Anotace:

„Kdykoli nás navštívil nějaký člen rady upírů, umírali lidé. Někteří naši, někteří jejich. Ale Belle Morte sem nikdy nikoho neposlala, až teď svoji zástupkyni Musette. Čekali jsme ji asi tak za tři měsíce, kolem Díkůvzdání. Tak co sakra dělá ve městě měsíc a něco před Halloweenem? Pěkně se nám to tu zvrtlo…“
Anita netušila, že i její mocný upíří milenec Jean-Claude, vládce města St. Louis, může mít z někoho strach – dokud se ve městě neobjevila roztomilá, droboučká, sadistická Musette, vyslankyně Belle Morte, jedné z nejvlivnějších upírek světa a Jean-Claudovy stvořitelky.
Roztáčí se intrikánský kolotoč upíří diplomacie a politiky, a to rozhodně není Anitina parketa. Nejradši by vytáhla pistoli a nasázela do Musette pár stříbrných kulek, ale ve hře jsou životy jejích nejdražších…
Vedle toho se série brutálních vražd, která vyvolala mediální hysterii, jeden zvláštní klient a podivná dvojice mužů sledující Anitu, zdají jako bezvýznamné epizody. Není však možné, že spolu všechno souvisí?



Dolph nás našel v kuchyni zrovna ve chvíli, kdy jsem Jasonovi pomáhala s rukavicemi. Je na to potřeba cvik a pro Jasona to bylo poprvé, takže byl, co se týče těch rukavic, jako malé dítě – až moc prstů na velmi málo otvorů.

Dolph přišel přes jídelnu stejně, jako jsme přišli my, ačkoli on zabral celé dveře, do kterých jsme se s Jasonem vešli společně, a ještě nám zbylo dost volného místa. Dolph je stavěný jako profesionální zápasník, široký, má dobré dva metry deset. Já jsem na to už zvyklá, ale Jason udělal to, co většina lidí. Díval se výš a výš. Na druhou stranu se choval slušně, což byl na Jasona malý zázrak.

„Co on tu dělá?“ zahřímal Dolph.

„Řekls, že jestli se necítím dost dobře na to, abych řídila, můžu si přivést civila jako řidiče. Jason je můj řidič.“

Zavrtěl hlavou, tmavé vlasy čerstvě ostříhané, takže jeho uši vypadaly bledé a jako osiřelé. „To nemáš žádné lidské kamarádíčky?“

Soustředila jsem se, abych pomohla Jasonovi s rukavicemi, a počítala do deseti. „Jo, ale většina z nich jsou poldové a ti si neradi hrají na šoféry.“

„On nepotřebuje rukavice, Anito, protože tu nezůstává.“

„Museli jsme zaparkovat až moc daleko, abych to sem došla, aniž by mě někdo musel chytat, kdybych to potřebovala. Nemůžu ho poslat zpátky skrz tu smečku novinářů.“

„Ale ano, můžeš,“ oponoval Dolph.

Konečně jsem dala poslední prst na své místo. Jason tam stál a upravoval si rukavice na rukou. „Jak to, že je to cítit tak mokře a práškově zároveň?“

„Nevím, ale je to tak vždycky,“ řekla jsem.

„On odtud vypadne, Anito. Slyšelas mě?“

„Když si sedne na verandu, vyfotí si ho. Co když ho někdo pozná? Opravdu chceš mít na titulních stránkách Na předměstí útočili vlkodlaci?“ Natáhla jsem si rukavice. Mám praxi, takže to šlo snadno.

„Ty jo,“ řekl Jason. „To vypadalo fakt fešácky, jaks to udělala snadno.“

„Anito!“ Skoro zaječel.

Oba jsme vzhlédli k Dolphovi. „Nemusíš křičet, Dolphe. Já tě slyším dobře.“

„Tak proč tu pořád ještě stojí?“

„Nemůžu ho poslat zpátky do auta. Nemůže si sednout na verandu. Kde bys byl radši, aby byl, až budu na místě činu?“

Stočil velké ruce do ještě větších pěstí. „Chci–ho–odtud–pryč!“ Každé slovo zasyčel skrz sevřené zuby. „Nezajímá mě, kam kurva půjde.“

Ignorovala jsem vztek, protože ten mi s ničím nepomůže. Měl špatnou náladu, tohle bylo ošklivé místo činu a Dolph nebyl moc milý k nestvůrám.

Merlioni vstoupil do kuchyně. Zastavil se ve dveřích mezi kuchyní a jídelnou, jako by vycítil to napětí. „Co se tu děje?“

Dolph namířil prst na Jasona. „On odtud vypadne.“

Merlioni po mně střelil pohledem.

„Nedívej se do prdele na ni, dívej se na mě!“ V jeho hlase hořel vztek. Neřval, ale ani to nepotřeboval.

Merlioni prošel opatrně kolem Dolpha a vztáhl ruku, aby vzal Jasona za paži. Zastavila jsem ho rukou v rukavici.

Merlioni střelil pohledem zpět na Dolpha, pak postoupil víc do kuchyně, nejspíš mimo palebnou linii.

„Je tu zadní dvorek?“ zeptala jsem se.

„Proč?“ zeptal se Dolph hlubokým hrdelním hlasem. Ne jako zvíře, jen vztekle.

„Merlioni ho může vzít dozadu. Bude mimo dům a přitom v bezpečí před novináři.“

„Ne,“ řekl Dolph. „On odtud vypadne. Pryč, totálně pryč.“

Bolest hlavy se mi vrátila jako bodavé třepetání za jedním okem, ale s příslibem, že přijde něco většího. „Dolphe, na tyhle hry se necítím dost dobře.“

„Jaké hry?“

„Ty tvé hry s kýmkoli, kdo není čistě člověk,“ řekla jsem a zněla unaveně, ne vztekle.

„Vypadni.“

Podívala jsem se na něj. „Cos to řekl?“

„Vypadni. Vem si toho svého vlkodlačího mazlíčka a jdi domů.“

„Ty hajzle.“

Hodil po mně jedním z těch pohledů, před kterým se policajti po léta krčili. Byla jsem moc unavená a moc znechucená, než abych ucouvla.

„Už když jsi mě vzbudil, řekla jsem ti, že je mi moc špatně na to, abych řídila. Souhlasil jsi, že si můžu přivést řidiče, dokonce i civila. Neřekl jsi, že to musí být člověk. A teď, když jsem se sem dokopala, mě posíláš domů, aniž bych viděla místo činu?“

„Ano,“ řekl Dolph a to slovo úplně dusilo svou stručností.

„Ne,“ odporovala jsem. „Neposíláš.“

„Tohle je moje vražda, Anito. A já říkám, kdo zůstane a kdo půjde.“

Tak teď jsem už začínala být naštvaná. Můžete si od svých přátel nechat líbit hodně, ale někdy to i oni přeženou. Přešla jsem před Jasona, blíž k Dolphovi. „Nejsem tu z tvé milosti, Dolphe. Jsem teď federální šerif a mám právo vyšetřovat jakýkoli nadpřirozený zločin, na který narazím.“

„Odmítáš můj přímý rozkaz?“ Jeho hlas teď zněl velmi tiše. Nebyl úplně bez emocí a to by mě mělo asi vyděsit víc, ale mě Dolph nevyděsil. Nikdy mě neděsil.

„Kdybych si myslela, že tvé rozkazy ohrožují vyšetřování, tak ano, přesně to dělám.“

Postoupil ke mně o jeden krok. Shlédl na mě z výšky, ale na to jsem zvyklá. Hodně lidí na mě shlíží. „Nikdy nezpochybňuj moji profesionalitu, Anito. Už nikdy.“

„Až se budeš chovat jako profesionál, pak nebudu.“

Ruce se mu po stranách těla zatínaly a povolovaly. „Chceš vidět, proč ho nechci na místě činu? Chceš to vidět?“

„Ano,“ řekla jsem. „Chci to vidět.“

Popadl mě za nadloktí. Ani nevím, jestli se mě Dolph vůbec kdy dotkl. Nečekala jsem to, a vzpamatovala se, až když mě začal napůl strkat, napůl táhnout přes kuchyň do jídelny. Ohlédla jsem se a zavrtěla na Jasona hlavou. Pravděpodobně se mu to nelíbilo, ale zůstal u skříněk. Zahlédla jsem na vteřinu šokovaný výraz Merlioniho, než jsme vešli do jídelny.

Táhl mě do schodů, a když jsem klopýtla, nedal mi čas postavit se na nohy, ale doslova mě vlekl dál.

Za námi se otevřely dveře a já uslyšela mužský hlas, jak říká: „Poručíku!“ Myslela jsem, že jsem ten hlas poznala, ale nebyla jsem si jistá a nebyl čas se podívat. Měla jsem moc práce s tím, abych se o koberec na schodech nepopálila.

Nemohla jsem pod sebe dostat nohy na dost dlouho, abych mohla bez obav stát na podpatcích. Za okem mi plně vybuchla bolest a svět kolem mě se roztřásl.

Slyšela jsem svůj hlas: „Dolphe, Dolphe, zatraceně!“

Otevřel dveře a vytáhl mě na nohy. Zůstala jsem stát, zatímco svět probíhal kolem v proudech temných barev. Držel mě oběma rukama za paže a jen jeho sevření mě udrželo na nohách.

Moje zorné pole se po kouskách rozjasňovalo, jako by ta scéna byla nějakým druhem videopuzzle. U protější zdi stála postel. Zahlédla jsem bílé polštáře u levandulové stěny. Pak ženskou hlavu a kus ramen. Nevypadalo to skutečně, spíš jako by někdo na polštáře nastrčil umělou hlavu. Od klíční kosti dolů to byla jen rudá změť. Nemyslím tělo. Myslím tím, že to bylo, jako by postel někdo namočil do tmavé tekutiny. Krev nebyla rudá. Byla černá. Buď to byl klam světla, nebo to nebyla jen krev.

Pak mě dostal ten pach – maso. Všechno vonělo jako hamburger. Uviděla jsem hromadu povlečení, černou a rudou, nasáklou krví. V tratolišti. Nejen krev, ale úplné tratoliště. Podívala jsem se zpátky na ženinu hlavu. Nechtěla jsem, ale nemohla jsem si pomoct. Podívala jsem se a konečně to uviděla. Bylo to všechno, co z ní zbylo. Všechno, co zbylo z dospělé ženy. Bylo to, jako by s hlavou na polštáři prostě explodovala a její tělo bylo… všude.

Cítila jsem, jak se mi v hrdle rodí výkřik, a věděla jsem, že to nesmím udělat. Musím být silnější než tohle, lepší než tohle. Polkla jsem křik a můj žaludek se pokusil vyskočit mi z hrdla. Taky jsem ho polkla a pokusila se přemýšlet.

„Co myslíš?“ řekl Dolph a zatlačil mě, uvězněnou mezi jeho pažemi, vpřed k posteli. „Je tohle na tebe moc fajnové? Protože tohle udělal jeden z tvých kamarádíčků.“ Postrčil mě blíž k posteli a mé nohy uklouzly na krví nasáklém povlečení. Krev byla na dotek studená a to mi pomohlo udržet mé zvíře uvnitř. Na co je dobrá krev, když není horká a čerstvá?

„Dolphe, přestaň s tím,“ řekla jsem a ten hlas nezněl jako můj.

„Poručíku,“ ozvalo se ode dveří.

Dolph se otočil, stále mě pevně svíral. Ve dveřích stál detektiv Clive Perry. Byl to štíhlý Afroameričan, oblečený konzervativně, upraveně a velmi dobře. Měl jeden z nejměkčích hlasů, které jsem kdy slyšela – a nejměkčí hlas mezi policajty.

„Co je, Perry?“

Perry se zhluboka nadechl a ten nádech pohnul jeho rameny a trupem nahoru a dolů. „Poručíku, myslím, že slečna Blakeová pro dnešek už viděla dost.“

Dolph se mnou lehce zatřásl, takže se mi rozhučelo v hlavě a můj žaludek zavířil. „Ještě ne, ještě neviděla dost.“ Trhnul mnou zpátky do místnosti. Táhnul mě vpřed k čelu postele, které bylo nalakované podobnou levandulovou barvou jako zeď, takže jsem čelo téměř neviděla. Zatlačil mě dopředu, dokud jsem od toho neměla obličej jen centimetry daleko. Uviděla jsem ve dřevě a barvě jako bledou jizvu čerstvý škrábanec od drápů.

„Co si myslíš, že to udělalo, Anito?“ Škubl mnou, takže jsem se mu musela podívat do obličeje, jeho velké ruce stále na mých nadloktích.

„Pusť mě, Dolphe.“ Můj hlas stále nezněl jako můj. Tohle by nikomu jinému neprošlo. Bojovala bych, nebo byla vyděšená, nebo nasraná. Nebyla jsem ani jedno.

„Co si myslíš, že tohle udělalo, Anito?“ A znovu mnou lehce zatřásl. V hlavě mi zachřestilo, zrak se mi rozpil.

„Poručíku Storre, musím trvat na tom, abyste nechal slečnu Blakeovou jít.“ Detektiv Perry stál po straně za ním, takže jsem mu viděla do tváře.

Dolph se na něj otočil a myslím, že jen fakt, že mě stále držel oběma rukama, mu zabránil Perryho popadnout. „Ona ví. Ona ví, co to udělalo, protože zná každý podělaný monstrum ve městě!“

„Nechte ji jít, poručíku, prosím.“

Zavřela jsem oči, což mi trochu ulevilo od závratě. Podle pozice jeho rukou jsem věděla, kde je zbytek jeho těla. Zabořila jsem mu podpatek do chodidla. Ucouvl, ruce povolily. Otevřela jsem oči a udělala to, na co jsem byla trénovaná. Zvedla jsem ruce mezi jeho a trhla zevnitř ven. Tím jsem se dostala z jeho sevření. Stáhla jsem pravou ruku zpět a uhodila ho hákem do břicha. Kdyby byl menší, vrazila bych mu pěst na solar plexus, ale úhel byl špatný, tak jsem uhodila do toho, do čeho jsem mohla.

Vyhekl, znělo to jako zachrochtání, a ohnul se, ruce na žaludku. Stále jsem se ještě nenaučila zacházet s tím, že jsem mnohem silnější než člověk. Měla jsem vteřinu, abych zadoufala, že jsem ho neudeřila víc, než jsem zamýšlela, pak jsem ustoupila dál od něj. Svět se třásl, jako bych se na všechno dívala skrz zvlněné sklo.

Stále jsem couvala, když vtom se mé podpatky zanořily do něčeho slizkého a hustšího než krev a já spadla. Tvrdě jsem přistála na zadku a krev vystříkla vzhůru. Prosáklo se mi to skrz sukni a já se vyhrabala na kolena, abych tomu zabránila vsáknout se mi do kalhotek. Krev byla na dotek studená a pak se mi koleno ponořilo do něčeho, co nebyla krev.

Vykřikla jsem a vydrápala se na nohy. Kdyby mě Perry nezachytil, znovu bych upadla. Ale ke dveřím šel moc pomalu. Nechtěla jsem to tu pozvracet. Odstrčila jsem ho a napůl vrávorala, napůl běžela ke dveřím. Když jsem se dostala do vstupní haly, padla jsem na všechny čtyři a zvracela na světlý koberec. V hlavě mi hřmělo bolestí a zorné pole mi explodovalo do hvězdiček bílého, neskutečně bílého světla.

Odplazila jsem se k patě schodiště, aniž bych si byla jistá, co jsem vlastně zamýšlela. Do těla mi narazila tvrdá podlaha a pak už nebylo nic než měkká, šedá prázdnota. Pak svět zčernal a hlava už mě nebolela.

  • Autor: Laurell K. Hamiltonová
  • Originální název: Blankytné hříchy (Cerulean Sins)
  • Překlad: Zuzana Ľalíková
  • Obálka: Jakub Jíra
  • Formát: hardback, 135×200 mm
  • Počet stran: 440
  • Cena: 359 Kč
  • Nakladatel: Nakladatelství Epocha (www.epocha.cz)
  • Edice: Fantastická Epocha (14. svazek edice Fantastická Epocha)
  • ISBN: 978-80-7425-152-8

Komentáře

komentářů

Leave a Reply

Your email address will not be published.