Autor: Pavla Jonášová

Ilustrace: Jitka Šenkeříková

V temnotě vzplál oheň. Sirkou zapálil svíčku a upil ze skleničky. Měkké světlo osvítilo popelník s hromádkou nedopalků a krabičku tenkých, spíše dámských cigaret. Nasládlá chuť růžového vína se mu rozlila po jazyku. Znovu si uvědomil, že mu vůbec nechutná tahle neurčitá pachuť. Přesto znovu usrkl a odložil skleničku na stůl.

Natáhl se pro kytaru. Černý lak se zaleskl. Takřka láskyplně pohladil její štíhlý krk. Tiše, sotva slyšitelně jí zabroukal na pozdrav. Chtěl se zasmát sám sobě, své pošetilosti, ale hlas se mu zadrhl v hrdle. Z úst mu vyšel podivný, havraní skřek.

Zavřel oči a dlouhými štíhlými prsty polaskal struny. Náznak melodie se rozlil do ticha. Píseň, rodící se v duši, náhle odumřela a krk se mu stáhl. Nechal prsty, aby hrály za něj, protože jeho vůle byla ochromena.

Tmou se rozlévala temná smutná melodie okamžiku, bez not a zápisů. Píseň se rozběhla daleko do prostoru, dál, než mohl vědomě ovlivnit. Všechno se však zdálo jako sen, vzdálený přelud.

Kytara dozněla. Odložil ji stranou a vytáhl z krabičky cigaretu. Zapálil si a nechal sirku dopadnout do popelníku. Neměl rád zapalovače, ty arogantní výdobytky moderní doby, tak praktické, až se mu znechutily.

Potáhl a nechal kouř, aby mu vnikl hluboko do plic. Kdyby ho někdo viděl… Avšak na tom nezáleželo. Tolik času, aby se tím zabýval, už nezůstávalo. Ale to nikdo nevěděl. Nikdo z žijících netušil, jaká je skutečná pravda.

Do pokoje se proplížil stín. Pes, podobný vlkovi, vyskočil na postel vedle něj a položil si hlavu na jeho stehno. Jindy by dostal za svůj čin vynadáno, dnes to neplatilo. Oba vycítili, že je to jediný správný skutek, který zvíře mohlo udělat.

Dopil skleničku a nalil si další. Kolikátou dnes? Čas splýval a ztrácel smysl. Alkohol mu stoupl do mysli a otupil výčitky svědomí. Pokud vůbec někdy nějaké měl. Zasmál se do tmy mrtvým, téměř nefungujícím hlasem a napil se přímo z lahve, aby přebil myšlenky. Rozlézaly se mu hlavou jako hadi a trávily jeho duši. Nemohl se otrávit, ale mohl… Nechá na Osudu, jak skončí tento den. Půlnoc se kvapem blíží a jen on, ten rozmarný stařec, rozhodne, zda spatří zítřejší svítání.

 

 

Nemusel pracovat. Nepotřeboval peníze. Měl prostředků víc než dost a každý měsíc mu skrz prostředníky přibývaly další a další. Tohle byl však jeden z mála způsobů, jak se nezbláznit.

Stál za pultem a připravoval čaj pro zákazníky, zatímco se kolem něj točila jeho… podřízená a odnášela kouřící konvičky a malé šálky. Příliš si ho nevšímala, ale to brzy skončí. Brzy dodělá poslední objednávku pro tuto chvíli a začne věnovat pozornost jemu…

„Jsi v pořádku?“ postavila se vedle něj, když odnesla poslední tác. Vzápětí se posadila na židli a prohlížela si ho od hlavy až k patě. V očích měla zkoumavý výraz, smísený se zábleskem starostlivosti a očekávání.

„V naprostém,“ odvětil tiše skřípavým, nepřirozeným hlasem. Přežil. Jeho osudem nebylo zemřít, ale hlas se mu nevrátil. Měl očekávat, že to jednou nastane, přesto ho to zaskočilo nepřipraveného.

„Máš ve vlasech další šediny,“ pronesla Susanna všímavě a natáhla k němu ruku. Vzala bílý pramen jeho dlouhých vlasů a jemně ho promnula mezi prsty.

Byla snad až příliš vlezlá. Nevěděl, jak to nazvat jinak. Snažila se mu všemožnými, příjemnými i nepříjemnými, způsoby dostat pod kůži a do postele. Snad do něj byla zamilovaná, možná ne. Ani odmítnutí jí nedokázalo zabránit, aby mu drobnými pozornostmi stále nedávala najevo, že se její postoj nezměnil.

Vysmekl se jí a postavil ke dřezu, aby umyl použité nádobí. Novou bělost v černých kadeřích spatřil už ráno, sotva se po probuzení podíval do zrcadla. Bylo to nezvratné a vůbec nezáleželo na jeho věku.

„Všiml jsem si,“ odpověděl kousavě, až se urazila. Než něco namítla, ozval se zvoneček a ona odplula do útrob čajovny.

Náhle, bez varování se mu zatmělo před očima. Zavrávoral, až nádobí zacinkalo a konvička spadla na zem. Jeho oblíbená, uvědomil si s odcházejícím vědomím. Uslyšel z dálky Breitindenovo zaštěknutí a výkřik, zatímco se hroutil k podlaze.

Když se probral, ležel ve střepech. Susanna u něj klečela a zákazníci se nakláněli přes pult, aby viděli co nejlépe. V jejich tvářích se neodrážela sebemenší špetka starosti, jen nemístná, odpuzující zvědavost. „Jste v pořádku?“ ozvalo se. Zmohl se jen na přikývnutí. Na víc neměl dost sil.

„Chvilková slabost. Budu v pořádku. Udělej mi prosím to nejsilnější, co tu máme,“ pronesl po chvíli Susanniným směrem, zatímco se pokusil postavit. Někdo ho podepřel a dovedl k pohovce. Vděčně na ni klesl, protože dál by ho nohy nedonesly. Všichni odešli na svá místa a on osaměl. Breitinden k němu přiběhl a sedl si vedle něj. V jantarových očích se mu odrážela starost, jemu jedinému, ale to nemohl objektivně posoudit.

Sevřel třesoucí se ruce v pěst a zavřel oči. Dýchal pomalu, těžce. Nikdy by ho nenapadlo, že to může přijít v takovém rozsahu a tak… agresivně. Na pomalý, takřka nepostřehnutelný průběh byl zvyklý, ale tohle bylo děsivé.

„Tady máš.“ Susanna před něj postavila hrneček se silným černým čajem. Opatrně ho uchopil a vdechl vůni nápoje. Dech se mu nepatrně rozjasnil a část tíhy z něj spadla.

„Děkuji,“ usrkl. Síla čaje se mu rozlévala žilami a snažila se mu pomoci. Hořce si však uvědomil, že to stačit nebude, i když psí přítomnost posilovala účinky. Na to mu ubylo příliš mnoho sil, než aby dokázal normálně fungovat.

Musel pryč. Na chvíli. Ne, na zbytek dne. Ztratit se do ráje uprostřed mrtvého pekla. Vstal, strhl kabát z věšáku a s Breitindenem v patách vyšel ven. Susanna za ním mlčky hleděla a nesnažila se ho zastavit. Věděla, co má dělat. Její jediné štěstí.

Cesta trvala deset minut. Deset dlouhých minut, než vstoupil pod stromy, do malého lesoparku, který se tu držel jen zázrakem. Jinde už příroda dávno zanikla, jen tady se držela zuby nehty, jako by chtěla dokázat, že naděje ještě není mrtvá.

Sehnul se pro klacek a hodil ho do dálky. Breitinden radostně zaštěkal. Jeho hlas se nesl pod mlčenlivými stromy a hladil na duši. Pes byl neunavitelný. Zas a znovu ho nutil k činnosti, dodával mu svým nadšením ztracenou energii a dával zapomenout na nezvratnost osudu.

Došel až na okraj lesa, odkud byl výhled na město, a posadil se. Věděl o ní, sotva se mu mihla za zády. Zdánlivě se podobala záchvěvu větru a jen on mohl spatřit její pravou, viditelnou podobu. Nahnědlá kůže splývala s kůrou stromů, dlouhé vlasy spadaly do půlky zad, propletené větvičkami a pestrými lístky. Ve zvrásněné tváři se odrážel unavený výraz.

„Pojď blíž,“ pronesl tiše. Beze slova poslechla. Připlížila se a vzala do vyzáblých prstů pramen bílých vlasů. Zaševelila. Příliš tiše než aby jí rozuměl. Klekla si za něj a začala se probírat jeho vlasy. Jemně brala bílé prameny, splétala je do copánků a vkládala do nich vlastní vytrhané. Jeho bělost prokvetla její barevností a jemu došlo, co vlastně dělá.

„Zadrž!“ vykřikl. Zamítavé slovo v zapomenutém jazyce ho přerušilo. Prořízlo podzimní vzduch jako prásknutí biče. Donutilo ho prohnout se v páteři jako luk a zasyčet pod náporem, kterým ho její vzpoura šlehla.

„Nepomůžeš… mi… Nedá se to zvrátit…“ vydechl a snažil se ovládnout. Pocit, jenž ho díky jejímu konání zaplavil, byl nepředstavitelný. Opojení z nově nabyté síly mu kolovalo žilami, až se takřka zalykal. On sílil, zatímco ona slábla. Dobrovolně se vzdávala svého života, jen aby ho uzdravila.

           

„Ale, ale. Jaké roztomilé divadlo,“ rozezněl se ironický potlesk, doprovázený skřípěním kožených rukavic. Dryáda za jeho zády ztuhla a pomalu se otočila. V hasnoucích očích se jí objevil úlek. Upustila vlasy a zmizela v nejbližším stromě. Breitinden se přikrčil a naježil srst.

„Ty ještě žiješ? Nikdy by mě nenapadlo, že budeš tak odolný, Gabrieli.“ Příchozí, elegantně oděný muž v dlouhém kabátě s ostře řezanou tváří a ledově modrýma očima, si prohlížel Breitindena s neskrývaným opovržením. „Uklidni si tu… věc.“

„Čekal jsem tě zlomeného a ty mezitím kypíš zdravím,“ pokračoval, aniž by si všímal rozzuřeného psa. „Škoda. Zdá se, že budu muset svůj proslov na tvůj pohřeb ještě uschovat.“

„Je mi líto, že jsem tě zklamal,“ odpověděl Gabriel zdánlivě nenuceně, zatímco mu v žilách vřela krev. S Calebem, arogantním, po nesmrtelnosti a moci prahnoucím čarodějem, přišel do styku už před mnoha lety. Býval to… jeho přítel, než se ukázala jeho jiná tvář.

„Je mi líto, že ti stále stojím v cestě.“ odvrátil se, jen aby se na Caleba nemusel dívat. Jedna jeho část stále naivně doufala, že se všechno změní. A ta druhá ostentativně zvracela nad jeho rostoucí sentimentalitou a sladkobolem.

„Nemusí ti to být líto. Já umím být trpělivý,“ rozesmál se Caleb, až se Gabrielovi na chvíli zdálo, jako by slyšel jeho ozvěnu. „Přeji ti rychlé umírání, příteli. Měj se.“ Poslední výsměšný vzdušný polibek a čaroděj zmizel.

„Tvůj bratr se musí obracet v hrobě, Calebe.“

 

 

Krčil se na židli. Výjimečně, pro jednou, nikdo nedostal chuť posedět. V ruce svíral kouřící hrnek čaje a hleděl do papírů. Zásoby docházely a bylo na čase je doplnit. A co záleželo na tom, že ten nejsilnější druh čaje vypil on sám?

Dveře cinkly. Pozdravil jen automaticky a vyplnil poslední část objednávky. Teprve pak vzhlédl a srdce se mu zastavilo.

Upřeně se na něj dívala. Blonďaté vlasy jí divoce spadaly do tváře a překrývaly údiv, šok. Nevěřícně natáhla ruku. Vzápětí ji stáhla a odvrátila se, jen aby neviděla, jak moc se změnil. A on se změnil. Víc, než by bývala čekala.

„Ahoj,“ zmohl se na jediné slovo, které bídně vyjadřovalo, jak rád ji ve skutečnosti viděl. Usmál se a obešel pult, za nímž se skrýval. Breitinden mával ocasem, s nadšením jí olízl ruku. Nevšímala si ho. Věnovala pozornost jen jemu.

Vzala ho za ruku a dovedla k pohovce. Mírně zaostával. Poskytlo mu to pohled na její dokonale kulatý, pevný zadeček uvězněný v přiléhavých černých džínech. Nepatrně se kousl do rtu, aby nedal nic najevo. Aby nepoznala, co se právě stalo a že jeho city už dávno nejsou jen přátelské.

„Co se to s tebou stalo? Proč máš tak studené ruce?“ Posadili se. Zdvihla ruce a jemně začala obkreslovat unavené vrásky, mnout bílé prameny vlasů prokvetlé barevností dryády. Snad se chtěla ujistit, že to, co vidí, není jen sen. Špatná noční můra.

Poddal se jejím dotekům. Lísavě, jako kočka, si na okamžik dovolil načerpat sílu z její přítomnosti, z vůně, kterou používala a o které se mu za temných nocí tolikrát zdálo.

„To nic není,“ zašeptal a oba věděli, že to není pravda. V očích se jí zableskla bolest nad tou lží. Skryla ji za závojem řas.

„Dlouho jsme se neviděli. Kde jsi byla tentokrát? Povídej. Udělám ti zatím čaj. Jasmínový, jak máš ráda.“ Překotně vstal, aby se dostal z jejího dosahu. Toužil po ní. Tak moc toužil všechno, co prožíval, utopit v doteku a něčem víc. Snažil se chovat přátelsky a neprozradit se, aby… jí neublížil.

Rozpovídala se. O cestě do jižních zemí, o místech, které navštívila, o lidech, které potkala. „Několik karet mám nacpaných fotografiemi,“ zasmála se, avšak postřehl v tom smíchu neveselý, hořký tón.

„Měls jet se mnou. Savana by se ti líbila,“ pronesla vyčítavě.

„Nemůžu.“

„Proč?“ Otázka, vyslovená snad jen bezděky, zabolela. Zakousla se mu do srdce a zranila duši. Nechtěl, nechtěl jí lhát. Ale musel.

„Protože tu mám práci.“

„Proč mi zase lžeš?“ vykřikla a hlas se jí zlomil do šepotu. „Byla jsem u tebe. Vzpomínáš? Ty nemusíš pracovat. Tak proč jsi nejel se mnou, když jsem ti to nabízela? Proč ses se mnou nepřišel rozloučit, když jsem odlétala?“

Jedna otázka za druhou. Kéž bych ti směl odpovědět. Kéž bych ti směl všechno říct, aniž bych se musel bát, že tě ztratím. Že ti tahle pravda ublíží a vezme život. Nezvládl bych to. Takhle mi zůstává špetka naděje, že najdu nějaký způsob, jak se od tohohle prokletí osvobodit.

            „Nesmím ti nic říct.“ Opřel se čelem o zeď a do hlasu se mu vkradly potlačované emoce. Nikdy by si býval nepomyslel, že mu na někom znovu začne tak záležet. Nejradši by se rozesmál sám sobě. Existence se stále více podobala parodii, obrovskému klišé ze západních filmů. Už jen prodat práva a srdcebolná sladká voda roku je na světě.

„Proč jen mi nevěříš…“ Potlačovaný pláč přerušilo cinknutí a on osaměl. V srdci se mu rozlézala jistota, že ji právě ztratil. Jediného člověka, pro kterého stálo za to bojovat.

Breitinden zakňučel. Další hřebíček do rakve jeho racionality. Zakřičel a vrazil pěstí do zdi. Prsty zapraštěly, sedřené klouby zaprotestovaly.

„Nikdy jsem se k tobě nemodlil,“ klesl k zemi a rozesmál se. Smích se po chvíli zlomil. „Musíš mě za to hodně nenávidět, že mě takhle trestáš,“ pronesl do prázdna a natáhl ruku. Cedule na dveřích se otočila do polohy „ZAVŘENO!“ a jemu ubyla špetka sil. Bylo to zbytečné plýtvání, jenže si nemohl pomoci. I kdyby sebevíc chtěl, nedokázal by se zvednout.

Před očima se mu objevila tvář Damiena, Calebova mladšího bratra. A stejně tak to, co z něj zůstalo, když se snažil Gabrielovi pomoci. Jen hromádka popela. Nenávist v Calebově tváři, když mu pozůstatky jeho jediné rodiny donesl, pálila ještě teď. A pak… Pak se z Caleba stal nepřítel, který se rozhodl, že jej zničí. Necítil sebemenší výčitky, když se Gabrielovi vysmíval a pokaždé v takových chvílích, kdy mu hleděl do tváře, pokaždé ho napadlo, jak moc zaprodal svou duši v touze po pomstě.

Byl unavený. Unavený z jeho nenávisti, unavený z údělu, který mu osud přichystal, a nepřátelé okořenili. Možná nebude až tak špatné poddat se. Vytušil, co se stane, až zemře. A už mu na tom přestalo záležet.

 

 

Seděl v ložnici na posteli, nohy zkřížené do tureckého sedu, a hleděl do okna. Za sklem poletoval sníh předpovídající vydatné sněžení. Hořce se ušklíbl. Sníh se pokaždé okamžitě proměnil v hnědou, nevábnou břečku. Co si pamatoval, nevydržel nikdy. Ne tady. Představil si, jaké by to bylo, kdyby se rozpoutala pravá sněhová bouře. Ponořil se do sněhových vloček a zapomínal…

…na zelené oči, plné výčitek. Stále viděl její pohled a slyšel její hlas. Za nocí ve snech šeptal „Proč?“, až se budil, rozzuřený sám na sebe. Věřil, že vymaže city ze srdce, ale nedařilo se mu to. Ani jantar vlčích očí mu nedokázal vypálit smaragd ze srdce.

Kam až jeho paměť sahala, nikdy si nevzpomínal na nic jiného, než na tohle město. Snad to patřilo k prokletí, snad tu byl od narození. Nesnažil se vzpomenout si na něco dalšího. Jeho první vzpomínkou bylo, jak se snažil odsud dostat. Stál na okraji města, zoufalý a zmatený, protože nedokázal proniknout skrz štít, který se tam skrýval.

Dlouho, dlouho hledal zdroj svého uvěznění a mezitím se všechno zdálo stejné, normální, beze změny. Kousl se do rtu, aby nevykřikl zoufalstvím. Damien a jeho nebesky modré studánky. Nevinný a tak odhodlaný. Měl v sobě naděje v lepší zítřek víc, než se kdy skrývalo v Gabrielovi.

 

„Naděje umírá poslední, bratříčku. Dokážeme to. Vím to.“

„Caleb je tvůj bratr. Já jsem jen přivandrovalec, který mu krade tvou pozornost.“

„Kde jsi to slyšel?“

„Sám mi to řekl.“

„Je tak zahleděný do svého studia, že na mě zapomíná, tak proč tak najednou? Konečně mám přítele. Jsi mi víc bratrem, než byl kdy on. Tak ať se teď nesnaží napravit něco, co už napravit nelze!“

„Má tě rád.“

„A já mám rád tebe. Proto to dnes v noci půjdu udělat.“

„Nedělej to. Prosím.“

„Musím, Gabrieli. Nezastavíš mě. Tentokrát ne.“

 

Poslední chvíle, kdy ho spatřil. Poslední chvíle, kdy věděl, že má rodinu, a kdy v Damienovu naději věřil. Znovu cítil jeho popel na svých prstech, když sbíral jednotlivá zrníčka, aby z jeho podstaty nic nezmizelo.

Nyní má poslední pokus. Poslední pokus něco změnit a dostat se z pekla, ve kterém se ocitl. Jen musí najít poslední věc, která mu schází. Athame. Kéž by si ho mohl osahat, zjistit na vlastní kůži, zda vybral to pravé. Nezbývalo mu, než doufat, že se nemýlí.

Zasedl k počítači a otevřel stránku, kterou potřeboval. Stále tam bylo, značené jako něco obyčejného, byť starožitného. Pár kliknutí a bylo to jeho. Zítra, nejpozději pozítří mu zásilka přijde a on se bude moci pustit do příprav. Všechno muselo být nachystáno, kdyby se přece jen mýlil.

Naděje umírá poslední, bratříčku.

 

 

Stál na náměstí a hleděl na sochu v jejím středu. Představovala zakladatele města Christophera Vitora, největšího průmyslníka své doby. A díky němu a škodolibosti osudu, přesně jak to bylo pokaždé v podobných případech, netrvalo dlouho a země pod jeho vedením začala pomalu umírat, otrávená rtutí a dalšími jedy.

Gabriel poklekl. Kruh musel být dokonalý, jinak se kouzlo nemuselo zdařit. Přidal pár znaků v jazyce, který lidé dávno vypustili z myslí. Bezděky si vzpomněl na měkký hlas dryády, na způsob, jakým vyslovovala jednotlivá slova. Nakonec na určená místa přidal drahokamy, pečlivě vybrané, pulzující mocí.

Dokončil základ rituálu a povstal. Zadíval se Christopherovi do tváře a zavřel oči. V ruce se mu objevilo athame. Zakouslo se do dlaně, krev zkropila kruh. Z čar vytryskla oslepující záře, osvětlující celé náměstí.

„Temná noci, jasná luno, vládcové čtyř stran…“ Slova plynula z úst a splétala kolem sochy síť kouzla. Ze země vyrůstala rostlina, posetá trny, a zarývala se do kamene sochy. Krev, stále vytékající z rány, se plazila k soše, sotva dopadla na zem, a posilovala rostlinu. Cítil ubývající sílu, ale nevšímal si toho.

Naděje umírá poslední, bratříčku. Damienův hlas Gabriela konejšil a dodával mu odhodlání pokračovat.

Damiene, ty víš, že nevěřím v posmrtný život. Přesto mě myšlenka, že se snad s tebou jednou setkám a poprosím tě o odpuštění, naplňuje špetkou toho, čemu jsi říkal naděje. A stejně tak jedna má část věří, že mé snažení není zbytečné a já mám šanci uspět. Uspět a nepromarnit tvou památku. V duchu jsem si slíbil, že uspěju-li, donesu tvůj popel někam na důstojnější, krásnější místo, než je tahle mrtvá země. Nesmím tě zklamat.

Věděl, co nastává. A poddal se.

 

Jmenuji se Gabriel. Jsem Senaste, Poslední. Poslední z kdysi hrdého lidu. Duše a podstata mého lidu je pevně spjata s přírodou. Svou životní a magickou sílu čerpáme z kontaktu se vším, co roste a žije. Bez toho skomíráme, stáváme se smrtelnými a umíráme. A přesně to se mi stalo.

Sharise by se začala smát, že to zní jako klišé z hloupého západního filmu, na které se ze zásady nedívá. Je to bohužel smutná pravda, kterou jsem si nevybral. Nikdo jsme si nezvolili, v jaké realitě budeme žít. I přesto, jak směšný můj život je, chtěl bych, aby někdo znal můj příběh. Aby poznal ironii mého bytí.

            Nevzpomínám si, kde jsme žili, než jsme přišli do tohohle umírajícího města. Kam až moje vzpomínky sahají, existují jen špinavé budovy s otráveným vzduchem a skomírajícími stromy. Zůstal jsem uvězněný ve městě, obklopeném silným štítem, který mě nepustil ven. A jak roky plynuly, zbytky přírody, jež tu zůstávaly, odcházely úplně, až zmizela možnost získávat sílu a udržovat se naživu. Jediným řešením se zdálo otevřít si čajovnu, protože sušený čaj v sobě skrýval netušenou sílu.

Čas plynul. Město umíralo stále více a více. Půda, zmrzačená průmyslem, už nedokázala v sobě udržet ten poslední zbytek stromů, jenž tu byl, a začala se obracet k magii. Já jako Senaste jsem byl její jedinou volbou. Lačně si brala mou moc a sílu a já už ji postupem času nedokázal doplňovat. Projevovalo se to na mém těle. Vlasy mi zbělely, objevily se vrásky, celkově jsem stárnul.

Když pak odešla, rozhodl jsem se. Nastal ten pravý čas pokusit se znovu o utlumení kamene jinou magií. Nezůstává mi mnoho moci. Tenhle pokus bude poslední. Ztratím při něm i to, co mi ještě zbývá. Buď přežiji a osvobodím se, nebo zemřu.

Cítím, že to bude ta druhá možnost.

 

Komentáře

komentářů

Leave a Reply