Autor: Martin Stručovský

Ilustrace: Kateřina Perglová

Hon na škodnou

 

„Nastal čas odhalit pravdu. A zlikvidovat škodnou.“


Sedm

POR

Ještě pořád hledím na prkno, na němž leží mrtvola cizince.

Roberte, ty zkurvenej bastarde! Co to se mnou hraješ za podělanou hru? Co jsi sakra udělal s mým jediným dítětem?

Cítím, jak mi hlasitě buší srdce. Mám chuť do něčeho pořádně bouchnout pěstí; vymlátit ze sebe vztek, který mnou cloumá jako horečka. Vím přesně, kam půjdu. V mysli si představuji, jak Callahanovi dávám pořádný kapky.

 Tohle mi bude muset vysvětlit.

Cvak.

Pozvednu zrak a spatřím dva strážmistry, jak na mě míří pistolemi. V očích se jím zrcadlí: ani se nehni, ty parchante!

Ten vlevo: „Ruce vzhůru!“

Jeho parťák mě prohledá, nasadí želízka a vyvede ven jako nějakýho zloděje.

 

Cela je dokonale pohodlná

studená podlaha

shnilá sláma

krysy

plíseň,

člověk by řekl, že se technologická evoluce podepíše i na stavu věznic.

Co se ale změnilo, je přístup policajtů při zatýkání. Žádná brutalita, podstrkování důkazů ani podobný zvěrstva. Asi mají nasráno z případný žaloby.

Zamřížovaným oknem do cely proniká slabý proud světla, v němž krysy hrají jakési podivné závody.

Čekání si krátím házením kamínků na hlodavce, což jsem dělal naposledy jako malej špunt.

O co tu sakra jde? Co Callahan udělal s mým synem a kdo byl ten mrvý muž?

„Měl jsi odjet, když jsem tě k tomu vybízel.“

Trhnu sebou a spatřím Roberta Callahana s rozpáleným doutníkem v koutku, jak stojí před celou.

V tu ránu jsem u něj a svírám mříže. Přeju si je vylomit a zakroutit tomu bídákovi krkem.

„Co to má sakra znamenat, Roberte? Kdo je ten chlápek v márnici a kde je můj syn?“

„Měl jsi odjet, když jsem tě k tomu vybízel,“ zopakuje.

„Jo, to už jsem kurva slyšel. Ale já bych rád slyšel odpovědi na otázky. A že jich mám fakt hodně.“

„Benedicte…“

„Běž kurva do prdele s Benedictem. Jsem nasranej a unavenej. Kdybych mohl, dám ti přes držku. Jediná věc, po který toužím, je vědět, co se stalo s mým synem. Do čeho jsi to Franka navezl?“

„Já jsem ho do ničeho nenavezl. Poslal jsem ho na misi a ten zmetek zběhnul.“

„Co to tu kecáš?“ zatřesu mřížemi. „Můj syn není zrádná svině. Slyšíš?!“

„Taky jsem tomu nechtěl věřit, ale je to bohužel tak. Přidal se k Černé ruce. Nevím proč, snad kvůli penězům. Co jsem zaslechl, měl velké dluhy z pokeru a tohle pro něj představuje dobrý způsob umoření dluhů.“

„Ty lžeš!“

„Sakra, Bene, vzpamatuj se. Kdo si myslíš, že k tobě poslal agenty? Myslíš si, že jsem to byl já? Myslíš si, že bych byl tak blbej? Já se to snažil udržet pod pokličkou. Snažil jsem se tě držet stranou, dokud se to všechno nevyřeší.

Věděl jsem, že jakmile přijedeš, začneš čmuchat a pokusíš se z toho Franka dostat.“

„Tak kvůli tomu jsi zabil Peggy? Bál ses, že začne zpívat?“

„Zbláznil ses? To si opravdu myslíš, že jsem ji nechal zabít? Někdo do toho bytu vlezl před tebou, to je pravda. Ale určitě jsem to nebyl já ani někdo, kdo plnil můj rozkaz.“

„Tak kdo teda?“

„To já nevím. Ta samá osoba k tobě ale poslala agenty a dostala tě do tohohle srabu. Zdá se, že v agentuře máme krysu. Další krysu.“

Do prdele, Franku, do čeho ses to zamotal? To jsem tě fakt tak blbě vychoval, že ses spolčil s bandou gangsterů?

„Pak ale zůstává otázka, proč by mě chtěl Frank vylákat do Londonu? Ví přece, že bych ho zastavil.“

„Co já vím?“ pokrčí rameny. „Nenapadá mě žádný důvod, proč by to dělal. Mimochodem, ten chlap, co mě sledoval, patřil k tobě?“

„Chlap? Ne, nikoho jsem na tebe nenasadil.“

„Tak to byli ti druzí. A způsob, jakým mě sledoval, odpovídal profíkovi. Hádám, že to oni na mě navlíkli tu vraždu.“

„Určitě.“

„Máte tušení, kde se teď nachází?“

„Vůbec žádné. Jako kdyby se po něm slehla zem. Nejdřív to vypadalo, že je mrtvý – to kvůli tělu. Pak jsme ho ale identifikovali a… Sakra, já vím, že se to neposlouchá zrovna dvakrát snadno a přál bych si, aby to byl jen hodně špatný vtip. Ale bohužel není. Frank je škodná a tu je třeba odstranit z revíru. Největší průšvih je, že zná citlivá data a informace důležité pro agenturu. Ani si nechci představit, jaký to pro nás mělo dopad, kdyby je těm grázlům prozradil.“

Zaslechneme hluboké dýchání. Doběhne k nám jeden z Robertových mužů: „Pane, promiňte, že sem lezu, ale…“

„Co se stalo, Adkinsi? Klid nebo mi tu vypustíte duši.“

„Právě přišel vzkaz ze sídla agentury a -“

„Nějakej průser?“

„Unesli ženu pana Whitea.“

„Cože? Sáru?“ Na čele mi vyskáčou ledové krůpěje potu.

