Třicátý duben je neobyčejným dnem pro většinu lidí. Připomínají si kdysi krutou část dějin o honu na čarodějnice. V dnešní době má tradice spíše veselejší podtext. Ale k tématu.

Letošní čarodějnický večer byl pro příznivce finského metalu dvojnásob neobyčejným. Do Prahy po delší době opět zavítala symphonic-metalová kapela Nightwish a přivezla s sebou dvě mladé kapely, aby je ukázala světu. Evropské turné v rámci vydání CD Imaginaerum se chýlí pomalu ke konci a dnes se dočkali i čeští fanoušci, kterých se sešlo slušné množství v pražské Tesla (Tipsport) aréně. Co říct… Byl to fantastický zážitek. Předpokládám však, že čekáte trochu víc.

Hawk: Fanoušků bylo údajně 8 000. A ano, byl to fantastický zážitek.

Organizace před začátkem byla v mírném chaosu a pořadatelé nebyli schopni, anebo prostě neměli zájem poradit, ale postupem podvečera se to vyladilo. Černá záplava, i tak by se dalo nazvat parkoviště a prostor před vstupem, neb snad každý tam byl v černém. Kam až oko dohlédlo, byla vidět trika s logem kapely v různých barvách. Dveře se otevřely a započala mačkanice o nejlepší místa. Po celkem krátké době se člověk ocitl na ploše či na tribunách. Nastalo další čekání, které zpříjemňovala hudba AC/DC, což byla celkem zajímavá volba pořadatelů.

V půl osmé pak na podium přišel speciální host. Mladé dívčí kvarteto Eklipse se smyčcovými nástroji, které hrálo sakra dobře a posluchač mohl zaslechnout cover verze známých hitů počínaje Lady Gaga až po Linkin Park.  Po půl hodině se na podium doslova vrhla předkapela Battle Beast z Finska. Jejich heavy metal pomalu přiváděl dav do bodu varu. Snad ani nemusím říkat, že hráli výborně a dokonale splnili úkol supportu, čili rozjet publikum. Všichni členové, tři kytaristi, bubeník, klávesák a zpěvačka, si koncert užívali a uvolňovali do publika maximum energie.

Hawk: Holky z Eklipse dokonce předčily i druhou předkapelu a byly velmi zajímavým zpestřením večera. Battle Beast do toho sice pěkně šlapali, ale v jejich tvrdosti na můj vkus většina songů příliš splývala. Řekl bych, že by mohli mít na víc.

Po jejich vystoupení nastalo celkem dlouhé čekání, během něhož se spustil před podium bílý roztrhaný hadr. Urychlit nástup hlavní kapely nepomohlo ani skandování jména, ani několik vln řevu a potlesku, které zazněly vždy, když se hadr pohnul, nebo když se za ním mihl jakýsi stín.

Hawk: Vyloženě jsem si užíval, když jsem ze svého místa vedle stage viděl přicházet členy kapely, zatímco dav o jejich přítomnosti neměl ještě ani tušení.

A pak to přišlo. Zpoza „opony“ se ozval zpěv Marca Heitaly a posluchači začali šílet. Zaduněly bicí Jukky a celá plocha se otřásla, uprostřed prvního songu se opona sesunula k zemi za obrovského jásotu. Koncert započal úvodní písní z nového alba – Storytime. Po ní následovala stará pecka I Wish  I Had an Angel a po ní další starší kousek Amaranth.

Na publikum se valily vlny kvalitního symfonického metalu a nikdo nezůstal chladný. Staré písně Tarji upravené pro Anette zněly poměrně dobře, i když to občas trochu skřípalo. Nejhůře pro mě dopadl můj oblíbený song Planet Hell, který v podání „nové“ zpěvačky zněl prostě hrozně divně.

Hawk: Líbí se mi, jak si skupina poupravila staré písně, např. Nemo. Nejen že Anette má možnost si s nimi pohrát a předvést svůj osobitý styl, ale je i osvěžující poslechnout si staré pecky trochu jinak, třeba pomalejší. A jestli Anette někde zaváhala, jinde to zase bohatě vynahradila. Rozhodně si zaslouží chválu.

Avšak novinky zněly parádně a o falešnosti si člověk mohl nechat jen zdát. Ohnivé a kouřové efekty byly zvládnuty na jedničku a skvěle ladily s hudbou. Nikdo ze zúčastněných mi snad nebude oponovat, když řeknu, že kapela podala maximální a úžasný výkon a publikum si odneslo skvělý zážitek.  Od Marca pak zazněla věta, že koncert v Praze a zdejší unikum je „number one“. Otázkou tedy spíše je, jestli to neříká na každém koncertě.

Hawk: Chci Tuomasovy oheň plivající varhany! Hrát na klávesy neumím, ale je to děsně cool. Marcovi jsem jeho proslov docela věřil, říkal to přesvědčivě. A jeho výkon po celý večer byl bezkonkurenční.

Suma sumárum celý večer byl perfektní a snad nikdo neodešel zklamaný. Výběr písní byl dobrý a každý si přišel na tu svou či na ty svoje. Nám fanouškům tedy nezbývá nic jiného, než se těšit na Masters of Rock, kde, jak potvrdila Anette, letos skutečně budou. A také se můžeme těšit i na muzikál Imaginaerum, který obsáhne všechny písně ze stejnojmenného alba a zahrají si v něm i členové kapely.

Hawk: Dostalo se skutečně na všechny našlapané písně z nového alba, ale dost bylo i pomalejších. Těžko jmenovat jednu nejlepší, ale zlatým hřebem pro mě byla závěrečná (a tematická) Last Ride of the Day. Anette a Marco si také užívali šílenou Scaretale. Halu ale rozproudily i I Want My Tears Back, Ghost River, Song Of Myself nebo třeba starší počin Dead To The World. Celkově jsme se dočkali úžasné show, kterou by možná stálo za to vidět na Masters of Rock znovu.

Foto: Ondřej Páleník

Komentáře

komentářů

About The Author

Zástupce šéfredaktora Kde se vzal tu se vzal, přišel od nikud a nikam nemíří. Budoucnost raději neplánuje a minulost se pokusil pohřbít, občas se mu však vrací jako duch. Samozvaný kritik filmů a seriálů, recenzent mfantasy.cz kde to svým rýpáním a neustálým otravováním dotáhl až na zástupce šéfredaktora a i tak si nedá pokoj... Rovněž velký fanda fantasy a fenoménu Star Wars. Milovník fantasy literatury a hororů jak hraných tak psaných. Obdivovatel Stephena Kinga, J. R. R. Tolkiena, G. R. R. Martina, A. Pechova a T. Canavan. Zapřísáhlý fanoušek Lucase, Spielberga, Jacksona a Baye. Jeden z pořadatelů AMConu, Advíku, O Dračí řád a O dračí oko. Porotce literární soutěže O Dračí řád.

Leave a Reply

Your email address will not be published.