z nemnoha sprostých slov, jež se naučila od ostatních dívek na koleji, si uvědomila, že lituje svého zaváhání onoho prvního dne. Toužila po něm a věděla, že tenkrát by ji neodmítl. Proč je tomu teď jinak? Vrací jí snad jen, co sama prvního dne udělala? Ale ona ho od sebe přeci neodstrčila. Učinil tak sám. Možná při pohledu na můj obličej zjistil, že jsem příliš ošklivá, aby mi věnoval takovou pozornost, pomyslela si nešťastně.

Do myšlenek se jí pomalu vkradl divný pocit. Trochu zmateně se rozhlédla, aby přišla na to, co není v pořádku. Nejprve zaznamenala poněkud pokleslá ramena svého průvodce. Co se děje? ptala se sama sebe. Pak ji to trklo. Kráčí za jasného dne po široké cestě vedoucí k městu a nikde ani živáčka.

Konečně před sebou spatřili lidská obydlí. Podvědomě přidala a srovnala s Bramem krok. Ohlédl se po ní, ale na jeho vážné tváři nebyl tentokrát prostor pro potměšilost. Tiše procházeli prázdnými ulicemi. Ze začátku Bram tloukl na dveře některých domů a volal mocným hlasem do ulic. „Haló, je tu někdo?“

Sama byla překvapená jeho vytrvalostí. Vždyť to on od začátku věřil, že nastal konec světa. Několikrát dokonce rozrazil dveře a vloupal se do domu. Pohled, který jim taková opovážlivost přinesla, byl bolestivý. Všude to vypadalo, jako by lidé odešli od rozdělané práce. Neumyté nádobí od oběda zůstalo ležet na stole. Pletací jehlice spadly na zem a vlna se rozkutálela po místnosti. V jednom ze dvorů zahlédli kolo vozu, jež bylo třeba opravit, a pod ním poházené nářadí, jako by někomu vypadlo z rukou. Nakonec i Bram uznal porážku a zbytek města prošli v naprosté tichosti.

Ruku v ruce opouštěli malé město, jehož jméno jim zůstalo skryto a mělo to tak zůstat už navždy. Bylo to mrtvé město, město duchů. Nezůstal tu nikdo, kdo by jim s hrdostí jeho jméno sděloval. Teprve nyní si skutečně připustila, že na Bramově teorii konce světa něco je, a strachy se jí podlomila kolena. Co když tu opravdu nikdo jiný nezbývá? Uvědomila si také, že v takovém případě by splnění jejího úkolu nabývalo na takové důležitosti, že si její dosah ani nedovedla představit.

***

Od toho okamžiku, kdy Yas uviděla opuštěné město, pohybovala se jako ve snách. Začínal o ni mít obavy, a tak se rozhodl utábořit se dřív. Seděl u ohně a pohled na její nešťastný výraz mu začínal lézt na nervy. Všechno by bylo poněkud snazší, kdyby se nechovala jako postřelená laň kvůli jednomu hrubému odmítnutí. Mohla si za něj přeci sama.

„Přestaň!“ štěkl na ni a ona leknutím nadskočila.

„S čím?“

„Přestaň se tvářit jako hromádka neštěstí, když mi ani nedáš možnost ti s tvým problémem pomoct,“ spustil. „Ať už se týká čehokoli,“ dodal pak. Málem propukl v hurónský smích při pohledu na změnu, která se s Yas rázem udála. Prudce se nadechla, do obličeje jí stoupla červeň a z očí jí sršely blesky.

„Nedám příležitost mi pomoct?“ lapala vztekle po dechu. „Myslím, že i naprostý blbec by pochopil, co po něm chci. Možná, že to není tím, že bych ti nedala příležitost. Třeba ani nejsi dost chlap, abys to dokázal!“ Bram vyvalil oči a pak už v sobě smích opravdu udržet nedokázal. Smál se, až mu po tvářích stékaly slzy. Dívčí vzlyknutí ho samozřejmě okamžitě zchladilo.

„Takže se ti opravdu zdám tak ošklivá,“ vyrozuměl z mumlání, které dívka svěřovala svým dlaním přitisknutým k obličeji.

Ale to ne, tohle nevydržím, pomyslel si Bram a přisedl k Yas, aby ji mohl sevřít do náruče. K srdci se mu přitiskl její uplakaný obličej.

„Krásnější dívku jsem snad v životě neviděl a můžeš mi věřit, že jsem jich potkal už hodně. Z těch tvých hrátek jsem málem zešílel. Ale Yas, musíš si uvědomit, že kdybych ti podlehl, možná bych ti ublížil víc než svým odmítnutím.“ Upíraly se na něj lesklé modré oči plné zmatku.

Povzdechl si. „Pokud se spolu jednou pomilujeme, bude to proto, že to budeš sama chtít. Ne proto, že to chce tvá Bohyně. A pokud se spolu jednou dostaneme tak daleko, že se stanu otcem tvých dětí, bude to proto, že to chceme my oba, ne proto, že to chce Stvořitelka života.“

„Jak to víš?“

„Co? Že jsi matriánka?“ odpověděl otázkou a ona přikývla. „Až doteď jsem to nevěděl jistě.“ Usmál se a Yas se do tváře vrátil ruměnec, když si uvědomila, že se právě prozradila. „Když jsi tak dychtivá plnit příkazy Bohyně, možná bys měla vědět, čí dítě jí máš zplodit. Jsem synem Druhého a chodím po tomto světě už mnoho lidských životů. Chodím po tomto světě, abych tě našel, Yas, a teď, když se mi to konečně podařilo, nemíním si do života nechat zasahovat nikým dalším.“

Nemohl pochopit, proč mu Bohyně do náručí vhání jednu ze svých dcer, matriánku pečlivě vycvičenou k plození dětí a opovržení vůči mužům, pokud opravdu cítí k Druhému takovou nenávist. Možná, že ho chce zlomit Yasiným odmítnutím, až splní svou úlohu. Ne, tomu nevěřil. V Yas bylo něco bezelstného a krásného, co její životem protřelé sestry ještě nedokázaly zničit, a on si byl jistý, že nechybělo mnoho, aby to zničil sám ten první večer, kdy se mu vrhla do náruče.

„A to ti jako důvod nestačí ani to, že jsme pravděpodobně poslední nadějí lidstva na přežití?“

„Žádná tíseň, co?“ usmíval se na ni a ona mu úsměv plaše vrátila. „To si opravdu myslíš, že Bohyně tak mocná, aby stvořila i zničila veškerý život, potřebuje k něčemu nás dva?“

Vtiskl jí něžný polibek na spánek.

***

„Tak už toho nech!“ rozlehl se síní hlas Druhého. Zvuk se nesl mezi štíhlými sloupy tak vysokými, že se strop, který podpíraly, ztrácel ve tmě.

„Alius?“

„Můj syn je dobrý člověk, lepší než bych kdy mohl být já, a tvé dceři se zjevně taky líbí. Netrap je už.“ Pokračoval a poklonil se před Bohyní, jež vyhlížela na svět z velkého okna.

„Není mnoho mužů, kteří by v matriánce, která se je snaží okouzlit, dokázali spatřit také něco jiného než krásnou tvář a lehce dostupné tělo. Tomu, že něco takového dokáže tvůj syn, prostě nemohu uvěřit.“ Kroutila hlavou Bohyně. Alius se pohledem popásal na její kráse a uvědomoval si, že musí brzy odvrátit pohled, nebo se mu z té nádhery zamotá hlava. Tak dlouho už ji neviděl. Neodvážil se sem vstoupit. Nyní se ale bál o svého syna. Ani on nebyl tak chladný, aby zanechal Brama v rukách pomstychtivé Bohyně.

