Katniss přežila Hladové hry. Byl to zázrak, ale její naděje na to, že by život mohl být stejný jako dřív, vzaly za své. Její gesto, které dostalo z arény i Peetu, rozlítilo Kapitol. Kraje to považovaly za známku vzdoru proti nadvládě a útlaku (ačkoli to tak Katniss nemyslela; alespoň zpočátku) a začaly se bouřit. Aniž by o něčem z toho měla hlavní hrdinka povědomí, řeší spoustu svých problémů. Haymitch se propíjí do takřka nepřetržitého bezvědomí, Hurikán si na ni neudělá čas a Peeta se stále zlobí poté, co zjistil, že lásku k němu jen předstírala a stojí spíše o Hurikána. Ale je tomu tak? Tím si sama Katniss není jistá.

Aby toho nebylo málo, čeká ji s Peetou turné vítězů, kde musí přede všemi ukázat zamilovaný pár. Pokud se vám zdá, že věci nemohou být horší, tak věřte, že mohou. Sám prezident Snow přijede do Dvanáctého kraje, aby Katniss vyhrožoval zabitím všech jejích milovaných, pokud turné dopadne špatně a kraje se definitivně vzbouří. Katniss napíná všechny síly, aby se jí podařilo prezidenta nezklamat.  Zdá se ale, že Snow přišel s daleko lepším a snazším řešením – na plánu jsou letos Čtvrtohry, velkolepé a speciální hry k oslavě dalšího uplynulého čtvrtstoletí Hladových her. A v té zažloutlé obálce s tématem her se schovává rozsudek smrti: Splátci budou vybráni z řad již existujících vítězů Hladových her. Dvanáctý kraj má jen tři vítěze: Katniss, Peetu a Haymitche…

Opakující se motiv

Setkala jsem se s mnoha názory, které tvrdily, že kniha vykrádá jen samu sebe, že zde opakující se motiv arény není dostatečně originální. Nebudu lhát: Kniha je proti prvnímu dílu horší, ale zase ne o tolik – zpočátku není tolik emocionálně vypjatá a je méně akční.

Myslím, že úspěch prvního dílu zapříčinilo hlavně překvapení. Byli jsme najednou vrženi do krutého světa obehnaného ostnatým drátem, kde jsme byli svědky toho, jak se mezi sebou vraždí děti. Kritika společnosti nás nahlodala a akční sekvence v aréně odvedla zdaleka nejlepší práci, když jsme knihu byli nuceni zhltnout na jeden zátah. Ale tady, ve „Vražedné pomstě“, jsme to již očekávali, takže na nás nezapůsobil tolik onen prvotní šok.

Ano, aréna zde opět hraje velkou roli, ale bojům není věnováno tolik prostoru. Před samotnými hrami se řeší otázky daleko důležitější. Po turné vítězů, kdy Katniss zjistila, jak se věci mají, si toho musí v hlavě spoustu urovnat. Její úvahy jsou někdy poněkud scestné a některé věci řeší složitěji, než by situace vyžadovala, ale k ní to prostě tak nějak patří.

Vždycky může být ještě hůř

To je zlaté pravidlo, kterého si hrdinové užijí dosyta. Spousta změn, která na obyvatele Dvanáctého kraje dopadla, vnáší do knihy novou beznaděj. Můžeme jako čtenáři jen bezmocně sledovat, jak se hroutí i ta trocha svobodné vůle, která lidem zbývala. Katniss čelí možná nejdůležitějšímu rozhodnutí svého života…, ale než ho stihne učinit, je oznámena její účast ve Čtvrtohrách. A tady autorce tleskám. Naprosto dokonale vystihla syndrom vojáků, kteří se vrátili z války… Do té doby je chování hrdinů, poznamenaných arénou, věrohodné, ale jejich stav poté, co se dozví, že musí znovu do pekla…, dal knize nový rozměr. Hloubka psychiky postav mě příjemně překvapila, stejně jako jejich vývoj (u někoho mile, u jiných nemile) a nevadilo, že jim je sedmnáct…

Není aréna jako aréna

Když dojde konečně na arénu, musím chválit podruhé. Tato akční část je sice mnohem kratší než v prvním dílu (možná právě proto, že si je autorka vědoma toho, že by jinak vykrádala sama sebe), ale rozhodně není méně působivá. Ba naopak, zatímco prvně šlo o to zůstat naživu, teď se poměry poněkud změnily a samotnému popisu arény je věnováno více prostoru. Je mnohem lépe, a o dost rafinovaněji, promyšlena než předtím – co se týče vynalézavosti tvůrců v rozličných nebezpečích, tak i v samotném jejím principu fungování, který mě nadchl.

I když má kniha slabší momenty, je zřejmé, že autorka ví, co chce čtenářům sdělit a příběh si nikde viditelně neožívá vlastním životem. Roli zde opět mají detaily, které knize dodávají na věrohodnosti a působivosti; autorka se snaží nic neopominout.

Nevím, zda je to jen mým osobním pohledem na věc, ale já si neskutečně užívala psychologii postav. Hrdinové byli živí a jejich bolístky nebyly zbytečně rozpitvávány, prostě je měli a vy jste o nich věděli. Pocity a city se promítaly do činů a nikoliv do slov, což na příběhu oceňuji ještě víc. Někdy prostě slova nestačí.

Autorka v závěru rozjela pořádně nebezpečnou hru, která se jí i jejím hrdinům může ještě vymstít. Nezbývá než čekat, jak se s tím popere v posledním dílu.

Zdroj obrázků: legie. info

Název: Hunger Games: Vražedná pomsta

Autor: Collins, Suzanne

Nakladatel: Fragment
Překlad: Zdík Dušek
Rok vydání: 2010
Počet stran: 336
Provedení­: paperback

Komentáře

komentářů

About The Author

Pro MFantasy píši recenze na knihy a sem tam na nějaký ten seriál. Kromě toho se věnuji vlastní literární tvorbě. Jsem workshopácký harcovník, a proto tady ode mě můžete najít i pár rad ohledně psaní, kdy se pokouším vlastní zkušenosti předávat dál. Z knih preferuji spíše klasickou hrdinskou fantasy, ale nebráním se ani novějším žánrům. Mezi mé oblíbence patří R. A. Knaak, Philip Pullman, Markus Heitz, Vladimír Šlechta, Juraj Červenák a řada dalších...

Leave a Reply

Your email address will not be published.