„Ověřili jste to?“

„Samozřejmě, pane. Místní policie to potvrdila. Paní Whiteová není k nalezení.“

„Do prdele.“

„Ještě něco stálo v tom vzkazu?“

„Ano, pane. Prý ji vymění za POR.“

„Ten parchant!“ udeřím pěstí do mříže, až mi otečou klouby.

„Co to je?“ zeptají se oba dva překvapeně.

„To ti řeknu. Ale napřed mě dostaň ven.“

„Kvůli čemu si myslíš, že jsem vlastně přišel?“

„Cože?

„Přišel jsem tě z téhle díry vytáhnout a posadit tě na nejbližší vlak. Teď ale vidím, že se karta obrátila v můj neprospěch. Počkej tady. Skočím pro dozorce, aby odemknul.

Mimochodem – tímhle je můj dávný dluh definitivně splacen.“

Přikývnu.

 

O pět minut později jsem zase volný jako pták a do plic se mi dostává čerstvý, kouřem říznutý vzduch.

„Tak povídej. Co je to POR?“ vybídne mě Callahan, když se kočár rozjede.

„Paroorganický rek,“ odvětím.

„Co?“ podívá se na mě jako na blázna.

V duchu si povzdechnu a napočítám do tří. „Jedná se plyn, které mění člověka v supervojáka. Nikdy jsem ho neviděl v akci, ale člověk, který látku použije, se změní v kolos – tělo se pokryje ocelovými šupinami, je nezranitelné a schopno postavit se i proti plně ozbrojené vzducholodi.“

„Proč o tom slyším až teď?“

„Protože jsem přísahal, že to nikomu neprozradím.“

„Komu?“

„Profesorovi Henriksenovi, který ho sestrojil. Tenkrát se ho chtěl zmocnit baron von Richter, který s ním chtěl začít další válku. Byl to opravdovej cvok. Pro naplnění svých plánů se nebál jít přes mrtvoly.

Profesor si moc dobře uvědomoval, že kdyby se plyn dostal někomu do ruky, byl by to obrovský malér. Abys tomu rozuměl – POR z tebe udělá opravdovýho reka, kterýho nic nezastaví. Ale kromě toho působí na nervovou soustavu a postupem času z tebe udělá slintající nicku, který musíš měnit plínky. Alespoň tak mi to Henriksen tenkrát popisoval, když za mnou přišel s žádostí o pomoc.“

„A ta spočívala v čem?“

„Vyřešil jsem jeho problémy s baronem. Později jsem mu našel nový bydlo a zařídil novej život. Za menší úplatky na správných místech, to dá samozřejmě rozum.

Bohužel, teď je jasné, že v tom Frank jede s těma parchantama.“

„Opravdu?“

„Samozřejmě. Vyprávěl jsem mu o tom.“

„Cože? Ty jsi – “

„Bylo mu osm, idiote. Byl zvědavej na tátovy pracovní historky. Nemohlo mě napadnout, že si to bude pamatovat, o několik let se z něj stane zrádce a chytne se toho.“

„Co teda budeš dělat?“

„Dám mu přesně, co chce. Nebudu riskovat život vlastní ženy kvůli jeho hamižnosti.“

„Zabiješ ho? Namíříš zbraň proti vlastnímu synovi, pokud bude Sáru ohrožovat?“

„Já…“

„Myslel jsem si to.“

„Ano,“ přikývnu, „udělám, co budu muset. Musí nést následky za své činy, a pokud to bude nutné, postavím se mu. A teď, kdybys mi zastavil…“

Callahan třískne do střechy a kočár zastaví jako na povel. Odhrne lem kabátu, odepne pásek s pouzdrem a podá mi ho. „Tohle budeš teď potřebovat víc, než já. Výměna proběhne dneska ve vzdušném přístavu. Hangár č. 10. Přesně v osm hodin.“

Podívám se na hodinky. Krátce po třetí. Do Vermontu je to něco přes hodinu. Ano, to musím stihnout.

„Díky.“ Připnu si pouzdro se zbraní a vyskočím ven.

Teď ještě musím sehnat koně.

 

Osm

Frank White

 

Sára Whiteová seděla onoho sobotního rána v malé, útulné kuchyni, popíjela kávu a četla noviny.

Popravdě řečeno se na ně nemůže vůbec soustředit. Ben v pátek ráno odešel, aniž by cokoliv řekl a ještě se nevrátil. Tohle chování znala moc dobře. Obvykle se tak stávalo, když řešil nějaký zapeklitý případ. Jenže tenkrát byl mnohem mladší a měla jistotu, že se vrátí. Možná s pomačkaným límečkem, ale jinak vcelku.

V noci nemohla vůbec usnout. Pořád měla uši našpicované, zda nezaslechne rachot v zámku nebo vrzající schody, vedoucí do ložnice.

A nyní na tom není o moc líp. Těká očima z kukaček ke dveřím a zpět pro případ, že se konečně objeví.

Najednou se ozve zaklepání na dveře. Že by už? Ze židle vyrazí, jako kdyby do ní střelili, a rozběhne se otevřít. V ten moment si nevzpomene, že manželovy klíče nevisí na věšáku v chodbě. Ale popravdě řečeno, kdo na jejím místě by měl takové myšlenky?

Ještě před dvěma minutami měla sto chutí mu vynadat a říct, jaký je to pitomec. Jenže teď… teď ho obejme a políbí radostí, že ho konečně vidí. A teprve pak mu řekne, jaký je pitomec.

Otevře dveře: „Bene, ty…“

Rázem zmlkne. V obličeji zbělá. Na prahu stojí Frank White a míří na ni nabitou pistolí: „Dobrý den, Sáro.“

„Franku…“

„Padej dovnitř!“

Udělá dva kroky vzad, hledí Frankovi do očí.

Dveře zaklapnou.

Když se posadí na židli: „Franku, co to má znamenat? Tátovi řekli, že jsi mrtvej. Šel zjistit, co se ti stalo.“

„Otec byl vždycky hloupý a důvěřivý.“

„Já… já to nechápu. Co to má znamenat?“

„Zfingovali jsme mou smrt, abychom otce vylákali do Londonu. Mrtvolu sice našli, ale byl to nějaký tulák, co v oněch místech nocoval a který nám posloužil.

A teď otce donutíme, aby nám přinesl věc, kterou chceme. A ty nám k tomu pomůžeš.“

Rozpláče se: „Proč? Proč to děláš?“

„Co je ti potom?“

„Vím, že to tak nikdy nevypadalo, ale měla jsem tě ráda.“

„Zavři klapačku!“ Pěstí jí rozsekne ret. „Ukradla jsi mi otce. To mou matku si měl vzít a ne tebe.“

„Ne, ty nejsi zlý. Ben tě vychoval moc dobře na to, aby se z tebe stalo něco takového. Za tím vězí něco jiného a ne jen nenávist ke mně.“

Frank ví, že má Sára pravdu. Ve skutečnosti je důvod mnohem prostší: má strach. Má strach z Baltazara. Má strach, aby nepřišel na to, že s ním hraje falešnou hru a ve skutečnosti ho chce dostat. Téhle ženě nikdy nedůvěřoval, jenže někdo by měl znát pravdu.

„Máš pravdu.“ Odloží pistoli na stůl a nasadí grimasu vyděšeného člověka. „Byl jsem na misi, měl jsem za cíl odhalit šéfa obchodníků se zbraněmi. Jenže on na mě přišel dřív. Je to Robertson – zástupce mého šéfa. S rukou v pistoli mi dal na výběr: buď se k němu připojím nebo mě zabije. Vybral jsem si první možnost. Musel jsem tenkrát vymyslet náhradní plán. Vyrukoval jsem s PORem, o němž mi táta vyprávěl. Potřeboval jsem Robersona vylákat někam ven, aby ho mohli chytnout, a tohle byla ideální příležitost.“

„A proč mi to teď všechno povídáš?“

„Protože se mi za celou dobu nepodařilo spojit s mými lidmi. A protože někdo musí znát pravdu a říct, že jsem nesběhnul. A teď prosím, pojď se mnou. Slibuji, že se ti nic nestane.“

„Opravdu?“

„Ano. To, že tě nemám rád, ještě neznamená, že ti chci ublížit. To by mi táta nikdy neodpustil.“

 

 

Devět

Profesor Henriksen

Nikdy jsem nevěřil, že ze všech lidí, které znám, mě nakonec zradí vlastní krev. Člověk, který mi od základů změnil celý život. Člověk, o něhož jsem pečoval od dětství a kterého jsem se snažil vychovat nejlíp, jak jsem mohl.

Během té hodiny, co můj zadek trpí v koňském sedle, se mi vybavují všechny vzpomínky na Franka.

Pamatuju si, jak mu vypadl první zub a jak jsem ho následně uklidňoval povídačkou o zoubkový víle. Pamatuju si, jak si rozbil koleno; jak dostal od starších spolužáků v měšťance přes ciferník – byl příliš malý na to, aby jim oplatil ránu.

Taky si pamatuju jeho

první trable s láskou

uhry

poluce.

Frank byl vlastně celý můj život, můj svět a důvod mé existence. Příčinou, proč jsem každý ráno vstával, procházel ulicema a vymetal z nich všechen ten odpad. Pokaždý, když jsem vyrazil do ulic, věřil jsem, že změním svět. Ale ne pro mě nebo sousedku, která ho občas hlídala. Věřil jsem, že svět změním pro něj a jeho děti. Aby v něm mohli bezpečně žít.

A on to teď všechno poslal do prdele.

Nehodlám ho v žádném případě omlouvat. Není mu sedm a neukradl lízátko. Je mu třicet, zradil lidi, na nichž mu záleželo a teď ohrožuje nevlastní matku. A to je neomluvitelné; musí nést následky za svá rozhodnutí.

I přesto si to musím vyčítat. Možná kdybych se mu víc věnoval, možná kdybych byl víc přísnější a nerozmazloval ho. Jenže to bylo kurva moje první a taky jediný dítě. Neměl jsem s tím žádný zkušenosti; vychovat dítě je jediná věc, kterou mě ulice nikdy nenaučila. Naučila mě, jak přežít a zachovat si zdravou kůži. Ale ne, jak vychovávat malý dítě. Malý vystrašený dítě, kterýmu a umřela máma a spoléhá se na vás.

Můj vztah s Frankem se víc podobal vztahu dvou nejlepších přátel. Celý moje rodičovství bylo založený na dohodách: slušný chování; žádný maléry; aktivita ve škole. Já mu na oplátku dovolil být dlouho venku, nenutil jsem ho chodit brzo spát. Když jsem uznal, že už na to má věk, brával jsem ho sebou na zápasy v boxu a sem tam do hospody nebo mi dělal poslíčka.

A pak jsem poznal Sáru. Myslím, že ten den, kdy jsem ji přivedl domů, proklíná dodnes. Jak už jsem říkal, nikdy si na ni nezvyknul. A od téhle chvíle jsme začali být jak dva cizinci. Dodnes mě to mrzí. Možná, že kdyby některé události proběhly jinak, nešel bych mu teď po krku.

 

Obyvatelé Vermontu po mě hází podezřívavé pohledy. Je zajímavé, že se za těch několik let nic nezměnilo; pokaždé když cizinec vjede do cizí vesnice, setká se jen s opovržením a v případě smůly s provazem. Vždycky to fungovalo tak, že pokud došlo na místě k mordu, šli po krku přivandrovalci.

Nic si jich nevšímám. Dívám se na cestu a mířím pořád dál. Už vidím, jak na mě vykukuje střecha profesorova domu.

 

Profesorovo bydlení představuje malá, ale útulná chalupa, ohraničena zeleným plotem. Seskočím z koně a uvážu ho za uzdu k jilmu.

Cosi zavrže. Zcela reflektivně se otočím, pistole v ruce. Spatřím kudrnatého staříka s licousy a kulatými brýlemi.

„Profesore Henriksene.“

„White?“

Přikývnu.

„Co… co tu děláte?“ zeptá se překvapeně.

„To vám vysvětlím vevnitř, pokud mě tedy pustíte přes práh.“

„Ale jistě.“

 

Usadíme se v menším obývacím pokoji.

„Něco k pití?“ zeptá se profesor.

„Ne. Nemám čas, takže – “

Moment! Kde je profesorova manželka?

„Pane profesore, kde je vaše žena?“

„Před měsícem umřela na zápal plic.“

„To je mi líto, pane.“

„Ano. Není to nic snadného. Ale o tom vy víte koneckonců sám moc dobře.“

„To ano.“

„A jak se vám vůbec daří?“

V mysli se mi vybaví všechny aktuální problémy: „Mám se fajn. Otevřel jsem si hospodu, kšefty klapou jako na drátkách.“

„To mě těší. Ačkoliv na majitele hospody bych vás před lety nehádal, Benedicte.“

„Já sám sebe taky ne. Ale mám tam klid. Pomáhá mi to zapomenout na staré, někdy velmi nepříjemné časy.“

„To chápu. Abych byl upřímný, naháněl jste mi vlastně strach.“

„Opravdu?“

„Ano. Tenkrát, když jste mi pomáhal. Připomínal jste šelmu… vlka, který neustoupí ani o píď. Ještě teď mám před očima, jak jste odzbrojil toho chlápka a uškrtil ho holýma rukama. Nebo jak jste bojoval s baronem von Richterem a shodil jste ho na poslední chvíli z katedrály.“

Polknu. Tohle jsou jedny z okamžiků, které bych si rád navždy vymazal z hlavy. Zejména pak to, že za porážku von Richtera jsem zaplatil vlastní nohou. To kvůli tomu hajzlovi kulhám.

„Ale vy jste určitě nepřišel vzpomínat na staré časy.“

„Ne,“ zakroutím hlavou. „Pamatujete si na Sáru?“

„Ovšem. Často jste mi o ní vyprávěl, ale nikdy jste nás nepředstavil.“

Přikývnu: „Sáru někdo unesl.“

„To je strašné. Ale nechápu, co s tím…Počkat! Neřekl jste někomu o PORu, že ne?“

Kajícně sklopím pohled k zemi: „Mrzí mě to, pane.“

„Benedicte, před lety jste mi něco slíbil. Netušil jsem…“

„Já taky netušil, že si to bude pamatovat a chytne se toho.“

„Kdo?“

„Frank.“

„Frank? Váš syn?“

„Ano. Vyprávěl jsem mu historky z práce, ostatně jak to otcové u synů dělávají. Přísahám, že mě nenapadlo, že se toho chytne.“

„Ale proč by něco takového dělal?“

„Frank zradil svého zaměstnavatele. Nemohu vám říct, o koho jde. Každopádně věc se má tak, že se přidal na špatnou stranu kvůli penězům. A aby je vyždímal, unesl Sáru. Vymění ji jen za jedinou věc – POR.“

„To je hrozné.“ Utírá si nervózně sklíčka brýlí do kapesníku.

„Prosím, pomozte mi. Jste má jediná naděje.“

„Ale já…“

„Vím, jaké to bude mít následky, pokud se POR dostane do špatných rukou. Totální kolaps nervového systému.“

„Máte dobrou paměť.“

Najednou kdosi zabuší na dveře. Střelíme po sobě pohledy. Profesor evidentně netuší, kdo by ho mohl v tuhle chvíli obtěžovat.

„Omluvte mě na okamžik.“

„Beze všeho.“

 

***

Nemo stojí na prahu profesorova domu. Jako doprovod sebou má čtyři kumpány. Inteligence jim fotrové koulema zrovna moc nenadělili, ale pěsti mají jak parní válce a ví, co se v téhle branži sluší a patří.

Na tuhle akci vyrazil Nemo z vlastní iniciativy. Už ho sral ten renegát White. Přivandroval si a zabral díky několika informacím jeho místo muže č. 1. A Nemovi se to vůbec nezamlouvá. Ví, že šéf bude nadávat, ale nakonec ho odmění, zvlášť potom, co mu předá POR.

Navíc to byla ideální příležitost oplatit tomu dědkovi přepad a rány holí. Těžko říct, co bolí víc: hruď nebo koule?

Ano, nejen, že přinese šéfovi tu sračku, ale pomstí se.

Nadechne se a zabuší na dveře – otevřou se během minuty.

„Dobré odpoledne, profesore.“ Se šklebem na tváři vypálí jednu ránu ze S & W.

 

***

Kurva! To byl výstřel!

Vytáhnu Callahanovu pistoli. Hned na to: „Odhoď to, dědku!“

Nemo. Míří na mě zbraní a s klaunovským šklebem se postaví se proti mně, zatímco jeho gorily táhnou zraněného profesora dovnitř.

Nemo: „Něco ti dlužím, šmejde.“ Koupím jednu do hrudi. Je to taková pecka, že mě porazí na kolena.

„Ernie, pomoz tady dědkovi vstát.“ Oslovená gorila s krysím ksichtem mě postaví, jako boxovací pytel. Další rána. Vyplivnu krev. Tentokrát už neupadnu. Krysí ksicht drží pevnějc, než svěrák. Vytáhne mi pistoli.

„Dva ze dvou!“ zaraduje se Nemo, jako kluk, co si právě prvně vrznul.

„Ještě jednou se mě dotkni,“ vyplivnu krev. „A zabiju tě.“

Vrazí mi další ránu; oko zfialoví.

„Dobrá, pánové. Nebudeme to zdržovat. Profesore, řekněte nám, kde je POR a možná z toho vyváznete ve zdraví.“

„Profesore, nic jim neříkejte.“

„Carle…“ vyzve další gorilu.

Na solar koupím další ránu.

„Nechte ho být, hergot!“

„Copak?“ ozve se Nemo. „Chcete si taky zahrát na boxovací pytel? Nebo vám máme prohlédnout tu ránu?“

„Ne. Jenom to ne!“ Rána ho pálí jako čert a dokáže si živě představit, jak by ho díky ní mučili. Přečetl o podobných situacích stohy dobrodružných povídek.

„V tom případě…“

„Je to dole ve sklepě. Za skříní. Kombinace je 2,6,4,5,7,5.“

„Chytré rozhodnutí. Earle, Crispine, pojďte se mnou. Carle, Ernie, vy tu zůstaňte a hlídejte.“

***

Tři muži vstoupí do sklepa pod domem. Je tu plno nářadí, starého nábytku, dalšího haraburdí.

Přistoupí ke staré, dubové skříni, která se víc hodí někam na zámek.

„Odtáhněte to,“ přikáže jim.

Naskytne se jim pohled na káču, s níž by měl hodně velké problémy i zkušený kasař.

„Tak jdeme na to, pánové.“  Zadá první číslo kódu.

 

***

Na třetí úder srdce se vzepřu; dupnu Carlovi na nohu; stisk povolí. Otočím se a vrazím mu pravýho háka.

BANG!

Ernie se ukáže mnohem pohotovější, než jsem ho odhadl. Rána pošle profesora k zemi. Vyškubnu Carlovi bouchačku z pouzdra a několikrát vystřelím. Ernie se změní v ementál.

Přiložím Carlovi pistoli k hrudi a ještě jednou zmáčknu kohoutek. Krysí ksicht se svalí na podlahu jako špalek.

Udělám několik kroků vpřed: „Profesore, jste v pořádku?“

„Ano,“ vydechne. „Dal bych si dýmku.“

„Musíme… Cože?“

„Dýmku. Kvůli Emily jsem s tím seknul, ale teď bych si dal.“

„Dobře, pak vám nějakou seženu. Ale teď musím…“

„Není kam spěchat.“

Vrhnu po něm nechápavý pohled.

***

Všichni tři stojí před sejfem jako idioti a čekají, až se jeho dvířka otevřou. Místo toho se ozve tiché cvaknutí.

Crispin: „Co to kurva?“

Earl: „Do prdele! Dveře jsou zamčený!“

Nemo: „Cítíte to?“

Vzápětí se všichni tři chytnou za nosy.

Ale už je pozdě.

 

***

„Plyn,“ vysvětlí profesor. „Dal jsem těm idiotům kód, který spustí plynovou past.“

Nikdy bych nevěřil, že je tenhle muž tak krutý.

„Touhle dobou by mělo být po nich a trubky uzavřené.“

 

O půl hodiny později vstoupíme do sklepa. V místnosti opět panuje normální vzduch. Mrtvoly se válí na podlaze; v obličejích výraz mučených zvířat.

Profesor kolem nich projde bez povšimnutí; přistoupí k trezoru.

„Nechce se mi uvěřit, že to schováváte doma.“

„Já bankám nevěřím. Tady je to v mnohem větším bezpečí.“

To máš recht, starouši.

Zadá kód. Správný kód.

 

O minutu později se sejf otevře podobně jako Pandořina skříňka. Myslím si, že přirovnání je v tuhle chvíli přesné.

Profesor vytáhne z medvědího brlohu dvě ampulky s jedovatě zelenou tekutinou. Dokonce ani náustky nechybí. Vloží mi je do ruky, jako kdyby se jednalo o vzácné relikvie.

Oprava: tohle jsou vzácné relikvie.

„Děkuji vám.“

„Ještě vám na ně dám pouzdro.“

„To budete hodný.“

Prozatím obě ampule uložím do kapsy kabátu.

 

 

Deset

Rána z nebe

 

Ženu koně, jako kdybych měl za zády smečku hladových vlků. Ručičky na hodinkách nemilosrdně postupují kupředu.

Předání má proběhnout za čtyřicet minut.

 

***

Major Robert Callahan si odplivne a zapálí doutník. Pak se ohlédne přes rameno a povzdechne si: Kde ten Benedict lítá kurva?

Předání má proběhnout za dvacet minut. Callahanovi lidé číhají kolem a čekají na pokyn k zásahu.

Callahan nejprve uvažoval, že nechá nad dokem kroužit vzducholoď, z níž by se několik agentů spustilo na střechu a tou dál dovnitř.

Nakonec se to rozhodl neriskovat – mohl by ty zmetky vyplašit a přimět je vyvést nějakou pitomost.

Najednou v dálce před sebou něco zpozoruje. Kdosi se blíží k hangáru. Že by to byl White?

Z kapsy vytáhne dalekohled, přiloží ho k oku: osoba sice zachází dovnitř, ale ještě ji stačí poznat.

To snad není možné!

 

***

Sára se zatváří vyděšeně. Dovnitř vstoupil kolos, vysoký muž s páskou přes oko a mechanickýma nohama. Už od pohledu vypadá nebezpečně.

Ale nebojí se. Nebojí se, protože věří všemu, co jí Frank řekl. Věří, že se jí nic nestane. Zná Franka moc dobře a větou: „Můj otec by mi nikdy neodpustil.“ si získal její důvěru a přiměl ji spolupracovat

Frank k němu přistoupí: „Baltazare.“

„Všechno v pořádku?“

„Naprosto. Můj otec ji natolik miluje, že nebude ničím riskovat její život. Udělá všechno, co po něm chceme.“

„Jsem opravdu rád, že ses k nám přidal. Byla by škoda, kdybych tě musel zabít. Navíc fakt, že jsi nám do ruky přihrál POR…“

Ano, přihrál jim do ruky POR. Ale už se nezmínil o jeho vedlejších účincích. O nich věděli jen vyvolení. A Baltazar mezi ně naštěstí nepatří.

„Ano. Byl jsem opravdu pošetilý… pracovat pro agenturu, riskovat vlastní život a ještě za tak málo peněz.“

„Mluvíš mi z duše, Franku.“

Frank ví, že je to pravda. Před pár dny, když odhalil Baltazarovu skutečnou totožnost, vyprávěl mu příběh. Vyprávěl mu svůj příběh o tom, jak přeběhl.

Baltazar měl kdysi dávno nehodu. Přišel o obě nohy, které mu museli nahradit kovovými protézami na parní pohon. Největší zlo však představovala kulka, která mu tlačila na mozek a poškodila ho. Vypustila džina z láhve, uvolnila jeho druhé, temnější já.

Z oddaného služebníka vlasti se takřka ze dne na den stal zrádce, obchodující se zločinci a sloužící jedinému bohu: mamonu.

Byl to Baltazar, kdo Franka odhalil. Když mu tenkrát s pistolí v ruce dovyprávěl svůj příběh, dal mu možnost volby. Buď se přidá, nebo zemře. Nedělal to ze soucitu, to vůbec ne, ale kvůli tomu, že Frankovi dlužil – během oné akce, kdy se z něj stal mrzák, ho Frank vynesl na zádech a zachránil mu tak život. Jeho lepší já tehdy chtělo svůj dluh umořit.

Frank se tenkrát musel rozhodnout z minuty na minutu. Buď zemře, nebo bude žít. Přidal se na špatnou stranu a vymyslel náhradní plán. Vzpomněl si na otcovy povídačky o plynu. Nabídl mu ho, stejně jako plán na jeho získání. Všechno to spělo k jediné události – chytnout Robertsona. Frank doufá, že mu otec odpustí, že ho do toho zavlekl. Jiná možnost nebyla. Myslel si, že se z toho plánu vykroutí, ale za celou dobu se mu nepodařilo spojit se se svými lidmi a on tak byl nucen hrát tuhle špinavou hru.

„A kde jsou ostatní muži?“ zeptá se ze zvědavosti.

„Něco pro mě zařizují ve vzduchu.“

***

Zastavím u Callahana a seskočím z koně. Patnáct minut do předání. Myslím, že líp by to nezvládl ani profesionální žokej.

„Už jsem myslel, že to nezvládneš,“ přivítá mě Callahan.

„To víš, dávám si na čas.“

„Nějaké problémy?“

„Jen pár magorů, co si spletlo barák. Díky za půjčení.“ Vtisknu mu do ruky zbraň.

„Počkej. Půjdu s tebou.“

„Ne, já to podělal a jen já to můžu zase napravit.“

„Tak si nech alespoň tu zbraň.“

Už se neohlédnu zpátky.

 

Pomalu se dokulhám ke dveřím hangáru. Zatlačím na ně; dřív než vstoupím, zaslechnu zvuk: střelbu z kulometu. Otočím se – nebe zakryl velký mrak v podobě vzducholodě. Přeletí nad prostorem a pozabíjí vojáky, včetně Callahana, jako roj otravných much.

„Roberte!“

Major Callahan se zakymácí jako špatně řízená loutka a dopadne do bláta vedle koně.

***

Frank White má najednou srdce v kalhotách. Ten zvuk zná moc dobře – střelba z kulometu. A to znamená jen jedinou věc: Baltazar nechal zlikvidovat všechny muže, které sem Callahan přivedl. Do prdele, jak tohle skončí? Jak tohle zvládnou bez podpory?

Jeho pokerová tvář se nepohne ani o píď.

 

***

 

Nadechnu se. Už mu nepomůžu. Teď musím dál. Dál do medvědího brlohu a neuhnout přitom ani o píď.

Udělám krok vpřed.

 

 

Jedenáct

Krev není voda

 

 V hangáru panuje šero; uprostřed místnosti stojí jedna židle, na ní spoutaná Sára s roubíkem v ústech. Hned vedle ní stojí kyklop – kolos s páskou přes oko.

Ihned poznám chlápka, kterého jsem potkal v Callahanově kanclu.

„Robertsone. Nebo raději Baltazare?“

„Překvapen?“ udělá několik kroků vpřed.

„To ano. Nečekal jsem, že za tím vším budete stát vy.“

„To mě doopravdy mrzí. Od slavného detektiva jsem očekával lepší výkon.“

Vzpomenu si na stopy oleje v sekretářčině bytě: „To vy jste zabil Peggy?“

Přikývne.

„Proč?“

„Řekněme, že mohla ohrozit celou operaci. To že tam přišli policajti, byla náhoda. Někdo ze sousedů je zavolal a ty jsi tam k naší smůle zrovna byl. Naštěstí tě Callahan vysekal z lapáku.“

„Dobrá, ušetři si příběh o tom, jak ti v agentuře málo platili a tak sis založil zločineckou bandu, aby sis nahrabal prachy. Zaprvé jsi asi tak před dvěma minutama nechal zabít svýho šéfa, takže to nemám komu vypravovat. Zadruhý je mi to úplně u prdele. Chci akorát pohlédnout do očí mého zrádcovského syna a plivnout mu do ksichtu. No a pak si taky chci odvést svoji manželku.

„Jsem tady, otče,“ ozve se mi za zády povědomí hlas.

Frank vystoupí z rohu, v ruce svírá pistoli. Postaví se vedle Baltazara.

Najednou tu stojí: Frank, mladý; vytrénované tělo zabaleno v černém kabátu.

Nejsem schopen slova.

Před příchodem do budovy jsem si připadal neuvěřitelně silný a nezranitelný. A teď se najednou cítím jako malé bezbranné miminko.

„Franku!“ Vyzve ho Robertson. „Přines mi ty ampule.“

„Ano.“

„Franku, proč? Proč tohle všechno?“

„Prachy. Nic jinýho v tom nehledej, otče.“

„Ne. V tomhle musí být ještě něco.“

„Ani po tolika letech ti nedokážu odpustit, že jsi mě odkopnul jako prašivého psa a dal jsi přednost té ženské. Věděl jsem, že když tě zasáhnu na tom pravém místě, bude to pro tebe představovat největší muka.“

Se slzami v očích: „Mýlíš se, Franku. Já tě nikdy nepřestal mít rád. A mám tě rád i v týhle chvíli, kdy se chováš jako ten největší pitomec na světě. Jsi moje dítě, sakra. A krev… krev není voda.“

„Nechte těch hnusných výlevů. White, odeber mu brašnu.“

Frank se ke mně přiblíží. Jsme téměř nalepení na sobě. Frank na mě mrkne a poodhrne lem kabátu, pod nímž spatřím pistoli.

Přikývnu. Následně předá tašku Robersonovi.

Frank na mě signalizuje: Sundáme ho.

Franku, ty hajzle. Ty jsi to celou dobu hrál!

Dohrabe se v ní: „Jen jedna ampule?!“

Nahmatám v kapse druhou ampuli, sevřu ji jako amulet: „Víc toho profesor neměl. Snad dokážete zajistit hromadnou výrobu po získání vzorku, ne?“

„Děláš si blázny? Bez vzorců nikdy.“

„To ale není můj problém. Dal jsem ti, co jsi chtěl, tak teď nechte mě a mou ženu odejít.“

Vytasí revolver: „Myslím, že ne. Myslím si, že tě radši místo toho zabiju.

Sbohem.“

Vtom Frank namíří pistoli na Baltazara, jenže mechanik vystřelí rychleji.

Frank dopadne se zakrvácenou hrudí k zemi.

Udělám dva kroky a kleknu si k němu.

„Tati,“ zašeptá.

„Franku. Vydrž,“ zatímco se snažím ucpat stříkající ránu kapesníkem. Ale marně. Krev nechce zastavit.

Zdá se, že je v plíce v hajzlu.

„Do prdele, Franku, neopouštěj mě!“

„Promiň za všechno, co jsem – “ Zbytek věty už ale nedopoví.

„Takový dobrý voják. Je ho škoda.“

Neodpovím. Nemám na to sílu.

„Odhalil jsem ho během několika dnů. A čekal jsem, že mě podvede. Tak trochu jsem celou dobu věděl, že tohle všechno dělá jen proto, aby se mě pokusil dostat.“

Jen mluv dál, ty parchante. Potřebuju se dostat pro tu druhou pistoli.

„Byl podělanej až za ušima. Měl jsi ho vidět, tenkrát, když jsem na něj mířil bouchačkou a dával mu na vybranou: buď se přidáš nebo zemřeš.“

„Proč? Proč jsi ho neodprásknul rovnou?“

„Protože díky němu ještě pořád dýchám. Zachránil mi život. Tím se nepochlubil?“

Zakroutím hlavou.

„Je to tak. Bohužel ale nedokázal zabránit ve vypuštění toho druhého.“

To je magor!

„To od té doby dělám tohle. Posílám zbraně těm, kteří je potřebují.“

„Chtěl jsi snad říct, že je prodáváš.“

Je na tolik zaujatý svou řečí, že si nevšimne, že už držím pistoli v ruce.

„Penězům se vůbec nebráním. Co myslíš, kolik peněz budou lidé ochotni zaplatit za POR? Já věřím, že hodně.“

„Věř si, čemu chceš, ale tohle je tvůj konec.“ Zmáčknu kohoutek.

Jenže ruka se mi strašně třese a zasáhnu ho jen do ramene. Zařve bolestí a upustí zbraň.

Vystřelím znovu. Nejsem si jistý, jestli jsem se tentokrát trefil. Každopádně se na mě vrhne jako rozzuřený býk. Srazí mě k zemi; pistole vyletí do vzduchu a zatočí se na podlaze.

Několikrát mě udeří do obličeje; trefím ho čelem do jeho. Rozbiju mu nos. Dám mu postupně pět kolínek do hrudi a vyškubnu se.

Se zakrváceným obličejem se rozběhnu k pistoli. Sklouznu po kolenou; natáhnu se po ní a uchopím.

Přetočím se na záda a zamířím.

Právě včas. V ruce svírá vlastní zbraň.

Vystřelím o dvě vteřiny dřív než on.

A to rozhodne.

BANG! BANG! BANG!

Vypálím do něj tři rány a modlím se, aby to stačilo. Modlím se, aby části těla, do nichž střílím, nebyly nějak vylepšené. Modlím se, abych se nemusel uchýlit k plánu číslo dvě.

Hruď se mu otevře jako tři lahve vína. Jen místo alkoholu z nich teče krev.

„Ty hajzle!“

Vyskočím na nohy a vystřelím ještě dvakrát. První rána skončí v krku; druhá v čele. Tahle kombinace nikdy neselže.

Renegát Robertson se zhroutí k zemi.

Odhodím pistoli, cestou zvednu brašnu a rozběhnu se k Sáře.

Sundám jí roubík z úst: „Není ti nic?“

S brekem odpoví: „Ne, nic mi neudělali. Ale měla jsem obrovský strach.“

Dlouze se políbíme.

Odmotávám jí.

Obejmu ji: „Už jsi v bezpečí.“

„Je mi líto Franka. Nikdy jsem ho nechtěla vystrnadit…“

„Já vím. A on to taky věděl.“

„Nezradil.“

„Cože?“

„To všechno jen hrál. Řekl mi, že to všechno jen hrál, aby dostal toho… Baltazar se jmenoval?“

„Jak to víš?“

„Řekl mi to. Vyprávěl mi, že musel vymyslet náhradní plán a tohle bylo první, co ho napadlo. Takže tvůj syn není zrádce.“

Obejmu ji. Najednou ze mě spadne všechno napětí.

Vytáhnu z kapsy ampuli, abych se přesvědčil, že se s ní nic nestalo.

„Co je to?“

„Náhradní plán.“ Uklidím ji zpět.

„Pojďme domů.“

Ruku v ruce opustíme hangár.

 

 

 

Konec

 

Věnováno Tonymu Scottovi, poslednímu skautovi akčního filmu.

 

 

6. 8. 2012 – 24. 8. 2012

v Jindřichově Hradci

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply