Anotece:
Bingtown je známým střediskem exotického obchodu a domovem obchodnické šlechty známé svými živými loděmi – vzácnými plavidly zhotovenými z čarodějného dřeva, které magickou cestou dozrává k vnímajícímu vědomí. Osud jedné z nejbohatších bingtownských rodin leží na nově probuzené živé lodi Vivacii. Pro Altheu Vestritovou je loď jejím právoplatným dědictvím, které jí rodina nespravedlivě odepřela – a ona se rozhodne riskovat všechno, aby ho získala zpátky. Pro Altheina mladého synovce Wintrowa, kterého vytrhli ze studia na kněze a přinutili sloužit na palubě lodi, znamená Vivacia rozsudek na doživotí. Avšak osud Vestritovy rodiny – i její lodě – se nakonec může ocitnout v rukou úplně cizího člověka. Krutý pirát Kennit hledá způsob, jak se chopit moci nad všemi obyvateli Pirátských ostrovů… přičemž první krok jeho plánu vyžaduje, aby se zmocnil živé lodě a podrobil ji své vůli…

Kennit pohlédl na slunce a pak na ustupující vlny. Cesta zpátky na druhou stranu ostrova jim zabere asi hodinu. Už se tu nemohli déle zdržovat, jinak by riskovali, že odliv zanechá loď na skalách. Kennitovy myšlenky na moment zahalil vzácný mrak nerozhodnosti. Na Pláž pokladů nepřišel jen kvůli pokladu. Chtěl také znát věštbu Jiného, přesvědčený, že Jiný se rozhodne s ním promluvit. A potřeboval věštbu potvrdit, proto si přivedl jako svědka Gankise. Ten jako jeden z mála mužů na palubě jeho lodi nepřikrášloval historky. Kennit věděl, že Gankisově výpovědi budou věřit nejen členové jeho vlastní posádky, ale i každý pirát v Divvytownu. A navíc kdyby předpověď, jíž měl být Gankis svědkem, nevyhovovala Kennitovým záměrům, pak nebude problém toho muže zabít.

Opět se zamyslel nad tím, kolik mu ještě zbývá času. Prozíravý muž by teď zanechal pátrání, konfrontoval by Jiného a pak by pospíchal zpátky k lodi. Prozíraví muži se nikdy nespoléhali na štěstí. Jenže Kennit si už dávno řekl, že člověk na štěstí spoléhat musí, aby mohlo dále růst. Byla to jeho osobní víra, kterou kdysi objevil sám pro sebe, a neviděl důvod, aby se o ni s někým dělil. Všech svých větších vítězství dosáhl vždy tak, že riskoval a spoléhal na štěstí. Možná že v den, kdy se stane prozíravým a opatrným, se jeho štěstí urazí a opustí jej. Kennit se pro sebe ušklíbl: takhle on riskovat nikdy nebude. Nikdy nebude spoléhat na štěstí v tom, že ho štěstí neopustí.

Tahle logická klička se mu líbila. Dál nenuceně pátral podél čáry přílivu. Když se blížil ke špičatým skalám na konci srpkovité pláže, měl všechny smysly napjaté, jak si uvědomoval přítomnost Jiného. Vydával svůdně sladkou vůni, jež se prudce změnila v zatuchlou hnilobu, když se změnil vítr a přinesl jí víc. Byl to tak silný odér, že ho Kennit ucítil až na patře a málem se začal dávit. Ale nebyl to jen zápach zvířete, Kennit vnímal jeho přítomnost i na kůži. Nastražil uši a pocítil jeho dech jako tlak na očních bulvách a na kůži hrdla. Nemyslel si, že se potí, ale zničehonic měl tvář tak zmaštěnou potem, jako by na něj vítr přenesl nějakou látku z kůže Jiného. Kennit bojoval s odporem, jenž hraničil s nevolností. Ale nechtěl na sobě tu slabost nechat znát.

Místo toho se úplně napřímil a nenápadně si uhladil vestu. Vítr mu čechral peří na klobouku i lesklé černé lokny jeho vlasů. Měl celkově krásnou postavu a čerpal značnou sílu z vědomí, že na muže i ženy dělá dojem. Byl vysoký a úměrně tomu svalnatý. Kabát měl střižený tak, aby dával vyniknout šíři jeho ramen, mužné hrudi a plochému břichu. Jeho tvář se mu líbila rovněž. Cítil, že je velmi pohledný muž. Měl vysoké čelo, masivní čelist a rovný nos nad jemně vykreslenými rty. Vousy měl podle módy zastřižené do špičky a konce kníru pečlivě navoskované. To jediné, s čím na sobě nebyl spokojený, byly oči: zdědil je po matce, bledé, vodnaté a modré. Kdykoli spatřil jejich pohled v zrcadle, vyhlížela na něj ona, sklíčená a uslzená kvůli jeho neřestnému životu. Připadaly mu jako bezduché oči idiota, tak nemístné v jeho snědé tváři. U jiného člověka by lidé říkali, že má přívětivé modré oči, zvídavé oči. Kennit se usilovně snažil o ledový modrý pohled, ačkoli věděl, že i na to jsou jeho oči příliš světlé. Nyní ještě mírně zkřivil rty, aby jeho výraz působil co nejdrsněji, a nechal své oči spočinout na čekajícím Jiném.

Zdálo se, že ho příliš neohromil. Opětoval mu pohled z výšky, která se téměř vyrovnala jeho vlastní. Bylo nezvykle uklidňující vidět, že legendy je líčily nadmíru přesně. Všechno bylo takové, jak Kennit čekal: blány mezi prsty na nohou a rukou, očividná pružnost končetin, ploché rybí oči v chrupavčitých jamkách, dokonce i poddajná šupinatá kůže, která tvora pokrývala. Jeho nápadná holá hlava vypadala zdeformovaná, nebyla lidská ani rybí. Pod ušními lalůčky měl pant čelisti, jež utvářela pusu tak velkou, že by pozřela celou lidskou hlavu. Tenké rty nemohly ukrýt řady malých ostrých zoubků. Ramena byla jakoby nachýlená dopředu, nicméně držení těla spíš než o nějaké ochablosti vypovídalo o brutální síle. Jeho oděv trochu připomínal plášť, azurově modrý a tak jemně utkaný, že jeho textura nebyla vidět o nic víc než na korunním plátku květiny. Halil Jiného způsobem, jenž poukazoval na tekutost vody. Ano, všechno bylo takové, jak o tom Kennit čítal. S něčím však nepočítal. Zmocnila se ho mohutná přitažlivá síla. Nějaký trik větru předtím ošálil jeho nos. Tvor voněl jako letní zahrada a jeho dech připomínal jemný buket vzácného vína. V nečitelných očích sídlila veškerá moudrost světa. Kennit náhle zatoužil ukázat se před ním, aby tvor viděl, že si on, Kennit, zaslouží jeho úctu. Chtěl ho ohromit dobrotou a chytrostí. Dychtil po tom, aby o něm smýšlel dobře.

Za sebou uslyšel nepatrné zavrzání Gankisových kroků na písku. Pozornost Jiného na moment zakolísala. Ploché oči sklouzly ze zadumaného Kennita a v tu chvíli se kouzlo přerušilo. Kennit se téměř lekl. Pak si zkřížil ruce na hrudi, aby se mu tvář z čarodějného dřeva vtiskla bezpečně do kůže. Ať už byl živý, nebo ne, zdálo se, že amulet účinkuje, poněvadž držel uhrančivé kouzlo tvora v odstupu. Kennit nyní znal úmysly Jiného a mohl se proti takové manipulaci obrnit pevnou vůlí. I když tvor šlehl očima zpátky a zaklesl se do jeho pohledu, Kennit jej dokázal vidět takového, jaký byl: studená a šupinatá příšera z hlubin. Tvor zřejmě vycítil, že nad ním ztratil moc. Naplnil vzduchem váčky za čelistí a začal na něj říhat slova, v nichž Kennit postřehl nádech jízlivosti.

„Vítej, poutníku. Vidím, že moře tě dobře odměnilo za tvé hledání. Přineseš oběť dobré vůle a vyslechneš si věštbu hovořící o významu tvých nálezů?“

Jeho slova zněla sípavě a zajíkavě, hlas vrzal jako nenaolejované panty. Kennit vskrytu duše obdivoval snahu, kterou musel vyvinout, aby se naučil lidská slova, ale jeho drsnější stránka to odmítala jako projev podlézavosti. Měl před sebou tvora, který se v každém ohledu lišil od jeho lidskosti. Stál před tím, na jeho vlastním území, a ono mu to podlézalo, mluvilo jeho jazykem, žadonilo o almužny výměnou za svá proroctví. Jenže pokud v něm tvor spatřoval nadřazenou bytost, k čemu ta jízlivost v jeho hlase?

Kennit otázku zapudil z mysli. Strčil ruku do měšce a vytáhl dva zlaťáky, obvyklou obětinu za pronesenou věštbu. Prve se před Gankisem přetvařoval. Pravda byla, že si přesně zjistil, co může očekávat. Štěstí nesmí člověk podcenit, pak mu přinese nejvíc. Proto zachoval klid, když k němu Jiný natáhl svůj tuhý, našedlý jazyk, aby mince přijal, a ani se neštítil, když je tam pokládal. Tvor bleskurychle vtáhl jazyk zpátky do tlamy. Jestli zlato spolkl, nebo ne, to Kennit nepoznal. Potom se Jiný jaksi toporně poklonil a uhladil před sebou písek, aby na něj kapitán položil věci, které posbíral na pláži.

Kennit si při vykládání nálezů dával na čas. Nejprve před tvora položil skleněnou kouli s akrobaty uvnitř. Vedle dal růži a potom kolem ní pečlivě uspořádal dvanáct nehtů. Na konec oblouku umístil truhličku s malinkými pohárky. Hrstku křišťálových položil do prohlubně. Ty našel až na posledním úseku pláže. Vedle nich dal svůj poslední objev, měděné pero, které snad nevážilo o nic víc než pero skutečné. Kývl na znamení, že skončil, a mírně ukročil dozadu. Gankis se na kapitána omluvně podíval a nesměle položil na jednu stranu oblouku pomalovanou dřevěnou hračku. Pak ustoupil také. Jiný si chvíli prohlížel vějíř pokladů před sebou. Posléze zvedl podivně ploché oči a střetl se s Kennitovým modrým pohledem. Konečně promluvil: „To je všechno, co jsi našel?“ O jeho důrazu nebylo pochyb.

Kennit nepatrně pohnul rameny a hlavou. Mohlo to znamenat ano i ne, nebo taky vůbec nic. Nepromluvil. Gankis nervózně přešlápl. Jiný hlučně naplnil své vzdušné vaky.

„To, co zde oceán vyplaví, není určeno k tomu, aby si to lidé ponechali. Voda to sem přináší, protože chce, aby to spočinulo tady. Nestav se proti vůli vody, neboť to žádný rozumný tvor nedělá. Žádný člověk si nesmí ponechat, co nalezne na Pláži pokladů.“

„Takže to náleží Jiným?“ zeptal se klidně Kennit.

Sice byli každý z jiného druhu, ale Kennit bleskurychle pochopil, že Jiného vyvedl z míry. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval, potom vážně odpověděl: „To, co oceán vyplaví na Pláž pokladů, patří navždy oceánu. My jsme zde pouzí opatrovníci.“

Kennit roztáhl rty v úsměvu. „No vida, takže si můžeš ušetřit starosti. Já jsem kapitán Kennit a nejsem jediný, kdo ti řekne, že celý oceán je můj a můžu se po něm toulat, kam se mi zachce. Tedy všechno, co patří oceánu, je i moje. Dostal jsi své zlato, teď mi řekni proroctví a už se nestarej o to, co ti nepatří.“

Gankis za jeho zády slyšitelně vyjekl, ale Jiný nejevil náznaky toho, že by na Kennitova slova jakkoli zareagoval. Místo toho sklopil vážně hlavu a naklonil k němu bezkrvé tělo, skoro jako by byl nucen uznat Kennita za svého pána. Pak hlavu zase zvedl a jeho rybí oči našly Kennitovu duši stejně neomylně, jako kdyby ji ukázal prstem na mapě. Když promluvil, jeho hlas získal hlubší tón, jako by slova vydechoval odněkud z hloubi svého nitra.

