Autor: Zdeněk Jarchovský

Ilustrace: Jitka Šenkeříková

Prosincové noci jsou temné, o to víc světla z protisměru řežou do očí. Samohyb znenadání opustil dálnici levou odbočkou k pobřeží a na chvíli nastavil bok prosincovému lijáku. Zvuk přívalu pleskajících těžkých kapek do oken a představa psího počasí, mě zamrazila hluboko v kostech. Přitáhl jsem si dufflovou kazajku úžeji k tělu, abych zahnal pocit husí kůže, i když teplý vzduch mi proudil kolem obličeje. V další zatáčce liják spláchl okna na druhé straně a husí kůží potrápil pasažéry sedící  přes uličku, začínala cesta plná výmolů a výtluků. Zatím bylo všechno v pořádku, hlavně v teple a neteklo mi za krk.

Nacházel jsem se v péči Královské pošty, polstrované sedadlo, klimatizace, možnost sledovat pohyblivé obrázky na matné tabulce a teplé nápoje podávané zdarma. Noviny jsem odmítl. I nejkratší odstavec bych slabikoval hodinu, aniž bych pochopil, co se děje. Časy se rychle měnily, neznámá slova, bláhové problémy a divné mravy. Několik pasažérů s napětím sledovalo ty pohyblivé obrázky, jak se lidé stříleli a naháněli. Nejčastěji na samohybech, ale i jinak, vraždy jsou v těch příbězích trestány jen vzácně a málo. Příliš se zdejší lidé líbají, odhalují a myjí.

Už hodně, hodně dávno napadlo nějakého královského úředníka do kočáru s poštou posadit pasažéra, aby jeho peněžní příspěvek na cestu a píci pro koně podpořil také slávu koruny a krále. Od té doby neuběhl příliš dlouhý čas. Kočáry se změnily v parní diligence, a ty ve hrkavé omnibusy až po nynější pohodlí samohybů, co jim říkají autobusy. Stiskl jsem tlačítko nad svou hlavou, abych přivolal stewardku. Tomu jsem se naučil už před řadou let

Vycupitala po schůdcích v krátké chvíli, oděná ve slušivé uniformě stylizované poštovní úřednice. Také tuhle službu a podívanou poskytovala Koruna k převozu pasažérů a jejich pohodlí. Dívka hodila tázavý pohled od zábradlí, aby nemařila kroky.

„Čokoládu,“ zavelel jsem chraptivým hlasem zvyklým velet a řvát i přes řev bouře, „prosím,“ podařilo se mi doplnit v měkčím tónu. Děvče porozumělo, přikývlo a úsměvem potvrdilo objednávku.

Neměl jsem na ten nápoj ani nejmenší chuť, jen za lubem drobnou lest, když cesta byla tak rozbitá. Děvče se objevilo v chodbičce snad po dvaceti zatáčkách s bílým kalíškem na tácku. Kráčela širokým krokem námořníků, který působil nepatřičně ke krátké sukni a střevíčkům. Vyrovnávala boční výkyvy autobusu a pokrčením kolen udržovala hladinu nápoje.

Zadíval jsem se na ni a přemýšlel, jestli snížené mravy způsobily krátké sukně, či naopak. Široce hledící oči zvýrazněné přibarvením mě zaujaly už při nastupování. Tak krásná, že bych i za živa z jejích rukou přijal jed. A ona by mi ho možná s potěšením podala. Ještě jednou jsem si prohlédl kolena pokrytá punčoškami utkanými snad z pavučin a hned znovu do očí. Stejně těžké bylo dělit pozornost mezi půvab její tváře a podávaný kalíšek. Tvářila profesionálně příjemně a také odměřeně, takových zevlounů jako já musila potkat tucty.

Pokoušel jsem osud pro malou naději. Kdyby náhodou ztratila rovnováhu, ta šance tu byla, a chtěla se o mě opřít, nebo chytit za rameno. Kéž by. Třeba by se nezalekla a neucukla, až bych řekl své jméno.

Samohyb opravdu najel do hlubokého výmolu. Již jsem držel kalíšek v ruce a pozorně vyrovnával hladinu, aby čokoláda nevyšplíchla. Děvče prudce máchlo rukou do vzduchu ve snaze neupadnout. Zůstala ale profesionálkou, zachytila se bezpečně za opěradlo za mými zády. Naděje pohasla.

