Anotace:
Třetí z případů Quinceyho Morrise a Libby Chastainové je zatím nejbizarnější ze všech. Senátor Howard Stark, horký kandidát nejsilnější strany na úřad presidenta, je tajně posedlý strašlivým démonem Sargatanem. Vládcové pekla totiž maji za to, že mít jednoho ze svých ve vládě nejmocnějšího národa světa by jim mohlo významně pomoct s dosažením jejich dávného cíle: zničení celého lidstva.
Starkovy šance uspět se valem zvětšují, jak jeho protikandidáti umírají (přirozeným způsobem, samozřejmě) nebo odpadají kvůli skandálům (na povrch vyplouvají informace, které nemohl nikdo znát). S ochotnou pomocí administrativní asistentky Mary Margaret Doylové (která je za Starkovo posednutí zodpovědná) Sargatanas možnost výběru pro volitele postupně zužuje k jediné.
Quincey a Libby se nakonec dovtípí, co se děje poté, co k jedné z naaranžovaných „nehod“ dojde příliš blízko jejich domovu. Musí ale čelit zdánlivě neřešitelnému dilematu: když s tím, co vědí, vyjdou na veřejnost, budou považováni za blázny; když neudělají nic, pekelný kandidát na presidenta patrně zvítězí a bude následovat celosvětová katastrofa. Vše by samozřejmě vyřešil profesionální exorcistický zásah, jenže Stark je dnem i nocí bedlivě střežen agenty tajné služby USA.
Lidé občas říkávají, že politika je peklo. Kdyby jen věděli…

„Není to poprvé, co budu provádět vyvolávání a pokud se budeme držet několika základních bezpečnostních pravidel, žádné nebezpečí nehrozí.“
Sklepení, které tvořila jediná místnost, bylo větší, než by si Stark byl pomyslel. Možná ho kdysi architekt navrhl jako společenskou místnost, bylo ovšem jisté, že ať už se tu odehrávalo cokoliv, těžko by to někdo považoval za společenský dýchánek – snad s výjimkou Johannese Fausta.
Byl tu pochopitelně pentagram. Stark toho přečetl dost, aby ho na první pohled poznal, a tenhle kousek měl aspoň tři metry v průměru. Byl namalovaný na betonové podlaze barvou, která se v kalném světle zdála hnědá. Na vrcholu každého cípu hvězdy byla umístěna nezapálená svíce, tlustá, rudá a vysoká asi dvacet centimetrů.
Oltář stál napravo a byl pokrytý šarlatovým suknem, do kterého byly černě vetkány nejrůznější symboly. Stark měl dojem, že jich několik poznává, jako třeba ležatou osmičku, řecký symbol pro nekonečno, většina ostatních ale pro něj byla záhadou.
Nahoře na oltáři byla umístěna pánev na žhavé uhlí, měděný zvonek, několik malých keramických misek, staře vypadající kniha vázaná v rozpraskané kůži, dvě svíce podobné těm, které byly rozmístěny kolem pentagramu, a dlouhý meč se zahnutým ostřím. Stark v meči rozpoznal arabskou šavli zvanou scimitar.
Na podlaze za oltářem byl kruh o asi metrovém průměru, stejné barvy jako pentagram. Tři metry nalevo byly na betonu namalovány další dva kruhy. K těm hostitel Hassan el-Ghaffar vedl své dva hosty.
„Pane senátore, postavte se, prosím, dovnitř tohoto kruhu,“ řekl a naznačil směr rukou. „A slečno Doylová, vy do tohoto, když budete tak laskavá.“
Doktor el-Ghaffar o několik kroků ustoupil. „Výtečně,“ pronesl. „Za okamžik oba vaše kruhy zapečetím.“ Zvedl ruku. „Nic, co by vyvolalo klaustrofobii, věřte mi. Budete však účinně chráněni proti démonovi, kterého chci vyvolat. V žádném případě nebude moci uniknout za hranice pentagramu, ale člověk by měl raději sázet na jistotu, když si pohrává s ohněm, abych tak řekl.“ Krátce se ušklíbl a jeho bílé zuby se zaleskly v podivném kontrastu s jeho černou bradkou a pletí barvy bílé kávy.