„Divo Zephiro,“ ozval se jeho hlas možná o něco přísněji, než si přál, a oslovil ji titulem i jménem, aby si plně získal její pozornost. „Nemůžeš syna trestat za hříchy otce. A uvědom si, že je stejně tvým synem jako mým. Porodila ho lidská žena.“ Bohyně se k němu otočila celým tělem a on při pohledu do jejích rozhněvaných očí pocítil touhu, zalézt pod zem a zavrtat se tak hluboko, aby ho už nikdy nikdo nenašel.

„Jak se opovažuješ vůbec mi přijít na oči, natož mi tu ještě vykládat, co mám dělat!“

Alius se pomalu narovnal v ramenou. Promluvil tiše a s pokorou. „Je mi líto, co Magie, moje moc vypuštěná nekontrolovaně mezi tvá stvoření, v těch prvních letech způsobila. Neudělal jsem to úmyslně. Opil jsem se a sváděl lidské ženy, chtěl jsem se před nimi předvést. Samozřejmě, že to byla obrovská chyba a vím, že jsem ti svým chováním ublížil. Máš pravdu, že nedokážu být věrný a zasloužil jsem si plně trest tvé božské nepřítomnosti, ale jsem tu a odevzdávám se ti na milost. Výměnou žádám jen, abys ušetřila mého syna.“

Na Zephiřině tváři se objevil úsměv. Přikývla.

***

Bram se probudil a popleteně hleděl na tmavou oblohu posetou milionem hvězd. Cítil se zmatený, ale brzy pochopil, že jediná zářící hvězda byla jen hodně živým snem. Vydechl si. Tak konec světa se přesouvá na neurčito, usmál se. Jenže mu bylo smutno. Jeho náruč byla prázdná. Kdy už bude tomu věčnému hledání konec?

Sbalil si věci a modrým krajem vyrazil k městu Grum, jehož světla zářila v dáli. Pobídl koně ke klusu a těšil se, až se ponoří mezi zástupy. Brzy projížděl městskou branou a pozoroval lidi kolem sebe s nadšením, jaké nikdy dřív nepociťoval. Našel stáj, kde zanechal koně, a vložil se do rukou davu.

Poslouchal střípky rozhovorů a těšil se z lidské přítomnosti.

„… zítra to musíme dodělat, ale teď už si půjdeme dát něco k snědku…“

„… líbila se ti ta modrá nebo ta červená…“

„… čekal jsem, že bude královna noci hezčí…“

„… jsem unavená, sestro Mel…“ zaslechl v člověčím hemžení známý hlas.

Rozhlížel se jako šílený, aby nakonec zahlédl povědomou postavu v kápi, jak zahýbá za roh. Vyrazil za ní, ale dav se postavil proti němu. Dostal strach, že se k dívce ze snu nedostane, že mu zmizí. Bojoval proti tisknoucím se tělům, až se konečně ocitl na rohu. Propátrával ulici a nakonec dívku našel.

Její mentorka vybírala pečivo u stánku a mladá učednice jen tak postávala vedle ní. Byla k němu stále otočená zády a on se bál, že je to celé jen výplodem jeho fantazie. Vyrazil jejich směrem. Naštěstí to šlo mnohem snáz než předtím na hlavní ulici.

Dotkl se dívčina ramene. „Yas?!“

Dívka se k němu otočila a on pohlédl do blankytně modrých očí. Její obočí se nakrčilo v malém zamračení. Po krátkém zaváhání vyslovila nejistě: „Brame?“

Komentáře

komentářů

About The Author

Již dvě dekády let jsem vášnivá čtenářka fantastiky. Setkala jsem se snad se všemi subžánry a v každém jsem si našla knihu hodnou přízně. Mezi oblíbené autory řadím C. Barkera, R. A. Heinleina, A. C. Clarka, D. Simmonse, A. McCaffrey, P. Bretta, R. Zelaznyho, F. Herberta, J. Nowak, L. Hamiltonovou... Vlastní literární tvorbě se intenzivněji věnuji zhruba od začátku roku 2010. KatyRZ@mfantasy.cz

Leave a Reply