Anotace:Zatímco bývalá královna Emerelle putuje spolu se svými druhy Falrachem a Nikodemem na Albí horu, aby se setkala s posledním představitelem národa tvůrců, zuří v Albenu boje mezi trolím knížetem Orgrimem, chránícím karavanu do Sněžné marky, a hrdinnými kentaury. Země je znovu skrápěna potem a krví tisíců válečníků. Jednou z obětí války je i odvážný kobold Baldan. Jeho otec Anderan se v návalu zoufalství rozhoduje podniknout vše, aby zjistil, kdo spolupracuje s nepřáteli trolů a nese spoluvinu na synově smrti.
V lidském světě je statečný mladý rytíř Adrien konečně připraven vyrazit do světa a stát se slavným rytířem Tjuredovy církve. Jeho životní láska Elodia mezitím riskuje život ve službách krutého krále Cabezana a spoluurčuje osudy lidských království. Setkají se ještě a dojde jejich láska naplnění? A podaří se Emerelle znovu získat trůn a Falrachovu přízeň?

Elodia se znovu zahleděla na spícího. Jeho dřímota po milování nikdy netrvala příliš dlouho. Venku před mohutnými křídlovými dveřmi stáli dva chrámoví strážní, ani ne deset kroků odtud. Při sebemenším podezřelém zvuku by okamžitě vpadli do místnosti.
Už před sedmi měsíci ukryla dýku, která ukončí knězův život. Rybářský nůž z Aegilských ostrovů. Její učitelé jí dokonce popsali, jakým způsobem by jej měla zabít a co ještě má udělat, až bude mrtev. Jeho zavraždění muselo být mimořádné. Událost, která hned tak neupadne v zapomnění. Nemělo vést pouze k přerušení spojenectví s pirátskými knížaty z Aegilských ostrovů. Cabezan si přál, aby obě nejmocnější flotily světa bojovaly proti sobě. Její král se bál, že by kněží a piráti jinak vztáhli ruku na novou provincii Marcillu. A Promachos jí v posteli vskutku vyprávěl o tom, že některá pobřežní města Fargonu mají být obsazena. Kněží už nechtěli nakupovat jemné plátno, parfémy a barviva, nýbrž zavázat města, v nichž se toto luxusní zboží vyrábělo, k placení daní.
Její učitelky na Mons Gabino jí neustále vštěpovaly, že ani deset tisíc mečů by nestačilo, aby zadrželo síly kněží a s nimi spojených pirátů. Ale jediná dýka mohla dnes v noci uskutečnit to, čeho nebyly rytířské voje Fargonu schopny.
Zašátrala po parapetu. Odstranila desku a uvolnila pod ní ze zdiva kámen. Ukryt v této dutině spočíval osud její vlasti. Elodia se zadívala dolů k přístavu. Ježil se tam les stěžňů. Připlouvaly sem lodě z celého světa. Na molech se vršilo zboží. V poledním žáru tam panoval trochu větší klid. Nebe bylo průzračně modré.
Vsunula ruce pod těžkou kamennou desku a snažila se ji nadzvednout. Ale ani se nepohnula.
„Hledáš snad nůž, který tam ležel?“
Elodia se vyděšeně otočila. Promachos se posadil. „Už před několika týdny jsem si všiml, že je kámen uvolněný. Řemeslník našel rybářský nůž z Aegilských ostrovů. Bylo to vlastenectví, nebo hloupost?“
„Nevím, o čem mluvíte, pane…“
„Samozřejmě. Byla to náhoda, že se věnuješ té kamenné římse. Jen stojíš u okna, aby sis vychutnala nádherný pohled na přístav a knihovnu, že ano?“
„Pane, není to, jak se zdá…“
„Samozřejmě že ne! Opravdu si myslíš, že jsi v posteli tak výjimečná, abych ti dal přednost před všemi ostatními? Opravdu jsi tomu věřila? Čekal jsem, až se k té římse vydáš. Bylo to napínavé. A teď jsem zvědavý, jak dlouho si dokážeš uchovat svá tajemství. Který z pirátských knížat tě poslal? Nelíbilo se ti tetování… za hodinu ti namaluju vzor na kůži žhavým železem, holka. Pak mi zazpíváš jinou písničku než v této posteli. A já jsem velmi žádostivý si ji vyslechnout.“

***

Promachos vytáhl zpod polštářů dýku, kterou schovala pod kamennou římsu. „Kdo tě poslal?“
„Vážně si myslíš, že ti to jen tak prozradím?“ Elodia se vydala přímo k němu. Usmála se. „Možná jsem ji chtěla vyhodit?“
Kněžský kníže se rozesmál. „Samozřejmě! A možná zítra ráno vyjde místo slunce měsíc. A pokud jde o ty, kteří tě poslali, sdělíš mi jejich jména. Nejenže si myslím, že to tak skončí. Vím to. Byla jsi někdy svědkem mučení, Danae? Zničí na tobě všechno, co je krásné. Zevnitř i zvenčí. Mnozí začnou mluvit už ve chvíli, kdy jim vrazí pod nehty tenký nůž. Dalším se musí kleštěmi uštípnout pár článků prstů na rukou nebo prsty na nohou. U žen často stačí výhružka, že budou znásilněny několika žalářníky. Ale jak tě odhaduji, bude se asi třeba věnovat tvým prstům na rukou nebo na nohou, či ti snad useknout nos. Nebo jedno ucho.“
Stála teď těsně u postele. Věděla, že Promachos umí zacházet se zbraněmi. Nedokáže mu nůž jen tak vyrvat. Byl silnější než ona. A ať udělá cokoliv, musí ho to zaskočit. Nesmí se dostat k tomu, aby vykřikl. Bylo to beznadějné. Veškerá námaha byla marná!
„Chceš ještě pronést nějaká dojemná poslední slova, než tě pošlu do říše výkřiků?“
„Je vskutku pravda, že jsem nebyla dobrá milenka?“
Zasmál se. „To je to, nad čím dumáš?“
„Pomohlo by, kdybych prosila o milost? Asi sotva. Můžeš mě považovat za úkladnou vražedkyni a děvku, ale ať si o mně myslíš cokoliv, mám svou hrdost. Měla jsem v posledních měsících stále pocit, že jsem ti byla dobrou prostitutkou a tvoje rozkoš nebyla předstíraná.“ Usedla vedle něj na postel a položila mu ruku na stehno.
„Snažíš se mě snad svést?“ Dotkl se hrotem dýky její tváře, těsně pod okem. Chladná ocel jí sklouzla na rty, pak na hrdlo. „Ano, připouštím, v tom, že ulehám do postele se ženou, o níž vím, že mě chce zavraždit, se skrývalo jisté napětí. Propůjčovalo to celé věci zvláštní kouzlo.“ Lehce se dotkl hrotem dýky její bradavky. „Ale žádné kouzlo netrvá věčně. Naše cesty se teď rozcházejí.“ Zvedl dýku.
Elodia se vrhla proti zbrani. Dýka se jí zabořila nad hrudí do ramene. Zbraň tak byla uvězněná a Elodia si mohla být jistá, že jí Promachos neprořízne hrdlo. V tom samém okamžiku mu zasadila loktem mohutný úder do ohryzku.
Kněz padl dozadu. Oběma rukama se držel za krk a nevydal jediný hlásek. Elodia zaťala zuby a vytrhla si dýku z ramene. Až dosud probíhalo všechno takřka nehlučně. Ale výkřik nebo jen nezvyklý zvuk by vyburcoval stráže přede dveřmi.
Skokem se ocitla vedle Promacha na posteli. Bez váhání mu vrazila dýku mezi prsty do hrdla. Do tváře jí vystříkla krev. Trhla zbraní do strany, aby se ujistila, že rána bude široká a hluboká. Pak vytáhla čepel z těla.
Stejně jako její učitelé kladli důraz na to, aby ji zocelili proti bolesti a ponížení a aby se bránila, když se ocitne v nebezpečí, také jí přesně popsali, jakým způsobem má kněžský kníže zemřít. Muž, snící o tom, že se stane vládcem moří, měl vypadat jako vykuchaná ryba.
Vrazila mu nůž těsně pod pupkem do břicha a udělala dlouhý řez. Když se ruce, které ho tolik měsíců laskaly, ponořily do rozšklebené rány, ještě žil.
Elodia si vzpomněla na svého bratra Jeana. Určitě vede dobrý život. Už tak dlouho mu nenapsala. Brzy bude zpátky v Mons Gabino. Budou tam na ni čekat jeho dopisy.
Vykonávala rozkazy. Nakonec, než vyrazila na cestu do Iskendrie, ji nechali, aby vykuchala spoustu velkých ryb. Toto bylo jiné, ale zase ne tolik. Soustředěně myslela na tvář svého bratra. Nechtěla si uchovat v paměti tyto obrazy. Nechtěla ve snech vidět, co provedla.
Než s prací skončila, byl Promachos mrtev. Elodia se cítila slabá. Utrhla z hedvábného prostěradla pruh látky a přitiskla si jej na ránu. Její vlastní krev jí teď prosakovala mezi prsty. Začala se jí točit hlava. Stále houževnatě myslela na bratra.
Měla si nejdřív opatřit ránu! Všude na posteli a podlaze byla krev. Nedokázala odhadnout, kolik z ní patří jí.
Elodia pevně stiskla zuby. Pak zatlačila prsty hedvábný pruh hluboko do rány. Sunula jej dál. Víc a víc. Měla dojem, že jí zuby každou chvíli puknou, tak pevně je zatínala.
Jeanův obraz jí vyprchal z mysli. Bolest byla omračující. Ucítila, jak se jí podlamují nohy. Temnota ji pohltila dřív, než dopadla na podlahu.

  • FANTOM Print
  • Autor: Hennen Bernhard
  • Žánr: fantasy
  • Série: Elfové
  • Počet stran: 288
  • Provedení: váz. s přebalem
  • Formát: 170×240 mm
  • Překladatel: Svatava Kretková
  • Autor obálky: Jan Patrik Krásný
  • EAN 9788073981754

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply