Četli jste něco ze série Stopy Hrůzy? Viděli jste někdy nepovedenou komedii o amerických středoškolačkách nebo vysokoškolačkách? Hráli jste simulátory života jako The Sims (vyberte libovolnou řadu), kde se donekonečna jen jí a spí? Chybělo vám tam něco? Chyběli vám tam upíři? Že ne? Tak tady je stejně dostanete.

Kdo je to?
Kdo je ta kočka na obálce? Prohlédněte si ji, její uměle rudé vlasy a nepřirozeně symetrický obličej… Myslíte, že je to upírka? Nebo hlavní hrdinka Claire? Nebo kdokoliv z knihy? Mýlíte se, je to jen a pouze marketing. Takové obálky jsou teď moderní. Tečka. Co na tom, že žádný popis v knize k té pěkné tvářičce nesedí?

Ptejme se tedy, kdo by tam mohl být. Začneme hlavní hrdinkou Claire, nevýraznou šprtkou, která se dostala na vysokou trochu dřív než je v USA zvykem a rodiče ji nechtěli pustit nikam daleko, takže skončila v Morganville. Není to neuvěřitelné, jen zcela subjektivně jedna poznámka k tomu – když se dostanete na nejlepší školy v zemi, nezkysnete za humny jen proto, že vás rodiče dál nepustili. Když je člověk ambiciózní pouze v tom smyslu, že chce studovat určitou školu, tak si to prosadí i kdyby byl jinak úplně neprůbojný. Claire mi ovšem byla docela sympatická tím, že se nesnažila za každou cenu být zajímavá a její adaptace na prostředí probíhala poměrně přirozeně, takže v závěru čtenáře opouští přibližně stejně nudná, jako byla na začátku.

Další hrdinka či spíše antihrdinka je Monika. Modrooká černovlasá barbie. Je to archetyp americké slepice s krásnou, ale prázdnou hlavou. Alespoň tak působí. Otázka je, kdo je Monika doopravdy. V prvním díle toho o ní nebylo vyzrazeno tolik, aby se v příštích dílech nedalo přijít s něčím zcela novým. Mezi zápornými postavami má asi největší potenciál. A to právě proto, jak je archetypální. Není potřeba o ní říkat mnoho a čtenář nad ní stejně bude ohrnovat nos. To ponechává velký prostor pro možné budoucí překvapení.

A konečně… co by to také bylo za knížku o upírech, kdyby tam nebyla, že… „gothic girl“ Eva. Překladatel si dal záležet a překládal jako gotička – a proč také ne. Jde při tom o standardní směs několika výrazných temných stylů, kdy dívka, která se chce odlišit od archetypu americké slepice, jež se nezabývá ničím jiným než vzhledem, dává danou skutečnost najevo svým vzhledem.

Nejzajímavější
Nebudu zde rozebírat všechny okouzlující muže, kterými kniha disponuje. Nejzajímavější je stejně Michael. Zpěvák a majitel domu, do kterého se Claire z nouze nastěhuje, když jí na koleji jde o krk. Je to sympaťák, je to klaďas a má svá tajemství… a když si odmyslíme, že kdyby Upíry z Morganville někdy zfilmovali, tak to bude nejspíš on, nad kým budou pubertální dívky vzdychat v kině, je to i nejzajímavější postava prvního dílu. Nebýt jeho příběhu, nestál by Prokletý dům za přečtení.

Upíři
Po většinu děje působí upíři jako něco, co je tam navíc. Jaksi přebývají. Mnoho se o nich nedozvídáme a stejně na ně narážíme na každém rohu. Námět města, které je tajně řízeno nějakou elitou je sice starý, ale to jsou dneska takřka všechny náměty a tento stále patří k těm, ze kterých se dá ještě leccos vytěžit. Proto je škoda, že si čtenář musí klást neustále otázku, proč zrovna upíři a ne třeba ropní magnáti nebo tučňáci. Kniha příliš dlouho působí, jako kdyby si její autorka řekla, že bude psát o upírech a už se nezamyslela nad tím, co o nich bude psát. To je ostatně největší problém děje. Prvních sto až sto padesát stránek by se dalo vytrhnout a čtenář by o nic nepřišel. Nebo – nechcete-li to takto s nadsázkou – by se děj prvních sto padesáti stran dal zhutnit na polovinu. Celek by byl sice kratší, ale zase by se značně snížilo riziko, že to čtenář nevydrží až k poslední stovce stránek, kde to konečně začne být poutavé. A ano… dokonce to v závěru začne s těmi upíry vypadat téměř slibně (nebo alespoň silně průměrně).

Shrnutí
Buď je vám tak do patnácti let, nebo se velmi specifickým způsobem nudíte. Anebo je vám některá z postav hodně sympatická… Nedovedu si představit, proč by to jinak člověk četl (tedy kromě toho důvodu, že rádi čtete to, co nemáte rádi). Prokletý dům není ani vtipný (i když různí lidé vidí vtipnost v různých věcech), ani výrazně originální, ani poutavý… Je to prostě taková šedá šeď. Průměrný exemplář svého druhu, jenž se sice snaží vyhýbat těm největším klišé, ale potenciální přitažlivost může získat až s dalšími díly – a ty se plánují nejméně tři.

Autor: Rachel Caine
Překladatel: Pavel Valenta
Nakladatelství: Brokilon
Rok vydání: 2011
Další díly: Ples mrtvých dívek, Půlnoční ulička, Slavnost bláznů

Komentáře

komentářů

Leave a Reply