Rozhovor pro TheHotRats.wordpress.com.

Tuto mladou a talentovanou spisovatelku fantasy literatury si určitě hned zapamatujete a to nejen pro její temný vzhled (mimochodem inspirovaný jednou z jejích literárních postav), ale hlavně pro její schopnost vytvořit poutavý příběh a zaujmout čtenáře.

V roce 2009 jí vyšly malonákladem knihy Dnes se neproměňuj a Branou snů, v loňském roce vydala v nakladatelství Krigl knihu s názvem Hladová přání.

Všechny příběhy z Terčina pera se odehrávají v magickém světe zvaném Podmoří, Tereza vytvořila nejen své postavy, ale i celou podmořskou mytologii. Neváhejte tento svět zkusit prostřednictvím jejích knih někdy navštívit.

Kolik času denně věnuješ psaní a kde nejraději tuto činnost provozuješ?
Dejme tomu, že psaní věnuji dvě nebo tři hodiny, ale tohle je hodně proměnlivé a záleží  na momentálním rozpoložení, náročnosti rozepsaného textu a denním rozvrhu.
Mám svůj vlastní tichý pracovní koutek. Nutně takové místo totiž potřebuji a je jedno, jestli zrovna bydlím ve velkém bytě nebo v garsonce. Momentálně žijeme s mužem v 1+1, takže mám svůj pracovní stůl a příruční knihovnu v kuchyni, což má samozřejmě spoustu výhod, hlavně co se pravidelného přísunu čaje a kávy s mlékem týče.

Foto: Kateřina Houfková

Dvě své knihy jsi vydala na své náklady, až ta poslední – Hladová přání, vyšla v nakladatelství. Mohla bys čtenářům přiblížit, co to vše obnáší, než se kniha dostane od rukopisu až do poličky v knihkupectví?

Detaily budou opět různé, ale obecně řečeno v první řadě je třeba poskytnout nakladatelství rukopis, potom třeba domluvit podmínky za kterých kniha vyjde, redakčně text upravit, vytisknout a rozdistribuovat.
No a samozřejmě, nakonec se to musí vystavit na tu poličku. Pokud možno do správného oddělení, což je mnohdy taky legrace. :-)

Co považuješ za svůj největší literární úspěch?

Svou úplně první povídku, kterou jsem napsala ve třinácti letech a která vyhrála ve školní literární soutěži. Od té doby jen stagnuji. :-D
Dobře, teď vážně – myslím, že tohle budu moci zhodnotit až někdy v důchodě, zatím jsem na to moc velké štěně.

Roztrousila po víčkách
sny, co zdají se jen k ránu,
přiopilá na špičkách
z vůle tančí mocipánu.

na rtech něžná holubice
snítky myrty bez věna.
kdo jed jí dal do konvice
zatáhl ji do sena?

Prázdno šeptá o dýšku,
sťaté hlavě na míse,
vínu z krve v kalíšku,
úsměvu, co křiví se.

(báseň Salome ze sbírky Obrazy, nakl. Epika, 2010)

Foto: Kateřina Houfková

Právě pracuješ na další knize s názvem Vílí kruhy, na co se v ní tvoji čtenáři mohou těšit?

Vzhledem k reakcím většiny čtenářek bych ti asi měla odpovědět velice prostě – na Femoriana!
Ale protože jaro už minulo, můžu se asi rozpovídat více.
Vílí kruhy koncipuji jako mnohem temnější a syrovější příběh, tentokrát vyprávěný z pohledu postav, které si už prošly ledasčím a na jejichž rozhodnutích stojí životy mnohých jiných. Žádné děti. Na rozdíl od Hladových přání, která se odehrávala na poměrně malé ploše, se zde dostane mnohem větší prostor podmořský svět jako takový.
Jak už jsem naznačila v úvodu, čtenář se zde setká se spoustou starých známých, z Hladových přání vlastně chybí jenom Jukata a Cukrátko.

Svojí tvorbu prezentuješ hlavně pomocí svého blogu, myslíš, že spisovatel má v dnešní době vůbec šanci se zviditelnit i bez pomoci internetových médií?

Dnešní svět víceméně na tomhle stojí. Ono jde asi ledacos, ale pokud spisovatel vyloženě není technofob žijící uprostřed hlubokých panenských lesů, tak nevidím důvod, proč se kybersvětu vyhýbat.

Foto: Kateřina Houfková

Jaký máš názor na současnou literární tvorbu naší generace a to i například mimo fantastickou literaturu?

V tomto směru nerada generalizuji. Dělali to mnozí naši učitelé na střední, obvykle jsme se tedy o současné tvorbě dozvěděli, že je to, s prominutím, kopa hnoje a největším hnojem je fantastická literatura. S čímž se prostě neztotožňuji. Myslím, že každá doba má svoje příběhy a vypravěče a je jistou reflexí.
Těžko se mi na toto dívá s nadhledem, protože mezi současnými mladými autory žiji, bavím se s nimi a s mnohými se přátelím. Kdo by se o nás chtěl něco dozvědět, ať prostě přijde mezi nás. Nekoušeme.

Dovedeš si představit, že by ses psaním mohla v budoucnu i živit?

Představit si dokážu dokonce i to, že se stanu královnou dryád a odcestuji se svými lidem v obrovském dutém stromu do jiné galaxie. O představách to není.
Pracuji na sobě a snažím se být odvážná a nebát se vyjít s kůží na trh pokaždé, když je to potřeba. Výsledek je vždy nejistý. Já ráda bojuji. Ona i ta zeď jde tou hlavou rozmlátit, když člověk buší dostatečně dlouho.

Foto: Kateřina Houfková

Mají tvé literární postavy předobrazy ve skutečných lidech, promítáš do nich například osobnosti svých přátel, příbuzných apod.?

Na tuhle otázku odpovídám celkem často a čím častěji nad tím přemýšlím, tím si nejsem jistá odpovědí. Hlavní postavy mají hodně ze mě a z mých blízkých. Je ale otázkou, jestli vůbec lze vybudovat uvěřitelný charakter, aniž by autor pracoval se vzorci chování, které má někde odkoukané.

Ráda bych se pozastavila i nad tvým originálním a netypickým vzhledem, myslíš, že spisovatelce se snahou publikovat pomáhá ke zviditelnění i její vzhled nebo za ni mluví pouze její práce?

Za každého člověka by měla asi v první řadě mluvit odvedená práce. Pokud ale mluvíme o samotném zviditelnění, tak bych řekla, že rozhodně ano. Když si to vezmeš, tak vlastně samotný rukopis je víceméně jen změť písmen a v dnešní době píše skoro každý. Je třeba se nějak odlišit. Víceméně jakkoliv.
Neřekla bych, že mám nějak originální nebo netypický vzhled, ale stačí to, aby si mě lidé zafixovali. Pokud si vzpomínáš na film „Hitler: Vzestup zla“ s mým oblíbeným Robertem Carlylem, tak v jedné scéně se tam právě řeší to, že by měla každá osobnost mít něco, díky čemu si ji lidé zapamatují (třeba ten Adolfův typický knírek).
Ne, že bych se tedy inspirovala zrovna tady, můj „zorení“ vzhled má daleko delší historii. Ale nemůžu říct, že bych ho občas nezneužívala. Dokonce mi bylo nedávno řečeno, že bych si příště rozhodně měla dát na obálku fotku. :-D

Foto: Kateřina Houfková

Terce děkuji nejen za zajímavý rozhovor, ale i za trpělivost při focení. V nejbližší době ji můžete zastihnout na čtenářské besedě v Českém Těšíně, více u ní na stránce Temnarka.blog.cz.

Na závěr ukázka z chystané knihy Vílí kruhy:

Třpytivé koule magického světla sice páchly sírou a tlumeně bzučely, ale už i ty vydávaly více záře než podmořské slunce. V posledních dnech pohaslo natolik, že svět tam venku docela pohltilo šero. Alespoň tak si to šeptaly dívky u snídaně. Odkud se to doneslo jim, Ladona netušila. Už pěkných pár let žádná z nich neopustila sklepní prostory pod hokynářstvím v Tarčí ulici.
Podmoří se dalo považovat za od základu umělý svět. Bohové sem přemístili rostliny a zvířata poté, co svět nahoře přestal být obyvatelným. Slunce, které každý den putovalo od východu k západu, se skládalo z miriády očarovaných koleček, pružin a šroubků. Na jejich správném chodu závisel tady dole veškerý život. Teď se mechanismus pokazil a vypadalo to, že se žádný z nebešťanů nemá k tomu, aby jeho srdci vrátil správný rytmus.
Ladona by nemohla tvrdit, že je jí tento přístup cizí. Pokud vnímali svět, který jim v posledních letech začal nekontrolovatelně bujet pod rukama, stejně jako ona své mladé tělo, chápala proč ztlumili světlo a odvrátili tváře.
“Zvedni si ty vlasy,” poručila Min, žena Ladonina majitele. Pro podnik svého chotě dělala první poslední – vybírala nejhezčí děti, učila je tanci, šila pro ně kostýmy a vymýšlela vystoupení. Když příliš vyspěly na to, aby jejich zákazníky zajímaly, postarala se o to, aby za ně dostala na černém trhu slušně zaplaceno a mohla zase nakoupit čerstvé zboží.
Ladona věděla, že časy, kdy pro své pány představovala zlatý důl, jsou dávno pryč. Kdyby z této zašlé slávy stále ještě netěžili, už dávno by se krčila v podpalubí mezi amforami s olejem, protože by ji prodali nějakému zbohatlíkovi z Ostrovů.
Zírala do zrcadla na svůj odraz – zachmuřenou tvář a ruce, které křečovitě svíraly svazky cůpků. Min jí je zapletla, protože jí přišlo, že tak děvče vypadá mladší.
“To bolí,” vykvikla Ladona, když jí Min bolestivě stáhla prsa pruhem látky.
“Osuš si oči a mlč. Dnes musíš být hezká. A veselá. Budeš muset vydělat i za sestru.”
Ladona nervózně polkla a znovu se shlédla v zrcadle.
Kéž by najednou přestala růst.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply