Autor: Zuzana „Daletth“ Vašíčková

Ilustrace: Kateřina Perglová

Možná si někteří z vás pamatují na válečníka Nerghana z povídky „Ti, co nepláčou“… V této povídce se dozvíte, co se stalo před tím, než byl vypovězen ze své domoviny.

Víra tvá tě zabije

Slunce se dostalo do bodu, kdy nakouklo skrz nezasklené okno do místnosti. Jeho paprsky začaly poskakovat na Hinareině rudohnědě zbarvené srsti.

Je nádherná, pomyslel si Nerghan a jemně jí přejel prstem po boku. Její srst byla tak hebká, že měl potřebu neustále se jí dotýkat. Hinarea se probudila a věnovala mu ospalý úsměv. Chvilku hleděl do jejích očí se zlatavými tečkami, jež prozrazovaly, že je šamanka, pak se dotkl svým čumákem jejího a chvíli tak setrvali.

„Brzy se vrátím,“ slíbil šeptem a vstal z jejich společného lůžka. Protáhl se, oblékl si suknici a bez otálení vyrazil za sigurem.

Náčelník spojených klanů – sigur – ho očekával spolu se všemi sedmi vyššími důstojníky.

„Pane,“ sklonil hlavu v podřízeném gestu. Sigur byl sice jeho přítelem, ale Nerghan k němu choval úctu. Přes devět stop vysoký minotaur s černou srstí si ji rozhodně zasluhoval. Jeho Kroužky cti byly o polovinu větší než Nerghanovy a zlatě se leskly na jeho mohutných tmavých rozích.

„Nerghane,“ pokynul mu, „je dobře, že jsi tu. Dorazily k nám zprávy z hranic.“

Nerghan se sklonil nad mapou rozprostřenou na stole. „Vidím, že se barbaři přebrodili přes Plortu.“

„Nejen to, vypálili Plortský přívoz,“ doplnil Ajirghan – válečník s nejvyšší hodností ihned po Nerghanovi, který byl generálem sigurových vojsk.

„Tam žili jen starci a děti!“ Nerghanovi se vztekem rozšířily nozdry. „To jim nestačily poslední dvě porážky, které jsme jim uštědřili?“

Sigur si povzdechl. „Zjevně ne. Zdá se, že stále nemají dost. “

„Víme, kolik jich je?“ ptal se Nerghan, zatímco si na mapě přeměřoval vzdálenost a počítal, jakou dobu jim zabere pochod a kam se do té doby budou moci barbaři dostat.

Odpověděl mu Gurghan, průzkumník od hranic: „Dvě stovky.“

Generál se na okamžik zamyslel. „Dej mi stovku mužů a tři šamanky a do poloviny luny se vrátím s hlavou jejich vůdce nabodnutou na hrotu oštěpu.“

Sigur se usmál. „Máš je mít.“ Věděl, že Nerghan neslibuje nic, co nedokáže dodržet. Kdyby tomu bylo jinak, nebyl by jeho generálem.

Nerghan pokynul vyšším důstojníkům. „Zítra za úsvitu vyrážíme.“

Muži se po sobě podívali a přikývli.

***

Pochod v tak malém počtu trval kratší dobu, než Nerghan čekal. Chtěl se s barbary utkat na území, které sám vybral, proto se rozhodl počkat si na ně. Měl s sebou devět desítek válečníků s oštěpy, tyčemi a palicemi a tři šamanky. Jen vyšší důstojníci směli běžně nosit sekery. Dnes toho práva využil pouze Ajirghan – v boji se dvěma sekerami byl nejobávanějším soupeřem, jakého Nerghan znal.

„Kdy myslíš, že přijdou?“ zeptal se večer Ajirghan u ohně.

Nerghan pokrčil rameny. „Nevím, ale až se začnou brodit, uslyšíme je.“

Utábořili se nedaleko proti proudu od brodu přes menší říčku, jež byla přítokem dravé Plorty, za poměrně hustým porostem vrb. Bylo to jediné místo, odkud na ně barbaři při zajišťování břehu přímo od brodu neuvidí; jinde byly jen lány vysoké trávy. Bylo to trochu riskantní, neboť nevěděli přesně, kdy nepřítel dorazí – museli spoléhat jen na sluch. Nerghan sice rozestavěl hlídky kolem tábora, ale žádného muže nepostavil k brodu – pro dospělého minotaura tam nebylo místo, kde by se mohl skrýt.

„Nějaké změny v hlášení o počtu nepřátel?“ zeptal se Nerghan Gurghana, který si k nim přisedl.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Jsou už poměrně hluboko ve vnitrozemí, kdyby jim přišly posily, někteří z našich mužů, od těch několika předsunutých hlídek, by to jistě už hlásili.“

Barbaři byli v takovémhle počtu těžko porazitelní na svém území – v horách. Tohle ale byly Pláně. Na otevřeném prostranství nebyli zvyklí bojovat. Nebyl blázen, aby si myslel, že si nejsou této nevýhody vědomi. Určitě se jim podařilo před průzkumníky utajit pravý počet svých mužů. Minotauři se k průzkumu nehodili. S jejich rozložitostí a vahou bylo plížení a schovávání se takřka nemožné. Počítal s tím, že barbaři nebudou mít jen dvě stovky mužů, ale nejméně tři stovky; možná víc. Barbaři – rudovlasí obyvatelé hor – byli větší a statnější než lidé; se svými šesti a půl stopami byli ale stále menší než minotauří ženy. Dobře vycvičený minotaur se mohl postavit klidně třem barbarům najednou. A všichni muži z Plání byli dobře vycvičeni, nejen muži – s podporou šamanek se Nerghan neobával prohry.

Když teď šamanky viděl, vzpomněl si na Hinareu. Přišla z vesnice v podhůří Tauřích hor. Nešlo si jí nevšimnout, stejně tak, jak Nerghan věřil, si nešlo nevšimnout jeho. Skutečně bylo obtížné neslyšet o sigurovu generálovi a jeho početných vítězstvích, ať už na bitevním poli nebo v soubojích. Stala se jeho družkou dřív, než se odvažoval doufat. Když si vzpomněl na poslední noc, kterou spolu strávili, projela jeho tělem vlna vzrušení. Jako by pod bříšky svých prstů stále cítil její hebkou srst zbrocenou potem. Skoro slyšel její přerývaný dech. Představil si její pevné tělo, napjaté svaly… Doufal, že spolu zplodí syna. Ale Hini teď byla daleko a na něj čekala práce, nemůže se rozptylovat vzpomínkami, ať jsou sebepříjemnější.

 Ráno od říčky stoupal chlad a řídká mlha se valila v cárech po jejich táboře. Nerghan vstal časně a obhlédl blízké okolí. Přijdou. Cítil to. Připravil si oštěp a palici. Počkal, než vstanou jeho muži a pak jim dal rozkazy. Ty byly prosté: Čekat než se barbaři přebrodí, zajistí břeh a ve chvíli, kdy bude třetina mužů již na této straně řeky, zaútočit.

Trpělivost jeho druhu nebyla vlastní, přesto jeho muži tiše vyčkávali, dokud se k nim nedonesly šplouchavé zvuky od řeky a povely barbarů.

Ještě chvíli, říkal si Nerghan. Jako by ho jeho muži slyšeli, setrvali na svých pozicích. Ve chvíli, kdy se klapot kopyt na úzké kamenné cestě zdál být dostatečně blízko, Nerghan vydal povel k útoku. Okolím se rozlehl válečný pokřik minotaurů, kteří vyběhli nepříteli vstříc.

Nerghan hodil svůj oštěp s takovou silou, že jezdce srazil z koně a ten s sebou strhl ještě dalšího muže za sebou. Z prudké otočky udeřil zespodu okovanou palicí opěšalého barbara. Ten ráně sice nastavil štít, ale nijak mu to nepomohlo. Hlasité zapraskání svědčilo o tom, že kromě štítu mu rána rozštípla i kost. Další úder ho poslal do říše mrtvých.

Ozval se zvuk rohu. I když minotauři tlačili nepřítele zpět k brodu, další barbaři se bezhlavě hnali přes řeku. Od boků jejich zvířat odlétaly kapky vody a drobná vodní tříšť.

Nerghan dal povel vrhačům oštěpů. Ti se poměrně snadno dostali dostatečně blízko na to, aby dokázali zabránit postupu dalších barbarských jednotek. Ale za každého mrtvého muže, jehož tělo líně odnášel proud, se objevil další. Minotauři byli postupně vytlačováni dál a dál od brodu. Vrhači oštěpů záhy své pozice opustili, neboť jim nezbývalo již mnoho zbraní a jejich použití odkládali na pozdější dobu – pokud by bylo třeba krýt ústup.

Jeden z barbarů udělal tu chybu, že se proti Nerghanovi rozjel na svém zvířeti. Nerghan se rozkročil a pevně se zapřel. Když už se zdálo, že ho nepřítel svým kopím bodne do ramene, Nerghan ustoupil o krok stranou a udeřil projíždějícího koně palicí silně do plece. Kůň se s ržáním svalil na bok a zůstal ležet, hrabajíce bezmocně kopyty. Nerghan barbara uvězněného pod svým zvířetem jedinou ranou dorazil.

Rozhlédl se. Barbaři se na ně stále valili od řeky. Z teplých koňských těl stoupala v ranním chladu pára. Stejně tak se srážel dech všech přítomných. Odněkud z dálky se k němu donesly slabé zvuky bubínku. Šamanky se daly do práce. I v boji se dal slabý trans navodit, stejně jako mnoho dalších věcí. Minotaurů se často zmocňovalo bojové šílenství a to Nerghan v tuto chvíli rozhodně nepotřeboval. Chtěl jistou bojovou zuřivost, ale ne krvavou slepotu. To mohly šamanky zařídit.

Sám vydával hrdelní řev, čímž nejbližší nepřátele obstojně zastrašoval. I takové, jakými jsou horští barbaři. Do boku ho zasáhl šíp. Nerghan se ohlédl a rozeběhl se na útočníka. Ten založil další šíp, ale minul. V jeho očích se zračila nechápavost. Nerghan se sehnul a nabral vojáka na rohy. Muž neměl takřka žádné brnění, aby se mohl snáze pohybovat, takže jedna z ostrých hran prošla měkkou tkání v prohlubni nad klíční kostí. Když roh z jeho těla vyklouzl, lukostřelec se zhroutil na zem. Po rozích Nerghanovi stékala krev a pomalu pokrývala i zlaté Kroužky cti.

Generálova srst, stejně jako srst jeho mužů, se brzy leskla potem a krví. Předpokládal snadné vítězství, ale bylo tomu jinak. Barbarů vůbec neubývalo. Od řeky přijížděli stále další na svých chlupatých horských koních a pálili na ně jeden šíp za druhým. Nerghan potřeboval pro své muže odpočinek. Mezi mrtvolami, nacházelo se tam mnohem více minotaurů, než by se mu líbilo, se dostal až k jedné z šamanek.

Bojištěm se roznesl hluboký táhlý zvuk rohu. Svolával vojáky. Velel k ústupu.

Ajirghan se prodral zástupem mužů k Nerghanovi. „Ty velíš k ústupu! Chceš utéct z bitvy?“ Tón jeho hlasu byl nevěřícný. Minotauři nikdy neopouštěli bitevní pole!

„Ne, ty blázne. Pět mil proti proudu řeky se chci přeskupit. Je tam nad řekou menší skalní výběžek, kde můžeme umístit několik našich zbylých střelců a pak barbary rozdrtíme.“ Ajirghan se na něj podezřívavě díval, ale neřekl už nic.

Minotauři ustupovali, jak jim Nerghan nařídil. Na svých silných zvířecích nohách s mohutnými kopyty byli výbornými běžci s neuvěřitelnou výdrží. Někteří z mužů kryli jejich ústup za pomoci vrhacích oštěpů, a brzy tak svým nepřátelům unikli. Nikdo je zatím nepronásledoval.

V místě, o němž Nerghan mluvil, se zastavili a na okamžik si vydechli. Muži hltavě pili a nechali si ošetřit svá zranění.