„Jste neobyčejně šikovná. Jako lasička,“ pochválil jsem ji, polichotil a pozvedl žertem kalíšek i loket, že budu pít na její počest. Čím může upoutat postarší chlap pozornost a respekt mladého žabce. Leda svraštělýma rukama nebo jizvou ve strništi. „Vy už jste stála na lodi. To se pozná.“

„Člověk musí mít trochu kliku a trochu cviku,“ pohodila spokojeně hlavou, usmála se a prolomila společenskou hráz. „Tady je na moře zvyklá každá holka od tří let. Moře má svůj rytmus, svou melodii, ale tyhle díry v silnici ne.“ Po přímém kontaktu očí zpozorněla. „Odněkud vás znám.“

„Těžko, minulé roky sloužila taková jemná zrzka.“ Hledal jsem každou záminku k prodloužení rozhovoru s šancí na další výmol a oživení naděje.

„Ano, to byla kamarádka Winnie. Vdala se za mého bratra a práce je u nás málo, tak zůstalo místo v rodině.“

„Winnie, hezké jméno. Viděl jsem jí, jak tenkrát upadla s novinami a čajem. Bylo mi jí moc líto.“ Dívka se rozesmála, po dřívější upjatosti nezbyl stín.

„Ano, to mi říkala, ale moc se nesmála, natloukla si koleno. Ale to byste měl vidět mě na jaře, pár dní potom, co jsem nastoupila. V zatáčce se mi podvrtla noha a sedla jsem jednomu gentlemanovi z města přímo na klín.“

„Tak já bych se určitě nezlobil,“ přišla řada na mě zasmát se, udělat menší kompliment a udržet pozornost.

„Hm, ste to neviděl. Jak to říct správně gramaticky – byl by se býval zasmál a nezlobil, kdyby nebyl býval právě držel v klíně velkou a horkou kávu.“ Blikavé světlo majáku na obzoru upozornilo, že konec cesty se blíží, a mladá žena zvážněla. „Pane, mějte se moc hezky, ať se vám u nás líbí a těším se, že se opět potkáme na lince Královské pošty.“ Vrátila se k oficiálně odměřenému tónu, jen drobné a koketné pukrle si neodpustila. Pět rozkývaných kroků ke schůdkům, zmizela i se zmařenou nadějí. Pouliční lucerny v dáli trasovaly do tmy ulice rybářského městečka a kolébavá červená a bílá poziční světla dávala vědět, kde končí pevnina a začíná moře.

„Vyklopím vás U piráta. Jste poslední,“ houkl na mě vozka v placaté čepici, jen vystrčil hlavu nad úroveň schůdků. Všichni pasažéři právě opouštěli samohyb i krásná stewardka. V jedné ruce svírala střevíčky, druhou ruku držela pod límcem dlouhého pláště. Brala se dlouhými kroky přes louže obuta ve vysokých botách. Zmizela ve tmě postranní uličky, ani se neotočila.

„Jasně, šéfe, to bude od vás laskavý. Díky“ Zachraptěl jsem v odpověď a začal se připravovat k odchodu. Nasadil jsem si jen široký klobouk a plášť z plachtoviny vzal přes loket, zavazadla mě nikdy nezatěžovala. Déšť se změnil v mrholení a samohyb po chvíli zastavil, co jen mohl nejblíže dveří jediné krčmy v městečku. Zamával jsem vozkovi na pozdrav, přidal ještě jeden dík za laskavost a přeběhl přes dvě louže. Ušetřil mi půl míle chůze od konečné stanice v mokru a slotě.

Místní zapadák bratří z mokré čtvrti znali námořníci na celém západním pobřeží pod jménem a příjmením – U starého Georgie Wolkera – piráta. Hrubá barabizna, kterou jsem nikdy neviděl v denním světle, sroubená a sbitá z nesourodých zbytků vraků vyplavených na Jižní mys. Dřevo dříve pyšných lodí dodávalo stavbě pochmurnou atmosféru a vůni dehtu. Omšelá ráhna tvořila příčky stropu podepřeného sloupy ze stěžňů, záchranné kruhy, kormidelní kola a orezlé lucerny s popraskanými skly jako dekorace.

Osvětlení po drátech tu zavedli dávno, ale staré lodní svícny na stěnách ponechali, ani ukoptěné tmavé fleky sahající až na strop nad nimi nikdo nevyčistil. Velký krb vedle barového pultu víc čadil než hřál, ale nikomu z přítomných to nevadilo. Pili, hráli karty, kouřili a zbylý čas si krátili žvaněním o všem možném. Kouř halil obličeje smutných klounových Sirén přibitých v rozích lokálu i na opěrných trámech. Muži čekali a doufali, že bouřlivé období skončí do Vánoc a budou moci pokračovat domů. Žádný zpěv, ale ani rvačky.

Většina osazenstva se po mně ohlédla, když s mým příchodem vrazil do lokálu závan chladného vzduchu, ale nevěnovali mi pozornost. Tvář nepoznali, vždyť starých námořníků na okolních ostrovech žije mnoho a rysy ošlehaných tváří se málo liší. Starý místní policista dřepěl u krbu a víc se věnoval korbelu ohřívaného piva a šťouchání pohrabáčem v rašelině. V takové psotě se nekrade a neloupí, jen hostinský lhostejně zvedl oči od papírů.

„Je plno, nemám vás ani kam posadit.“

„Nezůstanu dlouho. Jen na otočku. Dám si grog,“ uklidnil jsem ho a přistoupil k pultu. Muž si mě změřil pozorněji a podezřívavě trhl bradou směrem vzhůru. Ne, moje tvář ho nezajímala, jen peníze. Na dluh nedával ani místním.

Sáhl jsem po peněžence, staré kožené taštici zčernalé stoletou špínou a ohlazenou jak staré sedlo. Kostěný knoflíček trhnutím povolil a hotovost zacinkala. Pohladil jsem staré teakové dřevo paluby proměněné na pult. Tisíckrát drhnuté plavčíky, i po takové době dýchalo mořem.

„To nemáte ani na pintu,“ zamračil se muž. Po důraznějším zaklepání šrajtoflí cinkly ještě dvě mince a hostinskému se vrátil do tváře vlídnější výraz. Položil jsem své ruce na nálevní pult představoval si, jak se mě dotkne, ale on měl oči jen pro kasu. Zamkl šuplík skrytý pod pultem a odšoural se do přístěnku.

Stěnu za pultem zdobila moje zašlá podobizna, mouchy a dým se na ní léta podepisovaly. Už to bylo dávno, co místní mazal podle policejního plakátku vytvořil své životní dílo a za deset liber si přimyslel, co se jen dalo. Oko zakryté páskou, za pasem dvě bambitky a do ruky mi vtiskl neptunovský trojzubec. Hostinský se přikolébal a přisunul mi nápoj do půli pultu. Rychle odtáhl ruku.

Obrátil jsem horkou pintu dnem vzhůru nad svým krkem a se zavřenýma očima vychutnával chvíli. Ještě bylo dobře, ale hostinskému má přítomnost vadila. Ostatně jako každoročně.

„Snad byste našel nocleh „U kapitánovy vdovy“,“ snažil se mě vystrnadit. Dávno mu grog vyplavil mozek z hlavy, když si nevšiml mých posledních mincí. Podíval jsem se na něj s pohrdáním. Dokonce ani policajtovi nepřišel divný námořník, vstupující do lokálu suchý a bez zavazadel. Nahodil jsem plášť na ramena a vyrazil do tmy. Staré pendlovky se chystaly bít jedenáctou, můj čas pro další rok končil. Kdo se otočil po závanu studeného vzduchu, uviděl má záda.

Cestu bych našel poslepu. Kousek zpátky k přístavu s krátkým pokleknutím u kostelíka a dál úbočím vzhůru na útesy. Mrholení přešlo v řídké krápání. Spěchal jsem ze všech sil, po mokrých kamenech se nohy smekaly, ale ani největší chvat mě nezahřál. Jak cesta stoupala, sílící ledový vítr hnal dešťové kapky téměř vodorovně. Bral mi plášť a klobouk jsem si musel přidržovat rukou. Už bylo i cítit přes podrážky dunění moře, rachot vracejících se vln a každá devátá se s dunivou ranou rozbila o kolmá skaliska. Hrana útesu se přiblížila, stoupání končilo, vítr mi vmetl slanou a ledovou vodní tříšť do tváře.

Mraky se trhaly, abych lépe viděl kříž obložený hromadou kamení do výšky muže. Zde cesta končila. Zlomený stěžeň a ráhno postavené na paměť obětí klamných ohňů, které jsme zapalovali. Zbloudilé lodi se za bouře snažily znamení vyhnout a skončily na skalách Jižního mysu. Dobrá kořist pro mou bandu a živnost mám vydržela po mnoho let. Přesto trestem opakovaného zatracení procházím sám.

Poryv větru se znovu opřel do pobřeží a moji pozornost upoutal pohyb kousek od kříže. Kymácející strom se zamítal, zamával větvemi, až nakonec třepetání pláště prozradilo kráčející mužskou postavu. Vyrazila proti větru ke kříži. Klopýtala po nakladeném kamení stále výš, až na chvíli zmizela skryta za patou kříže, jen plášť braný větrem prozrazoval, že muž stále stojí na místě.

Zkoušel jsem zavolat, ale ani pukající hlasivky nedokázaly přehlušit rachot příboje vln, tak dorážel na stěny skal. Skučení větru v uších znělo jako lkavá píseň tisíců tenkých hlásků odněkud z moře. Muž bez rozhlédnutí vykročil ze skrytu, kámen pod nohou mu povolil, až se skulil dolů z hromady kamení. Vydal zoufalý vzlyk, poznamenal se křížem a postavil se, pomalu se otáčel tváří k moři. Při každém zadunění příboje znamení kříže zopakoval a po devátém se vrhl po hlavě z útesu. Následovala hlasitá rána deváté vlny a mně zatrnulo po celém těle. Ten muž měl moji tvář a mou duši. Připomínka příštího dvojího utrpení na pevnině i moři.

Zvedl jsem hrůzou ruce, chtěl nabrat dech, ale nedařilo se. Tělo mi ztuhlo, chlad pronikal ke kostem, ani sval se nechtěl hnout. Strnul jsem na planině u kříže, nohy mi vrůstaly do země a ruce se křečí zkroutily jako větve starého stromu. Vnímal jsem vše, citlivý k okolí i bolesti a vítr mi cloumal tělem.

Pod svahem se objevilo blikavé elektrické světlo a po chvíli i druhé. Mladík v policejní uniformě s nejnižší hodností konstábla proběhl kolem hrany útesu a zastavil se u kříže. Pozorně osvětloval patu kříže, vyšplhal se na hromadu kamení a stačil se ještě vrátit než dorazil jeho společník s druhou svítilnou.

„Leary, vy zatracený starý blázne,“ druhý příchozí se zakuckal a bylo znát, že nestačí s dechem. Poznal jsem v něm starého policistu od krbu. Musel být hodně nerudný, když ho vyrušili a přinutili vyrazit do psího počasí.  „Omlouvám se, konstáble. Mladý blázne. Co vás to napadlo? Kdo by lezl do pustiny, která končí útesem, a ještě v takové psotě? Leda sebevrah.“

„Pane, chápu vaše rozladění, ale já ho viděl. Zdálo se mi, že chce vykrást kostel, ale pak se dal touhle cestou. Musí tady být.“

„Hm, tak mi řeknete kde.“

„Tam nahoře ve dřevě je čerstvě vyrytý monogram „GW“, a ještě jsem našel tohle.“ Otevřel dlaň. „Pane, jen pořádně posviťte, to je přece lístek z autobusu.“

„Lístek, ano, nepochybně, ale loňský. Podívejte se pořádně, ještě umím číst. Neznamená vůbec nic.“

„Nerad vám oponuji, pane. Vždyť je téměř suchý, jen pár kapek. Od loňska by musel být rozmáčený jak piják.“

„Leary, oceňuji vaši snahu a postřeh. Jako člen detektivního týmu v Londýně byste došel uznání, ale o tomto neblahém místě musíte vědět víc.“ Starý policista doplnil chybějící teplo lokem z placaté láhve, zapálil si dýmku a pozoroval mladého kolegu, jak netrpělivě přešlapuje. „Zde,“ ukázal rukou na kříž, „planuly klamné ohně Wolkerovy bandy a na útesech zahynuly tisíce lidí, zde z kraje i ciziny. Nepočítám zajmuté lodě. Byl dvakrát prokletý a ďábel ho prohání kruhem dvojího trápení každý rok. Prý jeho muka skončí, až kříž pokryjí jeho monogramy, špičku i ramena kříže zakryje kamení, nebo někdo z pokolení jeho obětí se ho dotkne a odpustí mu. Taková je pověst, nebudu soudit, co je pravda.“

„Vyšší spravedlnost holt vládne vyšším trestem,“ mladý konstábl kývl hlavou a rozepnul si kabát, otočil se zády proti větru. Ve vzniklém závětří se mu podařilo zapálit cigaretu. „Dnes by takový vrah dostal doživotí, vytápěnou celu a ani by nemusel pracovat.“

„Hříšník, mladíku, ubohý hříšník. Tenkrát přišli vojáci v červených kabátech a odvedli všechny mladé muže do války. Bída. Proto měl spadeno hlavně na anglické obchodníky a z kořisti zaplatil polovinu bárek a sítí v kraji. I kostel dal postavit a zde skočil z útesu, když prchal. Jeho mrtvolu moře nevydalo. Pojďte, zapomeňte, že jste Angličan. Přihodíme ke kříži každý po kameni.“ Starý policista ukončil řeč zabafáním a sehnul se. Mladý chvíli váhal, ale také našel kámen. Po chvíli se oba ztratili ve tmě. I v mukách a zakletý na další rok do dřeva jsem se cítil šťastnější a doufal.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply