Autor: Kamila Turečková

Ilustrace: Petra Slováková

 

Co bylo předpovězeno, nedalo se změnit.

***

Velekněz opatrně svinul papyrus a vložil ho do koženého pouzdra. Bylo už dost odřené, přesto bylo patrné, že je vyrobeno z krokodýlí kůže a že pradávný umělec odvedl svou práci výjimečně dobře. Meret odhadoval stáří svitku nejméně na tisíc let a třebaže bylo pouzdro vyrobeno speciálně pro ochranu dokumentu, který před chvíli studoval, doposud byla kůže pouzdra pevná a sešita tak precizně, že jednotlivé švy tvořily s kusy kůže dokonale hladný povrch. Znovu a znovu si se zájmem prohlížel předmět, který držel ve svých rukou. Necítil z něj žádnou sílu, žádná kouzla. A přesto… neznal tajemnější věc. Nedokázal ho zničit oheň ani voda. Svitek byl čistý, nepopsaný a současně plný děsivých hlasů. Hlasů, tak tomu říkal. Ten kus světle hnědého stočeného papyru totiž ke svému čtenáři hovořil, tiše, zřetelně a naléhavě. Dnes opět naléhavěji než minule. Věděl, že událost popisována hlasem svitku nastane, doufal ale, že se tak stane až za jeho nástupců a nikoli jemu samotnému. Nyní už tušil, že toto jeho tajné přání nebude nikým, ani Bohy, vyslyšeno. Zasunul pouzdro do výklenku vytesaného ve skalní stěně knihovny a sesunul se pomalu na zem. Začal se celý třást. Bál se, moc se bál.

***

            Meret strnul v pohybu, ruka doposud pevně svírající rákosový koš povolila a většina zralých datlí se rozsypala po pěšině vedoucí skrze ovocný sad. Stalo se. Existenci tlakové vlny, která se prohnala jako nejničivější vichřice skrze jeho tělo a ztrácela se za obzorem, mohli pocítit pouze vyvolení. On sám ji vnímal až do morku kostí. To, co se mu snažil Stínový svitek v posledních dnech vkřičet do duše, se stalo. Jeho vlastní čas určený pro život se nepřirozeně posunul blíže ke smrti. Během okamžiku odplynula malá část života každého člověka k tomu, kdo se právě zrodil. Protože bez lidského dílku života, bez lidské energie, by nikdy nemohl být počat. Prokletý.

Nechal vysypané datle ležet na zemi a utíkal nejkratší cestou k Síni Slova. Pohodlná pěšina klikatící se mezi stromy a záhony byla příliš dlouhá a on se potřeboval dostat nahoru k domům co nejdříve. Odbočil z cesty. Často zakopával o vystupující kořeny starých fíkovníků a sykomur, ruce natažené před obličej ho částečně chránily před šlehajícími větvemi. Průhledy mezi stromy již viděl střechy budov, ale svah byl příliš prudký, a začal mu docházet dech. Šplhal stále pomaleji. Ztěžka přelezl nízkou kamennou zídku oddělující sady a zahrady od nádvoří chrámu a zrychleným krokem se vydal směrem k Síni. Po celou tu dobu se snažil odhadnout, o kolik hodin, dnů či měsíců života byl oloupen. Nebyl si jist, zda na to dokáže vůbec kdy sám sobě odpovědět.

Zlehka mávl rukou a mramorové dveře Síně se samy otevřely. Uvnitř už byli všichni kněží a čekali na něho. Sedl si na prázdnou lavici, snažil se uklidnit a zklidnit dech. Ti z kněží, kteří doposud stáli, se posadili. Nikdo nepromluvil, Meret k nim pomalu vzhlédl. Začít musel on, první vykladatel a strážce Svitku, velekněz a vykonavatel. Byl porušen Řád a Maathajové byli jeho strážci. Proto se zde nyní sešli.

„Ochránci, stalo se. Proroctví svitku se před chvíli naplnilo! Sami jste poznali ten okamžik. Nyní jsme nuceni opustit studium a práci v Chrámu a vydat se na cestu. Co má každý z vás učinit, bylo již stanoveno.“ Odmlčel se a pohlédl na pět mužů. Na první pohled si byli velmi podobní a člověk, který je neznal, by je mezi sebou nevědomky klidně zaměnil jednoho za druhého. A nebylo to jen stejným oblečením. Tmavě modré roucho sahající až na zem, černé hladké vlasy volně spadající na ramena, vysoká štíhlá postava, zelené oči. Vytetované obrazce a znaky pokrývaly celé jejich ruce, krk a část tváře. Strážní hůl, jejich jediné osobní vlastnictví, měli každý opřenou o středový sloup Síně. On jediný hůl neměl.

„Jakmile skončíme s tímto zasedáním, okamžitě vyšlu posla se zprávou pro faraona. Našich služeb po nějaký čas nebude moci využívat“. Až nyní si všiml, jak zaujatě si ho, i vzhledem k nastalé situaci, jeho bratři prohlížejí. Trochu se zarazil, ale bylo třeba dořešit ještě několik věcí a času bylo žalostně málo.

„Místo pro hrobku a kapli je vybráno. Neru, Juha a Iuff dohlédnou na jejich stavbu. Teji, nyní nastal čas, aby ses poohlédl po vhodném kameni na sarkofág a zhotovil ho. Darue se zatím bude připravovat na cestu. Jakmile nastane správná doba, vydá se Dererkaae hledat. Dokud je v lůně matky, nedokázali bychom ho stejně najít a …“, Meret se zarazil v polovině věty. Díval se do očí Smrti. Stála před ním a klidně na něj hleděla.

„Věštba prorokována ve Stínovém svitku se naplnila. Měl bys však Merete vědět, že musím ke každému přijít dříve, než bylo odhaleno.“ Nepatrně se usmála a stejně jako se nečekaně zjevila, opět zmizela.

Stejně jako ostatní i on překvapeně hleděl na místo, kde před chvílí stála Smrt. Ona, stejně jako její sestra, občas přišly vyjevit veleknězi určité významné události, ale vždy tak činily v soukromí, mezi čtyřma očima.

„Nevím, proč se Smrt rozhodla promluvit k nám všem,“ prolomil napětí tichým hlasem Meret. Nedomníval se, že by se kdokoli z jeho i předešlých Mistrů kdy s ní setkal. Proto teď rozuměl jejich úžasu na jedné straně a současně hluboké obavě na straně druhé.

„Nerozumím jejímu poselství. Proč nám přišla říct, co už sami víme? Známe věštby, máme Stínový svitek a další magické texty. Co musíme udělat, bylo dávno ustanoveno předky …,“ pokračoval teď už hlasitěji zmatený Meret k ostatním Mistrům, kteří teď rozpačitě pokukovali jeden po druhém, celí nesví.

„Snad nás ještě něco později napadne a slova Smrti pochopíme. Zasedání je nyní u konce,“ řekl po notné chvíli naplněné dusivým tichem velekněz hlasem, v němž jen přítel poznal skrytou úzkost a strach.

Tej odešel, spíše vyběhl, ze Síně jako první. Meret věděl, že se Tej svého úkolu nemůže dočkat, připravoval se na něj od svých pěti let, kdy byl přijat do Chrámu, a byl to po dlouhé době z Mistrů kamene on, komu bylo umožněno své studium a své dovednosti konečně uplatnit. Ostatní Teje pomalu následovali, na nádvoří se rozdělili a ztratili se veleknězi z očí.

Meret vyšel ze Síně Slova jako poslední, přešel nádvoří a vydal se úzkou uličkou k nízkému domu, kde byla chrámová kuchyně. Mimo lehké snídaně, kterou tvořila ječná kaše s medem, několik sušených fíků a hroznová šťáva, nic nejedl. Slunce už zapadalo za nedaleký kopec, když odhrnul rákosovou rohož a vstoupil do místnosti. Zarazil se, něco ho přinutilo udělat krok zpět a pohlédnout do zrcadla visícího na stěně hned za pomyslnými dveřmi. Díval se na sebe, a přesto se nepoznával. Jeho černé vlasy byly bílé jako sníh a jeho oči měly světle modrou barvu azuritu. Osud ho připravil pro novou roli.

***

            Dvě postavy, muž a žena, stály na vrcholku nevysoké duny a dívali se před sebe. Prosperita Dirkí byla ta tam. Když se ve studnách začala ztrácet před mnoha lety voda, většina obyvatel vesnici postupně opustila a odešla jinam. Ochranné zdi se rozpadly, prázdné domy zavál písek, datlové palmy uschly. Zůstalo jen několik obydlených chatrčí. Ne všichni mohli odejít. V oknech jednoho z domů bylo vidět mihotavé světlo. Občas zabečela ovce, jinak bylo naprosté ticho. I vítr utichl a přestal si pohrávat se zrnky písku. Čekali.

Dětský křik prostoupil noční klid a vytrhl je z nehybnosti. Rychle seběhli z duny a vydali se k domu, z jehož komínu se kouřilo. Zaklepali na prosté dveře a počkali, dokud jim neotevřel vyhublý muž. Byl špinavý, po tváři mu stékaly kapky potu a ruce měl od krve. Na zemi v rohu místnosti sténala nahá žena a v náručí tiskla právě narozené dítě.

„Vyměň své dítě za tohle,“ sykla žena a hodila překvapenému muži kožený váček. „Je plný stříbrných mincí. Dalších dětí můžeš mít ještě dost!“ Chudý muž se otočil k plačícímu dítěti. Nebylo o čem přemýšlet.

***

            „Probuď se Merete!“ Něčí hlas mu nepatřičně vstupoval do příjemného snu. Viděl sebe jako malého chlapce, jak v noci sedí se svým otcem před domem a pozoruje hvězdy. Vždycky prstem ukázal na některou z nich a otec mu pak o ní dokázal celé hodiny vyprávět tajuplné příběhy. „Probuď se, probuď se,“ slyšel stále dokola. Snažil se ta slova znovu a znovu vyhnat z hlavy. Chtěl tam zůstat, doma, s rodiči a sestřičkou Nuí, probudit se při rozbřesku slunce a vidět, jak otec v rohu chýše dojí kozu, teplé mléko stékající do džbánu, matku pečící obilné placky k snídani… Škubnutím se posadil. „Merete, tak už se probuď!“ Skláněla se nad ním žena v bílých šatech, Paní Života, a jemně jím třásla. „Tvrdě jsi spal. Jsem tu, abych ti řekla, že Mistr Darue se může vydat na cestu.“ Dívala se na něho zamyšleným pohledem. Vzpomněla si na den, kdy zde přišla oznámit minulému veleknězi jeho – Meretovo narození. Nic se zde od té doby v pokoji nezměnilo, lavice, truhla a lehátko byly stejné. Snad jen rohož na spaní vypadala nově. Při svém odchodu se ještě k vstávajícímu knězi otočila, usmála se a dodala, „Nuí se daří dobře, má už čtyři děti a další je na cestě.“

Rychle se oblékl, obul si jednoduché rákosové sandály a vydal se hledat Darua. Na jednu stranu mu bylo líto, že bezstarostnost snění je ta tam, ale na druhou stranu byl vděčný za zprávu o sestře. Naposledy ji viděl, když se jí narodil první syn a to už bylo hodně dávno. Možná by ji mohl, až bude po všem, opět navštívit. S těmito úvahami prošel prostorným dvorem domu, kde měli všichni kněží své pokoje, na okamžik zaváhal, ale pak bez vyzvání vstoupil do Daruovy cely.

„Mistře, jsem připraven,“ Darue seděl na kraji své postele a žvýkal sušené datle. Byl oblečený do cestovních šatů a čekal jenom na příchod velekněze. „Opustím chrám okamžitě, vydám se nejprve podél toku Nilu na sever, prohledám pobřežní oblasti Velkého moře a poté vesnice v pohoří Dabal at-Tih, pak se vydám do východních pouští,“ dodal nedočkavě.

„Naše mysl je spojena Darue,“ řekl k němu klidně Meret. „Jsi Mistr, buď i přesto opatrný. Mohou existovat věci, na které nejsi připraven. Přeji ti dobrou cestu, bratře. Dovol mi tě doprovodit alespoň k hlavní bráně, dál už musíš jít sám.“ Byli si s Daruem blízcí, nejenže pocházeli ze stejného kraje, ale do Chrámu je přijali ve stejný den.

***

            Neru, Juha a Iuff odvedli mistrovskou práci. Velekněz se usmíval. Ať se na skálu před sebou díval zkušeným okem sebelépe, nepoznal, kde vstup do kaple je. Později, po obřadu, bude vchod magicky označen, aby ho Maathajové, bude-li to nutné, okamžitě našli. Ostatním však musí zůstat skryt navždy. Meret se rozhlédl kolem dokola, nebylo zde nic, co by kohokoli mohlo upozornit na přítomnost vybudované stavby. Obešli několik obrovských balvanů a nyní stáli přímo u stěny vysokého skalního útesu. Iuff si sundal kápi, ustoupil kousek stranou a nepatrně mávnul pravou rukou. „Tudy.“ Iuff byl Mistrem klamu oprávněně.

Vytesané schody byly úzké a prudké. Nejprve vedly podél stěny skály a asi po pěti metrech se stočily do uměle vytesaného žlabu vinoucího se do nitra hory. Na jejich konci byl patrný vstupní portál, doplněný po obou stranách dvěma jednoduchými pylony. Nad masivními cedrovými dveřmi byla umístěna červená granitová deska, prozatím nepopsaná. Vnitřní rozvržení areálu zcela odpovídalo plánu zhotoveného pradávnými zakladateli klanu Maathajů. Všechny hrobky Dererkaaů byly stejné. Čtyři muži prošli dveřmi, které se za nimi v tichosti zavřely. Přestože zde byla naprostá tma, bez sebemenší známky pochybností prošli dlouhou sloupovou síní a ocitli se uprostřed malého dvora, z něhož se vstupovalo do dalších tří místností. Nalevo se nacházelo skladiště, napravo Místnost textů a před nimi Kaple spoutání. Právě do ní zamířili. Meretovi připadalo, že pomalu celý prostor místnosti zabírá na zemi ležící vysoký blok čistě opracovaného ledu. To byla hlavní práce Juhy, Mistra přeměny. Další chodbou postoupili hlouběji do nitra hory. Na jejím konci byla pohřební komora, prozatím zcela prázdná.

Nikdo z nich od vstupu do krypty nepromluvil, až nyní. „Tej je s prací na sarkofágu téměř hotov,“ prolomil Neru dlouhé mlčení. „Vhodný kámen našel až na hranicích  Wádí Natrún a trochu ho zdržela jeho přeprava do Chrámu. Do zasedání už ale bude umístěn v hrobce, přesně jak je stanoveno. Magická ochrana hrobky je již hotova, aktivní se stane v průběhu obřadu,“ dodal.

„Jsem spokojený,“ řekl ostatním Meret. “Teď se můžeme všichni vydat zpět do Chrámu a vyčkat tam dne zasedání. Pouze se sem vrátíte uložit Tejův sarkofág, jinak už zde není vaší přítomnosti třeba.“ Otočil se, prošel kaplí, dvorem a sloupovou síní před vchod do hrobky a počkal na kněze, dokud nevyšli i oni. Dveře se zprudka zavřely. Oči upřel na granitovou desku nade dveřmi. Reliéfní znak, první ze čtyř, začal vystupovat z hladkého povrchu kamene.

***

            Darue seděl na kvádru opracované žuly a rozhlížel se po zbytcích pobořené svatyně. Kdysi dávno ji zničil rozvodněný Nil, a co nepobořila voda, rozebrali lidé a odvezli na stavbu nových chrámů. Třebaže dnes zde nebylo po vodě ani památky a vyprahlou krajinou vanul horký a suchý vítr, Darue přesně viděl, kudy tehdy řeka tekla i to, že když se vylila ze svého hlavního koryta, přelila se do vedlejšího vyschlého řečiště. A právě v něm teď Darue seděl a pozoroval to málo, co zde po lidech ještě zbylo a co si příroda ještě nevzala zpět. Viděl cestu vody, tak jako dokázal vidět i jiné cesty. Cesty ohně i větru, cesty lidí i zvířat. Darue byl Mistrem cest.

Něčí cesta mu ale v rozvalinách mizela. Přišla odevšad a nikam nevedla, nebo přišla odnikud a vedla pryč všemi směry. Ať se snažil sebevíc, soustředil mysl i své magické schopnosti, nedokázal tu skrytou cestu odhalit. Snad jen jakoby na zlomek okamžiku dokázal spatřit přicházejícího muže, ženu a malé dítě. Otřásl se a pocítil úzkost v hrdle. Kdo mimo Maathajů dokázal za sebou takto zahladit stopy? Kdo ovládal tak silnou a specifickou magii? A proč to udělal? Jediné co věděl, bylo, že se tak stalo nejdříve před dvanácti, čtrnácti lety.

Postavil se, upravil si plášť a naposledy se rozhlédl kolem sebe. Strávil zde až zbytečně hodně času a stále ještě nenašel Prokletého. Sebral svou hůl, opřenou o zbytky sloupu, zvedl ze země kožený vak a vykročil směrem ke vzdáleným kopcům zanechávaje za sebou největší tajemství svého dosavadního života.

***

            Tej obcházel hotový sarkofág, položený na dřevěných trámech, kolem dokola a rukou hladil jeho hladké stěny. Kámen byl až neuvěřitelně studený, třebaže již několik let stál na přímém slunci uprostřed jednoho z dvorů chrámu. Tej se posadil do stínu terasy porostlé vinnou révou a napil se vody. Šest dlouhých let ho hledal po celé zemi, v činných i zapomenutých lomech, horách i pouštích, a dalších osm let jej den co den opracovával. Nyní byl hotov. Kamenná rakev, dokonale černá jako noc lapena v hematitu, s mírně zaoblenými hranami čtyř stěn a vyklenutým víkem doléhající přesně k tělu sarkofágu, byla připravena k uložení do hrobky. Uslyšel kroky, rychle vstal a vyšel vstříc třem přicházejícím mužům.

***

Darue sešel z písečné duny k pobořeným a pískem pohřbeným domům. Začínal pochybovat sám o sobě, o svých schopnostech, o svém Mistrovství. Už patnáct let hledal Dererkaae, velkou většinu země prochodil křížem krážem, ale Prokletý mu stále unikal. Jako teď zrnka písku mezi jeho prsty. Možná ho nenajde? Co bude pak? Bude prvním, který zklame. Nesplní úkol. Tuto možnost si dříve nepřipouštěl, ale nyní na ni musel stále častěji myslet.

Rozhlédl se po zbytcích vesnice Dirkí. Nikdo zde dobrých čtrnáct let nežil, cesty písku zakryly staré cesty lidí i dobytka, podzemní voda se stáhla do větších hloubek. Smrákalo se, slunce rychle zapadalo za vzdálený obzor lemovaný kopečky dun a skal. Darue si unaveným pohledem vybral k přenocování nejbližší a jakž takž ještě zachovalou chatrč. Střecha se sice z větší části propadla, ale v jednom z rohů místnosti vydržela a chránila by ho proti případnému větru či písečné bouři i shora. Najednou se cítil strašně unavený, a aniž by nad něčím přemýšlel, odhodil svůj cestovní vak a sesunul se k zemi. Snad ještě ani nedosedl, když jeho tělem projelo prudké škubnutí a před očima se zablesklo tak silně, jako by explodovalo samo slunce. „Našel jsem tě, konečně jsem tě našel,“ zašeptal pro sebe.

Darue se probudil ještě před rozbřeskem. Vytáhl s vaku pšeničné placky, ovčí sýr a měch s vínem a rychle snídal. Už teď se mu před očima zhmotňovala cesta Prokletého, začínala kousek od místa, kde jedl. Malá zářivá hvězda veliká tak akorát do dlaně a z ní vedoucí jediný paprsek, protkávající místnost jako pavučina a pak mířící ze dveří ven. Dál mu ve výhledu bránila zeď.

Nedokázal tam už déle sedět, nacpal zbytek sýra do pusy, lokl si vína víc, než zamýšlel a málem se udusil. Kašlal ještě, když strkal do vaku deku a vycházel z domu. Překvapilo ho, že cesta Prokletého nevedla po frekventované stezce spojující osady a vesnice západně od města Kóm Thei ležícího na břehu Nilu, ale vedla starou, zřídka používanou pěšinou vinoucí se nejprve mezi horami písku, které po dvou dnech nahradily nebezpečné rokle a strže ve skalách pohoří Hathesi. Za týden Darue zahlédl zdi Kóm Thei. Na hlavní cestu se napojil kolem poledne a teď už byl večer. Často během cesty přemítal, proč ti lidé, které sledoval, nešli do města přímo, ale dali si námahu celé ho ze západu obejít, aby to vypadalo, že přišli po hlavní silnici spojující sever a jih celé země. Protože se rychle stmívalo a Darue nechtěl v cizím městě po tmě hledat nocleh, rozhodl se přespat ještě před hradbami. Našel si částečně chráněné místo mezi velkými kameny asi dvě stě metrů od silnice, vybalil hrubě tkanou rohož a deku, obojí z velbloudí srsti, snědl zbytek ječných placek a natáhl se ke spánku. Zítra zajde na trh a nakoupí si čerstvé ovoce a sladké koláče. A taky si zajde do lázní smýt ze sebe několikaměsíční prach a… dál už to nedomyslel, protože usnul.

Do města vstoupil spolu s prvními zemědělci a řemeslníky, kteří stejně jako on, mířili na trh. Ještě před vstupní branou koupil od jednoho vyhublého muže několik broskví a teď je s chutí pojídal jednu za druhou. Třebaže v Kóm Thei už jednou byl, když tudy tak před dvaceti lety procházel, hlavní třídu rozdělující město na dvě části, si vůbec nepamatoval. Možná to bylo tím, že hlavní správce Kóm Thei byl činorodý muž, který měl potřebu pořád ve městě něco přestavovat nebo proto, že tehdy dost spěchal a mimo obsah místní chrámové knihovny, ho zde nic jiného nezajímalo. Přitom si myslel, že má výbornou paměť na všechna místa, která kdy viděl a kterými kdy prošel.

Nechal se unášet davem, který postupně směrem k tržišti houstl. Hned u prvního stánku se sladkostmi si koupil krupicové koláče s datlovou náplní namáčené v medovém sirupu a pomalu je ujídal. Byť bylo tržiště po ránu přecpané lidmi, všichni mu tak nějak uhýbali z cesty. Nedivil se jim, mohutnému muži v modrém plášti s kápí přes obličej, tak aby mu na něj nebylo vidět, s mohutnou „divnou“ holí by uhnul i on. O Maathajích se obecně moc nehovořilo a málokdo se s nimi osobně setkal, aby věděli kým je. Možná ho považovali za jednoho z mnoha mágů, čarodějů či kněží, kteří po zemi hojně cestovali. A i těch se prostý lid raději stranil.

Když už chtěl tržiště opustit a pokračovat dál po své cestě zakopl o špatně položený dlažební kámen, nechtěně zavrávoral a zlehka se srazil s člověkem, který se otáčel od vedle stojícího stánku s dýněmi. To co pocítil ten večer v Dirkí bylo nyní stokrát silnější. Na moment ho ochromil mráz, za chviličku ho spaloval oheň, třásl se jako osika. Ten okamžik trval jen několik tepů srdce, ale mu to přišlo jako věčnost. Se strachem vzhlédl. Zahlédl už jen vysokou postavu mladého muže ztrácejícího se v davu. Tenká třpytivá nit zůstávala zavěšena v prostoru v místech, kudy prošel. Ještě něčeho si Darue všiml. K muži mířily nepostřehnutelné cesty energie z lidí okolo něj a vytvářely tak slabou záři, která Prokletého obklopovala. Nevědomky si bral to, bez čeho by nemohl žít. Lidský čas života.

Darue pozvedl hůl a se skloněnou hlavou potichu pronesl kouzlo. Některé z vytetovaných obrazců na jeho těle vystoupily a propletly se, smaragdové oči zazářily, hůl v jeho rukou zavibrovala. Mezi ním a Prokletým vzniklo spojení, magická cesta viditelná pouze pro Daruovy oči, která mu umožní ho kdykoli a rychle najít. Nyní se mohl vrátit do Chrámu.

***

            Na obloze se začaly objevovat první hvězdy, měsíc byl v úplňku. Meret stál u hlavní brány a sledoval přicházejícího muže. Chrám stál na kopci a ze strany, kudy k němu vedla přístupová cesta, byl holý, bez jediného stromu či jiné vysoké překážky, která by bránila ve výhledu do dálky. Darue viditelně spěchal, přesto mu cesta k bráně od okamžiku, kdy ho na obzoru spatřil poprvé, trvala nejméně tři hodiny. Po celou tu dobu Meret trpělivě čekal. Před patnácti lety ho tudy za tmy vyprovázel a teď se nemohl dočkat, až ho přivítá zpátky, doma.

Dívali se na sebe hodnou chvíli, beze slov. Nebyla důležitá, byli rádi, že se opět vidí. Další krok ke splnění společného poslání byl učiněn. Pak se otočili a bok po boku vykročili k Síni Slova na zasedání.

Ostatní Mistři vstali, když Meret s Daruem vešli do Síně. Poprvé za šestnáct let byli zase všichni spolu. Nyní si už nebyli tak podobní, každého nějak změnila role v úkolu, který měl být splněn. Na Tejovi a Daruem bylo vidět, že strávili většinu těch let venku, na slunci, Tej zesílil v ramenou, paže měl svalnaté a kůže rukou mu zhrubla. Daruovi se během cesty zbystřily snad všechny smysly, zmužněl. Juha, Neru a Iuff byli bledí z dlouhého času stráveného v nitru skal, ale i oni fyzicky zesílili. Jejich tetování bylo o poznání zřetelnější z častého používání magie. Meret drobným posunkem ruky naznačil, aby se všichni posadili.

„Bratři, ode dneška za týden se všichni vydáme za Dererkaaem. Doposud o svém prokletí, a daru zároveň, neví. Neumí s energií pracovat, pouze ji nevědomě přijímá. To nám snad ulehčí jeho zajetí. Ale i tak nám může vše pořádně zkomplikovat, pokud nebudeme dostatečně prozíraví, rychlí a opatrní. Dokážeme jenom hádat, co může Prokletý udělat, cítí-li se v ohrožení života. Proto jeho uvěznění musí být činem okamžiku.“ Po krátké pauze Meret pokračoval. „Z chrámu ke Kóm Thei je to asi měsíc cesty, pak nám zabere nějaký čas Dererkaae vyhledat a zajmout ho, dále budeme potřebovat asi tři týdny na cestu k hrobce a zhruba dvanáct dnů, než se vrátíme zpět do Chrámu. Vozy na cestu se již připravují, muly přivede Seid za čtyři dny.“

„Až bude po všem,“ přerušil krátké ticho Darue: „rád bych, abyste se se mnou vypravili do rozvalin svatyně Cenet ve východní části delty Nilu. Je tam přítomna tajemná magie, pro kterou nemám vysvětlení. Neměl jsem z ní dobrý pocit. A uvážím-li, že mimo nás by nikdo srovnatelnou magií neměl disponovat, považuji za důležité okolí svatyně prozkoumat a pokusit se přijít celé věci na kloub.“ Mluvil potichu, se skloněnou hlavou, přesto vyslovená prosba zněla více než důrazně.

„Vypravíme se všichni,“ řekl Meret a ostatní kněží souhlasně přikývli. „Nemůžeme to ignorovat. Kdyby ses nezeptal, požádal bych o to sám. Prostřednictvím tebe jsem to také cítil a tvé obavy sdílím.“

„Ještě o jednu věc bych rád požádal,“ Juha promluvil zamyšleně. „Rád bych se sebou vzal dřevěný sud s vodou, pro jistotu. Na některý z vozů se jistě vejde. Nevíme, zda Dererkaae žije někde u řeky nebo pramene a dostatek vody je pro jeho uvěznění nutností, jak sami dobře víte.“

„Tvému požadavku bude samozřejmě vyhověno. Tíha okamžiku spoutání Prokletého leží hlavně na tobě, proto cokoli, co považuješ za důležité, bude splněno,“ odpověděl Meret unaveně. Byla už hluboká noc a on byl od brzkého rána na nohou. V poslední době hodně cestoval, málo spal, málo jedl. A teď na něj všechno to vyčerpání dolehlo. Nikdo jiný už nepromluvil, vše podstatné již bylo řečeno. Ztěžka se postavil, následován ostatními. „Zasedání je u konce, za týden se vydáme na cestu. Do té doby si odpočiňte, to těžší z našeho poslání máme teprve před sebou.“ Mírně sklonil hlavu, otočil se a vyšel na nádvoří chrámu. Už delší dobu se potřeboval pořádně vyspat.

***

            „Nebude to tak snadné,“ začal Darue, jen co přišel do tábora provizorně zbudovaného před jižní branou Kóm Thei. „Bydlí v západní čtvrti města, daleko od Nilu, a je šikovným šperkařem. Své výrobky prodává osobně na Velkém trhu nebo chodí přímo za zákazníky domů. Nevede se mu špatně. Bydlí sám s bratrem a několika otroky. Ti chodí ke studni pro vodu a k řece mýt dobytek. Abych nezapomněl, do veřejných lázní nechodí a jmenuje se Tekua.“ Zatímco ve zkratce seznamoval bratry s tím, co během celého dne o Prokletém zjistil, posadil se k ohni a vzal si šálek čaje.

Ke Kóm Thei dorazili včera večer po dvaceti sedmi dnech cesty. Utábořili se na místě určeném pro obchodníky, dobytkáře a poutníky, kteří nechtěli bydlet přímo ve městě. Za drobný poplatek samozřejmě, správci města se každá mince hodila. Hned ráno se Darue vypravil najít Dererkaae, a zjistit o něm co nejvíce. Asi po hodině sledování linie magické cesty, kterou mezi sebou a jím vytvořil při prvním setkání, stanul před větší, bohatě zdobenou budovou. Počkal, dokud z domu nevyšel otrok, který mu, aniž by si to později pamatoval, pověděl vše o svém pánu a jeho rodině.

Všech šest Maathajů sedělo v kruhu kolem malého ohniště, které jen tak tak osvětlovalo jejich postavy. Kápi měli sundanou a jejich vlasy se ve zbloudilém světle leskly. Hovořili tiše, ruce volně položené na klíně, prsty navzájem propletené, oči upřené před sebe.

„Tvůj sud s vodou, Juho, se asi bude hodit,“ promluvil Tej zamyšleně.

„Ty už máš nějaký konkrétní plán?“ Otočil se k Tejovi Iuff.

„No, něco mě napadlo,“ odpověděl rozvážně Tej. „Ale musíme nejdříve zjistit víc o jeho obchodech. Zajmout ho u něj doma nebo na Velkém trhu, by nás stálo zbytečně hodně energie, oklamat takovou spoustu lidí není jenom tak. Dokážu si však představit, že ho překvapíme osamoceného někde v uličce mezi trhem a jeho domem. A když mu nějaký ten jeho šperk nechtíc spadne do sudu s vodou, nebude mít při jeho vytahování čas zpozorovat, že se ocitl v pasti. Pak už bude náš.“

„Příští dny ho budeme sledovat, ať víme, kudy po městě chodí, co přesně prodává a kdy se vrací z trhu domů,“ po krátké pauze promluvil Neru. „Pak, možná to můžeme udělat trochu jednodušeji, ….“ Tichý hovor kolem pohasínajícího ohně pokračoval ještě dlouho do noci.

***

            Ti z obyvatelů Kóm Thei, kteří si obvykle zkracovali cestu mezi náměstím před chrámem boha Hora a ulicí hrnčířů, zaraženě stáli před místem, kudy normálně vedla úzká ulička. Překvapeně se dívali jeden na druhého a pak na chybějící prostor mezi dvěma domy. Hladká zeď jednoho z domů se těsně dotýkala hruběji zpracovaných bloků pískovce domu druhého.

***

            Tekua spěchal domů, stmívalo se a on už měl pořádný hlad. Byl už taky pořádně unavený, celodenní handrkování na trhu, horké počasí, pro toto období nezvyklé, a ty zatraceně těžké dřevěné desky, ve kterých přenášel svoje zboží, mu k lehkému kroku taky nepřidaly. U chrámu Hora zabočil automaticky doprava mezi dva vysoké domy a po několika krocích málem vrazil do velkého sudu blokujícího průchod.

„Kdo to…!“ rozčíleně vykřikl Tekua, když tu si všiml bělovlasého muže stojícího za sudem a zmlkl. Cizinec měl nezvyklé oči, které se na něj podivně dívaly.

„Také jsem málem do toho sudu spadl,“ řekl muž přátelsky a klidně. „Jste mladý, vy ho snadno přelezete, ale já budu muset zvolit jinou cestu, jak se dostat na obřad do chrámu. Snad dorazím na rituál včas.“ Dodal posmutnělým hlasem neznámý muž a otočil se k odchodu.

Tekuu taky hned napadlo otočit se a jít domů menší oklikou, ale na druhou stranu by pro něj nebylo těžké jednoduše sud přelézt. Opatrně se natáhl kolem jedné ze zdí, jak nejdále to šlo, a opatrně spustil své desky na druhou stranu. Jednou rukou se chytil dřevěného okraje před sebou, natáhl se, aby druhou rukou dosáhl na kraj na druhé straně, jednou nohou se opřel o vystupující obruč, odrazil se s tím, že švihem přeskočí až po okraj naplněný sud a doskočí na druhé straně. Přímo uprostřed skoku mu však nějaká neznámá síla podlomila jednu ruku, čímž přišel o rovnováhu a spadl do sudu. Voda byla až neskutečně ledově studená. Instinktivně se v sudu otočil, tak aby mohl položit nohy na dno a současně rukama šmátral nad vodou hledaje okraj sudu. Stačil vynořit hlavu a část trupu, když jeho tělo pokryl led. Ještě zahlédl několik postav v tmavých pláštích i muže s bílými vlasy, dívající se jeho směrem. Jeden z nich na něj mířil podivnou holí, z jejíhož konce směřoval směrem k němu pramen světlé záře, znaky vytetované na jeho tváři se rychle zhmotňovaly, vystoupily před jeho obličej a vytvořily složitý obrazec, který pohlcoval jasné světlo vycházející z jeho očí. Tehdy voda ze sudu vystoupila po Tekuově těle nahoru k hlavě a zmrzla.

***

            Kdo v té době cestoval po hlavní silnici mezi Nefrettem a Kóm Thei mohl potkat skupinu šesti poutníků se čtyřmi, ne příliš naloženými vozy taženými mulami. Kdo by se ale podíval lépe, rozeznal by v prachu cesty stopy po vozech pěti.

***

            Tekua pomalu procital ze zlého snu. A jak po chvíli zjistil, do dalšího, mnohem horšího, se nechtěně propadal.

Po celém těle cítil mrazení, nesmírný chlad mu nedovoloval hýbat se, dokázal však otevřít oči. V mdlém světle vycházejícím z jakési koule u stropu si všiml, že se nachází ve velké místnosti vytesané pravděpodobně ve skále, bez oken, se dvěma průchody vytesanými do protilehlých stěn. Víc toho neviděl, protože nemohl pohnout hlavou. Pomalu si uvědomoval přítomnost šesti lidí, kteří nehybně seděli přímo před ním a dívali se jeho směrem. Deset pronikavě zelených očí a jeden pár modrých, lesknoucích se jako dva diamanty na poledním slunci. Ty oči znal. Oči muže stojícího ve městě za sudem. Tím, který ho nabádal ho přelézt. Vzpomínky se vracely z daleka a o to pomaleji. Voda všude kolem a zima. Myšlenkami se vrátil k sedícím postavám. Mezi nimi jasně zářilo pět malých teček, které osvětlovaly jejich strnulé tváře. Napadlo ho, zda jsou vůbec živí. Nebyly to jen do kamene vytesané sochy zahalené do tmavé látky? Jako by dokázali číst jeho myšlenky, všichni se společně postavili. Tekua by sebou překvapením škubl, kdyby se mohl alespoň trochu pohnout. To ale nedokázal, něco ledového ho celého svíralo jako kleště.

„Tekuo Prokletý, tvá existence porušuje odvěký Řád.“ Muž modrých očí přistupoval pozvolna k němu. Nemluvil chladně a odměřeně, spíš smutně. „Mí bratři a já jsme součástí pradávného klanu Maathajů a jsme zavázáni chránit rovnováhu dobra a zla v této zemi. Proto jsme tě vyhledali a dopravili sem do nitra skal, do tvé hrobky, kde setrváš do konce všech dnů světa.“

„Proč? Co jsem udělal! Já, já….“ Tekuův hlas se zlomil děsivou hrůzou bezmocnosti, ve které se ocitl, i strachu z toho, co bude následovat.

„Nejsi obyčejný člověk, Tekuo, ale Dererkaae. Bereš nevědomě, co ti nepatří. Lidský čas života. Nesmíme dovolit ti v tom pokračovat. Proto se už nikdy se žádným člověkem nesetkáš!“ Hlas zněl najednou tvrději než kámen. „Nemůžeš déle žít, ale nesmíš ani zemřít. Jen sama Smrt si tě může odvést, nikdo jiný! Budeš navěky uvězněn ve svém hrobě. Stane se tak nyní!“ Bělovlasý muž se otočil a postavil se vedle ostatních kněží. Tekua cítil, jak mu tváře, rty i čelo mrznou, oči ho štípaly, a když je na chviličku zavřel, už je nedokázal otevřít. Myšlení i duše se mu propadaly to temnoty jeho vlastního nitra a možná i dál.

Meret opět vykročil k Prokletému. Vyhrnul si široké rukávy svého pláště, své dlaně položil na Tekuovu hlavu pokrytou vrstvou ledu a začal odříkávat magické texty Spoutání doprovázen hlasy ostatních Mistrů. Led, který od Kóm Thei věznil Dererkaae se začal od spodu rozpouštět a jak tělo Prokletého klesalo, nořilo se do opracované masy zmrzlé vody, na němž zde od začátku spočívalo. Juha soustředil celou svou mysl, aby se led měnil ve vodu a voda v led, tak aby Tekuovo tělo nakonec celé leželo přesně uprostřed připraveného bloku čistého ledu. Přebytečná voda, dříve obsah doneseného sudu, byla rozlita po podlaze všude kolem a pomalu mělkým žlábkem uprostřed kaple odtékala pryč. Neru obešel velekněze, nyní nehybně stojícího se spuštěnýma rukama před ledovým kvádrem, prstem pravé ruky nakreslil ochranný znak, který nyní zhmotnělý visel ve vzduchu. Náhle znak zajiskřil žlutým světlem, roztříštil se na tisíce blyštivých střepů, které se snesly k zemi. Kouzlo bylo zárukou toho, že led již nikdy teplem neroztaje.

Když v pohřební komoře uložili ledový blok svírající Tekuovo tělo do sarkofágu a přikryli ho, Tej přiložil ruku k nepatrnému spoji mezi tělem rakve a kamenným víkem a celý ho obešel. Dříve dva díly sarkofágu se spojily v jeden. Nepatrná mezera navždy zmizela. Tekua zmizel v temnotě v ní.

***

            „Á, velekněz Maathajů, jaká čest. Konečně se poznáváme.“ Neznámý muž zahalený v červeném hábitu seděl na vrcholku vysoké duny a díval se před sebe na písečné pláně. Krátké černé vousy, jizva táhnoucí se od nosu přes celou lícní kost až k levému uchu, oholená hlava. Do očí jsem mu neviděl, nedíval se mým směrem. Netušil jsem, jakým způsobem jsem se náhle ocitl uprostřed pouště s cizím člověkem.“Přišel ses podívat, jak to dělám?“ Nesnažil se zášť v hlase nijak skrýt a posměšně se nahlas zasmál.

            Karavana asi dvaceti plně naložených velbloudů a patnácti lidí procházela u úpatí písečné hory. Cizinec se postavil a vztáhl k nim ruce. Všichni lidé padli jeden po druhém mrtví na zem a neviditelná vlna jejich životodárné energie se hnala směrem k cizinci, který ji celou vstřebal. Možná to všechno trvalo jen sekundu. Těm dole ale uplynul celý zbývající život.

Meret se celý propocený zprudka posadil. Strach a děs ho celého pohltily. Temnota noci byla temnější než kdykoli předtím. Proč? Protože selhal…

Z daleka k němu dolehl smutný hlas. „Ach Merete, byli dva, dvojčata.“ Zašeptala sama Smrt a rozplakala se.

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

  1. Maijro

    Ťažký text na čítanie, rovnako ako aj štýl. Rozvláčne opisy (aj keď dobre zvládnuté), málo akcie… pomalé plynutie deja. POzitívom je dobre zvolené prostredie, ako aj jeho využitie v príbehu, avšak celkovo má dej zopár slabých a nedotiahnutých miest. Čo mi však asi najviac vadilo, je úplna ignorácia Prekliateho… prečo bol Prekliaty, ako sa ním stal? žiadne pozadie, žiadny charakter (iba nasadená bábka, ktorá sa hýbe iba tak, ako to autor potrebuje). Záver prekvapil, ale bola to už len bodka za dielom. AK by som mal hodnotiť, tak 5/10.

Leave a Reply