Autor: M. Nováková

Ilustrace: Petra Slováková

 

Zvedl hlavu v tom nejnevhodnějším okamžiku, jak si okamžitě uvědomil, když vrazil do další silné větve jednoho z těch proklatých stromů, co tvořily tuto část lesa. Upadl a tentokrát již zůstal ležet, s obličejem zabořeným v staletých měkkých vrstvách hnijícího listí. Kdyby tu zůstal ležet, kdyby tu zemřel, stal by se jejich součástí. Pochyboval, že by ho tady někdo náhodou našel. A úmyslně by ho nikdo nehledal. Ne tady, tak daleko ode všeho, čím žil.

Možná na chvíli usnul. Možná ztratil vědomí. Možná se jen ztratil ve vzpomínkách… Viděl Maureen. Tak živě, jako by stála před ním. Mohl cítit na tváři její dech, mohl cítit teplo vyzařující z jejího těla. Mohl se jí dotknout, kdyby natáhl ruku. Ale byl příliš slabý. Nedokázal zvednout ani prst, natož celou paži. Byla tak těžká…

Něčí prsty se dotkly jeho krku. Zkoušely, zda žije. A potom se stáhly. Přesto je cítil dál. Jako podivnou spojnici mezi světem, do kterého patřil, a světem, do něhož se ubíral.

Zklamal ji, zklamal Maureen, zklamal bohyni Narn, zklamal sebe.

„Bude mít radost.“ Ten hlas zněl spíš tázavě, než že by se snažil něco oznámit.

„Nestojí za to. Stejně zemře,“ odpověděl mu další.

Něco mu říkalo, že první věta nebude o něm, ale druhá ano. Cítil to ostatně stejně.

„Zranilo ho to, nemůžeme ho tu nechat.“

Někdo nesouhlasně zavrčel.

 

„Měl bys odejít.“ První slova, co pronikla k jeho vědomí, když otevřel oči. Nebyl si jistý, zda je naživu, a už vůbec netušil, kde je. Tvrdá postel ho tlačila do zad, měl ztuhlý krk, a když zkusil pohnout paží, bodlo ho u lopatky. Takže byl naživu. Musel hodně dlouho ležet v nepohodlné poloze. Zaostřil na rozmazanou postavu postávající v místnosti. Zabírala víc místa, než by měla.

To ta křídla.

Ta žena měla křídla.

Žádná roztomilá bílá opeřená křídla, jaká jeho lidé malovali andělům, nýbrž tmavá a kožovitá, sladěná s drobnými šupinkami pokrývajícími její tělo. Ženské, a přitom postrádající ženské křivky. Byla vysoká, štíhlá, s dlouhými spletenými vlasy a tmavýma očima, přesto jí do krásné ženy chybělo skoro všechno. Nebyla ošklivá, jen byla… jiná. Nesplňovala požadavky na atraktivitu, jak mu byly vštípeny.

„Musíš odsud,“ zopakovala. Její hlas byl hluboký, na ženu. A zvláštně rezonoval.

Rád by něco řekl, ale necítil se dostatečně silný.

Žena něco zavrčela a odešla.

Usnul.

 

Maureen byla nádherná žena. Měla všechno, co měla mít. A chtěla být s ním. Milovala ho. A on miloval ji. Od první chvíle, kdy ji spatřil. Oslavoval den, kdy svolila, že svůj život spojí s jeho.

Byla dokonalá.

A najednou byla pryč.

Její jindy usměvavá ústa byla pevně stisknutá, hnědé oči zavřené, měkké vlasy rozhozené po polštáři a ve vlídné tváři prázdný výraz. Nádherná mramorová socha bez emocí.

Stál nad ní a nedokázal se od ní odtrhnout. Jakmile se otočí, bude to navždy. Zaklapnou víko a odnesou ji. Pár květů a hnědá hlína. Bál se i mrknout, aby se nepřipravil o poslední vteřiny, kdy ještě může být s ní.

Neplakal. Nekřičel. Jen tam stál, když ji spouštěli dolů do vlhké jámy. V noci pršelo. Tráva se stále leskla a ženy měly ucourané sukně.

Hypnotizoval dřevenou schránku s posledním pokladem, co mu zůstal a právě ztratil, a ona klesala, klesala, až zmizela na dně. Měl se naklonit, aby znovu navázal oční kontakt s jejím posledním lůžkem? Neměl sílu. Jako by vrostl do země a zkameněl. Nedokázal se pohnout a nevěděl, jak se ocitl opět doma.

Až tady, na místě, kde se cítil vždy tak šťastný, mu postupně začalo docházet, co se stalo. Stál uprostřed prázdného domu, obklopen životem, co již neexistoval, a podvědomě čekal, že za chvilku se odněkud musí ozvat její hlas. Každým okamžikem. Vždyť její vůně stále vyplňovala tyto stěny. Skříň s jejími šaty zůstala otevřená. Vybíral z nich nějaké sváteční na její poslední cestu.

Asi zapomněl zavřít.

Měl by je zavřít…

Ale on se obrátil a odešel. Tentokrát znal přesně svůj cíl. Svatyně bohyně Narn stála na kopci nad vesnicí.

Padl na kolena a vznesl žádost, jakou pronášejí všichni zoufalí.

Samozřejmě, že věřil v bohy. Všichni věřili v bohy. Ale ani v nejdivočejších fantaziích by ho nenapadlo očekávat odpověď. To nebyl jejich styl. Nepůsobili přímo, nesetkávali se s prostými věřícími ani se svými kněžími.

Ale Narn přišla. Zjevila se nad vlastním oltářem jak zářící přízrak a sestoupala k němu. Vlídně se na něj usmála, a když promluvila, její hlas zněl jak z jiných sfér. Ostatně byla přece z jiných sfér.

„Zbavíš nás hrozby, jež ohrožuje mladší bohy, a vrátíme ti klid.“

„Nejsem rytíř, paní, nedokážu bojovat,“ promluvil roztřeseným hlasem a snažil se vmáčknout do kamenné podlahy. Být menším, menším… Nejpokornějším služebníkem na světě. O něčem podobném se jistě nesnilo ani místním kněžkám.

Sklonila se k němu a zvedla k sobě jeho tvář.

„Nepotřebujeme válečníka, nýbrž muže s čistým srdcem.“

„Jakou hrozbu?“ zeptal se a uhnul před pohledem vševidoucích očí.

Vlídně se usmála.

„Odejdi, a osud tě zavede k tomu, po čem tvé srdce touží.“

 

Venku už se setmělo, takže mu nějakou dobu trvalo, než se probral a uvědomil si, kde je. Rozhlédl se po místnosti. Malá, stísněná, prázdná. Spíše kobka než pokoj. Jen postel, náležitě tvrdá, starý dřevěný stolek, židle nepohodlná už od pohledu a stará otlučená skříň. S námahou spustil nohy na zem, ale posadit se nedokázal. Cítil se podivně malátný. Za to jistě nemohla jen ta rána do hlavy ani nepohodlná postel. Své údy cítil, ale spíše by ocenil, kdyby tomu tak nebylo.

Zranilo ho to… Co ho zranilo? Nepamatoval si na žádný útok. Až do té malé lesní rezignace na svůj život ho nic nenapadlo. A kdyby na něj něco zaútočilo potom, sežralo by ho to. Nenechalo by ho to ležet v lese a čekat na záchranu. Nebo na smrt.

Od poslední  – a jediné – návštěvy u lůžka měl klid. Nikdo za ním nepřišel, aby ho vyhodil. Ženy s křídly přicházely, přinášely mu jídlo – a odcházely. Žádná se s ním nebavila. A on se o to nepokoušel. Všechny si byly podobné. Podobná výška, podobná stavba těla, křídla přitisknutá k tělu a šupiny, které snad nekryly jen dlaně a většinu tváře. Snědl placky, které vypadaly hůř, než chutnaly, a tím byl jeho denní program naplněn. Většinu dne prospal. Netušil, zda byl natolik raněn (bůhvíčím), unaven (bůhví z čeho) nebo mu něco přimíchávaly do jídla či pití. Pravdou ovšem zůstávalo, že ve chvílích, kdy zažíval své malé soukromé prozření, se postupně začínal cítit lépe. Jeho tělo už opět patřilo jemu, a ne někomu cizímu, svedl se bez větší námahy posadit a dokázal by i mluvit, kdyby s ním byl někdo ochoten zapříst rozhovor. Nikoho ale očividně nezajímal. Nebo jim za to nestál.

Bylo mu to jedno.

 

Nevěděl, jak dlouho už tu byl, muselo to být déle než týden, ale přesnější představu si vytvořit nedokázal. Neměl se podle čeho orientovat. Kolik nocí prospal, kolik dnů? Na stolku ležel talíř s poslední studenou okoralou plackou a dvě sklenice. Jedna s mlékem, druhá s vodou. Posadil se a upil trochu mléka. Za oknem se rozednívalo. Protáhl se. Byl celý rozlámaný. Uvědomoval si existenci každé své kosti, každého svalu. U Dorhana, dokázal by přesně popsat, kudy vede každá jeho žíla! Už ale nedokázal zůstat zavřený v jedné místnosti jen s nezbytnými kusy nábytku. Opřel se o stolek a opatrně se postavil. Už se zvládl udržet na nohou. Žádná sláva, ale udržel se. Zvládl to. Chvíli jen stál, opojen radostí z dříve tak samozřejmé věci, a pak se rozhodl podrobit pevnost či vratkost svých nohou další zkoušce. Zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahy, a vyvrávoral ven.

Dveře nebyly zamčené. Buď ho zdejší obyvatelé považovali za nemohoucího, nebo pro ně nepředstavoval hrozbou. Nebo prostě jen nebyl vězněm.

Žádné stráže. Nikde nikdo.

Mimo jeho pokoj tu existovaly snad jen chodby. Chodby se spoustou dveří, z nichž jedna část byla zamčená, a za druhou částí nebylo nic, co by si zasloužilo delší zmínku. S každým vrávoravým krokem se cítil jistěji.

Sestoupal po schodech do přízemí. Nohy ho už skoro zase poslouchaly na slovo, ale stejně se raději přidržoval zábradlí. Okny sem už proudilo jasné denní světlo a on neodolal a přistoupil blíž. Hleděl na upravené prostorné nádvoří obehnané vysokými zdmi a se spoustou soch na hradbách. Uprostřed jinak volného prostranství stála obrovská fontána tryskající vodu do všech směrů. Stála v ní socha ženy v nadlidské velikosti, s chladnou tváří bez výrazu a v rukou držela napnutý luk se šípem. Jen vystřelit. Couvl zpět do chodby. V tu chvíli ho něco přinutilo se zarazit a pohlédnout zpět. Jako by se chladná vražedkyně pohnula.

Nesmysl.

Moc dlouho už nebyl na vzduchu.

Prošel chodbou a našel zřejmě hlavní východ z hradu.

Opřel se do dveří v bráně. Povolily. Chladný vítr pronikl do hradních stěn a on vyšel ven.

Zmocňoval se ho zvláštní pocit, který nedokázal pojmenovat. Nebyly to emoce, bylo to… Něco hlubšího, něco živelného, něco základního… A nemělo to co do činění s divnými bytostmi, co ho sice držely naživu, ale jinak by asi byly nejraději, kdyby odsud byl co nejdále.

„Ahoj,“ vytrhl ho z úvah vysoký zvonivý hlásek.

Překvapeně se ohlédl. Ve dveřích stála černovlasá dívenka, snad sedm osm let, a usmívala se na něj. Neměla žádné šupiny, žádná křídla, ploutve, rohy, nic, čím by se lišila od jakéhokoli jiného dítěte, co znal.

„Já jsem Ghwael,“ zaštěbetala, „a ty?“

Tmavé oči se na něj zvědavě upřely. Žádný strach, stud, jen zvědavost.

„Ahlgren,“ odpověděl.

„To je komické jméno,“ zachichotala se a tmavé oči jí zajiskřily.

„Ghwael taky není nic extra,“ utrousil spíš sám pro sebe, ale slyšela ho a zachichotala se znovu.

„Je to vznešené jméno, ale odpouštím ti.“

Musel se usmát taky. Přítomnost dítěte mu rázem zlepšila náladu o několik stupňů.

„Jsi zdaleka?“ zeptala se a sedla si do trávy, čímž ho přinutila posadit se taky, aby nad ní jen trapně nepostával. Až když seděl, uvědomil si, jak ho ta cesta vysílila.

„Hodně zdaleka.“

V jejích očích zaplály plamínky vzrušení. „Jaké to tam je?“

Zaváhal, co asi může říct malému dítěti. Co ji vůbec může zajímat? A tak jí začal vyprávět o oslavách královy korunovace, kdy ulice hlavního města zalila světla, o oslích závodech pořádaných v jeho vesnici, o oslavách příchodu jara… A černovláska mu naslouchala se zatajeným dechem a skoro ani nemrkala.

 

K jídlu dostal zase placky. Pomalu začal podezřívat místní kuchaře, že nic jiného ani neumí. Ať dostane jakékoli suroviny, rozplácne je a nadělá tohle. Pohrdavě si prohlížel útvary na talíři. Barva nic moc, chuť ucházející, potěcha pro oko žádná.  Vzal si první a zakousl se do ní. Než stačil spolknout první sousto, vpadla dovnitř jak velká voda Ghwael. Podívala se na jeho talíř a pokrčila nosík.

„Nechceš jít se mnou? Já mám jídlo, co ještě nevylisovali,“ dodala lákavě a zamrkala na něj.

Nenechal se dvakrát pobízet a nechal se dovést do velké jídelny. Stále ještě chodil pomalu, ale dívenka se nenechala zbrzdit. Poskakovala kolem něj, tančila… Chovala se jak psík, kterého po dlouhé době vezmou na procházku. Uběhla zhruba trojnásobek trasy, co on ušel.

Měla pravdu. Na stole ležel připravený čerstvý a voňavý chléb, sýr, mléko, ovoce, zelenina.

„Pro koho to je?“ zeptal se, protože mimo nich tu nikoho jiného neviděl, ani nikoho nepotkali.

„Teď asi pro tebe,“ odvětila prostě a vysoukala se na jednu ze židlí.

Posadil se vedle ní a vzal si chléb. Ještě byl teplý.

„Kdo tady žije?“

Uličnicky se zazubila. „Já.“

„A ty ženy s křídly?“

„Ty taky.“

„A dál?“ vyzvídal.

„Ty.“

„Já ne. Já zase odejdu.“

„Proč?“

„Nemůžu tady zůstat.“

„Proč?

„Nejsem tu doma.“

„Takže půjdeš domů?“

„Ne.“

„Proč?“

Tahle konverzace ho nebavila. Ať by řekl cokoli, následovala táž otázka. Stále a stále. Ale nedokázal ji odbýt, protože hltala každé jeho slovo.

„Kde máš rodiče?“ položil jí místo odpovědi vlastní otázku.

„Teď tu nejsou,“ odpověděla stejně vyhýbavě jako on předtím, a než domluvila, nakráčely dovnitř dvě z místních obyvatelek. Ghwael se na ně usmála a ony jí úsměv vrátily. Na něj ani nepohlédly. Dívenku ale jejich chování z míry nevyvádělo, chovala se k nim naprosto přirozeně, přirozeně a bez zábran s nimi hovořila a smála se. Beze stopy strachu ve svém chování.

Přemýšlel, zda tu zahlédl ještě nějakého dalšího normálního člověka mimo tohoto dítěte, ale nikoho si nevybavoval. Jen JE. Ať byly cokoli.

„Vypadáte líp,“ řekla stroze jedna z nich. Trochu překvapeně zvedl hlavu od talíře. Nestávalo se, že by na něj mluvily, takže mu chvilku trvalo, než si uvědomil, že by mohl zareagovat.

„Cítím se už lépe, děkuju.“

„Už brzy budete moct odejít,“ oznámila mu druhá naprosto identickým tónem.

Za jiných okolností by neotálel. Proč zůstávat na tak chladném místě, kde mu nikdo nebyl příznivě nakloněn? Kde se k němu chovali skoro jak k prašivému psovi, kterého sice zachránili před smrtí hladem, ale sotva se nažere, vykopnou ho opět ven, ať se stará, jak umí? Ale to děvče… Nelíbila se mu představa, že tu zůstává obklopená těmito bytostmi, zatímco její rodiče někde pracují. Možná sem ani nesmí, možná je tyto bytosti drží z dosahu. Možná to dítě unesly a ono si to ani neuvědomuje. Ale na druhou stranu – vedle těchto znepokojivých myšlenek – tu cítil téměř až hmatatelný klid, v němž mohl zapomenout na vše, co se mu přihodilo.

„Může tu zůstat? Prosím!“ zaškemrala Ghwael s tím nejprosebnějším výrazem, co dokázala na své dětské tváři vykouzlit.

Ženy na sebe jen němě pohlédly.

 

„Že mě nechytíš?“ zapištěla Ghwael a se zvonivým smíchem zmizela v labyrintu z keřů. Svezl se do trávy a ohlédl se po hradu, jenž se již téměř stal jeho domovem.

„Nechytím,“ zahuhlal a lapal po dechu. Člověk by neřekl, kolik je v té malé ještěrce energie.

Vykoukla mezi větvičkami. Oči jí šibalstvím jen hrály. Stoupla si do uličky a zapřela si ruce v bok.

„No tak… Pojď!“

„Nejsem už nejmladší. Mám právo na únavu.“

„Nejsi starý,“ zamračila se a vzdala se nápadu s honičkou po bludišti. Vylezla z vegetace a posadila se k němu.

„Povídej mi o světě venku,“ zaškemrala zase. Pomalu mu docházely historky, ale Ghwael ráda poslouchala i o tom, jak se orala pole, jaké nástroje viděl u kováře v kovárně, jak se chytají ryby, dere peří, vyrábí nábytek, seje obilí, zapřahají koně, fascinovala ji představa, že někde si lidé ochočili zvířata, aby jim pomáhala v hospodářství, nebo že je děti mají jako mazlíčky. Byla to ta nejvděčnější posluchačka, jakou si vypravěč mohl přát.

„Vezmeš mě tam někdy?“ zeptala se najednou.

„Nejsi moc malá na to, aby ses potulovala po světě sama s cizím mužem?“

„Ne,“ nafoukla se.

„Nikdy jsi tam nebyla? Vždycky jsi žila jen tady?“ Tahle otázka mu ležela v hlavě od chvíle, kdy ji poznal, ale nikdy se nedostal k tomu, aby ji položil. Nyní využil příležitosti, že okřídlené postávaly mimo doslech. Jinak by ho zase přerušily. I jich se zkusil ptát, ale vždy ho odbyly nebo to zamluvily. Nebo to vzdal sám.

Zkrabatila čelo soustředěním.

„Myslím… To už je dávno,“ odpověděla nakonec a víc z ní nedostal, protože její strážkyně už jí zase stály po boku.

„Nejsi unavená? Měla by sis jít odpočinout,“ řekla jedna a starostlivě se k ní sklonila.

Dívenka se usmála a nechala se bez protestů odvést. Zůstal sedět na zemi a díval se za nimi. Ani si nevšiml, že druhá tu zůstala.

Slunce ho hřálo do zátylku, bylo mu příjemně. Zaplavila ho vlna klidu a míru. Dokázal by tu sedět do skonání věků.

„Už vypadáte zdravě.“

Škubl sebou a zvedl k ní hlavu. Tyčila se nad ním v celé své šupinaté kráse. Tvář bez výrazu.

„Děkuju,“ vyhrkl, než mu došlo, že to neměla být poklona.

Nepatrně se ušklíbla a přiklekla k němu. Bylo to poprvé, co některá z nich něco obdobného udělala.

„Odejděte odsud,“ zašeptala naléhavě a v jejím obličeji se odrážela celá škála emocí, které nedokázal přesně identifikovat. „Bude to tak nejlepší. Pro vás i pro ni.“

Jindy by to možná hodnotil jako výhrůžku, ale její výraz ho od této interpretace zrazoval. Měla starosti.

„A pro vás,“ doplnil a její tvář zase zkameněla. Narovnala se.

„Chcete se plést do věcí, kterým nerozumíte.“

 

Přestal počítat rána, večery, noci… Ztratil se v nich. Dny zde plynuly jeden jako druhý, klidné, slunečné…. Ani za tu dobu, co tu již strávil, se mu nepodařilo proniknout do tajů tohoto místa. Ani se o to nesnažil. Nezajímalo ho to. Byl naživu, cítil se dobře, kdyby chtěl odejít, mohl by. Ale on po odchodu netoužil. Jeho prostý pokoj mu stačil. Nalezl v něm zvláštní klid. Snad i smíření se svým dosavadním životem. V těchto místech, kam zřídkakdy vkročila lidská noha, začal konečně zapomínat na bolest ze ztráty milované ženy. Chtěli mít dítě, dcerku, syna… Teď měl Ghwael, dítě vychovávané těmi nejnepravděpodobnějšími tvory, co kdy potkal. Po tomhle toužilo jeho srdce? Sem ho dovedl osud?

Vyhlédl z okna. Dvě okřídlené ženy beze jména právě procházely po nádvoří. Sledoval je a myšlenkami se zatoulal kamsi daleko. Lehce překvapeně si uvědomil, že od doby, co se tu octl, skoro vůbec nevzpomínal na minulost. Byl snad tolik zaneprázdněn hrami s Ghwael? Teď tu ale nebyla, nepostávaly u něj ani ony a jemu se vybavily příběhy, co slýchal jako dítě. Legendy o bytostech, co se živily lidskými emocemi. Ukolébávaly je a… A dále se verze lišily. V jednom se ale shodovaly – tihle tvorové byli zničeni. Poraženi. Vyhubeni. Vyvražděni. Otázka sémantiky. Měli být podobní andělům, vznešení a krásní. Mocní. Tak mocní, že se znelíbili samotným bohům. Dorhan, nejvyšší z mladších bohů a manžel Narn, proti nim shromáždil armádu a vytáhl do války, která smetla z povrchu země celou jednu rasu.

Ahlgren provázel očima mizející siluety bezejmenných a rozbušilo se mu srdce. Je možné, že tady, v tomto bohy zapomenutém místě, přežili někteří z těch, v něž již nevěřili ani děti?

Posadil se na postel. Jeho mozek pracoval na plné obrátky. Jak dlouho tu již je? Týdny? Měsíce? Všechno se mu slévalo dohromady. Netušil, jak dlouho tu jednotlivá roční období trvají, takže to, že počasí se tvářilo, že je ještě léto, nemuselo nic znamenat.

Proč jen na to nepomyslel dřív?

Udržovaly ho v apatii? Obluzovaly jeho vědomí? Tak jako její? Drží ji tu jako rukojmí, protože ona není na rozdíl od něj schopná prohlédnout jejich plány?

Musí ji odsud dostat.

Jen co nebudou poblíž.

 

Následující dny se snažil chovat stejně nenápadně jako dřív. Nevěnovaly mu nikdy moc pozornosti, takže to nebylo až tak obtížné. Potuloval se po nádvoří, po hradbách, chodil s Ghwael do parku. Dosud si neuvědomil, na jak nepřístupném místě hrad stál. Ani nepotřeboval hradby. Pod nimi byla jen příkrá strž zarostlá stromy, na jejímž dně tekla říčka. Všude okolo se tyčily ostré skály, z větší části pokryté lesy. Někde tu ale musela být přístupová cesta. Přece se sem nedalo jen vyletět! Někde mezi tím houštím se musela skrývat! Vždyť po něm chtěly, aby odešel. Chtěly ho snad odnést?

Čím častěji přemýšlel o odchodu, tím častěji se ho Ghwael ptala na život mimo hradby. Jako by i ona toužila po tom, aby jí narostla křídla a mohla toto místo opustit. Stačilo jen počkat na vhodnou příležitost.  Jenže s věčnými hlídačkami za zády se to ukázalo jako nadlidský úkol. Nemluvě o tom omamně příjemném pocitu harmonie, který kolem sebe šířily, kdykoli se ocitli v jejich blízkosti. A uniknout jim na delší dobu bylo jednoduše neproveditelné. Byly s nimi při jídle, chodily s nimi ven, byly všude.

Vrátil se do svého pokoje. Když zavřel dveře, jako by se odstřihl od zbytku hradu. Celý den strávil s Ghwael – a s nimi, samozřejmě. Tak rychle to uteklo, zase jeden den slitý do rozmazané šmouhy.

„Říkal jsi, že mě vezmeš s sebou, když budu starší?“

Trhl sebou a obrátil se ke dveřím.

Ghwael se opírala o futra a zvědavě na něj hleděla. Najednou vůbec nevypadala jako dítě.

„Říkaly, že je to tam nebezpečné, že jsou lidé špatní. Ale ty nejsi zlý, že ne?“

„Doufám, že nejsem,“ odpověděl zmateně.

„Jak velká musím být?“

„Cože?“ zamrkal.

„Jak velká?“ zopakovala otázku a v následující vteřině pochopil, že to nebyla jen řečnická otázka. Místo malé dívenky před ním stálo zhruba dvanáctileté děvče. Patnáctileté. Na prahu dospělosti…

„Zadrž! Přestaň!“ Skoro se zakoktal a ustoupil od ní o dva kroky. Hleděla mu zpříma do očí.

„Stačí?“ usmála se vyzývavě.

Ahlgren znal potulné kouzelníky, viděl spoustu triků, u Dorhana – poslední měsíce strávil mezi okřídlenými ženami, co měly být již celá staletí mrtvé! Ale tohle nebyl pouťový trik. Malé dítě se před ním proměnilo v dospělou ženu během ani ne dvou minut.

„Vezmeš mě ven? Aspoň na chvíli, prosím!“

Musel se posadit. „Kolik… kolik ti doopravdy je? Jak dlouho tady vlastně jsi?“

Uličnicky se usmála. Jedna z mála věcí, co se nezměnila. „Je to důležité?“

Zaváhal.

Pomalu zavrtěl hlavou. „Ne, není.“

Nervózně vyhlédla z okna.

„Za chvíli zjistí, že jsem pryč, a budou mě hledat. Musíme si pospíšit.“

Už si svým rozhodnutím nebyl tak jistý. Chtěl zachránit malé využívané dítě. Byla jím ale Ghwael stojící před ním?

„Nevím, jestli najdu cestu odsud,“ zkusil poslední možnost, která mohla vyřešit jeho dilema.

„Já znám cestu.“

 

Jeho oči si až po nějaké době přivykly večernímu světlu. Když Ghwael říkala, že zná cestu, nezavedla ho k tajným padacím dveřím ani ke skryté díře v hradbách. Vzala ho za ruku a oba zmizeli v jasné záři.

Před nimi se rozkládala malá vesnice. Malé domky se zahrádkami, zvířata na dvorcích, lidé vracející se z pozemků po celodenní práci, matky zahánějící děti domů do postýlek, nejvšednější všednost. Ghwael to ale sledovala, jako by ji právě uvedli do korunovačního sálu. Než ji stačil zastavit, rozběhla se dovnitř.

„Stůj!“ zavolal na opět malé děvčátko.

Otočila se. Její rozjařený smích mu opět připomněl dívenku z parku a z labyrintu.

Měl by mít radost. Podařilo se mu to. Místo toho ho ale začal bodat nepříjemný osten pochybností. Nebyla to dítě, co znal. Vlastně ji vůbec neznal.

Popoběhl za ní. Právě drbala na hlavě šedivého psa, který jí sahal až k ramenům.

„Pozor, kouše,“ varoval ji postarší muž v otrhané vestě, ale zarazil se, když přišel blíž. Ahlgren neměl zdání, co muž viděl, ale už si byl skoro jistý, že asi udělal chybu. Nic o ní nevěděl. Ale jak o ní mohl něco zjistit? Nikdo mu nic neřekl. Jednal podle svého nejlepšího svědomí… Ona přece nebyla špatná!

Ghwael pustila psa a zase se dala do běhu. Lidé se zastavovali a otáčeli se po ní.

„Tohle je krása!“ zavolala na něj, aniž by se zastavila. Omluvně kývl na několik vesničanů, kteří je zvědavě pozorovali. Uprostřed vsi se konečně zastavila.

„Ghwael, tohle…“ spustil, když ji dohonil, ale ona ho nevnímala. Všechnu svou pozornost věnovala jediné zděné stavbě ve vsi. Její věže se tyčily nad zbytek budov a nad zdobeným portálem visel znak bohyně, jíž byla svatyně zasvěcena. Nenedere, mladší sestra Dorhana, patronka rolníků a úrody.

„Ghwael?“ změnil tón, aby upoutal její pozornost, ale bez úspěchu.

Stála tam a strnule hleděla na modlitebnu, zatímco se kolem nich začali scházet lidé. Nervózně se po nich rozhlédl. Většinu z nich sem přitáhla zvědavost. Asi nebyli zvyklí na podobné příchody cizinců, co by sem vpadli beze slova a jako velká voda se prohnali po hlavní ulici. Ale někteří z nich si něco špitali a v jejich očích četl strach.

„Ghwael?“

Konečně se pohnula a on se setkal s jejím pohledem.

A pochopil, čeho se polekal majitel psa a co se šířilo jak nákaza mezi přihlížejícími.

Její oči se změnily. Byly celé černé, bez bělma. Jako by zkoušel dohlédnout na dno staré prázdné studny. Bezděčně o krok ustoupil.

Její rty se chvěly, už se neusmívala. Vypadala vystrašeně. Jako vesničané okolo.

„Ghwael, co se děje?“

„Odejdi, démone!“ vykřikla žena v hnědém rouchu, která se náhle objevila ve vstupu do svatyně. Kněžka.

„Démon? Já nejsem…“ vykoktala Ghwael. Hlas se jí třásl.

Kněžka začala zaříkávat ve starém jazyce. I Ahlgren znal pár zaříkadel, ale u většiny ani netušil, k čemu jsou. Bral je jako lidovou slovesnost. Dědictví předávané z generace na generaci, aniž by mělo hodnotu.

Někteří lidé se k ní přidali.

Ghwael se chytla za hlavu. Celá se třásla.

„Pojď, musíme odsud vypadnout!“

Neposlouchala ho. Držela si hlavu a kývala se ze strany na stranu. Pochyboval, že za to může zaříkání, ale co se s ní opravdu děje, netušil.

„Ghwael!“

Odněkud přilétlo jablko a zasáhlo ji do ramene.

Prudce se otočila ve směru, odkud přilétlo, a útočník se zhroutil k zemi.

„Ghwael!“ vykřikl Ahlgren, chytil ji za ramena a zatřásl s ní. „Ghwael, ne! Dívej se na mě! No tak! Musíme pryč!“

„Pryč,“ zopakovala po něm a její hlas zněl stejně vyděšeně, jak vypadala. „Co se děje? Já… je cítím, všechny… Nenávidí mě!“

Potom se všechno seběhlo velmi rychle. Někdo z davu něco vykřikl a zaříkávání skončilo. Vrhli se na ně s veškerým náčiním, co měli při sobě, když se vraceli z luk a polí.

„Ne!“ vykřikl Ahlgren, obrátil se k Ghwael zády, aby stál čelem k lidem, a rozpřáhl před ní paže v obranném gestu.

Několik mužů se sesulo k zemi.

„Ghwael, ne! Ne!“

Propukla panika.

Někdo ho zasáhl násadou a srazil ho k zemi. Vzápětí se útočník svalil vedle něj. Mrtvý.

Nebesa jako by začala pěnit a vřít. Lidé přestali útočit a v posvátné hrůze sledovali děsivé představení. I Ghwael pohlédla vzhůru. Využil toho a chytil ji za paži.

První ohnivá koule zasáhla dům stojící nejblíže svatyně. Došková střecha se vzňala. Požár se rychle šířil. Zevnitř vyběhla mladá žena s dvěma dětmi.

Druhá vlna paniky na sebe nedala dlouho čekat.

Všichni křičeli a zmateně pobíhali mezi ohněm padajícím z nebes a ničícím vše, co mu přišlo do cesty.

„Ghwael, dost!“ zakřičel, ale ona jen těkala pohledem okolo.

„Tolik strachu,“ zašeptala. „Ta hrůza… bolest.“

„Přestaň s tím!“

„Já to nedokážu… Je jich tolik. Tolik pocitů, je to tak… silné.“

„Přestaň!“ sykl naléhavě a konečně zachytil její pohled.

Zamrkala a trochu se uklidnila.

„To nejsem já,“ vydechla. „Tohle nejsem já. Musím pryč, jinak je zničí.“

Kdo? chtěl se zeptat, ale pohltilo je prudké světlo.

 

Situace na hradě vypadala obdobně. Z nebe pršel oheň a zapaloval vše, co nebylo z kamene. Sráz pod hradbami byl v plamenech a hradby na několik místech pobořené.

„Ghwael!“ vykřikla jedna z žen a vrhla se k ní.

„Je mi to tak líto,“ vzlykla dívenka s očima obrácenýma ke zrádnému nebi.

„Dovnitř!“ zavelel někdo. „Vy taky!“

Ahlgren nezaváhal a spolu s ostatními se vrhl dovnitř.

„Už jste spokojený?“ zasyčela na něj žena, která ho prostrčila dovnitř a zabouchla nad ním bránu. Ostatní odváděly Ghwael do útrob hradu.

„Co se stalo?“

„Měl jste odejít! Říkaly jsme vám to!“

„Neřekly jste mi proč!“ rozkřikl se i on. Vztek v něm vřel a konečně mu mohl dát průchod. „O co tady jde? Co je zač? Co se to kčertu stalo?“

Zdi se otřásly a oba ztratily rovnováhu. Žena to ustála, ale Ahlgren se rozplácl na zemi. Zvedla ho a táhla ho s sebou za ostatními.

Podlaha se jim chvěla pod nohama, ale alespoň tu nehořelo.

Dovlekla ho do velkého oválného sálu, kde ještě nikdy nebyl. Kolem dokola stály v přesných rozestupech sloupy a důmyslný opěrný systém, jako by tato místnost měla svůj vlastní.  Jedinou jeho výzdobu tvořila jen jeho kostra. Uprostřed seděla Ghwael se zavřenýma očima a skloněnou hlavou, v kruhu kolem ní její strážkyně. Něco neslyšně odříkávaly, ale viděl jen, jak se jim pohybují rty. Ghwael se nehýbala, ani nedýchala. Ruce měla položené na kolenou a nereagovala na nic kolem sebe, na neustálé otřesy ani řev, který k nim doléhal zvenčí. Přicházel ze všech stran, rezonoval hradními prostorami a nepřipomínal mu nic, co zatím zažil. Otřesy sílily a hrozily, že na ně celý hrad svrhnou a pohřbí je v jeho sutinách.

Jeho průvodkyně ho pustila. Čekal, že se připojí k ostatním, ale zůstala stát s ním stranou. Až teď si všiml, že si volnou rukou přidržuje bok. Protože její krev nebyla červená jako krev lidí, nespojil si tekutinu na jejích šupinách se zraněním. Až doteď.

Opřel se o nejbližší sloup. Jestli někdy byla vhodná chvíle k modlení, pak nyní. Jakmile se ale sloupu dotkl, ucítil mravenčení v celém těle a zaplavil ho pocit, který pocítil tehdy, když poprvé procházel hradem, ale postupem času ho přestal vnímat. Teď už měl představu, co to mohlo být. Tohle byla magie, čistá magie. Celé toto místo jí bylo plné, Ghwael jí byla plná. Celé toto místo bylo živé a Ghwael byla jeho součástí. Když se na ni teď díval, pochopil, co předtím neviděl. Nechtěly ji pouštět ven, protože to bylo nebezpečné. Ne proto, že byli nebezpeční lidé nebo že byla nebezpečná ona, ale proto, že byli nebezpeční dohromady. Spojoval si věci, které si dříve nespojil. Její zájem o něj, když on cítil zájem o ni. Její touhu odejít, když se k odchodu rozhodl on. Pokud byli spolu sami, dříve či později začala přejímat jeho pocity, brala je za své. Kdežto s nimi mohla být sama sebou, ony jí uklidňovaly, ale jejich emoce nepřebírala. Jinak by ho vyhodila hned, jak se probral.

Otřesy zesílily. Zvenčí k nim dolehl zvuk exploze.

A potom se všude rozhostilo uši drásající ticho.

Ženy se rozestoupily, a i Ghwael vstala a mlčky sledovala dveře.

„Jste v pořádku?“ zeptala se raněná, ale i ji více zajímaly zavřené dveře.

„Proč?“ zeptal se jenom, ale ona jeho otázku pochopila.

„Ghwael nikdy neměla přežít, ale její otec si vymohl její život, pokud nikoho neohrozí. Nedokáže kontrolovat emoce, nedokáže rozlišit své od cizích, proto nám nabídl, že nás ušetří, když ji udržíme pod kontrolou. A to se nám dařilo, než jste se objevil vy se svým světem za zdmi.“

„Její otec?“

Zvedla oči k nebesům.

„A matka?“

„To jste si opravdu vybral tu nejvhodnější chvíli na konverzaci.“

„Dřív jste se mnou nemluvily.“

„Pravda,“ usmála se pobaveně. Úsměv ještě u žádné z nich neviděl.

„Tak proč jste mě sem vůbec braly?“

„Byl jste raněn. Celé tohle místo bylo postaveno mimo čas – abychom se co nejvíc vyhnuli jejímu dospívání, žijeme v nekonečných smyčkách. Magie nás chránila před útoky mladších, ale měla i vliv na tvory v nejbližším okolí. Snažíme se je lovit, ale občas nám něco unikne. Nesmíme dopustit, aby kvůli tomuto místu někdo zemřel. Ale teď už je to asi jedno.“

Chtěl se zeptat na spoustu věcí, ale bál se, že by skutečně mohl získat odpovědi. Co mu řekla, mu bohatě stačilo.  „Proč nemáte jména?“ zeptal se nakonec.

„Nekomunikujeme spolu nahlas, takže jména jsou zbytečná,“ odpověděla šeptem, aby nerušila soustředěné ticho.

Nemlčeli dlouho.

Dveře se rozletěly a dovnitř vešla žena, kterou Ahlgren už jednou viděl, následovaná skupinou bytostí velmi podobných lidem. Narn. Vítězně se usmívala, když kráčela přímo k věčnému dítěti.

„Jedno jediné uklouznutí, drahá, víc jsem nežádala. A teď ty a celé tohle tvé panoptikum konečně můžeme vymazat jako nepodařený experiment,“ promluvila sladce. Naprosto stejným tónem, kterým kdysi hovořila k němu.

To Ghwael ji měl zbavit? Věděla, že nezvládne jeho emoce, a věděla, že ho její strážkyně nebudou považovat za takovou hrozbu, aby ho tu chvíli nechaly? Jaká ale ona mohla být pro ni hrozba?

Veškerý strach z dívčina chování vymizel a zůstalo jen smíření. Lhostejně pokrčila rameny. „Nech jít aspoň je a ty lidi,“ kývla hlavou směrem k těm, jež ji obklopovaly.

Narn se rozesmála. „Nezůstane jediný svědek, co by mohl potvrdit tvou existenci. Staří bohové budou zapomenuti a to samé platí o jejich parchantech.“

Ghwael přikývla, jako by ani nečekala jinou odpověď, a prudce mávla rukou proti Narn. Ta útok nečekala a upadla na zem. Ghwaelina magie se ale ani v nejmenším nemohla rovnat magii bohyně. Obě to věděly. Možná i proto Narn nečekala žádný marný útok.

Ghwael ale nebojovala o vítězství. Ona potřebovala jen vteřiny.

Než Narn dopadla na zem a její strážci zareagovali, obrátila se Ghwael proti vlastním strážným. Některé se na ni ještě stihly podívat, ale většina nestihla ani to. Padly na zem, chladné a kamenné.

Potom její oči vyhledaly Ahlgrena. Vyděsil se, když pohlédl do těch prázdných černých studní. Vždyť to on mohl za vše. On umožnil Narn, aby sem vítězně nakráčela. Zvedla ruku a příval energie jím praštil o sloup. Měl pocit, že zahlédl, jak se trhá snad i prostor. Raněná bezejmenná s výkřikem zmizela v jedné průrvě, než se její okraje zase slily dohromady.

Všechno okolo zčernalo.

 

Zamžikal. Všechno viděl rozmazaně.

„Paní, už se probral,“ oznámil nepříjemný skřípavý hlas.

Zaostřil právě včas, aby se setkal s očima Narn. Povýšeně pozvedla obočí. „Musel jsi na ni udělat velký dojem, když se tě před vlastní smrtí rozhodla ochránit i přede mnou,“ promlouvala k němu posměšně. S veškerou líbezností byl konec. „Ale asi ne takový, když tě nechala, ať si to celé vychutnáš.“

Zamračil se. Nerozuměl ani slovu.

Rozhlédl se okolo. Všechno bylo poničené, z hradu zbyla jen ruina. Do zbytku sálu foukal vítr a přinášel s sebou pach spáleniště. Byl zázrak, že zůstal naživu. Nebo to nebyl zázrak? Bylo to dílo Ghwael? Zařídila, aby přežil, aby viděl, co způsobil? Ze změti sutin vyčuhovaly nehybné údy. Kamenní andělé leželi neporušení, zasypaní těžkými kameny.

„Budiž,“ zvlnila pohrdavě rty a zmizela. Její vojáci pomalu opouštěli sál.

Vyhrabal se ze sutin. Sice ho celé tělo bolelo, jako by na něj spadla půlka hradu, ale žádné vážnější zranění neviděl.

Po Ghwael nebylo nikde ani památky.

Dokulhal na nádvoří. Nebylo jen prázdné. Bylo mrtvé. Veškerá energie, veškerá magie vyprchala. Necítil nic. U hradeb leželo několik těl proklátých dlouhými šípy.

Odkud…?

Nevěřícně se ohlédl po soše střelkyně. Ležela rozbitá na trávníku, ale její toulec byl prázdný a luk ležel kus od uražené ruky.

Zničil místo, které dokázalo vzdorovat moci času a bohů celé věky. Zabil dítě, kterému chtěl pomoct, a ono mu na oplátku věnovalo život, aby s tímto vědomím musel žít. Nemluvě o vesnici plné lidí, kteří ještě před pár hodinami žili spokojené životy. Žádný svědek…

Pouze jediný, který kvůli vlastní vině neměl svůj příběh komu vyprávět.

Komentáře

komentářů

About The Author

2 Responses

  1. Maijro

    Pekný námet, aj spracovanie dobré, hoci koniec bol trochu iný, ako sľuboval úvod. Roztopašnosť bohov a využívanie ľudí je známy fakt vo fantasy, ale v tomto prípade akosi minul pointu. Ten záver by si zaslúžil trochu lepšie spracovanie. Hodnotenie 6/10.

    Odpovědět
    • Rikki Derdevil

      Nejdřív jsem to četla tak nějak z prostředka, a ta část o Maureen je podle mě téměř geniálí. Když jsem začala číst od začátku, ještě pořád to vypadalo slibně, ale konečné vysvětlení mě docela zklamalo. Čekala jsem vysvětlení minulosti, smrti Maureen atd. a ničeho jsem se nedočkala. Ale uznávám, že povídka je celkově skvěle napsaná a ikdyž jsem od ní čekala mnohem víc, není špatná.

      Odpovědět

Leave a Reply

Your email address will not be published.