„Tohle sdělení je tak jasné, že by ho přečetl i člověk z tvého potěru. Bereš si to, co není tvoje, kapitáne Kennite, a prohlašuješ to za vlastní. Ať ti toho padne do rukou sebevíc, nikdy nejsi spokojený. Tví stoupenci musí vzít zavděk tím, co odhodíš jako bezcenné tretky nebo hračky, a ty sám si zatím uzmeš, co pokládáš za nejcennější, a necháš si to pro sebe.“ Tvorovy oči sklouzly na moment ke Gankisovi a střetly se s jeho vytřeštěným pohledem. „V jeho propočtech jste nejen klamáni, ale také ochuzováni.“

Kennitovi bylo úplně jedno, jakým směrem se věštba ubírá. „Svým zlatem jsem si koupil právo položit ti jednu otázku, nebo ne?“ otázal se směle.

Jiný svěsil čelist a otevřel hubu dokořán – ne v údivu, ale spíše na znamení hrozby. Řady zubů vypadaly vskutku působivě. Pak ji zase zacvakl. Tenké rty se sotva pohnuly, když říhnul v odpověď: „Annno.“

„Budu mít úspěch v tom, oč usiluji?“

Vzdušné vaky Jiného se v zamyšlení zavlnily. „Nechceš svou otázku upřesnit?“

„Vyžadují snad znamení, abych byl přesnější?“ zeptal se shovívavě Kennit.

Jiný znovu pohlédl na vyskládané věci: růži, šálky, nehty, akrobaty v kouli, pero, křišťálové kuličky. „V touze svého srdce uspěješ,“ pravil stroze. Po Kennitově tváři se začal rozlévat úsměv, ale při pokračování věštby zase zmizel. Tvorův hlas nabral zlověstnější tón: „Toho, za čím se ženeš nejvíc, dosáhneš. Onen úkol, onen čin, onen skutek, co tě pronásleduje ve snech, ve tvých rukou rozkvete.“

„Stačí,“ zavrčel Kennit. Najednou měl naspěch. Upustil od všech svých úmyslů požádat o slyšení u jejich bohyně. Přesně sem chtěl věštbu dotlačit. Shýbl se, aby si z písku posbíral své nálezy, ale tvor náhle roztáhl dlouhoprsté ruce s blánami a ochranitelsky je rozprostřel nad poklady. Na konci každého prstu se utvořila kapička zeleného jedu.

„Poklady samozřejmě zůstanou na Pláži pokladů. Postarám se o jejich umístění.“

„No tak ti děkuju,“ pravil Kennit melodickým hlasem, v němž zaznívala upřímnost. Pomalu se narovnal, a jakmile tvor polevil v ostražitosti, prudce vykročil a dupnul na kouli s akrobaty. Rozprskla se, jako když zacinkají zvonečky ve větru. Gankis vykřikl, jako kdyby Kennit zabil své prvorozené dítě, a i Jiný sebou cukl při pohledu na tu ničemnost. „Škoda,“ poznamenal Kennit a odvrátil se. „Ale když to nemůžu mít já, proč by to měl mít někdo jiný?“

  • FANTOM Print
  • Žánr: fantasy
  • Série: Živé lodě 1
  • Počet stran: 560
  • Provedení: váz. s přebalem
  • Rozměry: 145×205
  • Překladatel: Jan Kozák
  • Autor obálky: Jan Patrik Krásný
  • EAN 9788073981730
  • Cena: 349 Kč

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply