Anotace:
Harper Blaineová byla tuctovým soukromým očkem. Dokud nezemřela – na dvě minuty. Nyní je z ní Šerochodec – překračuje tenkou hranici mezi světem živých a říší paranormálních jevů. A zjišťuje, že nové schopnosti jí přinášejí celou řadu „podivných“ případů.
Těsně před Halloweenem je Harper najata univerzitní výzkumnou skupinou, která se pokouší stvořit umělého poltergeista. Vedoucí experimentu má podezření, že fenomény někdo finguje, ale Harper při vyšetřování odhalí něco docela jiného: povedlo se jim stvořit ducha.
Poté co jeden z členů skupiny brutálním a nevysvětlitelným způsobem zemře, Harper musí vypátrat, zda je vrahem samotný duch… nebo obyčejná lidská bytost.

U masivního stolu se sešlo sedm lidí. Neseděli, nýbrž stáli, konečky prstů se dotýkali dřevěné desky stolu a se skloněnými hlavami upírali zrak na vázu s květinami uprostřed. Z přenosného přehrávače se tlumeně ozývala píseň „Imagination“ od Glenna Millera.
Chvíli předtím skupinka čekala, zda se objeví osmý člen, a krátila si čas žertíky. Tvořili zajímavou směsici. Byly zde dva zřejmé páry: jedna dvojice kolem dvacítky, každý z nich jiné rasy; další dvojice byla středního věku, spíš nordické typy. K tomu jedna žena, která vypadala jako ztrhaná matka v domácnosti, mladík s lišáckým úsměvem – nejspíš ze Středního východu, a pak ještě muž s vizáží vysloužilého vojáka. Jejich složky neobsahovaly fotografie, a tak jsem si tváře nemohla spojit se jmény. Po chvíli klábosení a vtipkování se shodli, že osmý účastník už nepřijde, a rozmístili se kolem stolu.
Vysloužilý voják se podíval na květiny a řekl: „Dobrý večer, Celie. Jsi tu s námi?“
Ze stolu se ozvala dvě rychlá klepnutí. Povytáhla jsem obočí. Když jsem se před seancí dívala pod stůl, nenašla jsem tam nic, co by způsobilo tak hlasitý, dutý zvuk, a byla jsem si jistá, že tam od té doby nikdo nic nepřidal. Alespoň ne oficiálně, nebo to nebylo dost velké na to, abych to mohla vidět z pozorovatelny.
Tuckman ke mně naklonil hlavu, aniž by odtrhl oči od dějiště za sklem. „Dvě klepnutí jako že ‚ano‘ – to je heslo.“
Mírně jsem přikývla. „Běžná věc.“ Zkusila jsem nahlédnout do Šera a podívat se, co se děje na pomezí normálního a paranormálního světa, ale skrz dvojité sklo jsem navzdory své mimořádné schopnosti vidění shledala pouze nejasné skvrny a shluky barevného světla, které se vlnily kolem členů projektu a tu a tam vytvářely obrazce na zdech a na podlaze. Ať to klepání bylo způsobeno čímkoli, určitě to nebylo normální. Kéž bych tak mohla vstát a vejít do vedlejší místnosti, abych to viděla lépe.
„To jste udělal vy?“ zeptala jsem se.
„Ne. To je fenomén, který vyvolali.“ Když to Tuckman vyslovil, postřehla jsem koutkem oka jeho samolibý úsměv.
Skupina už mezitím vítala poltergeista. Z celého stolu a z několika míst ve stěnách přicházely vlny bubnování. Stojan s vánočními světélky blikal celou škálou barev. Tuckman se zachmuřil.
„Máš divokou náladu, Celie,“ všiml si voják. „Jsi ráda, že nás vidíš?“
Zdálo se, že se stůl chvěje. Dřevěné nohy pomačkaly koberec a stůl pak zcela zřetelně poskočil a se žuchnutím dopadl zpět na podlahu. Nebyla jsem si jistá, jestli ten skok nepřekračuje rozsah toho, co mi vysvětloval Quinton, ale vypadalo to, že ano.
Účastníci sezení se začali dívat jeden na druhého. „Tohle znamená, že ‚ano‘?“ zeptal se voják.
Místností zaznělo jediné hlasité prasknutí, které vyšlo z desky stolu, a při tom z něj vyšlehl rudý záblesk, který jsem viděla i přes sklo.
Někdo zamumlal: „Ne?“ Stůl zůstal stát, pak se vzepjal a začal hopsat z jedné nohy na druhou. Lidé stojící kolem něj si museli dávat pozor na špičky nohou, aby je rozjařený stůl nezranil.
Já jsem se v pozorovatelně podívala na Tuckmana. Zmateně hleděl do místnosti, kde probíhala seance.
„Tohle dělá váš člověk?“ zeptala jsem se.
„Ne, Mark je ten, který se dnes nedostavil.“
Terry Dornier si odkašlal. „Vidím tady opravdu podivnou aktivitu elektrického pole, hodnoty několikrát mírně vyskočily a něco asi ovlivňuje teploměry.“
„Co?“ chtěla jsem vědět.
Začal si psát poznámky do bločku vedle měřidel a při odpovědi se na mě ani nepodíval. „Když dojde k nějakému pozdvižení a aktéři se rozruší, teplota v místnosti obvykle stoupne. Jakmile se Celie začne projevovat, účastníci se docela zapotí. Někdy musíme nechat otevřené okno. Ale dnes se tam naopak ochladilo, což je anomálie.“
V tu chvíli se už stůl odtrhl od skupinky a kodrcavě se pohyboval po obvodu místnosti. Viděla jsem, jak za sebou nechává rudé a žluté stopy v Šeru; kdyby mi sklo nebránilo ve výhledu, jevily by se mi žhavé jako plameny. Stůl sebou divoce zmítal sem a tam, pak jako by cupital kolem a uhýbal před lidmi, kteří se ho snažili chytit. Stále zrychloval, přímo pádil po místnosti a dusal po dřevěné podlaze, rozrážel lehčí nábytek a převrátil knihovničku, takže papíry a svazky se rozlétly kolem.
„Už zase se zvýšily hodnoty elektrického napětí,“ řekl Dornier. „Pořád stoupají…“
Tuckman se zachmuřil: „Co to k čertu…“
„Tohle asi není normální, mám pravdu?“ ptala jsem se.
„Není,“ odpověděl. „Je to zatraceně divné. Neměli by být schopni hýbat s tím stolem takhle sami. Do háje! Až zjistím, kdo z nich s tím manipuluje, tak…“
„…si ho najmete?“ předběhla jsem ho.
Tuckman mě zpražil pohledem. Kdybych v tu chvíli nebyla tak vedle ze splašeného stolu, byla bych vyprskla smíchy. Pohledem mě už chtěla usmažit horší stvoření než Gartner Tuckman.
Účastníci seance zahnali stůl do rohu u okna. Stůl se vzepjal na jedné noze. Nejdřív zkoušel vyšplhat po zdi, pak na té noze začal dělat piruety, kvedlal sebou sem a tam a ohrožoval lidi kolem sebe. Potom poskočil dopředu. Lidé uhnuli. Točil se. Rychleji a rychleji… V místě, kde se noha rotujícího stolu třela o dřevěnou podlahu, se začal objevovat tenký obláček kouře.
Stůl se vrhl vpřed, trochu se naklonil, rudě zazářil…
Potom se převrátil a práskl sebou na podlahu nohami vzhůru – ta rána otřásla místností.
Pak tam jen ležel: tichý, netečný, nehybný. Všichni na okamžik zkoprněli a lapali po dechu. Jak jsem je pozorovala, jako bych se nakazila jejich vyčerpáním, a ta náhlá změna mě trochu omámila.
„Hodnoty elektrického napětí opět v normálu. Teplota rovněž.“
„Dobře,“ řekla jsem. „To bylo dost tajuplné.“
Tuckman se ke mně obrátil: „Přesně o tomhle jsem mluvil. Tohle přesahuje jejich možnosti.“
Koukla jsem k Dornierovi. „Jo. Tohle se děje pořád?“
„Dnes to bylo nejdivočejší číslo,“ odpověděl chladně. „K takové podívané je obvykle zapotřebí Marka. Několikrát se jim to sice podařilo i bez něj, ale v takové míře dosud nikdy.“
Tuckman se na mě významně podíval: „Už chápete, co jsem měl na mysli?“

  • FANTOM Print
  • Autor: Richardson Kat
  • Žánr: moderní městská fantasy
  • Série: Šerochodec 2
  • Provedení: váz. s přebalem
  • Rozměry: 145×205
  • Překladatel: Petra Kubašková
  • Autor obálky: Chris McGrath
  • EAN 9788073981792

Komentáře

komentářů

Leave a Reply

Your email address will not be published.