Na konci předchozího dílu udělal Titus něco, co do té doby bylo zcela nemyslitelné: Opustil rodné panství. Znechucen světem, v němž vyrůstal, lákán svou zvídavostí a touhou po změně, odjel z panství, aby ho již nikdy více nespatřil…

Na první pohled…

Již na první pohled se poslední titul z trilogie Gormenghast liší od svých starších bratříčků: Je totiž o polovinu tenčí. Zatímco oba předchozí díly (Titus Žal; Gormenghast) měly kolem čtyř set stran, tento díl jich má jen 224.

Důvodem je nejspíše fakt, že autor trpěl v době, kdy knihu psal, již pokročilým stadiem Parkinsonovy choroby. Série měla být mnohem delší, ale předčasná smrt tomuto plánu udělala přítrž. Nicméně se nemusíte obávat toho, že by série byla nedokončená. Autor příběh zakončil sice rázně, ale s grácií a ve stejném duchu v jakém se nesly předchozí díly.

Negativa

Smutnou pravdou je, že práce s jazykem je sice stále na vysoké úrovni a pořád vás dokáže nakazit atmosférou, která vás ze svých spárů nepustí; stále styl vyprávění vyvolává přepestré obrazy…, ale samotný příběh je naprosto zmatený, nedrží pořádně pohromadě a vy si musíte dát hodně práce, abyste si jeho jednotlivé roztříštěné střípky daly dohromady v nějaký celek.

Tato tendence je vidět už u předchozího dílu a jen zpětně se tak můžeme dohadovat, zda se v tu chvíli začala již projevovat autorova nemoc.

Důsledkem toho ale nelze o některých pasážích mluvit jen jako o čtenářsky náročných; bohužel je musím označit za takřka nečitelné. Náročnost, která je kladena na čtenářovu pozornost a soustředění, jež musí knize věnovat, podle mého již přerostla únosnou mez. „Už jen Titus“ po stránce obsahové připomíná spíše nějaké složité, napůl filosofické dílo a nikoli beletrii.

Jedním slovem

Poslední díl mohu směle označit za šílený – z hlediska vrtošivosti, která byla též základem předchozích svazků. Pokud se v nich děly věci náhodně, zde se dějí naprosto bez logického smyslu a nějakého řádu. Postavy si rozhodně nezadají s postavami, které se vyskytovaly v samotném panství Gormenghast. Jsou stejně směšné, povrchní ve svých charakterech, i když se před okolím tváří jako světáci a dobráci, a jejich pokroucenost a bizarnost je hnána do extrémů, oproti nimž vypadají obyvatelé Gormenghastu jako obyčejní tuctoví lidé.

Popis děje, prostředí a Titových úvah působí chvílemi poněkud zavádějícím způsobem a nutí nejen hrdinu, ale i čtenáře přemýšlet nad tím, co je skutečné a co se děje jen v Titově hlavě. Vznikají tak pochyby, zda vůbec nějaký svět za hradbami Gormenghastu existuje a Titus se jen nezbláznil. Na druhou stranu si můžete položit otázku ještě o něco děsivější: Existoval vůbec kdy Gormenghast? Co když se příběh starého panství, plného přežitých zvyků odehrával jen v mysli hrdiny a tohle je pravá, nefalšovaná skutečnost.

Někteří čtenáři označují tento díl za exkurz přímo do hloubi mysli nemocného člověka, považují ho za příklad toho, jak svět kolem sebe takto nemocní lidé vnímají. Faktem je, že jsem s nimi občas souhlasila, neboť nejednoznačnost a stálá nejistota nad tím, co je pravda a co lež, byly skličující…

Gormenghast se naprosto vymyká všemu, co jsem doposud četla, a i když jsem ho nezhltla tak rychle jako jiné knihy, ani jsem z jeho čtení neměla takové potěšení, nelituji času, který jsem nad knihou strávila. Je to dílo komplikované, ale prací s jazykem natolik výjimečné, že i přes fakt, že jsem měla někdy co dělat, abych knihu nezahodila do kouta, si myslím, že si místo v mojí knihovničce právem zaslouží a že jsem četbou této trilogie rozhodně získala nový pohled na to, jak lze psát.

Zdroj obrázků: legie.info

Název: Gormenghast: Už jen Titus

Autor: Peake, Mervyn

Nakladatel: Argo
Překlad: Dominika Křesťanová
Rok vydání: 2006
Počet stran: 224
Provedení­: hardback

Komentáře

komentářů

About The Author

Pro MFantasy píši recenze na knihy a sem tam na nějaký ten seriál. Kromě toho se věnuji vlastní literární tvorbě. Jsem workshopácký harcovník, a proto tady ode mě můžete najít i pár rad ohledně psaní, kdy se pokouším vlastní zkušenosti předávat dál. Z knih preferuji spíše klasickou hrdinskou fantasy, ale nebráním se ani novějším žánrům. Mezi mé oblíbence patří R. A. Knaak, Philip Pullman, Markus Heitz, Vladimír Šlechta, Juraj Červenák a řada dalších...

Leave a Reply