Jestli tohle má být povzbudivý úsměv, pomyslel si Stark, pak na něm bude muset ještě hodně zapracovat. Je nervózní jako kočka v místnosti plné houpacích křesel.
El-Ghaffar zvedl plátěný pytlík o velikosti pětikilového sáčku mouky. V sehnuté poloze opatrně usypával cosi, co vypadalo jako písek, nejprve po obvodu Starkova kruhu, pak Maryina, a poté zopakoval celou proceduru na větším kruhu za oltářem. Písek – pokud to vůbec byl písek – byl zjevně smíchaný s kousíčky modrého kamene. Stark si všiml, že el-Ghaffar si pokaždé, když sypal písek na betonovou zem, dával velký pozor, aby tvořil neporušený kruh.
„Jakmile zahájím vyvolávání,“ řekl el-Ghaffar a napřímil se, „neopouštějte za žádnou cenu až do chvíle, kdy bude rituál ukončen a já vám řeknu, že už je to bezpečné. Tohle je životně důležité.“ Zadíval se oběma do očí. „Neuposlechnutím mých instrukcí byste se vystavili obrovskému riziku.“
„Jakému riziku?“ zeptal se Stark. „Právě jste řekl, že démon, který by se tu podle předpokladu měl objevit, bude uvězněn uvnitř pentagramu, že? Tak co záleží na tom, jestli zůstanu uvnitř kruhu, nebo chodit po místnosti po rukou s růží v zubech?“
„Já jsem jen opatrný člověk, pane senátore,“ odpověděl el-Ghaffar. Evidentně se do trpělivosti musel nutit. „Je pravda, že tahle práce znamená jistá rizika, ovšem jsou to kalkulovaná rizika, což znamená, že využívám veškeré dostupné způsoby ochrany.“
„Tomu právě nerozumím,“ podotkl Stark. „Jaká jsou ta rizika? Co nejhoršího se může stát, když se něco pokazí?“
„Co nejhoršího se může stát?“ Arab zavrtěl hlavou. „Pane senátore, prosím, věřte mi, že tohle nechcete vědět.“
„Tak proč—“
El-Ghaffar zvedl ruku. „Prosím. Milerád bych s vámi tohle téma obšírně prodiskutoval, ale krátí se nám čas. Musíme být připravení o půlnoci začít. Mohu se vás tedy na něco zeptat? Viděl jste ten slavný film o žralokovi, Čelisti?“
Stark pokrčil rameny. „Jistě.“
„Pak vás prosím, abyste si představil, co byste dělal, kdybyste byl na místě onoho mladíka z filmu, kterého spustili do moře v protižraločí kleci. Jistě si vzpomenete, že ve vodě se proháněl obrovský bílý žralok, pro kterého byste byl pouhou jednohubkou, kdyby se k vám dostal. Takže jste uvnitř klece, věříte jí, výrobce tvrdí, že je odolná vůči každému žralokovi na světě. Ale když už vás mají spustit do vody, někdo se vás zeptá, jestli s sebou nechcete tubu žraločího repelentu, jen pro všechny případy, jako ochranu navíc. Řekněte, pane senátore, odmítl byste ji?“
Oba muži na sebe několik vteřin zírali. Pak Stark pokrčil rameny. „Hezká analogie, doktore, i když si vaší premisou tak jistý nejsem.“ Stark si povzdechl a dodal: „Fajn, dost už s otázkami. Zůstaneme každý ve svém kruhu, dokud neřeknete, že nemusíme. Že, Mary Margaret?“
Mary Margaret Doylová byla po celou dobu slovní přestřelky těch dvou tvrdých hlav potichu. „Samozřejmě, že zůstaneme,“ odpověděla. „Ani by mě nenapadlo nic jiného.“
El-Ghaffar se podíval na hodinky a rychle přistoupil k oltáři. „Pořád je ještě čas, ale musím si pospíšit.“
Na zemi asi pět metrů za oltářem stál lodní kufr. El-Ghaffar v něm zalovil a vytáhl černé roucho s červeným zdobením. Hbitým, nacvičeným pohybem si je přetáhl přes hlavu a protáhl paže skrz otvory na ruce. Roucho se svezlo na své místo tak, že jeho lem visel těsně nad zemí. Stark si všiml, že symboly na rouchu byly totožné s těmi na látce, která kryla oltář, jen barevné provedení bylo opačné. El-Ghaffar poté vytáhl čapku ve stejné šarlatové barvě, jakou měl přehoz na oltáři. Když si Arab opatrně umístil čapku na hlavu, Stark si všiml, že přímo uprostřed na ní je černý symbol nekonečna.
El-Ghaffar se postavil za oltář a dával přitom pozor, aby stál oběma nohama uvnitř kruhu. Otevřel starobyle vyhlížející knihu na stránce, kterou měl označenou černou stuhou. Změřil si pohledem své hosty a konstatoval: „Povedu obřad v arabštině, jelikož můj grimoár je v tom jazyce sepsán.“ S posvátnou úctou se dotkl knihy. „Je to také můj rodný jazyk, takže je nejmenší pravděpodobnost, že udělám chybu. Bude to pro vás nesrozumitelné, ale buďte trpěliví. Zanedlouho to pro vás začne být zajímavé.“
El-Ghaffar odněkud vylovil obyčejný plastový zapalovač a zapálil obě svíce na oltáři. Pak nad nimi několikrát přejel levou rukou a přitom odříkával cosi v jazyce, který Stark považoval za arabštinu, ačkoliv mu samotná slova nic neříkala.
El-Ghaffar najednou zmlknul, zhluboka se nadechl nosem a zprudka vydechl ústy.
Trošku praštěné, sfouknout ty pitomý svíčky, když si zrovna dal takovou práci je zapálit, pomyslel si Stark.
Svíce ale nesfoukl el-Ghaffarův prudký výdech. Vzduchem od svící na oltáři totiž problesklo ‚cosi‘ směrem k místu, kde byl na podlaze namalovaný pentagram. Během okamžiku na pěti svících kolem pentagramu vyrašily drobné plamínky, které se brzy jasně rozhořely.
Stark vteřinu zíral na právě zapálené svíce, pak odvrátil zrak, přičemž zachytil letmý pohled, který k němu Arab vyslal.
Jo, to jsem si myslel. Chce vidět, jak se mu ten jeho hokus pokus daří. No, nebylo to nejhorší, i když mám dojem, že Criss Angel předváděl něco podobného loni ve Vegas. To budeš muset předvést něco lepšího, kamaráde, jestli na mě chceš udělat dojem.
Celou další půlhodinu se nic úžasného nedělo. El-Ghaffar předčítal ze svého grimoáru, čas od času zazvonil pětkrát zvonkem a kreslil do vzduchu mystické symboly. Starka tím víceméně k smrti nudil.
Pak konečně zapálil pánev s dřevěným uhlím.
Nejprve do ní vhazoval prášek z keramických misek. Stark si všiml, že každá ze substancí měla jinou barvu. Nejprve modrá, pak zelená, hnědá a nakonec červená. Když el-Ghaffar přidal poslední ingredienci, zvedl nad hořící pánev ruce dlaněmi dolů, přečetl dalších pár slov z knihy a pak prudce udeřil rukama o sebe.
Hmota v pánvi se vzňala vysokým plamenem. Chvíli jasně hořela, pak pohasla a zůstala jen žhnout. Tehdy z ní začal stoupat hustý šedý kouř.
Stark to vše bedlivě sledoval. To už je trochu lepší. Nevšiml jsem si, že by něco upustil do mísy, když rukama tleskl o sebe. Některé látky se pochopitelně při smísení vznítí. Nebo je uvnitř mísy ukryté nějaké topné tělísko. Ale stejně je to dost slušný trik.
El-Ghaffarův hlas zmohutněl a nabyl na rytmičnosti. Mezi nesrozumitelnými arabskými slovy Stark najednou zaslechl jedno, které rozpoznal. Viděl dostatek zpráv se záběry na davy Arabů, které označovaly Spojené státy za ‚velkého Satana‘, takže mu slovo Šajtán bylo známo.
Ve sklepě nebyla žádná okna ani viditelné větrací potrubí. Přesto se kouř z pánve pohyboval a nezadržitelně se valil směrem k pentagramu vzdálenému nějakých šest metrů.
Tak a zase mluvíš, nebo spíš deklamuješ z knihy. Tenhle trik mi vůbec nejde do hlavy. To by mě zajímalo, jestli Mary Margaret ví, jak to dělá?
Stark se podíval na Mary Margaret Doylovou a všiml si jejího zarputilého výrazu. Oči měla přimhouřené a tepna na krku jí viditelně pulsovala. Stark se rozhodl, že si nechá své chytrácké otázky na jindy.
Šedý kouř se shlukoval uprostřed pentagramu a znatelně zhoustl. El-Ghaffarův zpěv se zúžil na jedno jediné slovo, které opakoval znovu a znovu a stále hlasitěji: „Sargatanas. Sargatanas. Sargatanas. Sargatanas! Sargatanas! Sargatanas! SARGATANAS!“
Kouř uprostřed pentagramu vířil, občas zamrzl ve vzduchu, tvaroval se a přeskupoval, až se nakonec ustálil ve tvaru, který mlhavě připomínal humanoida. Pak se šedá mlha začala rozestupovat, až odhalila jasně viditelnou postavu.
Starkovo podezření, že sleduje chytře provedenou kouzelnickou iluzi, zmizelo spolu s kouřem, který předtím halil pentagram. Jeho skepticismus vystřídala směsice úžasu, hrůzy a zhnusení.
Ve středu pentagramu spočívalo hnijící tělo. Tedy všechno tomu nasvědčovalo, jenomže stálo a vlastními silami k tomu, a hlavou otáčelo ze strany na stranu, jako by na všechny tři vidělo, i když v jeho očních důlcích nebylo nic než nekonečná záplava červů prýštící z hnijící lebeční dutiny.
Postava byla nahá, takže Stark měl skvělou příležitost prohlédnout si přesný stav jejího zahnívajícího masa, všimnout si, na kterých místech maso úplně zmizelo, až odhalilo bílé kosti, a vzít v potaz i množství a rozličnost nekrofágů (brouků, larev a červů, mimo jiné), jimž ta neposedná mrtvola sloužila za chutné sousto.
Z toho groteskního pohledu se mohli těšit teprve několik vteřin, když je zasáhla jedovatá vlna mrtvolného pachu – směsice hniloby, špíny, výkalů a rozkladu, ze které se Stark málem pozvracel.
„Slyš, nehodný!“ spustil el-Ghaffar přísně. „Byl jsi přivolán, jak bylo smluveno, a nařídil jsem ti vzít na sebe přívětivější podobu. Poslechni – hned!“
Stvoření v pentagramu promluvilo hlubokým, kultivovaným hlasem, až to připomnělo Jamese Earla Jonese v jeho nejlepší kondici. „Mně je tato má podoba příjemná.“
„Ovšem netěší mne ani mé společníky,“ odsekl el-Ghaffar. „Ihned změň podobu, jinak tě ztrestám.“ Pozvedl dlouhý, zahnutý meč z oltáře a přidržel čepel nějaké dva, tři centimetry nad jednou ze svící.
„Klid, jen klid, slyším a uposlechnu.“ Pro Starka to bylo vrcholem absurdity slyšet hlas tak živý a mohutný vycházet z něčeho, co by člověk běžně našel zakopané hluboko na mafií vlastněné skládce.
Pak v jediném okamžiku obraz rozkladu a smrti zmizel a nahradilo ho cosi, co bylo zjevně a vyzývavě živoucí. Ani sochaři antických Athén by si ve snu nedokázali představit tak dokonalou lidskou figuru, jež mohla konkurovat té, která nyní stála ve středu pentagramu. Ten muž měl přes metr osmdesát, na hlavě měl husté černé vlasy, které byly v dokonalém souladu s obočím klenoucím se nad pronikavě modrýma očima. Tělo bylo doslova dokonalé – svalnaté, pevné a snědé, bez jizvičky nebo jediné vady.
„Tvá nynější podoba už spíše lahodí oku, nemluvě o nosu,“ řekl el-Ghaffar. „Jelikož jsi mezi námi pouze krátce, mocný Sargatanasi, požádám tě jen o provedení několika prostých úkolů, které jsou plně ve tvé moci.“ Kývl směrem ke Starkovi a Mary Margaret Doylové. „Tito mí společníci chtějí poznat tvou moc, tvou moudrost, tvé znalosti o věcech tohoto světa, ba i to, co někteří králové a princezny považují za svá nejstřeženější tajemství. Na oplátku tě mám odměnit, jak jsme se dohodli v naší úmluvě, kterou jsme oba dobrovolně stvrdili podpisem jako oboustranný závazek.“
„Nemyslím si, že to bude nutné.“
Byl to hlas Mary Margaret Doylové, která promluvila poprvé od chvíle, co rituál začal. Oba muži na ni pohlédli v úžasu, který se rychle změnil v šok, když jakoby mimoděk vystoupila z kruhu.
Stark byl zmaten. Od začátku vypadala, že tu záležitost bere vážně, zatímco Starkova nedůvěra se rozvinula v opatrnou víru teprve v posledních minutách.
Snaží se to celé odhalit? Je el-Ghaffar nakonec přeci jen podvodník? Všimla si něčeho, co mně ušlo?
Jestliže byl Stark zmatený, el-Ghaffar byl naprosto omráčený. Zíral na Mary Margaret Doylovou, jak hbitě přistoupila k pentagramu. Démon, který v něm byl uvězněn, se zdál být jediným, kdo nepovažoval její chování za nezvyklé. Naopak se zdálo, že ji sleduje s velkým zájmem.
Přistoupila k jedné ze svící, které hořely na vrcholu cípu pentagramu, a po chvilce zaváhání do ní kopla.
Do probralo šokovaného el-Ghaffara z jeho mlčení. „Co to děláš ty blbá krávo?“ zaječel. „Okamžitě ji dej tam, kde byla! Rychle, než zhasne! Slyšíš mě, ty zkurvená děvko?“
Mary Margaret Doylová se obrátila na el-Ghaffara. Namísto šokovaného a naštvaného výrazu, který očekával, měla ve tváři široký úsměv.
„Než zhasne?“ řekla. „Myslíte takhle?“ Ve tváři měla stále úsměv, když znovu zvedla levou nohu a plamínek jí uhasila.
Náhlá vlna energie srazila všechny tři lidské bytosti k zemi. Neozvala se žádná detonace, ani vzduchem neletěly žádné trosky, jen se ze středu pentagramu vyvalil poryv neuvěřitelné síly. Pokud se vůbec ozval nějaký zvuk, pak to bylo cosi, co připomínalo triumfální výkřik, i když takový zvuk by lidské hrdlo nikdy nevydalo.
El-Ghaffar byl na nohou jako první. Dařilo se mu to ale pomalu a neohrabaně, jako omráčenému boxerovi, který se rozhodl vydržet do zazvonění na konci posledního kola. Zděšeně mžoural směrem k pentagramu, kde ze zbylých svící zůstaly jen doutnající kaluže vosku. Stejný osud potkal i obě svíce na oltáři. A v místnosti se odehrála ještě jedna, důležitější změna.
Střed pentagramu zel prázdnotou.
Mary Margaret Doylová se zvedla jako druhá jediným plynulým pohybem a začala si oprašovat svůj drahý modrý kostýmek. El-Ghaffar se na ni podíval, ale všechen hněv z jeho tváře zmizel. Nahradil ho nechápavý, šokovaný výraz.
Howard Stark se zrovna zvedal na nohy, když el-Ghaffar prohlásil: „Měli bychom všichni být… mrtví. Existují o tom staletí staré záznamy, příběhy o démonech, kteří byli vyvoláni a pak nějakým způsobem unikli ze zajetí.“
Stark se beze slova oprášil, vystoupil ze svého, teď už zbytečného, ochranného kruhu a strnule vyšel směrem k oltáři. Jeho tvář byla bez výrazu.
„Všechny ty příběhy, ty legendy, říkají totéž,“ pokračoval monotónně el-Ghaffar. „Když démon unikne, všechny osoby přítomné v místnosti, kde byl vyvolán, pobije a nevýslovně krutě zohaví.“
Stark došel až k oltáři, ale el-Ghaffar si ho téměř nevšímal. Pokud vůbec postřehl, jak se Starkova ruka chápe rukojeti scimitaru, nedal to nijak znát.
„Nedává to smysl, když vezmeme v úvahu zákeřnou povahu démonů,“ pokračoval el-Ghaffar. „Nemůžu pochopit, proč nás Sargatanas všechny nepozabíjel.“
„To je jednoduché,“ pronesl Stark hlubokým, pronikavým barytonem, který se ani zdaleka nepodobal jeho normálnímu hlasu. „Tentokrát je toho v sázce mnohem víc.“ El-Ghaffarovi to v jeho zmatenosti myslelo pomalu. Za ty tři nebo čtyři vteřiny, než pochopil, co se stalo, popošla bytost, která dříve bývala Howardem Starkem, o dva kroky vpřed, scimitar v pravé ruce. Arab právě otevíral ústa k výkřiku, když Starkova ruka ťala scimitarem v nízkém, zlověstném oblouku.
Bylo slyšet vlhký zvuk úderu následovaný vzápětí pronikavým výkřikem. El-Ghaffar zděšeně zíral, jak jeho vnitřnosti kloužou z dlouhé krvácející rány, kterou měl v břiše. Když k nim pak zvedl oči, ve tváři se mu zračila směsice bolesti, hrůzy a zoufalství. Právě mu došlo, že tentokrát žraločí klec naprosto selhala. Pak se sesunul na betonovou zem.
Stvoření, které kdysi bývalo Howardem Starkem, se otočilo k Mary Margaret Doylové. Ta na ně hleděla s očima doširoka otevřenýma a tělem strnulým jako mramorová socha. Pak se jí znovu po tváři rozlil úsměv.
„Skvělá práce,“ prohlásila. „To byla slušná rána.“
Starkova ústa se také pousmála. „Až budeme spolu sami v hotelu, tak ti předvedu, že do toho umím bušit i jinak. Pro začátek třeba celou noc.“
„Už se nemůžu dočkat,“ odpověděla.
Starkova hlava se otočila a pohlédla na el-Ghaffara, který ležel ve zvětšující se kaluži krve a otvíral a zavíral ústa jako ryba na háčku. „Mohl jsem ho rovnou zabít, ale je zábava dát mu předem trochu okusit, jak chutná Peklo. Myslí si, že teď trpí – brzy ale pozná skutečný význam slova utrpení.“
Mary Margaret Doylová pohlédla na el-Ghaffara se stejnou lhostejností, s jakou by se asi dívala na mrtvého psa u cesty. „Neměli bychom být pryč z Bostonu moc dlouho. Jak jsi řekl, tentokrát je toho v sázce mnohem víc, pane senátore. Nebo mám říct, pane prezidente?“
Bytost, která kdysi bývala Howardem Starkem, se tiše uchechtla. „Líbí se mi, jak to zní. Na to bych si zvykl.“
Pohodila hlavou. „Pokud vše půjde podle plánu, budeš k tomu mít příležitost.“
Bytost několikrát pokývala Starkovou hlavou. „Vyhlídky jsou dobré a budou ještě lepší. Za to bychom ti měli poděkovat. Můj Otec je s tebou spokojen. Až bude konečné vítězství naše, budeš odměněna.“
Skromně uklonila hlavu. Když ji zase narovnala, měla v očích zlovolný lesk. „Mezitím mi možná můžeš předvést malý vzorek mé odměny.“
„Bude zajímavé vyzkoušet, jak silné jsou tvé… choutky. Možná, že i v tomhle slabém těle, pro tebe budu příliš.“
„To zní jako výzva,“ řekla hlasem zastřeným chtíčem. „A já výzvy miluji. Půjdeme?“
Když už stáli pod schodištěm, otočila se ještě ke stále se škubající postavě el-Ghaffara. „A co s ním?“
„Neměj péči. O něj už bude postaráno.“
Vyšli po schodech nahoru a brzy se ozval zvuk nastartovaného auta. O tři minuty později se do sklepa škvírou v základech domu vkradla první krysa. Vousky jí kmitaly, jak větřila vlhký vzduch. Pach krve byl čerstvý a silný a krysa měla hlad. Dlouho nezůstala hlady ani ona, ani její početné příbuzenstvo.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

  • Polaris
  • Brož., 296 str.
  • Obálka: Chris McGrath
  • Překlad: Pavlína Šustková
  • Cena 279 Kč

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply

Your email address will not be published.