Anotace: Představte si, že jste vládcem upírského panství a záhadná krvelačná obluda likviduje vaše obyvatele, jako by se nechumelilo. Požádáte o pomoc zdatné mágy, ale i oni dopadnou neslavně… netvor si je dá všechny k večeři. Navíc se lidé z okolních měst tváří už dost nakysle, protože se pověst o vražedném netvorovi šíří rychlostí blesku a jako upír máte už tak dost pochroumanou image.

Obrátíte se tedy na svého dávného přítele, mistra vyučujícího na Vysoké škole magie, věštění a bylinářství. Ten pomoc přislíbí… ale místo sebe pošle pouhopouhou studentku. Adeptku praktické magie, drzou osmnáctiletou holku. Nezoufejte, zmíněnou je Volha Redná, zaklínačka par excellence!
Volha má obrovský talent pro magii, je důvtipná, ale také sarkastická a někdy až příliš upřímná. Jen tak se něčeho nezalekne. Avšak stačí tohle všechno k tomu, aby odhalila a zneškodnila krvežíznivou obludu, přežila ve zdraví pobyt na panství plném upírů a navíc stihla napsat dobrou zápočtovou práci?

Zaklínač/Zaklínačka

Když se řekne zaklínač, každý si představí Geralta. Ale Volha je poněkud jiným druhem zaklínače. Mnohem více spoléhá na kouzla a takřka nebojuje mečem. Když totiž vezme do ruky meč, stačí, aby nepřítel ustoupil do dostatečné vzdálenosti a má vystaráno, Volha se zneškodní sama. (Nemůže mít přece talent na všechno…)

Otázkou je, zda tato kombinace vlastností, společně s její vyřídilkou bude stačit na potvůrku, která řádí mezi upíry (kteří mi hned po prvním popisu připomněli vzezřením upíří lordy ze hry Heroes of Might and Magic V). Na ono slavného netvora sice také dojde, ale do té doby kniha připomíná opravdu spíš zadání zápočtové práce hlavní hrdinky: „Sociální systém, každodenní život a zvyky upírské společnosti“.

Vládce Dogevy, Len, ji provází městem, ukazuje upíří zvyky a tradice… a snaží se ji chránit před netvorem, jak jinak. Volha tak žije s upíry, dělá na nich pokusy pro svou práci a sem tam pátrá po netvorovi, aby se neřeklo.

Berme věci zvesela

Myslím, že již samotná anotace dává jasně najevo, že tahle kniha se nesmí brát smrtelně vážně. Však to rychle pochopíte již při jejím prolistování. Kniha je dělena do jednotlivých částí, jako je zvykem u skutečných bakalářských prací (Že by autorka v té době něco podobného psala?).

Hned na začátku na vás vyskočí pár vtipných poznámek (A najednou – osiky. Pěkný vtípek, hlavně s přihlédnutím k tomu, že obyvateli Dogevy jsou upíři.), a pokud i po tomhle zůstanete vůči humoru a nadsázce chladní, snad změnu vašeho postoje zajistí sama hrdinka svými hláškami… (Fakticky, děvčata mají spíš pečovat o nemocné, pomáhat při porodech, léčit rány – čili uzdravovat nebo ukrývat omyly svého umění pod zem.)

Autorka se v knize vysmívá zažitým klišé a fantasy stereotypům. S lehkostí je paroduje a ironizuje. Je to o to příjemnější, že autorka si je moc dobře vědoma toho, že ona sama píše klasickou fantasy, a tím pádem paroduje i sama sebe.

Závěr…

Příběh je jednoduchý. A i když se ve větší části knihy nedočkáme žádné výrazné akce, kniha se čte sama, jedním dechem. Je to autorčiným stylem, který je lehký a hravý. Humor není podáván násilně. Autorka vyniká v popisech krajiny, kde je její práce s jazykem velice příjemná. Dokáže tak snadno vyvolávat ve čtenářích obrazy, příjemnou atmosféru a krvesají idylku. A i když postavám není věnováno tolik prostoru, ostatní aspekty to vcelku obstojně vynahrazují. V příběhu jsou dobré nápady, svět vypadá zajímavě a postava zaklínačky Volhy se také asi ještě chvíli neokouká…

Abych ale stále jen nechválila… Kniha je psána poměrně jednoduchým stylem, proto vás do očí okamžitě praští odborné výrazy (jako například intarzie), s jejichž významem nemusíte být zcela srozuměni. Takových výrazů je v knize poměrně hodně a snižuje to dynamiku čtení.

S přimhouřenýma očima prominu autorce ve středověkém světě minuty, ale výrazy jako blondýn a bunda (Ta především!) mi opravdu pily krev!

Kniha je odpočinkovým čtením, to beze sporu, ale mezi takovými rozhodně patří mezi to lepší, co nám knihkupecké pulty mohou nabídnout. V knize si najdou své nejen mladší čtenáři, ale i čtenáři poněkud starší. Já sama knihu přečetla na jeden zátah a velice dobře jsem se při tom bavila!

(„A speciální prosba pro ty, co si zvolili trolly: proboha, necitujte je!“)

Zdroj obrázků: legie.info

Název: Povolání: Zaklínačka

Autor: Gromyko, Olga

NakladatelZoner Press

Překlad: Pavel Weigel

Rok vydání: 2012

Počet stran: 224

Komentáře

komentářů

Leave a Reply

Your email address will not be published.