„Je na čase, abyste začaly s transem,“ řekl jedné z šamanek. Ta jen přikývla. Sám se vydal na vrcholek výběžku, kam chtěl rozmístit vlastní muže. Sedl si a začal si masírovat svaly na rukou a nohou. Kdyby se ho během boje zmocnila svalová křeč, nebyl by svým mužům nic platný. Zatímco si neobratně masíroval ztuhlou šíji, přemýšlel.

Nepřítel měl s sebou příliš mnoho mužů. Nepřekvapilo ho, že byla většina na koních. Ale kde se jich jen, u Valrase, vzalo tolik?!

Z úvah ho vytrhl zvuk roku. Vstal, palici v pohotovosti. Pohlédl na cestu po proudu řeky. V trojstupech se po ní sunul nepřítel. Nerghan překvapením vytřeštil oči. Musely jich být čtyři stovky, možná více! Shlédl na svůj tábor. Hrubým odhadem spočítal, že jemu zbylo něco kolem šesti desítek mužů. To bylo na takovouhle převahu ve zdejším terénu málo. Musí se dostat ještě dál proti proudu. Je tam úzká soutěska v místech, kde si řeka prokousala cestu nízkou skálou; voda tam nesahá ani po kolena – tam nepřítele porazí. Musel své muže varovat a zavelet k dalšímu postupu!

Jak se ale podařilo barbarům zatajit dobré čtyři stovky vojáků před jejich průzkumníky? V tu chvíli ho napadla znepokojivá myšlenka. Rozběhl se dolů, zpátky k táboru. U úpatí skalnatého svahu zpomalil, aby si nezlámal nohy na volných kamenech. Kdysi tu stála nějaká budova a zbytky jejích zdí se v menších či větších kusech povalovaly kolem. Když jeden z nich míjel, něco ho prudce udeřilo do hlavy. Upadl na všechny čtyři a ucítil v tlamě krev, jak se kousl. Dostal další ránu; ta ho již srazila na nerovnou zem. Pokusil se vzepřít na rukou, ale poslední, třetí, rána ho připravila o vědomí.

***

Probudil se spoutaný na rukou i na nohou. Nechápal, co se to děje. Zajali nás! napadlo ho. Chvíli ještě předstíral, že je stále v bezvědomí a poslouchal okolní zvuky. Moc se toho kolem něj nedělo.

Otevřel oči. Ležel v trávě v nějakém provizorním táboře. Kousek od něj plápolal oheň. Kolem něj sedělo sedm postav. Po chvíli v nich rozpoznal svých sedm vyšších důstojníků.

„Ajirghane, co to má znamenat?!“ zavolal na jednoho z nich. Minotauři ztuhli.

Po pár úderech srdce, se k němu Ajirghan otočil. „To se ptáš ty mě? Spíš bych se měl ptát já, proč jsi chtěl utéct z bitvy!“ vyštěkl na něj.

„Hlupáku, nechtěl jsem utéct, ale přeskupit nás u Rohaté soutěsky!“

„Ano? A proč jsme tě tedy viděli utíkat pryč z našeho tábora?“

„Já jsem neutíkal z…“ Nerghan se zarazil a podezřívavě přimhouřil oči.

„Kdybychom tě na útěku nezajali, byl bys teď bohové-vědí kde. Pošpinil bys čest celé jednotky.“

O to tady šlo! „Předpokládám, že všichni muži jsou mrtví.“ Gurghan přikývl. „Takže shodou náhod jste vy jediní přežili… a jako jediní jste mě viděli utíkat z boje?“ zeptal se a hlas mu prostupoval sarkasmus. „To je směšné, tomu sigur nikdy neuvěří!“ Když si zběžně prohlédl zranění, jaká důstojníci utržili, bylo jasné, že v boji zdaleka nezůstali až do konce – jinak by si neodnesli povětšinou sice děsivě vyhlížející, ale přesto jen povrchová zranění.

Dragh se samolibě usmál. „Můžeš být sigurův oblíbenec, ale proti výpovědi sedmi vyšších důstojníků, kteří se shodnou na stejné verzi, to není nic platné…“

Nerghan ho klidně přerušil: „Gurghane, ty pošetilý blázne. Záměrně jsi špatně nahlásil počty nepřátel.“ Oslovený důstojník odvrátil pohled. Bylo v tom snad ještě něco víc? „Obětovali jste skoro celou stovku minotaurů jen proto, abyste ze mě udělali arogantního blázna nebo hlupáka, který neví, kolik mužů si má vzít s sebou do boje. To vám nemůže vyjít!“ Obával se toho, s jakým záměrem to mohl Ajirghan dělat. Nepochyboval, že za tím stál on. Nikdo jiný z těchhle hlupců by na to nepřišel. Doufal, že jeho podezření je mylné a Ajirghanovi nejde o to svrhnout generála, aby mohl moc armády rozdělit mezi vyšší důstojníky. Kdyby tak učinil, armáda by byla nejednotná a byla by oslabena, neboť každý ze zde přítomných mužů velel posádce vojáků svého klanu ve svých vesnicích. Ajirghan patřil pod náčelníka Kewghara. Ten se již dvakrát pokoušel nárokovat si titul sigura. Podvakrát neuspěl a Firthag si svou pozici udržel. Jen to zabránilo občanské válce.

Sigur nebude mít jinou možnost, než tě nechat popravit,“ dokončil Dragh svou řeč.

Nerghan mu oplatil stejným arogantním úšklebkem. „To se ještě uvidí.“

***

Hini byla neuvěřitelně statečná. Stála tam, s hlavou hrdě vztyčenou a nic si nedělala z toho, že si na ni někteří ukazovali a šeptali si, že její druh je zbabělec. Nerghan si uvědomoval, jak moc ji miluje. Byla přítomna, když ho přivedli spoutaného, když v soukromí vyšší důstojníci sdělili svá obvinění sigurovi. Měla na to právo a Firthag jí ho neupřel. A teď tu stála v zástupu dalších minotaurů při veřejném procesu.

Sigur se mračil. Ani jedné výpovědi nevěřil, ale Nerghan se neměl jak obhájit – neměl svědky; Ajirghan ano. Byl ve velice obtížné situaci. „Trváte na svých výpovědích?“ zeptal se a předem věděl, že to byla zbytečně vyřčená otázka. Všech sedm válečníků pokývalo souhlasně hlavou. „Jste si doufám vědomi, že kdyby se ukázalo, že vaše obvinění bylo falešné, čekala by vás poprava?“  Jeden z mužů zaváhal. To ho jen utvrdilo v domněnce, že byl Nerghan očerněn neprávem. Ale nikdo své tvrzení nestáhl. Nemohl nic dělat. Požádal důstojníky, aby znovu vypověděli, co viděli. Jediný, kdo proti Nerghanovi nakonec nepromluvil, byl Gurghan.

Bylo na něm, aby rozhodl o osudu svého bývalého generála. Nerghan během celého soudu neřekl jediné slovo. Firthag ho znal natolik, aby věděl, že si generál byl vědom svého postavení a nemělo cenu plýtvat dechem, neboť by jeho slova proti výpovědím zbylých důstojníků neměla žádnou váhu. Nerghan by z bitvy nikdy neutekl, to by v ní raději zemřel. Jak velel Kodex cti.

Firthag se na něj podíval. Viděl v jeho očích vzdor. Dobrá, příteli… Nerghan úzkostlivě dodržoval Kodex; určitě v něm tedy najdou něco, co mu pomůže. Vyšší důstojníci chtěli jeho smrt.  Ale Gurghan nakonec svou řeč nepronesl, přestože nevzal zpět své obvinění. To na celý proces vrhlo špatné světlo. Zdá se, že to vyřešíme jako za dob starých accadských hrdinů.

