Autor: Martin Stručovský

Ilustrace: Kateřina Perglová

Oko za oko 

 

„Zabili mu syna. Teď se chce pomstít.“

Jedna

Nečekaná návštěva

Když jsem před osmi lety skončil s práci soukromýho očka, nabízely se tři eventuální zaměstnání, které bych mohl dělat

řidič taxi kočáru

hospodský

kovář.

Po opravdu dlouhém přemýšlení jsem si zvolil možnost číslo dvě. Ne, že bych nějak zvlášť holdoval alkoholu (když nepočítáte whisky), ale u téhle práce zkrátka nehrozilo, že budu celý den sám, zmoknu a kdoví co ještě. Taky jsem si nedokázal představit, že bych celý den makal na zakázkách v kovárně, potil se jak hovado a pořádně bych promluvil jen s manželkou. Stejně tak jsem si nedokázal představit, že bych celý den jezdil od čerta k ďáblu a lidi by na mě řvali jako na idiota, protože jedu pozdě. Prostě jak říkám – zlatá hospoda, kde představuje jediný problém sem tam ožralý štamgast, kterému stačí dát jednu přes držku a následně ho vykázat ven.

Rozhlédnu se po hospodě: dubové stoly plně obsazené. Markéta a Sabina se točí od zákazníka k zákazníkovi, sází před ně napěněné půllitry a sem tam se nechají plácnout přes zadek, za což ode mě berou menší příplatek.

Prostě páteční večer, jak se sluší a patří na jedinou hospodu ve vsi.

Vrznou dveře. Intuitivně švihnu pohledem před sebe: jsou dva, vysocí, černovlasí, v dlouhých pláštích. Podle chůze je odhaduji na vojáky, agenty či policisty. Rozhodně na muže, žijící nebezpečím.

Zakleji. Samou zvědavostí mi totiž přeteklo pivo ze sklenice. Zastavím pípu, olíznu si prsty a dávku upiju. Tahle runda půjde na účet podniku.

Tvrďáci se dokolíbají až ke mně. Teprve teď zjistím, že se jim pod šaty zřetelně rýsuje pistole. Vyhoupnou se na barové židličky.

„Co to bude?“ zeptám se.

Ten vlevo se podívá na police, přeplněné alkoholem.

„Jste pan White?“ odpoví otázkou jeho parťák vpravo.

„Jo,“ odpovím. Z kapsy kalhot vydoluju tabatěrku a jednu si připálím.

„Agent Stark,“ představí se a před ksichtem mi zamává služebním odznakem. „Agent Downey.“ Připojí se kolega.

Přikývnu

(Takže jsem to odhadnul správně)

a zeptám se: „Co si přejete?“

Stark: „Jde o agenta Whitea.“

Downey: „Bohužel zahynul při výkonu služby.“

Ledaco snesu, ale tahle zpráva mi vážně podlomí kolena. Cítím, jak se mi zamotá hlava.

„Jste v pořádku?“ optává Downey.

„V pohodě.“ Chytnu se okraje pultu.

Stark: Opravdu? Nemáme zavolat doktora?“

„Jak se to stalo?“

Stark: „Jak jsme říkali, zahynul při výkonu služby.“

„Konkrétnější být nemůžete?“

Downey si taky zapálí cigaretu: „Nemůžeme. Služební tajemství.“

S něčím takovým jděte do prdele.

„Rozumím.“

„Je nám to líto.“

Není.

„Chcete něco k pití?“

Stark: „Ve službě nikdy.“

Kdybys nekecal.

„Downey: „Ne, dík.“

Kecáš. Vidím, jak po těch flaškách počumuješ.

„Musíme jít,“ řekne Stark.

Přikývnu.

„Upřímnou soustrast.“

Típnu cigaretu a naliju si Jamesona – univerzální kyselinu na vypálení bolesti.

 

„Co se stalo, miláčku?“

Nikdy jsem nedokázal přijít na to, jak Sára zjistí, že mám nějaký problém. Ať se snažím, jak chci, vždycky pozná, že mě něco žere. Dokonce i na stará kolena.

Podívám se do jejích pomněnkových očí, pohladím ji po tváři a druhou ruku zabořím do hnědých vlasů, jimiž prosvítají šediny.

Přitom mi z ruky vyklouzne hůl a se žuchnutím dopadne na podlahu.

 

„Frank umřel.“

„Ach. To je mi líto.“

Nezasáhne jí to tak, jako mě. U macechy nic překvapivého. Ti dva si nikdy moc nerozuměli.

Na druhé straně jsem překvapen, že to zasáhlo mě. I po těch neshodách, které mezi námi panovaly, mě jeho smrt neuvěřitelně sebrala. Inu, krev není voda.

„Jak se to stalo?“

„Prý během služby.“

„Nic víc?“

„Ne. Ti agenti byli skoupí na slovo.“

„Myslíš, že ho zavraždili?“

„To zjistím. Pár lidí mi ještě dluží několik službiček z dřívějška.“

„A jestli se to potvrdí?“

„Najdu toho, kdo je a to odpovědný a potrestám ho.“

„Benedicte, já se tě nechci dotknout, ale- “

Teď mi určitě připomene můj věk.

„Už nejsi nejmladší-“

Jako kdybych to neříkal!

„Měl bys to nechat na Frankových kolezích a policii. Oni určitě toho případného vraha vypátrají dřív, než ty.“

„Ne,“ zakroutím hlavou. „Tohle mi někdo draze zaplatí.“

„Tohle je ale posedlost, Benedicte. Já se o tebe nechci zase strachovat. Nechci zažít ty bezesné noci, kdy jsem čekala, až se objevíš ve dveřích, abych měla jistotu, že ještě žiješ. Už nejsi ten mladík, jako před lety. Jestli se do toho pustíš, nemusíš to přežít. A já už za tebou do špitálu chodit nebudu.“ Slzy má na krajíčku.

„Zabili mi syna! Ale to ty nepochopíš, protože jsi nikdy žádný dítě neměla!“

Kurva. Na svoji neplodnost byla vždycky citlivá. A dokonce i teď, na hranici padesátky.

„Promiň -“

Omluva je zbytečná. Posral jsem to.

Odejde z chodby, zamíří do ložnice a zabouchne za sebou dveře.

Jedno je jasný – dneska spím na gauči.

 

Dvě

Na cestě

Před půl sedmou ráno vyklouznu z domu a zamířím na nádraží, abych stihnul druhý vlak do Londonu. Do ložnice jsem se neodvážil, abych Sáru neprobudil a nenaštval ji ještě víc.

Naštěstí skříň s oblečením stojí chodbě, takže mi nic nebránilo obléct si:

rukavice

kalhoty

košili

kabát,

vše krom košile (bílé) v černé barvě.

Na místo dorazím přesně akorát. Vklouznu do nádražní budovy, zakoupím si u usměvavé pracovnice lístek a postavím se na nástupiště. Pak si nic nedbajíc všude stojících zákazů kouření, jednu připálím.

Do dvou minut: „Pane, tady se nekouří.“ Na slova rozhořčeného výpravčího ve velkých kalhotách, zareaguji pokrčením ramen. Cigaretu rozdrtím jako švába.

Vlak se ohlásí houkáním a během chvíle ho spatřím na vlastní oči: plazí se po kolejích jako krvavě červený had; komín vydechuje kouř jako kuřák při kuřáckým marathonu.

Střelím pohledem po okolí: pár stařenek; jedna babka s dítětem; služka. Jinak nic zajímavýho.

S uspokojením, že mě nikdo nesleduje, nastoupím dovnitř. Vpadnu do prvního kupé, co se naskytne. Babka s dítětem (pěti letý chlapeček) hned za mnou.

Mrně se na mě usměje

(Nesnáším děti!)

a já mu to oplatím.

Tvářím se u toho jako kdybych žvýkal šťovík.

Obvykle naháním babičkám, ženám i dětem strach. Zjevně za to může: třikrát zlomený nos (připomíná králičí bobek); hromada jizev (nedokáže je zakrýt ani silné strniště) a oči (podobné dvěma kostkám ledu).

Obvykle. Tohle mrně se mnou překvapivě laškuje a usmívá se. Babička ho napomíná, ale já na to: „Jen ho nechte, madam.“

Samotného mě to zaskočí. Uvědomím si, že ten prcek ve mně vyvolává vzpomínky na Franka.

Nikdy jsem nebyl rodinný typ. Ostatně, když se celé dny poflakujete po ulicích a lovíte v nich zločince všeho druhu, nemáte na takové věci čas ani myšlenky. Frankovu matku – Martu jsem poznal kdysi dávno v baru a dopadlo tak, jak to dopadá, když narazíte uprostřed noci na neznámou krásku:

seznamováním

pitím alkoholu

sexem

ranním útěkem z bytu.

 

Metodu holka na jednu noc jsem předtím aplikoval několikrát, ale tenkrát to bylo poprvé (a taky naposled) co z toho vzešlo dítě. Na to, aby mě Marta našla, nemusela být nejlepším detektivem ve městě. Indicií měla dost: profesí a historkami z vyšetřování (často hodně přikrášlenými) jsem se tu noc chvástal několikrát. Jako třešničku na dortu jsem ji dal jednu z posledních vizitek.

O dva měsíce později mě vyhledala a oznámila mi tu šťastnou novinu: budeš táta. Samozřejmě nepatřím mezi hajzly, kteří by utíkali před zodpovědností. Všechna škvára, kterou jsem vydělal, šla na její zabezpečení a podporu. Podporoval jsem ji a staral jsem se o ní po dobu těhotenství, stejně jako po něm.

Už před porodem jsme se ale dohodli na tom, že spolu žít nebudeme. Oba jsme cítili, že by nám to neklapalo a nic se na tom nezměnilo ani během let, kdy u ní žil Frank a já ho navštěvoval o víkendech, ale i o přebytcích času.

A tak to chodilo několik let. Zatímco si ona nikoho nenašla a vychovávala syna, já lovil póvl a po večerech jsem balil další holky na jednu noc. Rozhodně jsem si nestěžoval: tenhle způsob života mi vyhovoval.

O šest let později přišla těžká rána – Marta umřela na černý kašel a já stál před největším rozhodnutím života: buď si Franka vezmu k sobě, nebo skončí v sirotčinci.

Nepřemýšlel jsem nad tím příliš dlouho. Zažil jsem děcák na vlastní krk, když mi v pěti letech psychopat zabil mámu (živila se jako lehká holka) a já neměl ke komu jít. Nechtěl jsem, aby moje dítě dopadlo stejně.

S Frankem nám to klapalo dobře, snažil jsem se ho vychovávat, jak nejlíp to šlo. A nikdo si nestěžoval. Sice měl problémy s tím, když jsem si občas domů přivedl ženskou, což jsem na konec omezil (holky jsem si vodil do kanceláře) do jeho patnácti.

Pak jsem poznal Sáru. Nejdřív to vypadalo na další známost na jednu noc, ale kupodivu se z toho stalo něco většího, co mě dovleklo až před svatební oltář.

Frank se s tím nikdy nesmířil a Sára si na něj taky nezvykla, byť z její strany bylo několik pokusů o navázání kontaktu. Zbytečně.

Postupem času jsme se sobě s Frankem víc a víc odcizovali a v den osmnáctých narozenin mi oznámil, že nastupuje do armády. Nedokázal jsem s tím nic dělat – byl dospělý a bylo to jeho rozhodnutí.

A tak se mi zcela ztratil. Psal mi sice dopisy, ale už to nebylo jako dřív.

Jako voják se velmi rychle vypracoval, až se nakonec dostal mezi agenty BOJe (Bojová organizovaná jednotka), kteří plnili ve jménu krále (často v utajení) ty nejnebezpečnější úkoly.

„Dobrý den. Kontrola jízdenek,“ vytrhne mě ze vzpomínek hluboký hlas.

Z kapsy vytáhnu bílý papírek a podám ho průvodčímu s mrožím knírem.

Přejede ho pohledem, ocejchuje kleštičkami. To samé udělá i s lístkem stařenky a mrňouse.

Po jeho odchodu se dívám z okna na krajinu kolem kolejí. Do vzpomínek už se mi kdo ví, proč vracet nechce.

 

Tři

Přítel z dávných časů

Do Londonu dorazíme o hodinu později. Připadám si jako v mraveništi: všude je plno lidí, pobíhajících tam a sem. Nadechnu se a pomalu se tlačím řekou lidí.

Staré lovecké instinkty se zapnou na povel. Pořád nenápadně těkám očima ze strany na stranu, zda nespatřím cosi podezřelého. Léta praxe mě naučila, že nebezpečí udeří vždy rychle a zcela nečekaně. Tentokrát však vůbec nic a tak lehce skleslý vyjdu do londonských ulic a stopnu si nejbližší taxi kočár. Dvouzubému vozkovi v bekovce udám adresu a zapadnu do kočáru.

„Jedem,“ zaklepu koncem hole o střechu.

Nevím proč, ale pořád mám pocit, že mě někdo sleduje.

 

S Robertem Callahanem jsme se neviděli hezkých pár let. Začali jsme oba jako policejní mlíčňáci: pochůzkáři, předvádějící na ulici nejnovější uniformy. Nedá se říct, že by se z nás stali bratři na život a na smrt, o jakých vycházely tuny brakových románů. Rozhodně jsme si párkrát vzájemně zachránili krky a něco takového už mezi lidmi vybuduje dostatečně silné pouto.

Z ulice nás společně převeleli do civilu a oba jsme pak nastoupili na kriminálku, kde jsme byli dál parťáci. Naše kariéry byly slibně rozjeté, osm let v branži se na nás dobře projevilo.

Jenže pak jedné páteční noci šlo všechno do kytek. Callahan při zátahu ošklivě zřídil jednoho chlápka (skončil na vozíčku), roli v tom hrálo velké množství alkoholu v Robertově krvi. Tenkrát jsem se rozhodnul během několika minut: vzal jsem to na sebe. Nedělal jsem to kvůli tomu, že je jeho papínek v senátu a tímhle by mu dobrý jméno neudělal. Ne, šlo o to, že jsem mu dlužil za záchranu kejháku. A mě nenapadl lepší způsob, jak mu to splatit.

Odměna za pomoc byla jednoduchá: vyhazov. Robert se to pokusil nějak ukecat, ale zbytečně. Jakmile jednou překročíte čáru, už se vezete.

A tak zatímco já se stal soukromým detektivem (což většina lidí definuje jako šmíráka, tedy nadávku), Robert to dotáhnul až do křesla ředitele BOJe.

Doufám, že si dneska vzpomene na starý časy a pomůže mi.

Kočár zastaví: „Jsme tady.“

Trhnu sebou a než se stačím rozkoukat, už mi vozka otevírá dveře. Vykouknu skrz prostor, který zrovna nezabírá, a spatřím šedou budovu.

„Potřebujete pomoct?“ Reaguje na hůl v ruce.

Příšerně mu páchne z úst.

„Není třeba. Jen kdybyste popošel stranou, abych mohl vystoupit.“

„Jasňačka, pane.“

Kořalka a česnek: vraždná kombinace.

Udělá několik kroků dozadu. Pomalu se vyhrabu ven a v duchu zaúpím. Moje zkurvená noha se dneska rozhodla, že bude bolet jako čert.

Postavím se na chodník, dám nohy k sobě, opřu se o hůl. Pravačkou setřu pot a podrbu v havraních vlasech, ostříhaných na ježka.

Protokol můžete stočit do ruličky a narvat si ji do chřtánu.

„Jste v pořádku?“ zeptá se řidič starostlivě.

Asi si myslí, že mu ještě přidám.

„Jo!“ odseknu důrazně.

Nesnáším, když ze mě lidi dělají kripla. Nebo když mě mají ještě za většího důchodce, než ve skutečnosti vypadám.

Skoro nadskočí. „Jsem v pořádku,“ dodám ihned. Pokusím se pousmát, ale v mém podání to vypadá jako hodně velký škleb.

Přikývne.

„Kolik jsem dlužný?“ zeptám se.

„Pět stříbrňáků.“

Dám mu sedm a zamířím k budově BOJe.

 

Upřímně – sídlo Bojové organizované jednotky vypadá strašně: velká jako dvě fotbalová hřiště; šedivá; zdobená chrliči s

(To jsem v nějakým kostele nebo co?)

démonským šklebem.

Dveře dovnitř připomínají bránu od samotnýho pekla.

Vcucnou mě během chvíle.

 

Vstupní hala je velká

podlaha se šachovnicovým vzorem

šedivé stěny zdobené obrazy

(od neznámých mazalů, tady do umění neinvestují),

přistoupím k dlouhému pultu, za nímž stojí ozbrojené stráže v uniformě,

(další dva panáci hlídají ještě u vchodu)

nasadím nejlepší úsměv, jakého jsem schopen a pozdravím.

„Dobrý den,“ opáčí ten vpravo s tikem v pravém oku. „Co si přejete?“

„Rád bych mluvil s panem Callahanem.“

„A máte sjednanou schůzku?“ připojí se do rozhovoru ten vlevo s velkým knírem.

„Ne,“ zakroutím hlavou.

Knír: „Sakra, chlape, tady jste v sídle BOJe a ne v hospodě. Sem si nemůžete přijít, kdy se vám zachce.“

Tik v oku: „Major Callahan je velice zaměstnaný muž.“

„Pánové, myslím, že pan Callahan si na mě najde čas. Jsme přátele z lepších časů.“

Slovo lepších vyslovím s velkým opovržením.

Vrhnou po mě bodavé pohledy.

„Co kdybyste tady nestály jak solné sloupy, zvedly svoje líné zadky a došli panu Callahanovi oznámit, že za ním přišel Benedict White a rád by s ním mluvil?“ Nasadím další ze svých milých úsměvů. „Nebo co kdybyste použili tohle?“ Ukážu na telefon, stojící na pultě.

Podívají se jeden na druhého. Tik v oku si povzdychne, přiloží sluchátko k uchu a zatočí klikou.

 

„Tak co?“ zeptám se, když o minutu později domluví.

„Major vzkazuje, že máte jít k němu. Rád vás uvidí.“ Obrátí se na kolegu: „Tome, doveď pána k majorovi.“

„Následujte mě, prosím,“ vyzve mě Tom Knír.

 

Po točitých schodech mě dovede do čtvrtého patra. Ocitneme se v dlouhé, prosvětlené chodbě s podlahou potaženou červeným kobercem. Zastavíme se u dveří s velkou jmenovkou „Major R. Callahan“.

„Major vás očekává.“

„Díky,“ zaklepu na dveře a po zaslechnutí pokynu vstoupím.

Ocitnu se v menší (průchozí místnosti), kde hnízdí sekretářka s ohnivě rudými vlasy. Zabalena je do světlých šatů s velkým výstřihem.

„Dobrý den,“ pozdravím ji.

„Dobrý den. Vy jste pan White, že?“

„Ano, to jsem přesně já.“

Přistoupí ke mně. Tvář má tak krásnou, že snad v sobě musí mít pár kapek elfské krve. Lidská žena by nemohla být tak krásná.

„Frank vám je… byl tak podobný.“

„Znala jste ho?“

„Ano. My…“

Mrzí mě, že jsem přišel o takovou fešnou snachu.

„Chápu. Jak se jmenujete?“

„Peggy. Peggy Grifinová.“

„To je krásné jméno.“

Ztišeným hlasem: „Přijďte ke mně dnes večer. Tak kolem deváté. Musím vám něco říct.“ Ještě tišším hlasem mi sdělí svou adresu.

Zůstanu stát jako solný sloup. Ale asi tak na pět sekund. To se oklepu a pokračuji v cestě k Robertovi, jako kdyby se nic nestalo.

 

Kancelář z velké části vyplňuje pracovní stůl, levou stěnu zakrývá bar (whisky převažuje), pravou skříň. Oknem s roztaženými záclonami proniká sluneční světlo.

„Benedicte, ty starej parchante!“

Pečlivě oholený Robert Callahan mi vyrazí vstříc. Halí ho drahé kvádro černé barvy, v pravém koutku doutník a na hlavě sestřih přesně podle vojenského mustru.

Obejmeme se, jako kdybychom se neviděli snad od školky a když mi stiskne ruku, poznám, že se stejně jako já, pořád udržuje v kondici a v posilovně tráví několik hodin týdně.

Vybídne mě, ať se posadím a nalije mi panáka.

„Nemáš vůbec šediny,“ podotknu.

„To víš, mám dobrého kadeřníka.“

„Zato vrásky bys mohl rozdávat.“

„Plastika je drahá a beztak mě budou během několika let žrát červy.

Ale ty jsi určitě nepřišel bavit se o módních výstřelcích ani vzpomínat na staré časy.“

Přitakám.

„Já vím. Frank byl výborný agent. Jeden z nejlepších, jakým jsem za ty léta velel.“

Při slově byl mě, zamrazí v zádech.

„Je mi to opravdu líto a mrzí mě, že jsem ti to nemohl přijet oznámit osobně, ale tady je práce jako na kostele a když se hnu z kanceláře, je to kvůli schůzování s představiteli království.

Doufám, že tě ti dva, co to přišli vyřídit, moc nesrali.“

„Trochu. Skoro nic jsem se od nich nedozvěděl.“ Přihnu si alkoholu.

„Nemůžeš se divit, Benedicte. Služební postup je služební postup.“

„Chápu. Proto jsem tady. Doufám, že alespoň ty mi řekneš, jak přišlo o život moje jediný dítě.“

„Zabit ve službě,“ odvětí Callahan. Jeho hlas je najednou ledově chladný. Nevím proč, ale něco se mi na něm nezdá.

„Kým?“

„To zatím nevíme jistě. Určitě to má co dělat s posledním úkolem, na němž pracoval.“

„A to bylo?“

„Sakra, Benedicte,“ udeří Callahan o desku stolu, „přece si nemyslíš, že ti tu budu vyprávět tajný informace?!“

„Ano, Roberte,“ připálím si cigaretu, „Přesně to si myslím. Myslím, že mi dlužíš malou pomoc. Nebo už si nepamatuješ, co jsem pro tebe udělal?“

Ztuhne jako malinová poleva. „To bys neudělal…“

„Myslíš, že bych nebyl schopnej zajít do Blitz News a odvyprávět jim tam tvůj příběh. Ty víš, že v tomhle nelakuju.“

„Dost!“ Vykřikne. „Dost,“ zopakuje tentokrát ztlumeným hlasem.

Oklepu cigaretu o hranu kulaté popelníku. „Tak co bude?“

„Tady ne, Benedikte,“ zakroutí hlavou, „Pamatuješ si na Hugovu kavárnu?“

„Jasně. Tam jsme chodili na kafe a koblihy.“

„Přesně tak. Dneska kolem dvanácté tam za tebou přijde člověk s obálkou, kde najdeš všechno, co se týká případu. Ty mi ale na oplátku musíš slíbit, že se do toho nebudeš plést a necháš to vyšetřování na nás.“

„Tohle ti slíbit nemůžu,“ zakroutím hlavou. „Co bys dělal na mým místě ty, Roberte? Nechal bys to plavat?“

„Naštěstí nejsem na tvém místě. Ale, do prdele, Benedicte, už nejsi žádný mlaďoch. Už nemáš na to, abys dal někomu přes držku nebo mu ustřelil palici.“

„Co ty víš,“ pokrčím rameny, „Třeba ano. Nezapomeň, že jsem vlk. Lovec. A toho instinkty nepouštějí nikdy. Ani když už nedokáže pořádně chcát.“

Náš rozhovor přeruší trojité zaťukání na dveře. „Dále!“ vyzve Robert čekatele

Dovnitř vejde vysoký holohlavý chlap s páskou přes levé oko. Na sobě má jakousi koženou zbroj a přes záda přehozený plášť. Jakmile se nepatrně přiblíží, postřehnu v jeho uchu cosi stříbřitého.

Když udělá ještě další dva kroky, uslyším točení koleček a další mechanické zařízení. A ještě něco: místnost naplní další vůně. Krom alkoholu a dýmu ucítím olej.

Sakra, ten chlap má mechanický nohy!

„Majore Callahane.“ Zasalutuje.

„Seržante Robertsone. Přišel jsem na váš rozkaz, ale pokud vám to teď nevyhovuje…“

„V pořádku, nebudu rušit.“ Zvednu se k odchodu, projdu kolem mechanika. Dokonce páchne jako železářství. Postřehnu, že na koberci jsou stopy oleje, které jakýmsi záhadným způsobem rychle mizí.

Nevím proč, ale na tom chlapovi mi něco nesedí. Snad je to způsob jeho chůze nebo to, jak vypadá. Nedokážu to přesně definovat.

Když se dotknu kliky, zeptám se: „Kde najdu Frankovo tělo? Rád bych ho viděl a rozloučil se s ním.“

„Ještě jsme ho nepřivezli z Erska.“

Nevím proč, ale tuhle informaci mu nežeru.

 

 

 

Čtyři

Lovec

Po odchodu ze sídla BOJe mi v hlavě víří hromada myšlenek jako roj much.

Ke slovu se však hlásí i žaludek. A protože se s prázdným břichem špatně myslí a mám před sebou celý den, vydám se hledat nejbližší kavárnu.

Cestou však postřehnu, že mě někdo sleduje: zavalitý jako medvěd; zabalený do dlouhého pláště; hlavu zakrytou kabátem. V mžiku mi dojde, že už jsem ho potkal – na nádraží, když jsem procházel kolem stánku s novinami.

Už jsi vážně starej, Benedicte.

Pokračuji dál, jako by nic. Třeba to jen náhoda, říkám si. Ačkoliv tomu nevěřím. Potkat jednoho chlápka během několika hodin? Ne, to se mi moc nezdá. S tímhle mám až moc špatné zkušenosti. Nezbývá, než to otestovat.

Protáhnu ho několika hospodami. Pokaždé si objednám pivo; posadím se k baru; pozoruji okolí. On udělá následující: neobjedná si, sedne si poblíž, aby měl perfektní přehled o tom, co dělám. Následně zaplatím a zmizím. On je mi během chvíle opět v patách. Takhle to děláme šest lokálů.

Vím, že u sedmého musím udělat změnu. Protáhl jsem po polovině města a ten zmetek se mě držel jako klíště. Nenapadá mě jediný způsob, jak bych ho mohl zmást. Podle chůze ho odhaduji na hodně zkušeného bijce, jehož další výhodou je věk. Určitě zná všechny moje finty, které fungovaly naposledy v dobách, kdy byl ještě na houbách. A jiné bohužel neznám. Na to, abych se mu postavil v přímém boji, se už vůbec necítím.

Přisednu si k baru. „Co to bude?“ Věnuje se mi hned hospodský.

„Vodu.“ Piva už mám pro dnešek plné zuby.

„Dej si pivo, kámo“ oboří se na mě drsňák s potetovanou hlavou. „Tady nejsi v kostele.“

Otočím se k němu a při pohledu na jeho svaly, rýsující se pod košilí, dostanu nápad: „Umíš se prát?“

„To má bejt fór? Já byl zápasnický eso!“ Hrdě vypne hruď.

„Fajn,“ prohlásím s lišáckým úsměvem a sdělím mu, co po něm chci. Plácneme si okamžitě. Peníze vysolím chvíli na to. Otestuje mince skousnutím a zasune je do kapsy.

 

Lovec dorazí za dvě minuty, jak to ostatně dělal během celého sledování. Posadí se ke stolu v rohu.

Tvrďák dopije pivo, otře si rty do rukávu a vyrazí si odpracovat získané peníze. Z dálky to celé pozoruji. Napřed se s ním pokusí mluvit, a když ho lovec posílá do háje, vrhne se na něj s vervou parního válce. Netrvá dlouho a válí se oba na zemi. Vznikne zmatek, do rvačky se přidávají i další svalovci.

Nejvyšší čas se zdejchnout. Položím na pult peníze, vypluji ven a vzdaluji se od hospody, co nejrychleji můžu. Lovec na tuty vyleze během chvíle.

 

Při procházení londonskými ulicemi se mi najednou vrací vzpomínky na všechny vyřešené i nevyřešené případy, na nichž jsem za ty roky pracoval. Vybavuje se mi povstání plebsu proti království. Vybavuje se mi, jak jsem zrovna támhle tou ulicí odvážel za novým životem profesora Henriksena, aby jeho vynález nepadl do nesprávných rukou.

London jsem zažil ze všech pozic, viděl jsem obě strany jeho tváře a ani jedna není příjemná, ač se to tak na první pohled nezdá. Ve dne město ovládají lidé s maskami na obličejích – je to maska přetvářky. Maska, snažící se zakrýt existenci sociálních problémů: bezdomovce; žebráky; děti bez rodiny a další ztracené existence.

V noci je to snad ještě horší: z brlohů vylézají predátoři – feťáci; dealeři drog, zloději; vrazi; šlapky a další členové téhle nekonečné skupiny. Všechno je propletené jako klubko hadů a všechno to vede k jednomu zdroji: mafii, která pomocí nejrůznějších pák ovládá politiky.

Fungovalo to takhle vždycky a jistě je to tak stále.

 

Pohlédnu na zlaté kapesní hodinky, po otevření se na mě z černobílé fotografie usměje Sára. Bodne mě u srdce při pomyšlení, že jsem odjel, aniž bych se usmířil. Jsem si ale jistý, že až dorazím domů, usmíříme se velmi rychle. Sice už to nebude jako za mlada, ale určitě to bude stát za všechny cavyky kolem.

Za deset minut dvanáct. K Hugovi jsem dorazil akorát, abych zkontroloval okolí. Ze svého místa mám perfektní přehled a na dveře vidím bez problémů. Touhle dobou tu panuje klid a krom mě a šedovlasého Huga, stojícího za dlouhým pultem, sedí u vedlejšího stolu dvě pohledné slečny.

Restaurací se nese vůně

kávy

vajíček

chleba

croissantů.

Rozhodně to stačilo na to, aby mi frňák neprasknul vůněmi. Proto jsem si krátce po příchodu objednal jeden šálek horké kávy a k tomu croissant s jahodovou marmeládou.

Pro mou duši neskutečné blaho.

 

Můj muž dorazí přesně na čas. Je o dvě hlavy menší než já, v každém uchu píchnutá náušnice, šedý oblek. Rozhlíží se po restauraci jako skutečný profesionál. Zamíří ke mně – boty rytmicky klapají

(pro profíka nejrychlejší cesta do záhuby)

po dřevěných parketách.

„Vy jste Vlk?“

Po přikývnutí se poslíček usadí. Teprve teď si všimnu hnědé, zapečetěné obálky. Koukám na ni jako nedočkavé dítě na cukrátko.

„Tohle vám mám předat,“ posune zásilku ke mně. „Musíte to přečíst tady, protože musím dokumenty vrátit ještě dnes do archívu.“

„Rozumím.“

Robert pro mě riskoval hodně jen tím, že složku vynesl na několik hodin z budovy. Kdyby se někdo domáknul, že zmizela… Ani nechci domýšlet, co by z toho bylo za malér.

„Dáte si něco?“ zeptám se. „Na můj učet, samozřejmě.“

„Ne, děkuji.“

Rozlomím pečeť se symbolem rytířské helmy stojící nad dvěma zkříženými meči a dám se do čtení.

 

O devadesát minut později znám odpovědi na nejpalčivější otázky: Frank se pod falešným jménem (John Frank Kristopherson) infiltroval do skupiny známá jako Černá ruka. Ta je známá hlavně tím, že obchoduje se zbraněmi a je napojena na londonské podsvětí. Frankovým úkolem bylo dopadnout jejího šéfa, známého jako Baltazar. BOJ měl podezření, že by to mohl být někdo z politiků, který by touhle činností získával další peníze.

Z několika Frankových hlášení jsem zjistil, že byl naverbován v hospodě Hell´s Rose mužem jménem Nemo (nechyběly ani jeho tři strany dlouhé záznamy).

O Ersku ani slovo. A to znamená dvojí:

nestihl nic napsat

nebo Robert kecal.

Celou svou penzi bych vsadil na možnost číslo dvě. Ale to až později. Napřed navštívím onen podnik Hell´ s Rose.

„Je toho nějak málo,“ sdělím poslíčkovi.

„Zbytek už váš syn bohužel nestačil dopsat. Teď už se nedozvíme, kdo je pan B. ani kdo Franka oddělal.“

„Třeba ano.“

„Major Callahan říkal, že se v tom budete hrabat a ještě jednou vás prosí, abyste to nedělal. Máte se: a teď cituji: „Vrátit domů k manželce, užívat si stáří a tuhle práci nechat na nás.“

„Jinak mi udělá co?“

„Bude vám muset přistřihnout křidélka a ukázat vám, kde je vaše místo.“

„A kdo to konkrétně udělá? Ty?“

„Já konkrétně ne, pane. Ale buďte si jistý, že mým kolegům je úplně jedno, že jste před třiceti lety zachránil krále a jste hrdina, o jakém se dneska dočteme maximálně v pulpové magazínu za pár šesťáků. Ti vám dají na pamětnou, ani nemrknete.“

„Risknu to. I kdybych kvůli tomu měl utéct ze samotnýho pekla na kolečkovým křesle, tak toho bastarda najdu.“

„To jsou jen slova, pane. A ta jak známo nejsou meči.“

Zvednu se, na stůl položím peníze a vypadnu z restaurace. Ač nerad musím uznat, že pan náušnice má zatracenou pravdu.

 

 

 

Pět

Hell´s Rose

 

Najít bar Hell´s Rose pro mě nebyl žádný problém. Ostatně během praxe detektiva jsem do něj několikrát zašel.

Když jsem toho dne krátce po šesté hodině večer překročil práh baru, uvědomil jsem si, že se to tu vůbec nezměnilo. Pořád tu vládne přítmí (jímž pronikají světla Edisonova vynálezu); vzduch vyplňuje směsice

laciného parfému

alkoholu

tabáku

potu.

Po parketu se promenádují servírky ve spodním prádle (ve druhém patře je bordel) a ometají se kolem zákazníků, kteří slintají nad dalšími polohanými holkami. Ty vrtí boky kolem tyčí na několika malých podiích vpředu.

Tomu všemu kraluje od hlavy až k patě potetovaný holohlavec s náušnicí v nose a levou mechanickou rukou, z níž uniká pára.

Překvapuje mě, že Iceman vypadá pořád stejně.

„Nazdárek, Icemane,“ pozdravím ho, když se mi podaří vyskočit na barovou židli.

Iceman pozdvihne zrak od pípy, dlouze mě zkoumá: „Benedict White,“ vypadne z něj.

„Máš dobrou paměť.“

„Dáte si něco? Je to na účet podniku, samozřejmě.“

„Ne, díky.“

„A jak se vůbec máte? Už je to hezky dlouho, co jste se tu neobjevil.“

„To víš, pověsil jsem kariéru na hřebík, odstěhoval jsem se a to mi nebudeš věřit – otevřel jsem si hospodu.“

Zasměje se, přesně jak jsem čekal.

„A co vás přivedlo zpátky?“

„Zabili mi syna.“

„Cože? Franka?

„Ty si na něj pamatuješ?“

„Jasně. Vždyť se tady párkrát ometal. Kdo ho zabil?“

„To bych právě rád zjistil.“

Přeměří si mě pohledem,

(kterým jasně říká: vy? Nejste na to už starej?)

a zeptá se: Můžu vám nějak pomoct?“

„Můžeš. Hledám muže jménem Nemo.“ Zhruba mu ho popíšu, jak si ho pamatuji z fotografie.

„Já…“

„Loyde,“ použiju jeho pravé jméno, za něž se bůhví proč stydí. „Když ses tenkrát potřeboval zbavit těch dvaceti kilo koksu, tak kdo ti pomohl, aby tě nedostali fízlové?“

„Vy.“

„A nemyslíš, že mi něco dlužíš? Víš co? Já ti to o dost zjednoduším. Nemusíš nic říkat. Jen stačí, když budeš přikyvovat, ano?“

Přikývne.

„Takže, znáš Nema?“

Přikývne.

„Byl tu dneska?“

Přikývne.

„Je tu ještě někde?“

Přikývne.

„Je ve druhém patře?“

Přikývne.

„Díky.“  Vydám se nahoru.

 

***

Carmen leží připoutaná k posteli, modřiny ji pálí

na obličeji

kolem očí

na těle.

Třese se strachy. Během kariéry prostitutky už zažila všechno možné, ale dneska opravdu trne hrůzou. Ostatní holky říkaly, jaký je Nemo psychopat, dokonce se chlubily všemi šlinci, které jim udělal. Ale ona to vždycky brala na lehkou váhu. Smála se potají a myslela, že ji ten úchyl nikdy nebude chtít.

Dneska ale padla kosa na kámen. Kdyby to záleželo na Icemanovi, hnal by toho bastarda sviňským krokem, nedovolil by jí s ním odejít. Bohužel neměl na výběr. Hell´s rose mu nepatřila a Nemo platil příliš dobře. A jeho peněz byly pro Igora (majitele) přednější než zdraví holek. Ony byly v jeho očích jen kusy masa, které se daly bez problémů sehnat na ulici, trochu vyparádit a poslat Nemovy náruče.

„Tak co, ty děvko? Už jsi rozparáděná?“

Na čele jí naběhnou drobné žilky. Kdyby mohla, křičela by. Problém tkví v tom, že má ústa zacpaná roubíkem.

Kdyby mohla, sdělila by tomu úchylovi, že na to, aby se mu postavil, musí napřed ženskou zmlátit.

 

***

„Tak co, ty děvko? Už jsi rozparáděná?“ Zeptá se Nemo a švihne na prázdno koženým opaskem tak silně, až to mlaskne.

Přiblíží se k posteli, během čtvrt hodiny co ji mlátil, cítil, že se erekce dostavila. Penis má teď napnutý tak silně, až připomíná kopí, připravené k útoku. Bez sebemenšího varování vleze do postele a pronikne do ní rázně a tvrdě.

 

***

Carmen se svíjí v bolestech. Přeje si vykřiknout. Přeje se bránit, ale nic z toho ji není přáno. Modlí se alespoň o zázrak.

Najednou se dveře rozletí dokořán.

 

***

První pohled: malá, tmavá místnost plná smradu se zataženým oknem. Druhý pohled: malý, hubený muž s počínající pleší (Nemo) souloží na posteli seženou.

Oprava: znásilňuje ji.

Nemo se na mě vrhne jako šílená šelma. Je rozzuřený, vzrušený. Myslí si, že má navrch. Myslím si to taky, dokud ho několikrát nepřetáhnou holí, s jejíž pomocí si od něj držím odstup.

„Bez hole ti to nejde, staříku?“

Pokouší se mě vyprovokovat, jako tisíc jemu podobných grázlů před ním. Vrhne se po mně; seknu holí a pomocí zakroucené rukojeti ho svalím na zem.

Snaží se zvednout, ale já jsem rychlejší. Přetáhnu ho holí ještě jednou. Tentokrát do hlavy a tak silně, že upadne do limbu.

 

„Hrrrr.“ Zařve o hodinu později a zachřestí řetězy, jimiž jsem ho spoutal k posteli.

„Jak ti chutná tvoje vlastní medicína?“ zeptám se s lehkým úsměvem na tváři.

„Ty jeden hajzle starej.“

„Mě nenaštveš,“ zakroutím hlavou. „Takových jako ty jsem potkal. A se všemi byla dřív nebo později rozumná řeč.“

„Kde je ta čubka?“

„Myslím, že na cestě za hodně lepším životem, než měla tady. Ale nepleť si prosím role, Nemo. Já jsem tu ten, kdo se bude ptát a ty ten, co bude odpovídat.“

„A co mi asi tak uděláš, staříku?“

„Však já už něco vymyslím.“ A udeřím ho třikrát do hrudi. Věřím, že tou železnou holí to musí opravdu bolet.

Zasměje se.

„Co ti přijde legrační, smím-li se zeptat?“

„Ty. Přijdeš si sem a hraješ si na tvrďáka, ačkoliv na to nemáš. Jsi úplnej idiot. Nemáš ani tušení…“

Moje uši zaujme hluk z ulice. Dojdu k oknu a vykouknu ven. Do baru právě vstupuje pětice drsoňů v černém.

Nemo s výsměšným hlasem: „To jsou moji lidi. Přišli mě vyzvednout. Zdá se, že tvůj plán ti nejspíš nevyjde.“

Kurva! Ta hnida má pravdu a já to musím, ač nerad, přiznat. Můžou tu být tak během dvou minut. Je mi jasné, že musím vypadnout. Proti takovému počtu nemám v žádném případě šanci.

„Nashle příště, zmetku.“

Hůl mu mlaskne naposledy o břicho.

Šest

V márnici

S Nemovými kolegy jsem se minul na chodbě. Prošel jsem kolem nich se vztyčenou hlavou a oni mi nevěnovali ani drobet pozornosti. Nejspíš mě považovali za jednoho z těch, co si to nechají za velké peníze udělat pusou.

 

Z baru vyjdu s cigárem v koutku. K mému velkému štěstí chytnu kolemjedoucí taxi kočár. Řidičovi sdělím cíl cesty a zahučím dovnitř.

 

Selhání u Nema mě zatraceně mrzí. Představoval pro mě velice cenné vodítko k Frankově vrahovi, o něž jsem přišel a těžko říct, zda se mi jej podaří získat zpět. Ale spíš bych řekl, že nepodaří. Do baru už určitě nepáchne, na to je tam pro něj teď příliš horká půda.

V tenhle moment si nedokážu absolutně představit, kam se ubírat dál. Tak trochu doufám, že mi nějak pomůže tajemná sekretářka Peggy Griffinová, k níž mám právě namířeno.

Cestou pozoruji z okna, jak se na London snáší tma a lampáři rozsvěcejí první plynové lampy. Nemůžu si pomoct, ale je to dokonalé magické. Všechno kolem má tak úžasnou a nepopsatelnou atmosféru. I přes to, co jsem řekl o druhé tváři města, bezmezně ji miluji – miluji ten noční život a dění kolem.

Koně najednou zastaví. Vyskočím ven dřív, než se mi vozka pokusí pomoct; do nastavené dlaně mu vtisknu zlatku. Přejdu k malému činžovnímu domu a vstoupím dovnitř.

 

V domě panuje ticho, když nepočítám mňoukání koček. Musím ho projít od zdola nahoru, protože mi Peggy neřekla, v jakém patře bydlí. Pak ale na schodech narazím na starší paní, která mi sdělí, že ji najdu v pátém patře.

Zaťukám třikrát na dveře a nic. Po chvilce to zkusím ještě jednou a opět nic. Přiložím ucho ke dveřím a zaposlouchám se. Uvnitř je ticho jako v hrobě.

Pohlédnu na hodinky. Přišel jsem přesně na čas, takže by měla být doma. Ale jak vidno není. Nebo napadne mě – nebo se jí něco stalo.

Rozhodnu se to risknout a vstoupím dovnitř. V bytě panuje tma jako v pytli, hmatám rukama před sebou, abych náhodu do něčeho nevrazil.

Podaří se mi pravý opak – o něco zakopnu a jak dlouhý, tak široký se rozplácnu o podlahu. Moje ruce nahmatají něco vlhkého a smradlavého. Možná olej, napadne mě.

Nemám čas to zkoumat, teď mě mnohem víc zajímá, o co jsem zakopnul. Obrátím se na kolenou a nahmatám to rukou.

Vlasy se mi postaví hrůzou na hlavě. Je to tělo. Vyhrabu z kapsy zippo zapalovač; krátký plamen odhalí pravdu.

Na podlaze leží Pegy Griffinová se stopou po kulce mezi očima.

„Do prdele!“ zakleju.

Jedno je jistý: teď už se nedozvím, proč byla tak vyděšená a co mi chtěla prozradit.  Kurva, Benedicte, měl jsi přijít dřív!

Najednou se ozve hlasité bušení na dveře: „Otevřete, tady policie!“

Do hajzlu! Někdo na mě ušil parádní boudu, do níž jsem se chytnul jako amatér!

Znovu škrtnu zapalovačem. Hledám cokoliv, jakoukoliv únikovou cestu, která mě odtud dostane.

Je tu jediná: okno.

„Sbohem, Peggy.“

Bez zaváhání k němu kráčím.

Ozve se další výzva.

Otočím rukojetí hole, ozve se tiché cvaknutí. Obě části se rozpojí: vznikne kotva, kterou zaháknu do okenního rámu.

Policajti vtrhnou bez třetí výzvy dovnitř; neznám počet: stojím k nim zády v rámu.

„Stůjte!

Bez zaváhání skočím dolů.

Lano se napne jako pružina, narážím o stěny činžáku: na práci s nohama není čas. Dopadnu na hromadu odpadků. Další střelba. Zatnu zuby, pokusím se nevnímat bolest v noze a dám se do běhu noční ulicí.

Hlavou mi lítá hromada myšlenek, z nichž nejvíce mě pálí následující: poznali mě? Pak mi docvakne, že jsem na schodech potkal tu babku a ta jim určitě sdělí můj popis. Jak znám policejní metody, v ranním vydání najdu na titulní stránce svoji podobiznu a u ní palčivý titulek – Tajemný muž hledán pro podezření z vraždy sekretářky BOJe. Noviny přímo žijí takovými událostmi, a když se za den nestane vražda, snad si ji i sami vymýšlí.

Že já jsem se radši neodstěhoval do jinýho státu. Třeba do Erska.

Ersko! Sakra, já jsem tak blbej! Úplně jsem zapomněl prověřit, jestli Callahan nekecal a můj syn opravdu neleží v některé z londonských márnic.

 

Zbytek noci jsem strávil v jednom ze zapadlých barů, kam si policajti netroufnou ani po pěti. Po zavíračce (pět ráno) jsem si zapnul kabát ke krku a potuloval se ranními ulicemi města (první márnice otevíraly až za dvě hodiny).

U stánkařů, kterým se vyplatí vstávat brzy kvůli těžce pracujícím lidem, jsem si koupil svařené víno s hřebíčkem; buřty s cibulí a chlebem. Tohle jídlo jsem měl naposledy v Pragstadtu a londonská variace nechutnala vůbec špatně.

Přesně v sedm vstoupím do první z márnic, zřízenci podstrčím menší úplatek a nechá mě nahlédnout do soupisu mrtvol.

Nesetkám se však s žádným výsledkem. A tahle to je další dvě hodiny.

 

Vlezu do poslední márnice. Vypadá stejně jako všechny ostatní

zima

pach mrtvol

šero.

Přistoupím k malému stolu, za nímž sedí obtloustlý zřízenec, cpoucí se fazolemi.

„Dobrý den.“

Žádná odpověď.

„Rád bych se podíval do téhle knihy,“ poklepu na zavřený dokument v kožené vazbě.

Žádná odpověď.

Jeho pozornost si získám teprve, když o desku stolu cinknou mince. Pozdvihne oči: „Poslužte si.“

Vezmu knihu do ruky

(Okamžik pravdy)

a začnu v ní listovat.

Přejíždím pohledem ze jména na jméno, po čele mi stékají krůpěje potu. Je to tam. John Frank Kristopherson.

Srdce mi spadne do kalhot. Můj syn. Můj syn leží v téhle díře a stará se o něj fazoložrout.

„Rád bych se podíval na tohle tělo,“ ukážu mu na Frankovo falešné jméno a na stůl položím dvě zlatky.

„Pojďte za mnou.“

 

„Přivezli ho teprve včera,“ komentuje fazoložrout, když dojdeme do další místnosti, kde se těla skladují. „Není to moc pěkný pohled.“

„To je v pořádku.“

Postavíme se před zahalený pult. Fazoložrout stáhne prostěradlo a hodí ho na podlahu.

Podívám se na tělo. Je strašně pohublé, na mnohých místech četné modřiny. Na hrudi jsou stopy po třech zásazích z pistole. Smrt však přivodil průstřel plíce.

Ten chlap snad nikdy neviděl pořádnou mrtvolu. Tahle by mohla by mohla obrážet módní přehlídky.

„Byl tu někdo? Byl se podívat někdo na to tělo?“

„Kromě vás zatím nikdo.“

„Fajn.“

„Když dovolíte, vzdálím se.“

Pokrčím rameny.

Před návštěvou téhle márnice jsem doufal, že alespoň zjistím, jak zemřel můj syn. Po stažení látky však přede mnou leží další nezodpovězené otázky.

Mrtvý muž na prkně totiž není Frank.

 

Konec první části

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply