Nejlépe hodnocená fantasy série poslední doby: Píseň ledu a ohně

KatyRZ, Daletth

U příležitosti vydání pátého dílu knižní série Píseň ledu a ohně amerického autora George R. R. Martina, který ponese název Tanec s draky (31. 5. 2012, Talpress), vám přinášíme malé zhodnocení předchozích dílů.
Jedná se o prozatím čtyřsvazkovou sérii, která vyšla pod názvy: Hra o trůny, Střet králů, Bouře mečů a Hostina pro vrány.

Najdete v ní dopodrobna rozpracovaný fantasy svět, který je plný malých i velkých lidiček, rytířů, jejichž čest je, nebo také není na prvním místě, pravých dam v lesklém brokátu a jejich sester s dýkou za pasem. Rozprostírá se tu království plné věřících, ačkoli ne věřících ve stejné bohy a stejné cíle. Stojí tu hrady plné oddaných poddaných, stejně jako jsou plné pletichářů.  Na severu se tyčí obrovská Zeď z ledu, která naše lidičky, rytíře, dámy i ty ostatní ochraňuje před nájezdy divokých lidí… Jsou ale divocí to jediné, čeho by se království mělo bát? Jsou příběhy o Jiných, Dětech lesa, obrech a měničích, kterými nás straší stará chůva před spaním, jen vymyšlené báchorky?  Jsou draci, kteří sloužili starým králům, navěky vyhynulý rod? A co na nás asi čeká v zemích za mořem?

Ano, tato knižní série je opravdu plná.  Setkáte se s přehršlí postav, z nichž žádná není hlavní a žádná z nich také není „černobílá“. Mnohdy budete koukat na řádky před sebou a v duchu na jednoho z hrdinů křičet: „Copak jsi slepý? Nevidíš, že je všechno jinak?!“  Ti, co měli tu smůlu, že se stali hrdiny těchto knih, dostávají jednu ránu za druhou. Jejich osudy se zaplétají a proplétají a pak ještě jednou zaplétají ve hrách o politickou nadvládu, moc i čest.
Každá kniha je koncipována tak, že vás dějem provádí několik postav a jejich příběhy se střídají s každou kapitolou, což vás zavádí každou chvíli na jiný konec světa. Tento způsob vyprávění dokáže po určitou dobu udržovat napětí. Na druhou stranu po nějaké době může otrávit to, že je čtenář neustále vytrháván z napínavých okamžiků a přenášen k dalším popisům nových hradů nebo krajin a přitom neví, jestli se v této konkrétní knize vůbec dočká pokračování napínavého okamžiku.

Autorovi nedělá problém zbavovat se postav a neustále přidávat postavy nové. Dělá to prý proto, aby se čtenář o své oblíbené postavy bál. Příběh směřuje k cíli přes bezpočet zápletek jen pozvolna.  V tomto světě se schyluje k něčemu mnohem většímu, než jsou hry o trůny, střety králů (a královen), bouře mečů a hostin pro vrány. Jenže ani po čtyřech dílech série tomu konci nejsme blíž o tolik, o kolik bychom si přáli (nebo možná nepřáli, pokud budeme mít jistotu, že se konce přeci jen dočkáme).

Obrovské kouzlo této série spočívá v tom, že děj není „uměle vykonstruovaný“. Není to o jednom hrdinovi, který je u všech důležitých událostí, do všeho zasahuje a všechno vyhraje sám (nebo se svou věrnou družinou). Tak to ale přeci ve skutečnosti nefunguje, že ne? Lidé se i během velkých událostí, které postihují svět, starají o své záležitosti a jsou závislí na rozhodování druhých. Každý si může svůj život naplánovat podle svých představ a pak jen s bezmocí přihlížet tomu, jak jsou jeho plány ničeny každodenními zásahy okolí. Jde jen o to, jestli se při pomalém propracovávání každodenními zásahy okolí nezačnete trošku nudit a nebudete si přát raději sledovat příběh – no třeba Herkula.

Před tím, než se pustíte do čtení nového dílu, si můžete připomenout děj prvních dvou knih ve dvou sériích vydařeného seriálu americké stanice HBO, který nese název Hra o trůny. Další možnost vám přináší Daletth se svým krátkým zhodnocením jednotlivých dílů…

 

[learn_more caption=“Hra o trůny“ state=“open“]

Na severu se probudilo něco zlověstného…, něco, co spalo více jak tisíc let. Zemí se šíří chlad a dlouhé léto se blíží ke konci. Jedině snad lordové severu, starý rod Starků, ví, co se stane, až nastane zima. Ne nadarmo mají jako strážci severu heslo „Zima se blíží“. Jenže ve chvíli, kdy jejich heslo dochází naplnění, je lord Eddard Stark povolán na jih, do Králova přístaviště, aby se stal pobočníkem krále… a svého dlouholetého přítele. Seveřanům ale jih nikdy nepřinesl nic dobrého. Nedbaje proseb své ženy, vydává se Ned na dlouhou cestu, i když ví, že předchozí pobočník byl otráven rodem Lannisterů, z něhož pochází i současná královna…

Autor se s námi nemazlí. Již od prvních kapitol čtenářům představuje jednu postavu za druhou a musím říci, že zpočátku jsem se v nich trochu ztrácela. Jednotlivé charaktery jsou nejprve velice hrubě načrtnuty, abyste věděli, co od koho můžete čekat, ale postupem času se dostáváme hrdinům stále hlouběji pod kůži. I přes počáteční zmatek v přehršli jmen, rodinných a přátelských vztahů si brzy najdete své oblíbence, na jejichž pasáže se budete těšit. Oblíbenou postavou je Ned Stark, přehnaně čestný a hodný. Zjišťuje, že mocenské boje nejsou nic pro něj… Za opačný tým, dá-li se to tak nazvat, jednoznačně vede skřet Tyrion Lannister, který má bystrý mozek, srdce na pravém místě a jazyk pořádně hbitý, aby svou výřečností dokázal vymámit i z jalové krávy tele.

Každá postava má už něco za sebou a to do značné míry ovlivňuje její chování a rozhodnutí. Většina postav si přináší šrámy z bitev, o nichž se neustále mluví, ale v knize jejich svědkem nebudete. Příběh, v němž se ocitáme, byl rozehrán již před dlouhou dobou…  O zvraty tu není nouze, stejně jako o rostoucí nenávist. Vše vyústí neuváženou větou, která za sebou strhne lavinu neštěstí. Ve chvíli, kdy Robb Stark uspořádá „trestnou výpravu“ na rod Lannisterů, rozpoutá se hotové peklo, které se potáhne napříč dalšími knihami.

Příběh je vyprávěn s grácií a neuvěřitelnou imaginací. Autor má smysl pro detail a díky tomu dává do pohybu velké divadlo zvané „Píseň ledu a ohně“. První díl ságy „Hra o trůny“ je jen špičkou ledovce, jen střípkem z velkolepé mozaiky příběhu silného, ale zároveň jemného jako pavučina, který může potrhat jediné neuvážené slovo… Autor se, naštěstí pro nás, žádné podobné chyby nedopouští. Naopak nás svou prací s jazykem a postupným vykreslováním charakterů (Tuto dovednost dovedl na samotný kraj dokonalosti, protože jeho postavy jsou zkrátka živé!) neustále uvádí v úžas a nutí nás ptát se, kam až sahají jeho schopnosti. O magii v pravém slova smyslu zde prozatím nezavadíte, ale i tak je na příběhu něco magického, co vás donutí sedět a číst, dokud za vámi nebude poslední řádek.

A stejně jako hrdinové, autor nenechává nic náhodě a pro dobro příběhu je schopen obětovat ledacos (chápejte: kohokoli), takže bděte, protože: „Zima se blíží.“ [/learn_more]


[learn_more caption=“Střet králů“]

Po událostech z konce prvního dílu se nám tu vyrojilo najednou zbytečně velké množství králů… Robb se prohlásil králem Severu; Renly chce usednout na Železný trůn, na němž ale už sedí Joffrey. O své dědičné právo se hlásí i Renlyho starší bratr Stannis. Nárok na Železný trůn si dělá i Daenerys, i když se jí zatím nepodařilo dostat se do Západozemí. Rod Greyjoů vystrkuje svá krakaticová chapadélka. A Mance Nájezdník? Ten se králem za Zdí prohlásil už dávno… Pokud se na tyto počty králů podíváme, musí nám být jasné, že to nemůže dobře skončit. Do toho samozřejmě musíme zahrnout i další věci: nebetyčnou aroganci některých postav, hloupost, naivitu a přehnanou čestnost, která přivedla do hrobu již mnohé. Hrozba Jiných a Divokých také není zanedbatelná. I tak si ale naše postavičky hrají svou hru s lidskými životy a nezajímají se o nic jiného, než své „právo“. Ale komu všemu tím svým „právem“ upírají další práva, to již nikoho nezajímá.

Příběh můžeme sledovat nejčastěji z pohledu Tyriona, který je všeobecně oblíbenou postavou. Nejspíš toho dosáhl stejnými prostředky jako vždy – výřečností. A i když, jako mnoho čtenářů, nesnáším Lannistery (alespoň většinu), musela jsem mu fandit, když připravoval Královo přístaviště na boj, a neustále jsem žasla nad tím, jak má autor vše do detailu vymyšlené a jaké vlastnosti a vědomosti tak vkládá do svých postav.

Dále můžeme ve velké míře sledovat i Johna Sněha za Zdí, kam se vydal s celým osazenstvem Černého hradu, v čele se „Starým medvědem“. Nechybí ani Arya, skrze jejíž vyprávění jsme svědky hrůz, které panují ve světě mimo vojenské pole a panská sídla. Pokud si někdo myslí, že utrpení se nachází jen v boji, velice se plete, neboť ani prostý lid není ušetřen…

Příběh je detailní, každý řádek má svůj smysl a bez něj by zde něco chybělo. Než se nadějete, jste na konci knihy a saháte po dalším dílu. Chcete vědět, v co tento střet králů vyústí… Co se stane s poraženými? Je vítězství skutečně vítězstvím? A nakolik dokážou hrůzy války změnit lidský charakter?

Kniha je nabitá zvraty, zradami velkými i malými a drobnými činy, které se mohou zdát bezvýznamné…, prozatím. Text plyne kupředu tempem, které je vyhovující – akční pasáže střídá poklidnější ticho před bouří, aby nakonec liják udeřil velkolepou bitvou o Královo přístaviště.

Doufejme, že si autor udrží tento styl i do dalších dílů, protože laťku nastavil zatraceně vysoko! [/learn_more]

 

[learn_more caption=“Bouře mečů“]

Při čtení toho dílu jsem se musela ptát sama sebe, kolik se toho ještě musí pokazit, než některým hrdinům bude dopřáno alespoň malé vítězství? Kolik životů bude ještě zmařeno, než si všichni uvědomí, že to co dělají, nepřinese nikomu nic dobrého, ale naopak to všechny zničí? Odpověď je jednoduchá: Nikdo si to neuvědomí.

V předchozích knihách se mě v některých momentech zmocňoval pocit beznaděje. Nad příběhem se stahovala temná bouřková mračna, která bránila vizím lepší budoucnosti. Jako správný čtenář jsem i tak doufala, že se vše v dobré obrátí. Ó, jak krutě jsem se mýlila!

Autor se neštítí vůbec ničeho, stejně jako jeho postavy. Zrazuje, bodá nože do zad, podřezává, mrzačí na těle i na duchu a to vše na pozadí vrcholící války. Ohně bojů v Západozemí se pomalu stravují; sice stále hoří, ale všichni cítí, že země je vyčerpaná stejně jako její vojáci, a tak se vše snaží urychlit. Své soukromé bitvy svádí za Úzkým mořem i Daenerys Targaryen, která zas a znovu dokazuje, že lidé mají důvod se jí bát. A nesmíme ani opomenout naši chrabrou Noční hlídku, která se brání útoku Divokých. Jenže i ti jen prchají před zlem větším, než se lidstvu kdy mohlo zdát. A v tomto okamžiku jen jedna jediná osoba v celém Západozemí má tolik rozumu, aby věnovala varování před Jinými pozornost…

Třetí díl ságy „Píseň ledu a ohně“ je nabitý akcí. Činy a nikoliv slova hrdinů vévodí celé knize a odhalují tak lidský charakter více, než by to dokázaly nějaké neobratné proslovy, kterými by se nás hrdinové snažili obalamutit. Válčí se na všech frontách a mezi tím se proplétá několik postav, které si mezi sebou vytvářejí nové a zvláštní vztahy. Co donutilo Jaimeho obrátit koně a vrátit se na Harenov? Proč si Sansa nechala Ohařův plášť? To jsou jen některé otázky, které vás mohou během čtení napadnout.

Přestože tento díl osobně považuji za nejvydařenější, nejčtivější a emocionálně za jeden z nejnabitějších v celé sérii, musím říci, že jsem byla chvílemi už poněkud „unavená“ z toho, jak se hrdinům nic nedaří. Jaká je pravděpodobnost, že se všem všechno pokazí? Ani v životě není vše jen černé… Ke konci knihy jsem potřebovala nějakou dobrou zprávu a nějaké viditelné zlepšení snad více než hrdinové! Ale jestli se závěr knihy dá považovat za zlepšení…, inu, to posuďte sami. [/learn_more]


[learn_more caption=“Hostina pro vrány“]

Válka si vyžádala svou konečnou daň. Po utrpení, nesčetných bojích a tisících zmařených lidských životů, zavládl v zemi hladomor. Přes trosky vesnic a měst se prohánějí tlupy zlodějů a vrahů a snaží se ještě něco ukořistit. Není dostatek vojáků, aby se drancování udělalo přítrž. A v tomto okamžiku se začínají slétat mrchožrouti…

V knize sledujeme několik linií. Převážně půjde o Cersei, která se snaží udržet si moc za každou cenu. Spojuje se s podezřelými živly, uzavírá nevýhodná spojenectví, neboť si myslí, že má nade všemi navrch a její inteligence nemá konkurenci, a samozřejmě hojně pletichaří, aby se zbavila své sokyně – Margaery Tyrell. Hloubku jejího omylu mohou čtenáři sledovat s jistým pocitem zadostiučinění nebo lítosti, záleží na tom, jaký vztah si k téhle zlatovlasé postavě vytvořili.

Ostatním hrdinům je věnováno prostoru méně, ale je tu. Společně s Jaimem se pokusíme získat zpět svůj věhlasný šermířský um. S Brienne pátráme po Sanse, která se snaží vychovávat malého Robina Arryna. Sam se pokouší dostat do Citadely, aby se mohl stát mistrem. Arya nám ukáže, že bůh Smrti není laskavý tak, jak si myslela a jak se všeobecně tvrdí… Větší či menší epizody těchto hrdinů dávají dohromady děj „Hostiny pro vrány“. Neměli bychom zapomenout na rod Greyjoyů, který se dostává poměrně do popředí. Na své si přijdou i milovníci teplých krajů, kteří jistě uvítají návštěvu v Dorne…

Kniha se nese ve stejném duchu jako předchozí díly, jazyk vyprávění je stále stejně bohatý a příběh je pořád promyšlen do nejmenších detailů. Přesto knize chyběl jakýsi náboj. Je to možná tím, že zde začalo vystupovat více postav než v předešlých knihách a leckdy se jedná o postavy zcela nové, na něž si teprve musíme udělat názor. Velkolepé bitvy jsou tytam, zůstává jen špína a bahno zrady a úkladů. I to je možná důvodem, proč kniha nemá takový spád – mnohem více se zde politikaří a je zde méně prostoru pro akční děj, kterým tolik oplývaly předchozí díly. A i když v příběhu dojde k nesčetnému množství zvratů a bitvy vedené slovy jsou stejně důležité jako ty vedené mečem, něco mi tu chybělo…

Věřím, že v dalším dílu, který již leží na pultech knihkupectví, nám pan Martin opět ukáže, že je mistrem svého řemesla a předloží nám velkolepý příběh, plný našich oblíbených hrdinů. [/learn_more]

 !

!

Zdroj obrázků: legie.info

Komentáře

komentářů

About The Author

Již dvě dekády let jsem vášnivá čtenářka fantastiky. Setkala jsem se snad se všemi subžánry a v každém jsem si našla knihu hodnou přízně. Mezi oblíbené autory řadím C. Barkera, R. A. Heinleina, A. C. Clarka, D. Simmonse, A. McCaffrey, P. Bretta, R. Zelaznyho, F. Herberta, J. Nowak, L. Hamiltonovou... Vlastní literární tvorbě se intenzivněji věnuji zhruba od začátku roku 2010. KatyRZ@mfantasy.cz

Leave a Reply