„Jako váš sigur jsem rozhodl o osudu provinilého muže Nerghana!“ Dav kolem utichl. „Výpovědi vyšších důstojníků z ostatních klanů jsou velice závažné. Trestem za zbabělost a útěk z bitvy je smrt.“ Viděl, jak se v Ajirghanově tváři mihlo uspokojení. Dav začal hučet. „Ale…,“ pokusil se je překřičet Firthag, „podařilo se mi nalézt v Kodexu zmínku o starším, podobném případu, kdy bylo přihlédnuto k dřívějším statečným činům obviněného. Již dříve byli hrdinové a vojensky vysoce postavení muži souzeni rozdílně a já nevidím důvod, proč bychom se nemohli zachovat stejně. Nerghan nesčetněkrát svou odvahu dokázal a dostál slovu čest, a takovým dává Kodex možnost, aby svou statečnost dokázali!“ Vyšší důstojníci ztuhli a dav začal křičet. Zdálo se, že mají z rozhodnutí radost. Zajímalo ho, kdo z důstojníků se postará o Gurghanovu smrt za to, že mu nakonec strach svázal jazyk a on nemluvil…

 Stál na tenkém ledě. Nerghanova smrt by rozlítila dav a zbylí obyvatelé Plání by proti němu mohli povstat. Generál byl velice známý. Když ho ale nechá uniknout bez trestu, mohli by to zbylí důstojníci brát jako urážku své cti a s tím by mohly přijít další problémy v podobě vypovězení poslušnosti některých klanů. To si nemohl dovolit. Na okamžik zavřel oči a připadal si strašně unavený. Jako by mu bylo víc, než na kolik ukazovalo těch několik šedin v jeho srsti.

Občanská válka byla cítit ve vzduchu. Až přijde, bude potřebovat Nerghana. A o tom, že válka přijde, nepochyboval. Tahle fraška toho byla důkazem. Když ne teď, tak za deset nebo za dvacet let.

Počkal, až se dav zase uklidní.

„Nerghane, poklekni!“

Generál ho poslechl a nešikovně, jak mu okovy na nohou dovolily, poklekl před svým sigurem.

„Byl jsi nařčen a usvědčen ze zbabělosti – pozvedlo se proti tobě sedm hlasů. Vzhledem k tvým četným zásluhám jsem v souladu s Kodexem rozhodl takto: Odebírám ti veškeré zbraně. Zbavuji tě titulu generála. Zbavuji tě cti.“ S těmito slovy mu pomalu odebral Kroužky cti a obřadně je navlékl na silný kožený řemínek. Dav nesouhlasně hučel. „Na deset let tě vypovídám z Plání pod trestem smrti; zítra za úsvitu odejdeš.“ Co je jedno desetiletí pro minotaura? Zdálo se, že dav se na něj vrhne. „Pak se můžeš očistit. Každého, kdo tě dnes nařkl ze zbabělosti a poté proti tobě mluvil v této věci, můžeš vyzvat na Souboj cti, pokud budou živi. Když je porazíš a doneseš zpět jejich rohy jako důkaz, čest ti bude navrácena a ty budeš opět přijat mezi náš lid!“

V Nerghanových očích viděl zadostiučinění. Důstojníci na něj nevěřícně hleděli. Lid jásal.

„Jak praví Kodex, k tomuto souboji bude použito dvouhlavých seker. To je jediná zbraň, kterou u sebe, Nerghane, nyní můžeš mít. Pokud budeš přistižen s jinou zbraní, bude se to brát jako porušení důvěry, kterou jsem ti dal, a porušení Kodexu. Tímto ukončuji dnešní soud!“

Večer si sigur nechal Nerghana předvést do svého domu. Nerghan se posadil a nechal si nalít silnou pálenku. Minotaur, kterému byl uložen trest, se již považoval za potrestaného. Všichni se řídili Kodexem cti, a bylo pro ně nemyslitelné, aby se potrestaný dopustil dalšího zločinu. Díky tomu se mohli volně pohybovat. Samozřejmě s výjimkou odsouzenců na smrt.

„Chtěl bych ti poděkovat za to, co jsi pro mě dnes udělal. Podle Kodexu mohl být trest i horší…“

„Měl jsem mnoho důvodů, proč jsem to udělal a naše přátelství bylo jen jedním z nich.“ Nerghan kývl hlavou na znamení, že chápe. Firthag pokračoval: „Vím, že pocházíš z rodu lovců. Dědí se u vás v mužské linii nějaká sekera k Souboji cti?“

Nerghan si odfrkl. „Samozřejmě, že ne. Celý můj rod žil na okraji malé vesnice v podhůří Tauřích hor. Neměli jsme jak se dostat do sporu o čest.“

Sigur se zamyslel. „Pokud bys potřeboval, mohl bych…“

Nerghan ho gestem ruky zarazil. „Nechám si ji udělat od trpaslíků, ti dokážou s kovem cokoliv a já už vím, co by to mělo být…“

„Trpaslíci?“ vyprskl Firthag smíchy. „Ty už nikdo neviděl více jak tisíc let! Už dávno nežijí!“ Nerghan mu oplácel chladným pohledem. „Ty to myslíš vážně? Kdybych tě tak dobře neznal, Nerghane, řekl bych, že jsi vůl.“

„Věřím, že někde pod Andělskými nebo Tauřími horami ještě jsou. A deset let je dlouhá doba k tomu najít je.“

Sigur se ušklíbl: „Ty věříš… Ta tvá víra tě jednou zabije!“ On sám věděl, že jde jen o to, aby Nerghan dokázal, že jeho zbraň bude lepší než zbraně jeho soupeřů, které jsou velice staré a věhlasné. Šlo jen o mužskou hrdost a ješitnost.

„Chtěl bych si s tebou promluvit o Ajirghanovi a Kewgharovi…“

 „Na to budeme mít ještě dost času. Posílat zprávy jsem ti přeci nezakázal,“ usmál se Firthag šibalsky. „Dnešní večer bys měl strávit s Hinareou a ne se mnou.“

„Ještě jednou ti děkuji, příteli.“ Podali si ruce a Nerghan poté zamířil ke své družce. Ano, dnešní noc by měl strávit s ní.

Hinarea vyprovázela svého druha až ven za město. Bylo těsně před úsvitem. Kdyby ho tu ráno někdo zahlédl, mohli by ho na místě zabít. Chtěla jít s ním, ale Nerghan jí to nedovolil. Ztratila by tím čest a neměla by ji jak získat zpátky. Řekl jí, aby se vrátila do své šamanské osady. Nepustím ho, nepustím…, říkala si v duchu, když ho objímala. Dlouho stáli pod stromy a tiskli se k sobě, s čumáky dotýkajícími se jeden druhého.

„Může mi trvat dlouho, než je najdu, možná se nevrátím už za deset let,“ šeptl a srdce se mu při tom pomyšlení svíralo.

„Já vím,“ hlesla. Po tváři jí stekla slza. Nerghan ji setřel.

„Vyřídím si to a vrátím se k tobě.“

Usmála se na něj. „K nám…“

Nerghan ji k sobě přitiskl tak prudce, až to zabolelo, ale jí to nevadilo. Políbil ji na čelo. „Zabiju je a vrátím se k vám, to ti slibuji!“

Ještě na několik úderů srdce tak setrvali a pak se Nerghan otočil a odebral se k odchodu. Neotáčel se, neloučil se planými slovy. Dal jí svůj slib a ten stačí. Kdyby se otočil, už nikdy by neodešel a to by ho stálo život. Oči mu zvlhly. V duchu se okřikl a rázným krokem vyrazil mezi stromy.

Hini se dívala, jak se Nerghan vzdaluje. Vrátí se. Nikdy přece neslíbí nic, co nedokáže dodržet

Komentáře

komentářů

About The Author

Pro MFantasy píši recenze na knihy a sem tam na nějaký ten seriál. Kromě toho se věnuji vlastní literární tvorbě. Jsem workshopácký harcovník, a proto tady ode mě můžete najít i pár rad ohledně psaní, kdy se pokouším vlastní zkušenosti předávat dál. Z knih preferuji spíše klasickou hrdinskou fantasy, ale nebráním se ani novějším žánrům. Mezi mé oblíbence patří R. A. Knaak, Philip Pullman, Markus Heitz, Vladimír Šlechta, Juraj Červenák a řada dalších...

One Response

Leave a Reply