Autor: Tomáš Berka

Ilustrace: Petra Slováková

Jakmile Přemek spatřil, že se nerudný stařec napřahuje s polenem v ruce, otočil se a utíkal k brance.

„Už sem víckrát nechoď, ty smrade jeden!“ slyšel za zády spolu se štěkotem psa.

Ten proklouzl kolem starce, stojícího na prahu svého domu a vyběhl za mladým mužem. Vedle něj se zrovna od dřevěného plotu odrazilo poleno, hozené starcem. Rychle otevřel branku, kterou proběhl a prudce ji za sebou zabouchl. Na poslední chvíli uskočil před chňapající psí tlamou, kterou zvíře prostrčilo širokou škvírou mezi prkny plotu.

„Do háje! Co jsem komu udělal?!“ zaklel nahlas Přemek s odpudivou myšlenkou na to, že má auto zaparkované na druhé straně vesnice.

Tuhle vesnici si můžu odškrtnout. Jak že se to vlastně jmenuje? Staré Psovředy? Letělo mu hlavou, když šel po kamenité cestě mezi domy. Občas spatřil, jak se za okny mihl bledý obličej. Připadal si jako kdyby na každém sloupu vysela jeho fotka s nápisem úchylák. Sakra. Vždyť si chce vydělat na nájem jako každý jiný. Měl tušit, že ta lukrativní práce pro energetickou společnost nebude zas až tak lukrativní. Celé dny chodí po vesnicích od baráku k baráku a snaží se přimět lidi, aby přestoupili ke společnosti, kterou zastupuje. Nedařilo se mu, a když se ptal těch, kterým se daří, jak to dělají, nepřímo přiznali, že budoucím klientům klidně i lžou. Přemek rozhodně lhát nechtěl.

Z odpoledního šedivého nebe se spustil déšť. To už spatřil auto. Bylo firemní, jediné, které na něj zbylo. Stará, zrezlá Škoda Favorit. Nastupovat musel přes sedadlo spolujezdce, protože u řidiče bylo otevírání dveří rozbité. Nasoukal se za volant, pootočil klíčkem a nenastartoval. Motor se ani neprotočil. Přemek už to znal, proto nechal auto stát čumákem dolů z kopce. Povolil ruční brzdu a začal sjíždět dolů z vesnice. Ale ani po marném zápolení s klíčkem ve startéru, v různých kombinacích s řadící pákou, spojkou a brzdou, nenastartoval. Zůstal stát s autem v malém dolíku mezi dvěma kopci. Zvažoval své možnosti. Vytáhl telefon. Ten mu však ukazoval nulový signál. Dával přístroj ke stropu, jestli nezachytí alespoň jednu čárku. Nic. Tak došlo na to, čemu se Přemek snažil vyhnout. Musel z auta do deště a to zase přes místo spolujezdce. Vylezl ven, přičemž nespustil oči z displeje. Náhle ho vylekalo mohutné zatroubení a hvízdání brzd. Na místě ztuhl. Těsně před ním zastavil náklaďák, z něhož Přemek viděl jen robustní masku. Přes déšť ho neslyšel a telefon ho zaujal natolik, že přehlédl i jeho světla, která mu teď svítila zblízka do obličeje. Zprvu se mu roztřásla kolena, ale pak mu došlo, že by mu mohl pomoct dostat se odsud. Přešel na stranu řidiče a zaklepal na dveře. Po chvíli se stáhlo okýnko, ze kterého se vynořila hlava v kšiltovce.

„Mohl jsem tě zabít,“ pronesl šofér klidným, hlubokým hlasem, s cizím přízvukem.

„Mohl byste mi pomoct odtáhnout ten krám?“ zažadonil Přemek.

„Ne!“ vyhrkl řidič bez zaváhání.

„Tak aspoň odvézt do nejbližšího města. Já si pak nějak poradím. Hlavně pryč z téhle díry,“ zkusil oblomit šoféra.

V poslední fázi byl připravený si i v dešti kleknout na kolena. Naštěstí na to nedošlo. Šofér kývl hlavou: „Tak dobře, ale pohni. Nemám moc času.“

Přemek si vzal všechny potřebné věci a zamkl auto. Vlezl do náklaďáku na místo spolujezdce. Šofér zařadil rychlost a kolos se vydal dopředu.

„Jmenuji se Přemysl, ale říkají mi Přemek.“

„Mě říkají Klíč.“

„Tak kam jedeš a co vezeš, Klíči?“ snažil se Přemek o rozhovor, přičemž si šoféra lépe prohlédl.

Zjistil, že i když sedí ve stejné rovině, Klíč má sedačku o něco níž, což znamená, že je vyšší. Toho si všiml jen okrajově. Víc ho zaujaly jeho šlachovité, potetované ruce, vyčuhující z ohrnutých rukávů košile. To musí mít snad z lochu, napadlo Přemka, když podrobněji studoval podivně rozpitá tetování. Vlastně kdyby měl popsat Klíčův obličej, tak by díky kšiltovce, sklopené hluboko do očí, mluvil jen o bradě pokryté strništěm. Sakra, nevypadají takhle masoví vrazi?

Začal přemýšlet, jestli jeho rozhodnutí, odjet tímhle náklaďákem stůj co stůj, nebylo trochu unáhlené.

„Vezu všechno možný a teď jsem se právě trochu ztratil. Ukázaly se mi v navigaci dvě místa, se stejným jménem a nebyl jsem si jistý, které z nich to je. Teď už vím, že tohle to není.“

Pod tím se dá představit všelicos, ale budiž, pomyslel si Přemek.

To už vjeli na hlavní silnici, kde to Přemek trochu znal. Věděl, že od dob, co o kus dál otevřeli nový úsek dálnice, zde provoz prořídl. Blížili se k benzínce, na kterou odbočili.

„Jestli chceš, skoč si něco koupit. Já jen natankuju a jedeme dál,“ řekl Přemkovi, pak otevřel dveře a vylezl z auta.

Přemek nic nepotřeboval. Stačilo  mu, když ho Klíč hodí do nejbližšího města. Po nějaké chvíli uslyšel z nákladního prostoru podivné zvuky. Zprvu jim nevěnoval pozornost, ale hluk sílil a byl čím dál podivnější. Jakoby nějaké škrábání. Přemkova fantazie začala pracovat naplno. Skrytí Asiati, nebo ženská v řetězech? Nemohl se rozhodnout, zda je Klíč pašerák lidí, nebo masový vrah. Než se Přemek s našponovanýma ušima stihl rozhodnout mezi první a druhou variantou, Klíč natankoval a vracel se od kasy.

Přemek si všiml, že Klíče obstoupila trojice podivných chlapů. Byli to vlasatí řízci v kožených bundách. Před chvílí přijeli na motorkách, ale Přemek jim nevěnoval pozornost, až nyní. Co se bude dít .. než stihl domyslet větu, uviděl, jak Klíč vytáhl odněkud z riflí přes metr dlouhý, kovový klíč s masivními hlavami na matice. Ještě týmž tahem, kterým klíč vytáhl, udeřil jednoho z mužů přes tvář. Ten se odvrátil a z jeho pusy vychrstla krev a zuby. V mžiku obrátil klíč, který se tak proměnil ve zbraň, a dalším švihem zasadil ránu do helmy druhého muže. Pak do něj prudce kopl až motorkář odlétl. Poslední z trojice se dal na útěk k motorce. Několika překvapivě rychlými tahy strhl motorku ze stojanu, skočil na ni, přičemž ji nastartoval a rychle se rozjel. Klíč sundal helmu naraženou na zbrani a následně ji vší silou mrštil po jezdci. Motorkář padl jako sražená kuželka. Klíč se několika skoky dostal do náklaďáku. Nastartoval a třínápravový kolos vyrazil rázně kupředu. Když projížděli kolem jednoho z motorkářů, ležícího břichem na zemi, spatřil Přemek na jeho bundě znak okřídlené lebky. V motorkářích ani v klubech se nevyznal, ale tenhle znak znal.

„Hells Angels,“ hlesl nevědomky nahlas.

„Jo. Hned, jak to půjde, tě vysadím. Kdybys náhodou narazil na bandu motorkářů, tak se radši schovej,“ řekl mu Klíč a sešlápl pedál naplno. „Tady za tímhle kopcem tě vysadím.“

„Ale vždyť tam nic není, budu na tom hůř, než jsem byl,“ snažil se namítat Přemek.

„Buď rád aspoň za tohle. Já už se do města možná nepodívám vůbec,“ odvětil Klíč. „Do prdele, tak takhle rychle jsem to nečekal,“ zaklel vzápětí, když se podíval do zpětného zrcátka.

Přemek se podíval do zrcátka na své straně. Zdálo se mu, jako by se za nimi po silnici řítila černá vlna. Nejspíš to byl celý gang.

„Sakra, jestli s nimi máš nevyřízený účty, tak mě tady vysaď. Já s nimi nic nemám,“ změnil Přemek svůj názor.

„Nejde o nás. Jde o jejich cíle. A sejmou každého, o kom si myslí, že jim stojí v cestě. Navíc, jestli neumíš německy, tak se s nimi nedomluvíš. Tipuju, že většina je odtamtud. Je tam jejich nejbližší oficiální pobočka.“

„Do háje!“ pronesl Přemek.

Pamatoval si jedinou německou větu, která pocházela z válečného filmu. V překladu znamenala ruce vzhůru.

„Co je jejich cílem? Má to něco společného s tím šramotem vzadu?“

„Varuju tě hochu! Nechtěj to vědět. Některé věci pro tebe i pro ostatní musejí zůstat tajemstvím.“

„I když kvůli  nim můžu zemřít?“

Na to už Klíč neodpověděl. Pár minut na to je klan dojel. Každý z motorkářů vypadal hrozivě a bylo jich několik desítek. Zrovna, když Přemek přemýšlel o tom, jak je budou chtít zastavit, tasili z pouzder zbraně různého kalibru a začali střílet. Vyděšený Přemek nevěděl, kam se dřív schovat. Palba zněla ze všech stran, ale po kulkách zbyly na skle jen škrábance.

„Klid. Skla jsou neprůstřelná a pod plechem je pancíř, ale kdyby přece jen …“ Klíč nedořekl.

Odklopil středový panel, vyhodil věci a vyrval dno, pod kterým byly ukryty zbraně. Vzal si revolver a Přemkovi vrazil do ruky něco, co se podobalo kulovnici s uříznutou hlavní i pažbou.

„Já po nikom střílet nebudu,“ pronesl odmítavě Přemek.

„Uvidíme, až ti půjde o kejhák.“

V tu chvíli jeden z motorkářů vytáhl odněkud velkou dvouhlavňovou zbraň a následně vypálil do bočního skla u Přemka. Ozvala se rána. Dveře se zatřásly a po tabuli skla se rozjely praskliny. Po celé ploše přelétl černorudý plamen. Přemek leknutím vyskočil přes středový panel, pomalu až za Klíčovo sedadlo. Ten stáhl okýnko tak, aby prostrčil hlaveň revolveru a párkrát vystřelil. Jeden z motorkářů strhl motorku a poroučel se k zemi. Vletěl přímo pod kola náklaďáku. Proti Přemkově očekávání auto ani neposkočilo. Další z motorkářů vylétl ze silnice a narazil do stromu. Náklaďák obklíčený motorkáři ozářila exploze motorky. Ostatní spustili palbu po Klíčovi, který už okýnko dávno zavřel. Přemek spatřil, jak se k tlupě motorkářů připojil jeden další.

„Ten nám tu scházel,“ ucedil Klíč.

Motorkář vytáhl z krytu po straně motorky meč, který se rozhořel jasným plamenem. Pak se rychle přiblížil k bočním dveřím u Klíče. Meč projel pancířem jako máslem, objevil se na druhé straně dveří a hrot zajel Klíčovi přímo mezi žebra. Motorkář zpomalil a s ním zmizel i meč. Klíč zasténal a nechtěně strhl volant. Aby nevyjeli ze silnice, prudce ho strhl do protisměru. Chvíli tak létali ze strany na stranu, přičemž srazili pár pekelných andělů. Celý jejich dotěrný roj tak nechali chvíli za sebou. Když už se zdálo, že Klíč udrží náklaďák rovně, prudce ho strhl na vedlejší cestu. Bylo to na popud značky, kterou Přemek s vytřeštěnýma očima ani nezaregistroval. Z nákladního prostoru zazněla rána, jako by tam něco spadlo. Klíč to ignoroval.

„Rychle vytáhni zezadu plynový vařič!“ křikl na Přemka.

Ten chvíli přemýšlel, co se po něm vlastně chce. Pak si vzpomněl, že šoféři mají za sedačkou prostor na odpočinek. Protáhl se dozadu a rozhrnul závěs. Byl to tmavý pelech, do kterého se Přemkovi zrovna lézt nechtělo. A ani nemusel, propanbutanová láhev s vařičem byla hned na kraji. Protáhl ji i sebe samotného opět dopředu na sedadlo.

„Právě včas. Dej to sem a pevně se drž. Doufám, že to vyjde. Na ceduli byla výška tři metry, my máme čtyři, snad tam bude rezerva,“ pronesl Klíč ztěžka k Přemkovi, který netušil o čem mluví, než se podíval před sebe.

Vjížděli do tunelu pod železniční trať.

„Tam se nevejdem!“ vykřikl Přemek.

Pak ucítil náraz a uslyšel skřípění kovu. Náklaďák zpomalil, ale dral se dál. Blížil se konec tunelu.

„Chyť volant!“ poručil Klíč Přemkovi.

Tomu už skákalo srdce až v krku a k tomu ještě řídit takovýhle kolos. Nicméně odporovat si nedovolil a uposlechl. Klíč otevřel dveře. U výjezdu z tunelu vyhodil plynovou láhev. Chvíli počkal a pak vystřelil. Napoprvé se netrefil, takže výstřel musel opakovat. Poté zazněl výbuch. Ten otřásl celým autem a Přemek měl co dělat, aby udržel volant. Do toho slyšel, jak se tunel řítí a představoval si, jak jeho stěny pohřbívají motorkáře zaživa. Klíč zabouchl dveře a převzal řízení. Následně vytáhl mobil, aby zavolal na policejní linku, že teroristé zničili železniční most.

„Nechceme, aby zbytečně zařvali nevinní, že?“ řekl Přemkovi, když dotelefonoval.

Toho napadlo, že Klíč je možná jedním z těch, kteří stojí na dobré straně, ale jistý si tím nebyl.

Už se stmívalo. Za jednou z vesnic odbočili na polní cestu, vedoucí do lesa. Vjeli do něj. Uběhla ještě nějaká chvíle, než Klíč zaparkoval náklaďák ve starém opuštěném lomě.

„Tady přečkáme nějakou tu hodinu a pak zase vyrazíme,“ zasípal Klíč, držící se za ránu.

„Sakra, co to bylo?! Proč nás pronásledoval gang motorkářů v čele s ghost riderem?! A co vezeme v tom nákladním prostoru?“ spustil Přemek na Klíče.

Ten mlčel.

„Fajn, jak chceš. Ale na policajty zřejmě nemůžeš, a já jsem jediný, kdo ti může pomoct. Tak chci sakra vědět, kvůli čemu mám chcípnout.“

„To je fér. Pomož mi s tou ránou a já ti pak vše prozradím,“ řekl Klíč.

„Dobře. S čím chceš pomoct?“

„Zašiješ mi to.“

 

Klíč sice říkal, že je to jen škrábnutí, ale Přemkovi se zdálo, že vidí snad i střeva. Dělalo se mu z toho nevolno. Klíč u toho musel trpět ukrutnou bolestí, ale nedával na sobě nic znát.

„Mám nějaký oblbováky, ale byl bych dlouho mimo a já potřebuju být při smyslech,“ řekl Přemkovi během šití.

Když ten skončil, měl ruce celé od krve a docela se mu třásly.

„Tím odemkneš zámek vzadu na dveřích,“ řekl Klíč a podal Přemkovi klíček. „Až budeš uvnitř, tak vytáhni u ponku šuplík. Zespodu je čudl a ten zmáčkneš. Až budeš odcházet, dej to zas všechno do původního stavu. Já si zatím trochu odpočinu.“

Přemek vylezl ven z náklaďáku a obešel ho. Odemkl a sundal masivní zámek. Zaváhal. Nevěděl co čekat, ale pak dveře otevřel. Objevil se nevelký prostor, tak metr a půl do hloubky nákladního vozu. Byla na něm vyskládaná snad celá autodílna. Bylo tam vše, co by Klíč mohl potřebovat v případě jakékoli opravy na náklaďáku. Od šroubováků, seřazených podle velikosti, přes pracovní stůl, až po malou svářečskou soupravu. Za tím vším se nacházela kovová roleta. Přemek vylezl nahoru. Podle instrukcí otevřel šuplík a nahmatal tlačítko. Potom opět chvíli zaváhal. Chce to vůbec vědět? Zvědavost byla však silnější a tlačítko zmáčkl. Roleta začala vyjíždět ke stropu, kde se stáčela do válce. Za ní se objevily mříže, ze kterých čouhala sláma. Do téhle chvíle si Přemek snažil nalhat, že už ho dnes nic nepřekvapí. Teď hleděl s vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou.

V matném světle žárovky spatřil, jak tam před ním na zemi leží obr. Stařec. Nahé vrásčité tělo s bederní rouškou. Dlouhé šedivé vousy i vlasy. Celý prostor za ním vyplňovala jeho velká, běloskvoucí se křídla. Pootočil hlavou a s teskným pohledem se podíval na Přemka.

„Kdo jsi?“ oslovil ho tklivým hlasem.

„Jmenuji se Přemek. Teda Přemysl. Přemysl Klajbl. A ty?“ odpověděl nervózně a ještě nervózněji se zeptal.

„Mé pravé jméno je pro vás lidi jen těžko srozumitelné, proto mi říkají Brévy. Mám slíbeno, že mě pustí. Ale to mi říkají už od doby, co mě chytili,“ pronesl posmutněle a položil hlavu zpět do slámy.

Přemek na anděla ještě chvíli tupě civěl, než mu došlo, že jeho návštěvní čas už vypršel. Stejným tlačítkem kovovou roletu zase spustil. Zavřel dveře, zamkl zámek a vrátil se k podřimujícímu Klíčovi do kabiny.

Toho Přemkův příchod ho probral.

„A máš k tomu nějakou príma historku, nebo se s tím musím smířit jen tak?“ zeptal se po chvíli ticha Přemek.

„Nevím, jestli bude príma, ale řeknu ti ji. Šlo o tajný projekt jedné nejmenované vlády, při kterém se zjistilo, že místo podobné nebi, s bytostmi andělského vzezření, opravdu existuje. Moc tomu nerozumím, ale jde prý o jakýsi alternativní svět v jiné dimenzi. Při tom projektu taky vyšlo najevo, že téměř po celém světě existují brány, kterými se tam dá dostat. Bylo rozhodnuto o několika průzkumných výpravách, jenže to by nesměli být lidi lidmi, aby se to nezvrtlo. Bylo to ve chvíli, kdy do projektu vstoupilo několik tajných služeb. Zpočátku přátelské návštěvy se později změnily v něco, co připomínalo kolonizaci Ameriky Evropany. Začali lovit anděly jako zvěř. Každý si chtěl rozpitvat toho svého, přesto o nich za celou dobu nezjistili vůbec nic, ani jak se množí. Navíc se z nich stal výhodný obchodní artikl. Pár jich skončilo jako rarita nebo trofej v soukromých sbírkách. A co hůř, do jejich populace byly zavlečeny lidské nemoci. A tak se stalo, že jejich pokolení vymřelo. Paradoxem bylo, že jediní, kteří přežili, byli ti, držení tady na Zemi. Za nějaký čas i ty začal někdo vraždit. Trvalo dlouho, než se zjistilo, že v tom mají prsty padlí andělé. Ten s mečem byl jedním z nich. Věří, že když umřou všichni andělé, lidi ztratí naději a víru.“

„A to je špatně?“ vpadl mu Přemek do řeči.

„Prý pak nastoupí chaos a násilí. Lidská civilizace, aspoň taková jakou ji dnes známe, zanikne. Právě Brévy je dost možná posledním andělem.“

„Proč ho teda držíte jako zvíře v kleci?“

„Hele, mě se to nelíbí o nic víc než tobě, ale o tom rozhodují lidi, kteří mě platí. Měl jsem s ním jezdit z místa na místo, aby ho tak snadno nevystopovali. Právě proto založili temní andělé Hells Angels. Brázdí silnice a hledají nás. Teď jsem dostal úkol, dostat Brévyho tam, kam patří.“

„Počkej. To chceš říct, že teď míříš k bráně, vedoucí do nebe?“

„Jo. Tady u vás v Česku nemá klub zastoupení a je tady jeden z nebeských portálů. Právě při jeho hledání jsem se ztratil, když jsme na sebe narazili.“

„Celému tomu procesu se nějak říká. Myslím, že reintrodukce.“

„Cože?“ zeptal se nechápavě Klíč.

„Reintrodukce. To je vypuštění zvířete, chovaného v zajetí, do volné přírody. Většinou je to za účelem rozmnožení. Dělá se to tak u ohrožených druhů. Sám bych to taky nevěděl, ale strýc je myslivec, tak jsem to pochytil.“

„Zapříčinit začátek konce lidstva, a pak se chtít zbavit zodpovědnosti. Já tomu spíš Přemku, říkám pěkná všivárna. No nic. Tipuju, že náklaďák jsi nikdy neřídil. Tak ti dám rychlokurz a vyrazíme. Motorkáři budou nejspíš všude hlídkovat, tak doufám, že si nás za tmy nevšimnou. Ráno bychom měli dorazit na místo. Snad už to tentokrát bude ono.“

 

Zpočátku Přemek zacházel s náklaďákem trochu krkolomně. Po nějakém čase se jeho jízda zklidnila. Klíč mu radil směr jízdy na základě navigace. Brzo ráno, ještě za tmy, byl Přemek nucen proplétat se temným lesem někde v kopcích Šumavy. Překvapilo ho, když se s prvními slunečními paprsky ocitli na kamenité cestě, obklopené lipovou alejí, na jejímž konci stál kostel. Na tak odlehlém místě byl nic takového nečekal.

„To musí být ono. Zvládneš k těm dveřím nacouvat?“ dělal si Klíč starosti.

„Pokusím se,“ odpověděl Přemek, ale jeho srdce začalo bít klidněji až potom, co zjistil, že před kostelem je docela hodně místa.

Pootočit náklaďák a zacouvat s ním zvládl bez problémů. Oba vystoupili a přešli ke dveřím nákladního prostoru. V tom se Klíč zaposlouchal.

„Objevili nás. Nejspíš nás někdo viděl a zalarmoval ostatní.“

Přemek zprvu nic neslyšel. Pak zaslechl slabé zvuky, které postupně sílily, až zněly jako přicházející bouře.

„Vem Brévyho a přesuňte se do kostela k oltáři!“ řekl Klíč a podal Přemkovi klíč.

Přemek poslechl a jal se odemknout zámek. Přitom si všiml, jak Klíč vytáhl z náprsní kapsy u košile malou plastovou krabičku, ze které si do dlaně vysypal pár bílých bonbónů.

„Asi to nejsou patáky proti motorkářům, co?“ snažil se Přemek zavtipkovat a přitom tajně doufal, že má Klíč v téhle situaci obdobně jednoduché řešení.

„Sehnal jsem je na černém trhu. Jsou proti bolesti. Je v nich pět zakázaných látek a jedna, o které se ani neví, že existuje,“ dopověděl a hodil hrst prášků do sebe.

Nato se otočil a střelil do zámku kostelních dveří.

„Tohle jsem možná ani vědět nechtěl,“ pronesl Přemek polohlasem, otevřel dveře a vysoukal se na plochu nákladního prostoru.

Ve chvíli, kdy vyjížděla kovová roleta, zapřemýšlel, čím otevře mříže. Možná bude muset Klíč taky vylézt a projít nějakým skenerem sítnic.

„Na zámek u mříže použij ten samý klíč. Je to sice proti předpisům, ale jsem šofér, ne dveřník,“ zavolal na něj Klíč zvenku.

Přemek odstranil poslední překážku. Teď nevěděl, co má od Brévyho čekat. Co když se po něm ožene jako lapený lev a přerazí ho vejpůl. Velký je na to dost. Nebo, co když zůstane flegmaticky ležet, co potom?

„Přišel jsem tě vrátit zpátky do nebe,“ řekl andělovi po krátké úvaze.

„Nic proti tobě, Přemysle Klajble, ale tomu uvěřím, až v nebi opravdu budu,“ řekl a pomalu se začal zvedat na všechny čtyři.

Přemek vyskočil z auta, aby mu udělal místo. Anděl ho následoval. Pomalu vystoupil z nákladního prostoru ven před kostel. Když stál vzpřímeně, dal ruce nad hlavu a protáhl se tak, až v něm hlasitě zapraštěly kosti.

„Zdravím, Brévy,“ oslovil anděla Klíč.

„Taky tě rád vidím. Ale jen proto, že vypadáš jako bys měl každou chvíli chcípnout,“ odpověděl anděl upřímně na pozdrav.

 

Z proběhlé konverzace Přemek pochopil, že ti dva spolu mají velmi vřelý vztah. Asi jako mezi vězněm a bachařem. Přestože byl vstup do kostela vysoký, musel se anděl na prahu sklonit, aby se neudeřil do hlavy. Přemek, který vcházel za ním, se ve dveřích ještě otočil. Většinu výhledu mu zakrýval náklaďák, u něhož Klíč něco kutil. Viděl taky část lipové aleje. Tou už se ke kostelu řítili první motorkáři. Přemek vstoupil. Ocitl se ve velké, stroze zdobené síni. Před masivním modlitebním oltářem stálo několik dřevěných lavic. Za ním se nacházela dominanta kostela, která upoutala pozornost všech hned při vstupu. Byly jí mohutné staré varhany. Než došli k oltáři, dohnal je Klíč, jehož vzezření oba překvapilo. V popruhu na zádech nesl svařovací soupravu, v podobě dvou malých plynových lahví. Od nich vedla hadice k hořáku, který svíral azbestovou rukavicí. K hořáku měl přidrátovaný velký klíč.

„Prášky zabírají?“ zeptal se rozpačitě Přemek.

„Já to vždycky říkal. Je to magor. Sám by potřeboval do klece,“ pronesl anděl.

„Ty hraj!“ rozkázal Klíč andělovi. „A my zaujmeme strategické místo,“ řekl Přemkovi a rozkročil se za oltářem. „Zapomněl sis zbraň,“ dodal a opět Přemkovi vnutil příruční kanón.

„Já už nejspíš zapomněl melodii,“ zaskuhral anděl.

„Zkoušej to! Hraj!“ vykřikl Klíč.

Kostel začal naplňovat zvuk varhan. Vtom dovnitř vrazili motorkáři a začali střílet. Do libě znějících tónů nástroje začaly štěkat výstřely. Středem kostela kráčely směrem k oltáři jako živé pochodně, dvě hořící smrtky, s křídly na zádech a s meči v rukách. Byli to padlí andělé ve své pravé podobě.

„Čas konfrontace nastal,“ prones Klíč.

Pootočil kohoutky na hořáku a zapálil vycházející plyn. Pak plamen seřídil tak, aby šlehal po celé délce přidrátovaného klíče.

„Planoucí emoce proti věčnému chladu,“ vyhrkl na Přemka.

Ten si všiml, jak se Klíčovi rozjely zorničky v jeho vytřeštěných očích.

„Pomíjivá bouře vyjící do věčného kamene!“ zahulákal Klíč s výrazem šílence a vyběhl zpoza oltáře.

Proběhl smrští kulek, a aniž by nějak zareagoval na ty, co ho trefily, zaútočil na jednoho z padlých andělů. Anděl se musel bránit, přičemž se dostal do nevýhodné polohy. Toho Klíč využil a kopl do něj takovou silou, až anděla svalil. Vzápětí Klíč zaútočil na dalšího z dvojice.

Přemek si mezitím všiml, že zbytek motorkářů se přikrčeně přibližuje podél stěn kostela.

„Podařilo se!“ pronesl náhle anděl do zvuku varhan a zbraní.

Přemek se otočil a zjistil, že středem varhan vede trhlina. Ta se začala rozšiřovat a v jejím nitru spatřil za mlhavým závojem břeh jezera. Náhle koutkem oka zaregistroval pohyb. Zjistil, že je to jeden z motorkářů. Ten už se dostal hodně blízko. Zbraní mířil na anděla, stojícího k němu zády. Přemek se zoufale podíval na Klíče. Ten však měl co dělat, aby se ubránil dvěma rozzuřeným smrtkám. Klečel na zemi a jen stěží odrážel útoky ohnivých mečů. Přemek sice svíral zbraň, ale pochyboval o tom, že by roztřesenýma rukama dovedl vůbec zamířit. V okamžiku, kdy motorkář vystřelil, vrhl se Přemek vpřed. Ucítil palčivou bolest na hrudi. Dopadl andělovi přímo k nohám.

Brévy přestal hrát. Odvrátil pohled od druhého světa a zadíval se na Přemka. Ležel na zemi s rukou na prsou a skrz prsty mu prosakovala krev. Blažený výraz, vykouzlený blízkostí domova, se andělovi změnil v rozčilenou tvář. Jediný člověk, který splnil svůj slib a pomohl mu k návratu, teď umírá u jeho nohou. Když vzhlédl, spatřil, jak se temní andělé chystají dorazit vysíleného Klíče. Kulky kolem Brévyho jen lítaly a zavrtávaly se někam do břehu jezera za ním. Prudce máchl křídly, přelétl oltář a přistál přímo za padlými anděly. Než stihli jakkoli zareagovat, chytil je za lebky a mrštil je proti sobě takovou silou, až se roztříštily v prach. Pak si anděl klekl a prudce udeřil pěstí do země. Celé masivní dláždění nadskočilo. Dřevěné lavice byly vymrštěny na stranu. Několik motorkářů bylo sraženo k zemi. Ostatní, překvapení zvratem událostí a zbavení vedení, se vydali na útěk.

Klíč pomalu vstával ze země.

„Měl jsem to pod kontrolou,“ řekl mrzutě.

„Jestli bylo tvým cílem mít dva ohnivé meče zaražené v řiti, tak jo,“ odsekl mu anděl.

Udělal několik kroků a přiklekl k Přemkovi. Ten ležel nehybně. Z pusy mu vytékal pramínek krve. Hlavu měl vyvrácenou, s prázdným pohledem upřeným na puklinu do druhého světa. Anděl mu přiložil ruku na prsa, kde měl Přemek ránu. Dlaň měl Brévy velkou, že zakryla celou Přemkovu hruď. Pod rukou mu zazářilo světlo. Po chvíli Přemek procitl. Začal dýchat.

„Vítej mezi živými,“ prones k němu Brévy.

„Mě bys určitě nechal chcíplýho,“ těmito slovy oslavil Klíč po svém Přemkovo vzkříšení.

Následně se Brévy s oběma rozloučil. Odkráčel trhlinou, která se pomalu začala uzavírat.

Klíč potom hodil znovuzrozeného Přemka do nejbližšího města.

„Já se teď na nějaký čas uklidím. Nejspíš budu trochu odpočívat. A tobě dám jednu dobrou radu. Pořiď si lepší auto,“ do ruky mu vtiskl obálku. „Vydělal sis je,“ řekl mu na rozloučenou.

Zabouchl dveře a odjel.

Přemek do obálky zvědavě nahlédl. Byla plná peněz. Po přepočítání zjistil, že to není na nový život, ale na nové auto určitě.

 

„Pane Klajbl, to je neuvěřitelné. Kdybych ty snímky neudělal já sám osobně, tak bych si myslel, že si ze mě děláte srandu,“ pronesl muž v bílém plášti.

V rukou držel rentgenové snímky a pečlivě je zkoumal proti světlu.

Přemkovi se to srandovní nezdálo. Už druhý týden trpěl bolestmi zad. Už ani ibalgin nezabíral. Pořád si říkal, že by mu teď bodly ty Klíčovy patáky.

„Čím to teda je, pane doktore? Tou bolestí se asi zblázním.“

„No, máte tady takové dva kostní výrůstky. Z lékařského a vlastně z jakéhokoli jiného hlediska to není vůbec možné, ale připadá mi to, jako by vám rostla křídla.“

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply