Po více než vyčerpávající sérii „Hraničářův učeň“, která pojednává o araluenských hraničářích, se John Flanagan vrhl na psaní o skandijských mořeplavcích. Lze očekávat, že „Bratrstvo“ nabude podobně obludných rozměrů, a autorovi příznivci se tedy mají nač těšit. Jen ta otázka zařazení do fantasy literatury je s každou další knihou o něco palčivější…

 

Kdo s koho?

Pokud by měly proti sobě stanout první díl „Bratrstva“ a první díl „Hraničářova učně“, „Bratrstvo“ by jednoznačně zvítězilo. Je to už v tom podnázvu – „Vyděděnci“ dávají jasně najevo, že půjde o osud celé skupiny (sympatických?) hrdinů a nikoli o sledování oddělených životů „možná přátel“, jak je tomu v „Rozvalinách Gorlanu“. Na stylu, kterým je kniha napsaná je také znát, že Flanagan už má jako autor něco za sebou – zápletkám ubývá na průhlednosti a u postav se negativní a pozitivní vlastnosti odlišují hůře než dříve. Stoupá tedy napětí i věrohodnost.
Oba první díly však mají společné to, že čtenáře seznamují s prostředím a zahrnují okamžiky přerodu chlapců v muže (však víte, takové ty, co mít je zachycené na fotografii dostaly by popisek jako „Moje první loď“ nebo „Mé první zranění z boje“).

 

Hal Mikkelson a jeho Volavky

Jak je známo, ve středověku žádný pořádný nacionalizmus neexistoval, což ovšem neznamenalo, že by si do vás tu a tam někdo pořádně nerýpnul, pokud jste nebyli stejné národnosti jako on. Totéž platí ve Skandii. Hal Mikkelson je napůl Skandijec a napůl Araluenec, k čemuž dost dobře nemohlo dojít jinak, než že si jeho otec jeho matku koupil na trhu s otroky. Bez ohledu na to, jak vztah pokračoval, je tato skutečnost pro mladíka skličující. Místo ve světě si bude muset kvůli svému původu doslova vybojovat.
Naštěstí má šikovné ruce, které mu časem dopomohou k hmotným i nehmotným statkům – lze však očekávat, že jeho přáteli se stanou chlapci podobně opomíjení jako on. Společně pak skončí jako bratrstvo Volavek ve výcvikovém táboře, kde soutěží s dalšími bratrstvy. Má taková parta nešťastníků šanci uspět tam, kde se slávy dočkají jen nejschopnější a nejsilnější bojovníci?
Je pochopitelné, že čtenář, ať už dětský či nikoli, je dokonalými knižními hrdiny dříve či později zcela iritován, a tak spíš přilne k nesourodé bandě neživotaschopných individuí, u nichž má značnou šanci, že nejsou lepší než on. Navíc zde Flanagan sáhnul po oblíbené pojistce – knihu, kde jsou dvojčata, dokáže nenávidět jen málokdo. A Ulf s Wulfem jsou výbornými zástupci tohoto druhu sourozenectví. Každý zvlášť představuje jen dalšího nezajímavého Skandijce, ale dohromady jsou k nepřežití (a být k nepřežití, to je skandijský sen).
Zmínku o Halovi mohl pozorný čtenář zachytit v desátem díle „Hraniřářova učně“ a, jak si takovýto čtenář jistě uvědomí, nejen o něm (třeba jméno Olaf by mohlo být někomu povědomé). Mnozí z těch, kteří četli předchozí Flanaganovu sérii, uvítají především skutečnost, že na scéně se nezřídka producíruje také oberjarl Erak, který má přesně tolik rozumu, aby si dokázal elegantně poradit s většinou státních i soukromých záležitosti – pravda, skandijská diplomacie a takt se často skládají z bojové sekery a pokřiku „Na ně!“.

 

Shrnutí

John Flanagan ukázal, že má do budoucna co nabídnout. Kvalita se trochu zhoupla a stoupla, ačkoliv hlavní motiv není tak magicky přitažlivý jako u „Hraničářova učně“. Čtenář by rozhodně neměl čekat klasickou fantasy. Dílo tíhne spíš ke škatulce „dobrodružný román pro mládež“. Je to ale poměrně poutavá kniha (i přesto, že neobsahuje geniální zápletku), skrze kterou by se malý či mladý čtenář mohl k více fantastické fantasy snadno propracovat.

 

Zdroj obrázků: legie.info

 

Název: Bratrstvo I: Vyděděnci

Autor: John Flanagan

Překlad: Zdena Tenklová

Nakladatelství: Egmont

Rok vydání: 2012

Počet stran: 408

Komentáře

komentářů

Leave a Reply