Autor: Václav Hlávka

Ilustrace: Jitka Šenkeříková

Příchod

 

Velikým domem z dřeva a kamenů, který byl středem osady Vlčí tlama, se nesly bolestivé ženské výkřiky. To se potomek náčelníka Kruma dral hrdě na svět. Jeho otec, řečený Krupobití seděl v hlavním sále, na svém zdobeném, dřevěném trůnu a mlčky hleděl do plamenů v krbu, který vytápěl celou místnost. Černovlasý válečník se ve své mysli obracel k nebesům, pokorně prosíc o zachování života své ženy i dítěte deroucího se na svět. Dlouhá léta mu nebylo dopřáno mužského potomka a on potřeboval svého dědice, až sám nebude schopen pozvednout meč k útoku či obraně.

Tu ho z dumání vytrhl podivný závan větru, a plameny svící osvětlující místnost se zatřepotaly. Válečník otočil hlavu a zbystřil svůj sluch. Mráz mu přeběhl po zádech, když zaslechl vrznout kované, dvoukřídlé dveře, vedoucí do hlavního sálu, v němž právě seděl. Šero ve vstupní chodbě mu neumožňovalo rozpoznat, kdo se opovažuje rušit ho v takové chvíli. Prazvláštní zvuky, blížící se potemnělou chodbou ho varovaly, že narušitel patrně nemůže býti člověkem. Vzápětí se z příšeří vynořila hrozivá vlčí morda, plná zahnutých tesáků.

Náčelníka osady polil studený pot, a v nastalém ohromení ani nesáhl po svém meči. Šedivá šelma stála hrdě uprostřed sálu a upřeně válečníka pozorovala svýma nepřirozeně modrýma očima. Bojovník by skoro přísahal, že se mu vlk dívá přímo do samotné duše. Náhle bestie zavyla tak teskně a hlasitě, až Krumovi zalehlo v uších a vzápětí se rozeběhla proti němu rychlými skoky. Krupobití instinktivně v pocitu ohrožení hmátl po svém meči a svižně tasil, připraven bránit se vlčím tesákům a drápům. Když však namířil čepel po směru, odkud očekával útok, bestie byla pryč, stejně záhadně, jako se objevila. Udivený náčelník se zmateně rozhlížel po prázdném sále a stále nemohl pochopit, jaký ďas ho šálil takovými přeludy.

Z rozčarování ho vytrhl ostrý pláč novorozeněte, který se nesl jeho domem jako bardská píšťala. Válečník rázem zapomněl na přízračného vlka, vstal ze svého trůnu a vyrazil spěšně do postranní místnosti. V úzké chodbě se málem srazil s drobnou, zrzavou služebnou, která pro něho právě šla. Výskla leknutím, ale vzápětí se spěšnou omlouvala:

„Promiňte mi, pane…“ řeklo děvče více s úsměvem na rtech než s upřímnou omluvou. „Máte syna!“ dodala vítězoslavně. Napjatý, vrásčitý a zjizvený obličej se rázem změnil vřelým úsměvem. Válečník vstoupil do přetopené místnosti, kde na prostorném lůžku odpočívala jeho žena a s úsměvem plným úlevy a štěstí si prohlížela svého manžela. Ten se hrdě díval na malý kňourající uzlíček, ležící na jejích ňadrech. Nemohl stále uvěřit, že po tolika letech se konečně dočkal vytouženého syna a dědice. Téměř se vyděsil, když k němu ze zadu přistoupila jako duch slepá porodní bába Üngerd a promluvila na něho svým skřípavým hlasem.

„Cítila jsem z něj ohromnou sílu, můj pane. Bude z něho jistě statečný válečník jako vy.“ Krum se stále nepřestával divit, s jakou jistotou se ta stará žena pohybovala a přesně věděla, kde se on sám nachází, i když byla připravena věkem o dar vidění.

„Jaké mu dáte jméno, můj pane?“ otázala se po chvilce Üngerd pyšného otce. Válečník chvíli přemýšlel, jaké vhodné jméno by mohl svému synovi dát. Vzápětí si vzpomenul na onen přelud, který ho před chvíli tolik vyděsil.

„Bude se jmenovat Ulfsogönger!“ pronesl hrdě svým zastřeným hlasem. „Ten, který kráčí s vlky!“

 

 

Kolébka

 

Ve velkém sále seděla celá rodina válečníka Kruma Krupobití. Náčelník sám seděl na svém vyřezávaném trůně s podpěrami rukou ve tvaru sedících vlků. Po jeho pravici seděla jeho zlatovlasá manželka Évrain, která svýma zelenýma očima nedůvěřivě pohlížela na stařenu, kterou přivedla dvojice strážných. I její tři dcery, sedící stranou od svých rodičů pohlížely na záhadnou vědmu s hnědou kapucí na hlavě s nelibostí. Napětí v místnosti by se dalo krájet. Středem pozornosti byla dřevěná kolébka, v níž leželo zabalené novorozeně, které co chvíli zakňouralo.

Vědma se přišourala ke kolébce, opírajíce se při tom o dlouhou hůl, zdobenou mnoha prazvláštními rytinami. Vyzáblými pažemi uchopila novorozence a zvedla jej do vzduchu. Místností se jasně rozlehlo tlumené hlesnutí sester malého novorozence a jejich otec slyšitelně polkl. Babice si chlapce prohlížela a přitom si pro sebe cosi brebentila v nesrozumitelném jazyce. Když začala dítětem prudce houpat a zpívat jakousi prastarou píseň v zapomenuté řeči, jeho matka se chystala prudce vstát a bránit svého potomka. Náčelník a její manžel v jedné osobě jí však uchopil za paži a pohlédl na ni přísným pohledem. Oba věděli, že při věštění nesmí nikdo vydat ani hlásku. Zlatovlasá Évrein se tedy znovu usadila a se zoufalým pohledem se dívala na scenérii před ni.

Kostnatá vědma po chvilce položila novorozence zpět do kolébky a prstem mu na hlavě nakreslila ochranný znak. Poté se přišourala blíže k trůnu urozeného páru a nastala nepříjemná chvíle ticha. Až za několik okamžiků místnost prořízl její protivný a skřípavý hlas.

„Krume, syne Rainardův, řečený Krupobití. Slyš, co jsem uzřela o tvém prvorozeném synovi ve spletitých vláknech osudu.“ celá rodina napjatě očekávala proroctví budoucího dědice rodu Vlčí hlavy. Vědma se však chraplavě rozkašlala a volnou rukou se snažila zakrýt si vrásčitou tvář. Až když se uklidnila, pokračovala ve vyprávění.

„Spatřila jsem cestu zmáčenou krví a mnohým utrpením, avšak vedoucí k zlatému úsvitu. Uzřela jsem slizkého hada, točícího se kolem útlého stromku, zatímco se šedý vlk nedíval. Ještěže v pozadí stála zlatá lvice. Když štěně učí se lovu, musí jej vlastním životem ochránit vousatý drak. Viděla jsem majestátného vlka se zlatočernou srstí, vedoucí hrdě svoji smečku, trhající na kusy černého kance. Mnoha tesáky zraněn, mnoha pastmi téměř lapen, zlatočerný nakonec hyne rukou největšího válečníka této země.“ po těch zmatených slovech se stařena bez jediného slova na rozloučenou otočila a odcházela šouravě pryč z velkého sálu. Všichni členové rodu Vlčí hlavy ještě dlouhé chvíle seděli mlčky ve velkém sále svého sídla, ve snaze pochopit smysl prapodivné věštby.

 

Štěně

 

                V nekonečné mlžné krajině dlel tiše prastarý hvozd života. Žádný smrtelník by ho za celý svůj život nedokázal přejít. Nesčetné kmeny stromů všech druhů se tyčily do výše, usychaly i rozkvétaly zároveň. Uprostřed toho záhadného místa rostl praotec všech stromů, jehož kmen by ani statný orel za celý den dokola neobletěl.

                Tam v prastarém hvozdu života pásl se u kořenů věčného stromu sotva narozený jelen. Měl umolousanou srst a z tlamy mu neustále odkapávalo mléko. Jeho paroží byly zatím jen pouhé výstupky na hlavě. Neustále obcházel kolem majestátného kmenu a požíral čerstvé sazenice, které vytrousil ze svých nesčetných větví strom života. Určoval tak, které budou moci zakořenit a vykvést a které naopak zhynou.

 

                Celou osadou se nesl zvuk zuřivého boje. Několik budov požíraly nenasytné plameny, rozšiřované pochodněmi nájezdníků. Domobrana se je vší silou snažila zatlačit ven, avšak palisáda byla na mnoha místech prolomena a dovnitř pronikali všemi směry další divocí lupiči, rabující vše cenné co jim přišlo pod ruku. Ulice Vlčí tlamy se barvily krví obránců avšak i útočníků, jejichž hlavním cílem byl velký sál Kruma Krupobití, který podle zkazek byl plný zlata a dalších cenností.

Probít se dovnitř však nebylo snadné. Náčelník osady se svou družinou zabarikádoval uvnitř velkého sálu a bránil vstupní dveře zuby nehty. Žádný z nájezdníků se nedokázal zatím probojovat dovnitř. Krupobití postavil svoje sídlo důmyslně tak, že každý vetřelec musel projít dlouho chodbou, kterou na druhém konci hlídalo několik lučištníků. Lupiči však brzy zformovali větší skupinu, kryjící se za štíty a pomalu se sunuli kupředu. Ač se střelci snažili sebevíc, nepodařilo se jim nápor odrazit a v předsíni vedoucí do hlavního sálu došlo ke krvavé bitce. Náčelník Krum se vrhl na skupinu nájezdníků jako rozlícený medvěd, ozbrojen dlouhým mečem a hrůzným válečným kladivem zvaným vraní zobák. Zasypával své nepřátelé rychlými a silnými útoky, že se hned tři z nich museli krýt za své štíty, neschopni najít vhodnou chvilku k útoku. Tento velmož si své přízvisko vydobyl zcela zaslouženě.

V postranní místnosti velkého sálu se ukrývali Krumovi potomci. Tři mladé dívky se choulily pod přikrývkou a ze strachu plakaly, spolu se svým čtyřletým bratříčkem, který si v milosrdné nevědomosti hrál pod přikrývkou u noh svých sester s vyřezávanou figurkou bojovníka. Z chodby k nim doléhaly zvuky řinčících zbraní a smrtelné výkřiky zabitých. Dívky se plačky modlily k celému panteonu božstev, bdících nad jejich dušemi i těly. Prosily dobré bohy o záchranu svou i jejich statečného otce a matky, kteří bojovali v hlavním sále.

Náhle se z přilehlé chodby vedoucí přímo do pokoje dětí ozvaly hlučné kroky blížících se nohou. Krumovy dcery se k sobě zoufale přitiskly ještě blíže a zoufale se modlily, ať je ten příchozí jejich otec. Dveře se rozletěly a dovnitř vstoupil podsaditý muž s holou hlavou, ozbrojený krátkým mečem a dýkou. Když spatřil mladé, krásné dívky, třesoucí se hrůzou pod přikrývkou, jeho výraz ve tváři se rozšklebil poťouchlým úsměvem, vyvolaným zvrácenými myšlenkami. Rázným krokem přistoupil až k posteli. Dívky vykřikly děsem a snažily se schovat pod houní. Ta nejmladší z nich dokonce úlekem omdlela. Oplzlý nájezdník schoval své zbraně za opasek a natáhl ruku po přikrývce, ve snaze ji strhnout z mladých těl krásných dívek.

Znenadání však zpod houně vyskočila malinká postavička a zuřivě se zahryzla lupiči do ruky. Ten překvapením zaječel a uskočil. Když si však uvědomil, že jeho protivník mu nesahání ani do pasu, pohrdavě se zasmál a tvrdou ranou udeřil malého chlapce do tváře, až ho tím odhodil na zem. Děvčata ze strachu o malého bratříčka zoufale vykřikla, ale hrůza je svazovala natolik, že nebyla ničeho schopna. Násilník se nyní skláněl nad maličkým tělem, jako panter nad uloveným zajícem. Sevřel pevně s úšklebkem svůj meč a chystal se dokonat krvavé dílo. Než však tak učinil, zaslechl za sebou něco jako drobný šelest a tři rychlá, téměř neslyšná plesknutí. V následujícím okamžiku mu z hrudi vystřelil hrot kopí, na které lupič udiveně hleděl. Vzápětí byl sražen tvrdou ranou k zemi. Nad ním se ve zbroji z tvrzené kůže tyčila ženská postava, jejíž tvář byla zakryta železnou přilbicí. Ohromené dívky si ani nevšimly, že válečnice nemá na nohou žádné boty, což jí umožňovalo pohybovat se neslyšně jako kočka. Žena vzápětí tasila dýku a vrhla se znovu na umírajícího lupiče. Jako smyslů zbavená se zuřivým křikem bodala lupiče do hrdla a prsou, až jí z té razance spadla přilbice z hlavy a odhalila tak nekonečný zlatopád vlasů. Dívky rázem poznaly tvář své statečné matky Évrein, která jako nebojácná lvice, zachránila život svých dětí.

 

Vyceněné tesáky

 

Tam v prastarém hvozdu života pásl se u kořenů věčného stromu mladý jelen. Měl srst barvy kaštanů a jeho mladé paroží se sotva počínalo větvit. I on neustále obcházel kolem majestátného kmenu a zadupával sotva patrné výhonky nebo požíral větévky malých rostoucích stromků, což způsobovalo, že mu z úst vytékalo neustálým proudem zrzavé pivo. Byl pánem mládí a rozhodoval, který stromek je určen k vzrůstu a rozkvětu a který uschne a zanikne.

 

Dva statní oři nesli hrdě své jezdce kvetoucím jarním hájem. Okolní vegetace bujela novým životem a vzduchem byl cítit pyl všech těch rozličných květů. Mladý Ulf se svým učitelem Hwördem se vraceli z jedné ze svých pravidelných cest do nitra lesa, kde starý zálesák vyučoval syna svého náčelníka všem tajům rostlin a divokých zvířat. Krum Krupobití úmyslně vybral právě tohoto moudrého muže, aby zasvětil jeho dědice do zákonitostí a řádu přírody, i když mladík by se nejraději neustále cvičil v boji.

„Až budeš starší, mladý Ulfe poznáš, že pravý lovec a bojovník musí znát zákonitosti světa, který ho obklopuje! Jen tak může správně odhadnout svého protivníka.“ jeho mladý spolujezdec vraštil čelo a vzdorovitě svému učiteli odpověděl.

„K čemu mi bude v boji znalost kančích stop či vědomí kdy vlk vychází na lov?“ Hwörd se nad tím pousmál a odpověděl.

„Člověk se tak mnoho od zvířat neliší, mladíku. Stejně tak jako liška nezaútočí na silnějšího protivníka, tak ani vlk nikdy nebude stát v boji sám. A ani…“ šedovousý kantor již svoji větu nedokončil. Vzduch prořízl ostrý syčivý zvuk šípu, který se vzápětí zaryl Hwördovi do ramena. Ten tlumeně zaklel bolestí, ale vzápětí, na svůj věk nevídaně rychle, seskočil z koně a skryl se za ním. Oř náčelníkova syna se však tou události splašil, vzepjal se a s hlasitým zařehtáním se instinktivně rozeběhl pryč. Mladý jezdec se snažil zuby nehty udržet v sedle, ale po několika metrech ho zběsilý kůň shodil ze sedla a on tvrdě dopadl na zem.

Bolestivě se sbíral zpátky na nohy, aby vzápětí spatřil trojici banditů, běžící na jeho zraněného učitele, který mezitím tasil svůj dlouhý meč. Museli to být obávaní kočovníci, o kterých kolovaly jen ty nejhorší pověsti. První z lapků se na Hwörda zběsile vrhl, ve snaze ho probodnout. Šedivý hraničář však překvapivě uskočil a vzápětí čepel jeho meče téměř usekla černovlasému lupiči ruku. Ten bolestivě vykřikl, upustil svůj rezavý meč a jen zlomek vteřiny na to byl navždy umlčen prudkým bodnutím do břicha.

Zbylí bandité obcházeli zraněného, ale přesto nebezpečného válečníka ze dvou stran, přibližujíce se stále k němu. Šedivý hraničář se neustále otáčel tam a zpět, ve snaze nebýt ani k jednomu z vrahů dlouho zády. Když už téměř byli na dosah dlouhého hraničářova meče, rozhodl se zoufalý Hwörd sám zaútočit. Zbraň se mu však s jednou paží zraněnou ovládala velice špatně. Zrzavý a podsaditý lapka, jeho útok poprvé odrazil svou obouruční sekerou, ale druhý prudký útok, který od zraněného a starého muže vůbec neočekával, se mu zaryl ze strany hluboko do těla a slyšitelně přerazil i žebro. Starý hraničář se snažil vytrhnout svoji čepel z umírajícího bandity, ale břit ne a ne povolit. Náhle se mu rezivějící dýka zaryla do nechráněného místa na krku a vzápětí na to byl sražen na zem tupým předmětem.

Raněný Hwörd se držel rukou za krvácející hrdlo, v marné naději zastavit proud své vlastní krve. Jeho vrah se vztekem v očích se nad ním tyčil, třímajíc v rukou dlouhou dýku a neuměle vyrobený palcát. Lapka přiklekl k chroptícímu muži a chladnokrevně mu vrazil čepel dýky do hrudi. Šedivý hraničář v následující chvíli vydechl naposledy a paže mu bezvládně klesly k zemi. Přeživší bandita chtěl vstát a jít dorazit to štěně, které si jistě zlomilo vaz pádem z koně, když v tom se za ním ozvalo vzteklé zvolání:

„Hej, ty čubčí synu, otoč se!“ lapka se prudce ohlédl po hlase a vzápětí na to se mu do hrdla zasekla ostrá čepel skvostně ukovaného širokého meče. Ruka, která smrtící břit třímala, patřila o hlavu menšímu chlapci, který vzápětí kopl vší silou vraha svého učitele do břicha a ten padl, zcela ochromen na záda. Nyní to byl on, kdo se snažil zoufale zadržet krev, prýštící z rány na krku. Mladý Ulf posedlý vztekem znovu a znovu vrážel čepel do banditovy hrudi, až mu stříkající krev skvrnila oděv i obličej. Řval jako raněný lev a spílal vrahovi nejsprostšími slovy.

Když ho zuřivost opustila, očistil si pohrdavě zkrvavenou čepel o lupičovy hadry a zastrčil ji zpět do zdobené pochvy. Vzápětí poklekl zkroušeně k mrtvému příteli, ležícímu v tratolišti krve. Zatlačil mu dlaní jeho vytřeštěné, ale nyní již klidné oči a zlomeně se posadil vedle svého mrtvého kantora a přítele. Z očí se mu počaly nezadržitelně valit veliké a hořké slzy. Truchlil, i když věděl, že plakat se na válečníka neslušelo. Za okamžik vstal a chystal se vydat hledat svého koně, když v tom něco upoutalo jeho pozornost. Byl to stříbrný talisman ve tvaru draka, který se zatřpytil v jasném slunečním světle, ležící na dlouhém a zakrváceném vousu muže, který pro něho položil život.

 

Vůdce smečky

 

Tam v prastarém hvozdu života pásl se u kořenů věčného stromu statný jelen. Paroží měl černé jako temný noční háv, avšak jeho srst zářila do dáli jasnou jantarovou barvou. Kráčel majestátně a jeho kopyta, jako vybroušená z rudých drahokamů nechávala za sebou krvavé stopy. Tento pán lidských osudů se krmil listím na nejvyšších korunách stromů, čímž je připravoval o možnost dále růst. Okusoval kůru z větví a vysával z nich nasládnou mízu, až mu z tlamy počala vytékat zlatavá medovina. Mnoho stromů jeho počínáním uhynulo a uschlo, neboť on byl patronem násilné a předčasné smrti.

 

Toho dne zrudla krví snad i samotná obloha. To statečný a obávaný bojovník Ulfsogönger zvaný Ulf Pán meče, našel se svojí družinou tábor nenáviděného kočovného kmene Divokých sviní. To jméno jim připadlo díky neblahé pověsti nájezdníků a hrdlořezů. Nyní však byli oni lovnou zvěří a vojáci s vlčí mordou ve znaku masakrovali vše živé, co jim přišlo pod ruku. Jejich vůdce, hrůzyplný bojovník rozséval smrt a bolest každému, kdo se mu připletl do cesty. Byl jako samotný avatar smrti, zvěstující konec svým protivníkům. Jeho široký meč vířil vzduchem, odsekávaje končetiny a párajíce břicha a krky. Vůdcova prastará šupinová zbroj z černého kovu, kterou zdědil po svém otci, byla potřísněna krví, stejně tak i jeho obličej a zlatavé vlasy, vylézající zpod přilbice. I jeho vlastní vojáci, trnuli hrůzou nad dílem svého velitele, který hnán spalující nenávistí vraždil vzdorující nepřátele, křičíc při tom na své muže, aby neměli s nikým slitování.

Když již nezbyl v táboře nájezdníků nikdo živí a všude se rozprostíralo mrazivé, hrobové ticho, dotáhnula skupinka válečníků vzpouzejícího se statného muže s bujarou hřívou černých vlasů a vousů. Jediného, koho měli vojáci z Vlčí tlamy rozkázáno ušetřit. Nyní tam stál, oblečený pouze do lněných kalhot, obklíčený mnohosetnásobnou přesilou, po zuby ozbrojených válečníků, kteří kolem něho vytvořili veliký kruh. Muž byl hrubě donucen k pokleknutí, sledován stovkami očí, které ho nenávistně probodávaly svými pohledy. Dovnitř kruhu vjel na koni jeho hrůzný pokořitel. Ulfsogönger si prohlížel zbitého a zlomeného muže, klečícího v krvi svých vlastních lidí. Díval se na něho pohledem dravce, který pohrdá hodovat na tlející mršině.

„Hleďte, mužové statečného kmene Vlčí hlavy. Zde před vámi klečí Hödder Černý, vrah vaší krve a plenitel vašich domovů!“ zahřímal zkrvavený náčelník ze sedla na své věrné spolubojovníky.

„A jsem to já, kdo vás přivedl do jeho brlohu, abyste mohli nalézt pomstu pro své blízké. Jsem to já, Ulfsogönger zvaný Pán meče, syn Kruma, řečeného Krupobití a Évrein Zlatovlasé, kdo vám nyní dovolí naložit s ním podle vašeho uvážení.“ po těch slovech seskočil ze sedla a přistoupil k pokořenému muži v poutech. Tyčil se nad ním jako samotný posel boha pomsty. Po chvilce si sundal z hlavy železnou přilbici, ozdobenou mnoha zuby lítých šelem, poklekl k poraženému náčelníkovi a zašeptal klidným, až mrazivým hlasem.

„Zabil jsem dnes desítky tvých slabošských nohsledů, ale tebe nezabiji. Ty si totiž nezasloužíš, zemřít rukou někoho jako jsem já. Lev se krysím masem neživí.“ Po těch slovech plných mrazivé záště se náčelník vítězných Vlčích válečníků zvedl, vyhoupl se znovu do sedla svého koně a odcválal pryč z krvavého bojiště. Jeho bojovníci se po odchodu svého velitele shlukli kolem spoutaného vězně a vzduchem zavířily desítky mečů.

 

Poslední zavytí

 

Tam v prastarém hvozdu života pásl se u kořenů věčného stromu chřadnoucí jelen. Srst měl šedivou a řídnoucí a jeho stříbřité, rozvětvené paroží bylo rozpraskané a polámané. Kopyta měl jako vytesaná z ledu a všude kam vkročil, tam trávu postříbřila bělostná jinovatka. Svojí obrovskou tlamou překusoval kořeny vysokých stromů a poté je svým majestátným parožím vyvracel ze země. Padající kmeny se ihned měnily v prach, který se rozplynul v neprostupné mlze, která doprovázela tohoto strašlivého patrona smrti.

 

K nedalekému břehu slzavého moře kráčel pod zamračeným nebem početný průvod. Snad stohlavý dav doprovázel na jeho poslední cestě svého milovaného náčelníka. Prastarý muž s bělostnými vlasy a tváří zhyzděnou nesčetnými vráskami a jizvami, kráčel v čele celého procesí, oděn do překrásné přilbice a mistrně zhotovené šupinové zbroje z černého kovu. U pasu měl připevněnou pochvu s širokým mečem, jehož hruška byla vykována do ozdobného tvaru rozevřené vlčí tlamy. Starý bojovník kráčel vratkým krokem, a co chvíli se zapotácel. Nikdo z jeho následníků ho však nepodepřel ani mu nepomohl. On sám jim to zakázal.

Několik kroků za ním kráčela trojice jeho synů spolu s jeho dlouholetou manželkou Örin, nesoucí hrdě i když se slzami v očích praporec se znakem rodu Vlčí hlavy. Hned za nimi je následovaly náčelníkovy dcery. Překrásná dvojčata s rudými rty a nekonečně dlouhými plavými vlasy. Za rodinou hrdiny, který se stal legendou, pochodovaly zástupy jeho věrných spolubojovníků. Vedl je Gordün, přezdívaný Sekera. Stejně jako ostatní i tento oddaný, rudovlasý kapitán nesl v ruce planoucí pochodeň. Jakoby chtěli svému umírajícímu náčelníkovi svítit na jeho poslední cestě.

U malého, dřevěného mola se starý muž zastavil a stejně tak s ním i celý průvod truchlících. Odcházející náčelník se mlčky díval na široké, nekonečné moře, které se mělo již brzy stát jeho tichou hrobkou bez náhrobku. Stál tam a vzpomínal na všechny své dny štěstí, utrpení a vítězných bitev. V mysli se mu promítaly stovky nepřátel, které zabil i tváře statečných spolubojovníků, kteří hrdinně padli po jeho boku. Otočil se pomalu ke svým třem synům a ženě a se smířeným výrazem ve tváři jim pokynul, aby přistoupili blíže. Když tak učinili, otočil se bělovlasý einherjar k prvnímu ze svých synů. Světlovlasý mladík, který byl ze všech nejmladší, si vyměnil se svým otcem pohled a jeho světlomodré oči se zablyštěly žalem.

„Ty Ulfsonne, můj nejmladší synu, tys moudrý a bystrým úsudkem oplývající. Ty zdědíš mou helmici, aby chránila tvou moudrost a inteligenci, bys mohl spravovat severní osadu spravedlivě a rozvážně.“ po těch slovech si sňal ozdobnou helmici a položil ji na hlavu svému nejmladšímu synovi. Mladík se svému otci uctivě uklonil a poklekl. Ten následně přistoupil k prostřednímu synovi, svalnatému muži s jiskrnýma očima.

„Ty Björnire, tys muž ocelových svalů a neústupné vůle, ty po mě zdědíš zbroj našeho rodu, která chránila již tvého praděda. Nyní bude ochraňovat tebe před útoky zrádných nepřátel. Nos ji hrdě stejně jako tvoji předkové a nedopusť, by někdy padl východní úval.“ vzápětí na to si odepnul kožené řemínky a předal černou zbroj druhému ze svých synů. Ten zkroušeně pokýval hlavou a cenný dar hrdě přijal a stejně jako jeho mladší bratr před svým otcem poklekl. Starý válečník nyní přistoupil ke své milované ženě Örin, zvané Černý vlas, který se však již dávno proplétal pruhy stříbra. Pohladil její zvrásněnou tvář a naposledy ve svém životě ji políbil.

„Ty Örin, jediná lásko mého života, ty můj dar nosíš při sobě celý svůj život. Jest to mé srdce, které nikdy jiné ženě nepatřilo, ni patřit nebude. I v nekonečných sálech bohů na nebesích budu na Tebe shlížet stejně, jako když jsme se spatřili prvně. Jen o jediné tě ještě prosím. Provdej naše dcery šlechetným a silným mužům. Pokud je budou jen z poloviny milovat jako já tebe, budu vědět, že jsou v dobrých rukách.“ zasmušená žena sklonila zlomeně hlavu, uronila několik slz a podala svému muži praporec se znakem jejich rodu. Válečník jej uchopil do chvějící se ruky a přistoupil k nejstaršímu synovi dlouhých černých vlasů, stojícího hrdě ale s velkým smutkem ve tváři.

„Ty Adlerene, můj nejstarší synu, tys mrštným a obratným šermířem. Ty po mě převezmi Vlčí spár a používej ho vždy jen k obraně svého rodu či k útoku proti svým protivníkům. Nedopusť, aby někdy noha nepřítele vkročila do velkého sálu našeho domu. Braň Vlčí tlamu stejně usilovně jako tvoji dávní předkové, ke kterým se nyní připojím i já.“ po těch slovech předal skvostnou čepel i vlající praporec do rukou svého nejstaršího syna, který zůstal stát jako přimrazen a oněměle si prohlížel velkolepé dary, kterými ho podaroval jeho veliký otec, který nyní odcházel směrem k menší pohřební lodi s vyřezávanou vlčí tlamou na přídi. Starý bojovník se ještě jednou naposledy otočil a promluvil ke své rodině, chraplavým hlasem:

„Mé tělo uvadá pod tíhou let a nesčetných ran, avšak při pohledu na vás má duše plesá a ví, že bude moci v klidu odejít, neb vy jste důkazem toho, že jsem nežil a nebojoval nadarmo“ bělovlasý einherjar se odmlčel a jeho obličej ještě více zvážněl,

„Jen jediná věc mě tíží celý můj život, a to, že se nenaplnila mnoho desítek let stará sudba, že mi bude dopřáno, abych zemřel v souboji s mečem v ruce. Žádný z mých protivníků nebyl natolik udatný, aby mi dopřál smrt hodnou pravého válečníka.“ po těch slovech se zkroušeně otočil s tichou modlitbou „Bohové vás provázejte!“ uchopil jednu z pochodní připravených na molu, nastoupil vratkým krokem do loďky a svojí ostrou dýkou přetnul dlouhé lano, které do té chvíle zabraňovalo člunu, aby ho odliv odnesl pryč. Během chvilky vlny unášely pohřební plavidlo pryč od mola. Spolu s ním se starý válečník vzdaloval od své milované rodiny i země, ve které prožil celý svůj život a proléval v ní krev svou i svých nepřátel.

Ulfsogönger, řečený Pán meče, syn Kruma Krupobití a Évrein Zlatovlasé usedl na dřevěný trůn, který měl připevněný k loďce a opřel své ruce o dvě vlčí hlavy, které byly součástí trůnu. Bylo to jeho poslední přání, neboť ten kdo kráčí s vlky, měl by s vlky také odejít. Jeho oči si prohlížely osobní předměty, které měl rozložené po palubě lodi a vzpomínal opět na slavné dny, kdy všechny ty starožitnosti nahromadil. Svůj starý dřevěný štít, který rozbila sekera nepřátelského válečníka v jeho první bitvě. Vojenskou čutoru, kterou při sobě měl na dlouhém tažení na sever. Svůj dětský dřevěný meč, se kterým celé dny trénoval a na krku pověšený stříbrný talisman symbolizující muže, doprovázeného dvěma vlky, který mu nechala zhotovit jeho milovaná Örin. Oči se mu zableskly slzami, ale jeho ústa se usmívala. Vzápětí na to se rozlehl do dálky jeho poslední pokřik a ostrá dýka, vedená jeho vlastní rukou se mu zaryla hluboko do srdce. Za malý okamžik jeho hlava i paže klesly a na palubu potřenou rybím olejem dopadla zapálená louče, díky níž vzápětí celou loď pohltily hladové plameny.

Tak odešel slavný válečník ze světa smrtelníku, za velikého žalu všech přihlížejících. Zanechal po sobě velkolepé dědictví a šlechetné potomky, kteří nyní v slzách sledovali vzdalující se pohřební loď. Jeho nejstarší syn, se náhle postavil a hrdě pronesl, třímajíce přitom zděděný meč v ruce:

„Poprvé ses zmýlil, otče. Modlitba prastaré vědmy se naplnila. Tys skutečně zemřel rukou největšího válečníka této země!“

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

  1. J.

    Dalo by se rozepsat tolik dalších kapitol :) Jediné, co se mi nelíbí je typická heroizace hrdiny, který je bez vady, ale proč ne?

    Odpovědět

Leave a Reply

Your email address will not be published.