Anotace:
Čas se krátí. V Nalenyru bojují jak ti, kteří chtějí tuto zemi zachránit, tak jejich protivníci, kteří by ji rádi zotročili. Brzy bude knížectví zpustošeno válkou a zamořeno hrozivými magickými silami, jež vyvolal prastarý nepřítel. Země nasákne krví bojovníků i bohů. Chvíle posledního střetu přichází a vnukové knížecího tvůrce map stojí přímo v centru vrcholící bitvy.
Keles Anturasi se žene světem, prchá před najatými vrahy a snaží se ovládnout síly, kterým stěží rozumí. Jeho bratra Jorima čeká souboj se starodávným bohem, jenž kdysi stvořil celý pantheon a teď jej hodlá zničit. A jejich sestra Nirati se spolu s mrtvým hrdinou vydává na tažení proti samotnému peklu.
Když už je poslední bitva na spadnutí, přicházejí na pomoc probuzení obránci říše z dávných věků. Ale může tato nepočetná skupina válečníků a čarodějů obstát proti zlu, které se snaží uvrhnout celý svět do nekonečné temnoty nočních můr a zapomnění?

„Grija mi řekl, že má smrtelná sestra Nirati působí problém. Je mrtvá, ale nějak není úplně mrtvá. Unikla z Grijovy říše. Umím si něco takového představit, ale přijde mi zvláštní, že je sice mimo jeho dosah, ale ne mimo můj. Jak je to možné? Jsme bohové. Copak je něco mimo náš dosah?“
Tygří bůh pustil Griju a začal přecházet. „V konečném důsledku ne, ale přímo? To rozhodně. Začíná to stromem stvoření. Tato realita, kterou všichni sdílíme, je kmenem stromu, ale ten má mnoho větví. My všichni jsme jeho součástí. Zrodili jsme se z něj, stvořeni tím, kdo stvořil vše.“
Jorim přikývl. „Nessagafelem?“
„Ano, naším otcem.“ Chado mávl rukou směrem ke světu dole. „Jsme nedílnou součástí jeho stvoření. I my jsme stvořili různé věci. Někteří z nás tvoří věci hmotné a jiní zase éteričtější povahy.“
Tsiwen se zasmála. „Nechmuř čelo, bratře. Nessagafel stvořil Viruky a my je nemůžeme přímo ovlivňovat. Chránil je, ale zaplatil za to jistou cenu, a to ho učinilo zranitelným. Chado zase stvořil nemoci – a my jsme schopni omezit některé z nich, ale jiné ne.“
Jorim si přejel rukou po čelisti. „Co jsem stvořil já? Nessagafel se inkarnoval jako Viruk. Stvořil jsem já lidi a potom se sám stal člověkem?“
Chado se zasmál. „Ne, bratře. Lidé byli výtvorem, na kterém jsme my, Devatero, spolupracovali. Ty jsi stvořil jiné věci, například Fennychy, ale svůj největší výtvor sis schoval pro dobro lidstva.“
Grija se poškrábal na paži. „A právě to způsobilo problém.“
Tsiwen vzala Jorimovu levou ruku mezi své. „Jsi z nás nejmladší. Jako takový ses nejvíce snažil potěšit našeho otce. Zatímco my jsme tvořili lidstvo, ty jsi sledoval jeho a jeho Viruky. Viděl jsi, jak jim dal magii, a rozhodl ses, že tvým darem lidem bude jiný typ magie. Ale to je nanejvýš nebezpečný dar, a proti tvé touze se zvedl odpor.“
„Proč?“
„Protože to všechno ničí.“ Grija ukázal zahnutým prstem směrem k rovině smrtelníků. „Viděli jsme to u Viruků. Magie jim dává schopnost, která by měla patřit pouze nám: schopnost měnit realitu. Víš, co dokáže na světě napáchat nezkrocené uvolnění magie. Lidé jsou příliš omezení na to, aby pochopili, jak takovou sílu ovládat. Ani ta omezení, která jsi na magii uvalil, nestačí k tomu, aby se zabránilo katastrofě.“
Jorimem projel strach. Grijovo vysvětlení bylo sice stručné, ale dokonale to dilema vystihovalo. Magie dávala lidem schopnost tvořit. Pokud mohli tvořit, mohli zřejmě zabránit všem ostatním, včetně bohů, aby přímo ovlivňovali jejich výtvory.
Mohli by se sami stát bohy.
Chado přikývl. „Vidíš to, Jorime. Vždycky jsme hledali způsoby, jak tu ochranu podkopat. Nessagafel stvořil Viruky. Ti zotročili naše výtvory – lidi. Ty jsi stvořil Fennychy jako zhoubu Viruků a upřel jsi Nessagafelovi právo ovlivňovat je. Já jsem stvořil různé nemoci, které mohly postihnout všechny tři rasy. Tak mohla existovat rovnováha.“
„Ale jestli tu byla rovnováha, jak to, že začalo být nezbytné zničit Nessagafela?“
„Jedna událost vedla ke druhé – objevily se nepředvídané a nepředvídatelné věci.“ Chado se zastavil na okraji balkonu a ztěžka se opřel o balustrádu. „Když Nessagafel stvořil Viruky, byl ještě na nás, své děti, hrdý. Učinil nás jejich bohy a oni nás uctívali. Virukové vzkvétali, ale nás přesto trápilo, že drží lidi v otroctví. Napětí vzrůstalo a Nessagafel si uvědomil dvě věci. Za prvé, že Virukové jsou dokonalejšími výtvory než jeho vlastní děti. Za druhé – a to bylo daleko důležitější – uvědomil si, že když nás stvořil, dal nám dost moci na to, abychom proti němu mohli povstat. Rozhodl se osekat ze stvoření všechny větve s výjimkou Viruků. Všechno by přetvořil a nás by zlikvidoval.“
Jorim se mocně zamračil. „Jak to víte?“
Bůh Stínů se zasmál. „Díky tobě.“
„Mně?“
Tsiwen ho poplácala po ruce. „Ty jsi našeho otce miloval a chtěl sis získat jeho pozornost. Přitom jsi však zůstal věrný nám všem, a proto ses mu postavil, když se objevilo pravé nebezpečí.“
Jorim se zasmál. „To zní jako můj dědeček Qiro.“
„V mnoha ohledech jsou propojeni.“ Bohyně Moudrosti se pousmála. „Vzpomeň si na jméno ,Talrisaal´.“
Jorim okamžitě rozpoznal, že se jedná o jméno viruckého původu, ale tam jeho chápání končilo. Soustředěním ale odemkl hlubší vzpomínky. Před jeho očima se začala odehrávat scéna hluboko v džunglích Ummummoraru. Jorim se snesl dolů a jeho zrak pronikl hustým závojem listí. Jako lidé viděli barvy a slyšeli zvuky, tak v něm rezonovaly cizí emoce.
Pod ním skupina Viruků běžela po klikaté stezce v džungli. Všichni až na jednoho to byli plně vzrostlí válečníci a všichni utíkali. Jeden prorazil podrostem před mladíkem a půl tuctu dalších se neustále ohlíželo po svých pronásledovatelích. Válečníci mumlali modlitby ke Kojaiovi, bohu Války, v naději, že by mohl být milosrdnější než mocný a strašlivý Nessagafel.
Ale ten mladík, Talrisaal, se modlil k Wentokimu. Chtěl odvahu, aby se nezneuctil ve společnosti válečníků. Zneuctění se bál více než smrti a horečnatost jeho modlitby přilákala Wentokiho pozornost.
Deštný prales vřel jejich pronásledovateli. Fennychové se pohybovali v obrovské tlupě, nízko u země; jejich zuby se blýskaly a drápy drásaly vegetaci. Když Wentoki tvořil Fennychy, učinil je milými – byli to takoví klaunští kříženci malých lidoopů s medvědy. Ale vložil do nich něco magie, což jim umožňovalo měnit podobu, aby se adaptovali na nové situace. Jejich kožich mohl v zimě zesvětlet, nebo se jejich oči zvětšily, když lovili v jeskyních, aby měli ostřejší zrak.
V přítomnosti Viruků ovšem ztratili veškeré známky humoru a stali se houževnatými predátory. Virucká magie je nedokázala zastavit, alespoň ne přímo. Válečníci je mohli zabít, ale ne snadno; drápy Fennychů dokázaly párat jejich maso, jako by to byl kouř.
Padl jeden válečník a potom další, jak se na ně vrhaly chumly Fennychů a drásaly je na kusy. I kdyby měli válečníci čas vykřiknout, chlupatý koberec svalnatých těl by jejich výkřik zdusil. Krev prýštila a Fennychové se jí pomazávali, než vyrazili zabíjet další Viruky.
Fennychové postupovali v půlměsíci. Jejich křídla se táhla až za vedoucí Viruky a pomalu se svírala. Virukové vrazili na mýtinu. Průzkumník pokračoval skrz, došel k okraji stromů a potom se zapotácel zpátky s půl tuctem Fennychů, který z něj rval maso. Dva, kteří tvořili zadní stráž, se na mýtinu nikdy ani nedostali, a tak zbyli jenom poslední dva válečníci, kteří chránili mladíka. Dívali se na zářící oči, které mrkaly ze stínů.
I když se válečníci snažili mladíka zadržet, ten vystoupil kupředu a promluvil jasným hlasem, v němž nebyl znát žádný strach. Nakreslil prstem kruh a kolem jejich trojice vyšlehla ohnivá stěna. Plameny vystoupaly do výše Talrisaalových očí. Válečníci dřepli, čekali a dívali se.
Fennychové odtáhli průzkumníkovo tělo do lesa.
Mladík tam stál; nekrčil se, ale pomalu se otáčel, aby viděl na Fenny. Stále v něm číhal strach, ale on se mu odmítl poddat. Chtěl vyzařovat odvahu a každým svým dechem chválil Wentokiho jméno. Chtěl, aby Fennychové věděli, že nebude utíkat ani křičet. Mohli ho zabít, nikdy ho však nemohli zlomit. Zdálo se, že i oni uznávali tuto pravdu.
Wentoki se zjevil na mýtině v podobě člověka. Virukové se na něj zadívali. Talrisaal nedokázal skrýt své ohromení nad tím, že si virucký bůh vybral podobu otroka. Mladík poklesl na jedno koleno a dotkl se čelem země.
„Mé srdce plesá, ó Wentoki, že ses přišel podívat, jak využívám tvůj dar.“ Nevinnost mládí naplnila jeho slova upřímností. „Tvůj dar nebude zneuctěn.“
Wentoki se rozhodl ignorovat válečníky, kteří stále prosili o zásah jeho psího bratra. „Modlil ses o odvahu dobře zemřít, Talrisaale. Nepotřebuješ ji.“
Dračí bůh pokynul a plameny zmizely. Padla temnota, prosycená vrčením a výkřiky.
Potom se plamenný kruh vrátil. Byl menší a mladík klečel v jeho středu. Byl postříkaný krví svých společníků, ale to byla jediná stopa, která po nich zůstala. Obnovené světlo ohně naplnilo mýtinu a Fennychové se stáhli na okraj stínů.
„Zkoušíš mě, abys zjistil, zda se ukážu nebýt hoden tvého daru?“
„Jsi dny a týdny od domova. Jsi sám. Máš dost moudrosti na to, abys přežil?“
Mladík na okamžik otevřel ústa. „Nemám ani tolik moudrosti, abych věděl, jak ti mám odpovědět.“
„Pak se budeš modlit k mé sestře Tsiwen.“ Wentoki rozpřáhl ruce a kruh Fennychů se rozdělil. „Ty nepotřebuješ odvahu, ale kdybys ji potřeboval, neváhal bych ti ji poskytnout. Teď běž. O tomto setkání nikomu neříkej, nevěřili by ti.“
Mladý Viruk se zvedl na nohy, a aniž by se otočil, vydal se na dlouhý pochod domů.
Wentoki beze slov poručil Fennychům, aby ho doprovodili. Talrisaal cestoval na sever ve společnosti lesních duchů, kteří ho vedli k sladké vodě, odháněli od něj dravce a hlídali ho, když spal. To všechno Wentoki zpovzdálí sledoval.
Jorim zamrkal. „Talrisaal se stal velkým mágem mezi Viruky.“
Chado přikývl. „Když chtěl náš otec přetvořit svět, vybral devět Viruků, kteří nás měli nahradit. Všechno to byli mágové, zběhlí v křivení reality. Těm Nessagafel odhalil svůj plán nahradit bohy a Talrisaal ten plán odhalil tobě. Díky odvaze, kterou jsi mu propůjčil, se vzbouřil. Zatímco byla pozornost našeho otce zaneprázdněna bojem za zachování jednoty Viruků, my jsme mohli udeřit a zabít ho.“
„Nezničili jste ho ale úplně.“ Jorim se podíval na Griju. „Byl uvězněný ve tvé říši, na místě, které jsi stvořil ty, a odkud tedy nemohl uniknout.“
„Ne, dokud to neudělala tvá sestra.“
„Jak to udělala?“
Tsiwen pokynula a svět pod nimi se otočil. V obrovském Východním moři se tyčil nový kontinent. „Je tam, na místě zvaném Kunjiqui, v zemi Anturasixan.“
Jorim se zadíval dolů. „Kontinent pojmenovaný po mé rodině. Jak to?“ Na chvíli se zamyslel a jeho hrudí projela bolest. „Můj dědeček se stal Mystikem. Stvořil tohle místo a vtáhl do něj Nirati namísto toho, aby ji ztratil.“
„Copak je to tak těžké pochopit?“ zavrčel Grija a ukázal zuby. „Ty jsi stvořil lidskou magii a tohle místo bylo stvořeno skrze ni. My se tam vměšovat nesmíme, ale pro tebe to neplatí. Běž tam, znič ji a hrozba návratu našeho otce může být navěky pryč.“

  • Autor: Michael A. Stackpole
  • Originální název: The New World
  • Překlad: Marek Čtrnáct
  • Obálka: Lubomír Kupčík
  • Formát: hardback, 140×210 mm
  • Počet stran: 456
  • Cena: 389 Kč
  • Nakladatel: Triton (www.tridistri.cz) + Epocha (www.epocha.cz)
  • Edice: Trifid + Fantastická Epocha
  • ISBN: ISBN 978-80-7387-512-1 (Triton) + ISBN 978-80-7425-111-5 (Epocha)

Komentáře

komentářů

Leave a Reply