Napsal: Martin Stručovský

 Ilustrace: Kateřina Perglová



1.

 

Dagoberta Cartera jsem neviděl dlouhých pět let, takže o to větší jsem měl radost, když mi od něj přišel dopis, v němž mě zval do svého domu v Landonu.

S Dagem, jak jsem mu říkal už na vojně, jsme si prošli peklem během bitvy u Horního brodu, kde jsem mu zachránil kejhák. Ještě jsem mu šel za svědka na svatbě a pak jsme se rozešli. On si jako geniální konstruktér a navíc syn vévody z Ellingtonu a pracháč otevřel firmu na výrobu vzducholodí, v nichž se dnes létalo po celém světě. Naproti tomu jsem já jako sirotek a dítě ulice nejprve nastoupil kariéru profesionálního zloděje a vězně, kterou jsem později vyměnil za práci dobrodruha na volné noze. Moje pracky, respektive bouchačky, získal do služby ten, kdo víc zaplatil. V jednu chvíli jsem dělal poslíčka, o několik dní později doprovod imperiální armády v neprostupnejch džunglích na jihu a o pár měsíců později už jsem stopoval vlkodlaka, kterej ohrožoval bezpečnost jednoho nejmenovanýho městečka. Prostě život, kde jste neměli šanci mít rodinu, několik hodin týdně jste strávili v sedle koně, procházkou v mokřadu nebo na palubě vzducholodě. Život, kde jste si nestačili z bot sundávat hovna a bahno a vašimi nejvěrnějších milenek byl pár neustále nabitých kvérů vaším předním společníkem lahvinka whisky.

Když už je řeč o whisky, ta, kterou piju běžně, se nedá s tou, co nyní vychutnávám pomalými doušky z okrouhlé křišťálové sklenice plné ledu, vůbec srovnat. Odhaduji, že tenhle nápoj byl alespoň patnáct let skladovanej v poctivě vyrobeným dubovým sudu. Ostatně, co jinýho taky čekat od výrobku Nathaniela Jamesona, jehož nápoj si podmanil všechny panovníky Kontinentu, Zámoří i NewLandu.

„Budete si ještě něco přát?“

Blonďatá letuška v modrý uniformě a s kloboukem na hlavě se ke mně nakloní, tak moc, že ucítím její parfém. Pekelně mě rozdráždí a vyvolá drobné krůpěje potu na čele. Než stačím odpovědět, mám podpaží košile promočené.

Už to byly pomalu dva měsíce, co jsem nebyl s žádnou ženskou v posteli. Sotva jsem se vrátil domů, už jsem zase vyrazil na cestu. Navíc touhle fajnovou vzducholodí, kterou pro mě Dag poslal.

„Poslyšte,“ promluvím konečně a nakloním se tak, že mám nos pomalu u jejích velkejch ňader, „jak zněly instrukce pana Cartera ohledně mé osoby?“

„Máme vám splnit každé vaše přání.“

„Hmm. Opravdu každé?“

Pohlédne mi do očí a pak přikývne.

Za okamžik přede mnou stojí nahá jako prst.

 

Čas strávený s letuškou k mému překvapení uběhl velice rychle. Nicméně musím uznat, že její společnost mi byla víc než příjemná a nebyl bych proti, kdyby mě doprovodila i na cestě zpátky.

Pokud mi tedy ovšem Dag poskytne opět takový luxusní servis. Drožka, čekající na mě v přístavu mě utvrdí v tom, že by mohl.

Kočí ve fraku a s cylindrem na hlavě si mě měří přísným pohledem. Koho čekal? Bleskne mi hlavou. Asi nažehlenýho panáka, dodám vzápětí. Místo toho dostal několik dní nemytýho chlapa v odřenejch kalhotách z jelenice, propocený kostkovaný košili, klobouku s propadlou střechou a plášti, pod nímž skrýval Viktorii a Alžbětu – dvojici šestiranných  pistolí značky Colt Walker v promazaných pouzdrech z kůží.

Žádný zavazadla jsem neměl. Byl jsem zvyklej cestovat na lehko a všechno důležitý nosit po kapsách.

„Dobrý den, pane,“ promluví konečně.

„Dobrej,“ přikývnu a připálím si jednu z cigaret, který jsem balil před tím, než jsem si užil na sedadle s Carterovou zaměstnankyní.

Otevře mi dveře od kočáru, jako kdybych byl zámecká panička nebo nedej bože invalida bez protetické náhrady.

Usměju se, ačkoliv v mém případě to vypadá, jako kdybych byl člověk nad hrobem, a nasednu dovnitř.

Sedadlo je pohodlný a lahvinka šampaňskýho hned vedle krásně vychlazená.

Cesta do Carterova domu bude asi dlouhá.

Tak proč si ji nezpříjemnit.

Špunt bouchne o střechu a kočí práskne bičem.

Za hodinu dorazíme na místo. Dagobertův dům je sice obrovská vila sněhově bílý barvy, ale nemá daleko k sídlu nějakého panovníka. Kolem pozemků stojí vysokek plot s ostnatým drátem, za nímž pochoduje banda ozbrojených chlápků, kterejm dělaj společnost velký dogy s ostnatými obojky kolem krků. Chlápky pak podle způsobu chůze odhaduju na žoldnéře. Dobře placený žoldnéře, protože podle počtu, jenž se zatím mým očím naskytnul, jsem odhadoval, že tu má Dagobert Carter vlastní soukromou armádu.

Samozřejmě bylo jasné, že u člověka Carterova postavení tomu nemůže být jinak – ne všichni byli nadšeni z jeho vzducholodí. Existovaly nejrůznější naturesekty, jako třeba Pythagodravci, jimž se nelíbilo, že si člověk hraje na boha a pokouší se létat. Dokonce zašli tak daleko, že zničili několik nebepřístavů a s nimi i létající stroje v hodnotě několika miliard. No a pak tu samozřejmě byla konkurence – Carter Airlines nebyla jediná firma, která vyráběla zeppeliny, ale rozhodně byla největší a zlikvidovala tak spoustu menších společností, jejichž majitele byli na Dagoberta zákonitě nasraní a s radostí by mu zakroutili krkem.

Otázkou tedy zůstávalo, proč mě po pěti letech kontaktoval. Určitě to nebude kvůli vzpomínání na starý dobrý časy.

Ať už jde o cokoliv, jsem si jistej, že se to za pár chvil dozvím.

 

Vojáci u brány nás nechají projet bez problémů. Na nádvoří objedeme kulatrj, dobře udržovanej trávník s fontánou. Ještě než vůbec vytáhnu nohu z kočáru, jsou u nás čtyři vojáci s winchestrovkami.

Zprávy se tu evidentně šíří rychlostí lesního požáru.

Vylezu ven. Na žoldnéře jsem ty cápky odhadl správně. Všichni mají kožený vesty, neoholený obličeje, v nichž mají, stejně jako já, napsáno: Moc mě neser, kámo, nebo tvoje prdel pozná středověk.

Nic takového nemám samozřejmě v úmyslu.

„To je v pořádku, pánové,“ vloží se do hry kočí.

„My víme, Albrechte,“ přikývne ten s ošklivě podrápaným obličejem.

Asi si pustil nějakou kočku moc k tělu.

„Předpokládám,“ ujmu se slova, „že chcete moje zbraně.“

Přikývne.

Odrhnu lem pláště. Další ze žoldnéřů udělá tři kroky a vytáhne Alžbětu a Viktorii.

„Opatrně. Tyhle pistole jsem dostal od Leonarda Meedkina.“

Při zaslechnutí jména slavného dobrodruha se zatváří, jako kdyby mu ulítly včely…

„…a pokud se jim něco stane, postarám se, aby sis už v životě neštrejchnul.“

Hlasitě polkne.

Jeho ani zbytek kolegů nenapadne mě prošacovat.

Kdyby to udělali, zjistili by, že v botě mám schovanej loveckej nůž s rukojetí z jeleního paroží a že v pravé ruce ukrývám vrhací nůž s úzkou čepelí, vyrobenej na zakázku.

Amatéři.

 

Dům je obrovskej a přepychovej. Stěny zdobí kupa drahých obrazů a zbraně, podlaha je z bílých dlaždic a naleštěná. Nábytek poctivě vyrobenej z drahýho mahagonovýho dřeva.

Komorník v černým obleku, kterej mě převzal od kočího před domovními dveřmi, mě zavede do pracovny. Když rozsvítí, zjistím, že je sice menší, ale poskytuje svému obyvateli dostatek pohodlí pro práci.

„Posaďte se,“ vyzve mě komorník a já si milerád dřepnu na protější, neméně pohodlné křeslo.

„Něco k pití?“ zeptá se a přistoupí k baru, jenž se nachází u stěny po mé pravici.

„Whisky…,“ zkusím.

Během minuty přede mnou na stole přistane sklenička se žlutou tekutinou, na jejímž dně plavou kostky ledu podobné kamínkům v řece.

„Díky,“ vyžblebtnu a napiju se.

To pití není vůbec špatný. Navíc díky ledu krásně chladí v ústech.

„Pan Carter dorazí za okamžik,“ sdělí a dveře se za ním zaklapnou.

Bezva, pomyslím si a zapálím cigaretu.

 

Z lebedění mě vytrhne vrznutí dveří. Moje dlouhý prsty se pohnou jako pavouk v rukávu nahmatám rukojeť nože. Otočím se pomalu jako šelma, připravený zaútočit a…

Spatřím pětiletý dítě v šatičkách, s černými vlásky a modrýma očima, který jsem už musel někdy ve svém bídném životě spatřit. Ale kde? S tímhle dítětem jsem se ještě nikdy nepotkal, pokud mě paměť neklame.

Úlevně si setřu pot z čela. Pročísnu si černý, umaštěný, po týl dlouhý vlasy a pokusím se usmát.

„Kdo jsi?“ zeptá se zvědavě dítě.

„Ron. Ron Hill,“ vykoktám a pořád se marně snažím přijít na to, odkud je mi tvář dítěte povědomá.

„A ty?“

„Clariso Eleanor Carterová!“

Hlas Dagoberta Cartera připomíná salvu z děl. Za okamžik stojí na prahu – perfektně oholenej a ostříhanej, v obleku šitým na míru a z drahý látky. Boty vycupovaný. Přesně jak se sluší na bohatýho pána.

Zvednu se. Podívám se na svýho starého přítele z války a automaticky ho obejmu a poplácám po zádech. On udělá to samý.

„Vypadáš příšerně,“ sdělí mi.

„Ty zase nemáš daleko k motýlovi.“

Zařechtá se tomu.

„Tati,“ špitne holčička.

Carter pohlédne na dítě a řekne: „Clariso, proč jsi utekla paní Bishopové?“

„Mě to nebaví. To je samý: nakresli tohle, nakresli támhleto. Připadá mi to na prd, tati.“

Carter zamává ukazováčkem a znovu otevře ústa: „Pozor na jazyk, mladá dámo. Takhle se nemluví. A teď se vrať zpátky k paní Bishopové, omluv se a nauč se všechno, co můžeš.“

„Ano, tati,“ odvětí dítě a peláší pryč.

Už vím, koho mi to dítě připomíná. Adele – Dagobertovu manželku.

Dag se posadí na místo, nalije si pořádnýho panáka a mezitím mě vyzve, abych taky složil zadek. To už nalívá skleničku i mě. „Na zdraví,“ vyzve mě.

„Na starý časy.“

Sklo zacinká.

„Jo, hoši z Erska umějí,“ ohodnotí Dag nápoj a nalije si druhýho panáka.

„Dagu,“ neodpustím si otázku, „co se stalo s Adele?“

Když se na mě podívá, zjistím, že pláče. Je to asi poprvý, co ho takhle vidím. Slzy považoval za projev slabosti a nesáhl po nich ani tenkrát, když mu kulka prošla nohou a táhl jsem ho na zádech zpátky do ležení.

„Je mrtvá,“ sdělí a vypije dalšího panáka.

„Jak?“ zatvářím se zděšeně.

„Zápal plic.“

„To je mi líto.“

Tahle zpráva mě neskutečně vezme. Pane na nebi, Adele! Pamatuju si, jako by to bylo včera, kdy se seznámila s Dagem, kdy jsem jim šel na svatbu… je to jako kdyby někdo vyříznul část mně.

„Ale,“ Dag si utře oči, „tohle není důvod, proč jsem tě sem pozval. Koneckonců ani vzpomínání na staré časy. Mám problém, Rone. Moc velký problém. Nějací parchanti se mě pokoušejí oddělat.“

„Opravdu?“

Ron přikývne a odpoví: „Zatím jen nenápadně. Nejdřív mě málem srazil kočár, a když se jim to nepovedlo, otrávili mi víno. Jenže měli smůlu – od chvíle, co můj otec před léty umřel na otravu, nechávám každý nápoj a jídlo testovat ochutnávačem.“

„Kurva.“

„Ano, líp bych to ani já nevyjádřil.“

„Takže potřebuješ, abych ti dělal ochranku? Nechápu sice proč, chlapů tu máš, jak jsem viděl, dost. Ale pokud chceš…“

„Ne,“ zakroutí Carter hlavou, „o mně nejde. Mám strach, aby nezaútočili na moje nejslabší místo.“

„Na Clarisu.“

„Ano. Chci po tobě, abys ji střežil na každém kroku. Obracím se na tebe jako na člověka, kterému můžu opravdu věřit. Můžeš to udělat? Můžeš ohlídat a ochránit moji dceru? Moje všechno?“

„Ano,“ přikývnu.

„O peníze se samozřejmě neboj. Dostaneš zaplaceno tolik, že si budeš moct uspořádat několik vlastních expedic anebo si koupit zámek a už se v životě nebudeš muset trmácet světem.“

Nevím proč, ale zdá se mi, že uzavírám smlouvu se samotným satanášem.

 

2.

O měsíc později jsem si sice víc než bojovník připadal jako chůva, která kontroluje dítěti, zda si dobře utřelo zadek, neustále pije a má všechno potřebné ke svému životu a správnému vývoji, ale ke svému velkému překvapení jsem spokojený. Jakýmsi záhadným způsobem jsem si na ni zvykl, stala důležitou mého života a přirostla mi k srdci. A pokud by jí někdo ublížil, byl bych dotyčnýho schopen zabít a následně rozčtvrtit.

Od prvního rána, co jsem se probudil v domě Carterů, jsem jí byl na blízku a střežil ji jako oko v hlavě.

 

Stalo se to jednoho červnovýho dne, kdy jsme se vraceli z přírodovědeckýho muzea. Bylo už k večeru, ulice skoro prázdný. Albrecht na kozlíku švihal bičem, aby popohnal koně. Ale ne moc, aby neporušil dopravní předpisy.

Vychovatelka Bishopová sedí vedle Clarisy, která už únavou pomalu ale jistě usíná. Já jsem naproti. Ruce mám poleženy na rukojetích pistolí a špicuji uši. Nevím proč ale po zádech mi běhá příšerný mrazení. Skoro jako kdyby mi tam někdo škrabal pořádně nabroušenou kudlou.

Tenhle pocit znám moc dobře. Obvykle se při něm totiž něco posere. Vyhlédnu z okna. Obloha je zakaboněná. Měsíc skrytej za mrakama. Tohle se mi vůbec nelíbí.

Prudké zabrždění. Chůva sklouzne z poloviny na podlahu. Clarisu na poslední chvíli zachytím.

Najednou se kolem oken objeví dým.

„Albrechte!“ zařvu a zakašlu, jak se mi plyn dostane do plic.

Albrecht neodpovídá.

Do prdele! Zdá se, že na nás pustili nějakou bojovou sračku. Chůva, která v následujícím okamžiku omdlí, moje tvrzení potvrdí.

Podívám se na dveře. Tenhle vůz má jediný.

Pak obrátím pohled na Clarisu. Ještě se drží. Ale jak dlouho? Její dětský organismus nevydrží účinky plynu věčně a můj ostatně taky ne.

Nevím, kolik jich tam je. Ale abychom neupadli do mdlob a abych byl schopen se těm parchantům postavit, musím ven.

Jiná možnost není.

Vytáhnu obě pistole. Jsou připravený k okamžitýmu použití. Opět se podívám na Clarisu. Evidentně chápe, co mám v úmyslu. Její pohled je plný důvěry. Nesmím ji zklamat.

„Můžeš ohlídat a ochránit moji dceru?“ vybaví se mi Dagova slova.

Přikývnu.

Kopnu do dveří. Ty náraz překvapivě nevydrží a vyletí z pantů. Je zajímavý, že si miliardář jako Dag nepořídil lepší kočár.

Vyskočím ven. Snažím se zachytit jakýkoliv pohyb.

Ten skutečně přijde – v podobě úderu do hlavy a s ním rovněž upadnutí do bezvědomí.

3.

Probudím se. Hlava mě bolí, jako kdyby mi do ní někdo vrazil pořádně velkej střep nebo hřebík. Zorientování mi trvá asi tak minutu a půl.

Jsem v pokoji v Carterově domě. Hledám Clarisu a během toho mi dojde, že jsem to příšerně posral. Přeju si, aby to nebyla pravda. Přeju si, aby to byl všechno zlej sen.

Ale není. Jelikož jsem se probudil s příšerným bolehlavem – znamená to jednu jedinou věc.

Do pokoje nakráčí Dag. Je příšerně nasraný.

„Ty!“ zasyčí.

Hádám, že by po mě s chutí skočil a zakroutil mi krkem, ale něco mu v tom brání.

„Dagu,“ zakoktám, „řekni mi, že je v pořádku.“

„Ne!“ zařve. „Někdo ji unesl!“

Nejradši bych se propadnul do země.

„Už se ozvali kvůli výkupnýmu?“

Zakroutí hlavou a dodá: „Chtějí, abych nepodepsal s králem smlouvu na velkou zakázku na výrobu vzducholodí.“

„Takže Pythagodravci?“

„Já vůbec nevím,“ strčí si hlavu do dlaně, „mám strašný strach, Rone.“

Je mi ho líto. A sebe bych nejradši nakopal do zadku. Sakra, Ronalde Hille, jak jsi to takhle mohl podělat?“

„Už jsi zavolal policajty?“

„Ne,“ zakroutí hlavou, „v dopise jasně stálo žádnou policii. Jakmile prý nedojde k podpisu, dají mi vědět, kde ji mám najít.“

„Kdybys mi to dovolil, pokusil bych se ji najít.“

Zaváhá a věnuje mi zkoumavý pohled.

„Prosím, já to musím udělat.“

Přikývne.

***

Problém byl, že jsem neměl absolutně kde začít. Nikdy jsem nehledal uprchlý zločince a už vůbec jsem nehledal únosce malý holky. Když už došlo na takový věci, znal jsem je spíše z druhý strany barikády coby bývalej zločinec. Ale vlastně jsem jednou dělal parťáka nejlepšímu detektivovi v Pragstadtu, pokud se to dá tak nazvat. Tenkrát jsme společně pátrali po parchantovi, který oddělal prakticky všechny členy mojí bandy.

Když Dag odešel z mýho pokoje, oblíknul jsem se, sednul si do křesla a zapálil si cigaretu. Zatímco jsem vyfukoval kouřové kroužky a žváro se krátilo, uvažoval jsem. První otázka, kterou jsem si položil, zněla: „Co by asi udělal detektiv Dash Hammet?“

Nejdřív by si pokusil zjistit, jak se únosci dozvěděli o tom, kam Clarisa pojede. Ano, přitakám, to je dobrá myšlenka, a ihned začnu v hlavě procházet všechny, kteří o tom mohli vědět.

Takže to je Dagobert, já, Albrecht a chůva. První čtyři můžeme rovnou vyloučit. No a pak tu byli služky a žoldnéři. Žoldnéři určitě ne, ti se s dítětem moc do styku nedostali. Takže zbývaly služebné. Věděly, jak to v domě chodí, mohly zaslechnout, kam s Clarisou jedeme. Za prachy koneckonců dneska člověk udělá cokoliv. A služka obzvlášť.

 

Dagobert proti mému úmyslu vyslechnout služebné vůbec nic nenamítal. Bylo mi ale jasné, že si myslí, že mi totálně hráblo. Nicméně mi nechal absolutně volnou ruku a mohl jsem tak bez problémů jednat.

V jeho domě pracovaly dohromady čtyři služebné. Tři postarší – Diana, Anna a Helena a čtvrtá – sotva osmnáctiletá Magda.

U prvních tří jsem neměl důvod pochybovat o jejich slovech – v domě pracovaly už za časů starého Cartera, kterej je jistě několikrát ošustil a obdaroval nějakým tím šperkem za postelový výkony.

Za to u té nejmladší…

Magda Hawkinsonová vstoupí do Carterovy pracovny a posadí se na tu samou židli, na níž jsem před měsícem seděl po svém příjezdu já.

V místnosti jsme opět sami. Bylo to jedno z mejch přání, který mi Dag splnil. Dívka na mě pohlédne. Postřeh první: je nervózní.

„Slečno Hawkinsonová,“ oslovím ji tím nejjemnějším tónem hlasu, jakej mám na skladu.

„Ano, pane?“

„Určitě víte, že pánova dcera byla unesena.“

„Vím. Je to opravdu strašné. Chudák holčička. Snad bude v pořádku…“

Pot rašící na čele. Těkání očima ze strany na stranu.

Neříkám, že se vyznám nějak úžasně v lidský psychice, ale rozhodně poznám, když přede mnou někdo něco tají. A tahle holka se právě snaží obalit obrovskou vrstvou prachu.

„Poslyšte, Magdo… Smím vám říkat Magdo, že?“

Přikývne.

„Situace se má asi takhle, Magdo. Nevíme, co je to za hajzly a co můžou Clarise udělat. A čím dýl tu takhle spolu sedíme, tím je pro ni nebezpečí větší. A já vím, že máte něco na srdci.“

Rozbrečí se. Podám jí kapesník, aby si utřela slzy.

„Já,“ vykoktá, „já nechtěla. Donutil mě.“

„Takže ho znáte?“

„Ano. Ne!“

„Tak co?“ podivím se.

„Nevím, jak se jmenuje, poznala jsem ho asi přede dvěma měsíci, když jsem měla volno. Narazili jsme na sebe v muzeu. Oslovil mě, povídali jsme si a zašli si do baru na skleničku. Normálně moc nepiju, ale tenkrát jsem přebrala. Nějakým způsobem jsem se dostala k němu do bytu. A do jeho postele…“

U slova postel zmlkne.

„Chápu.“

„Ani nevím, jak jsem se dostala zpátky domů. Myslela jsem si, že už ho nikdy neuvidím. Jenže jsem se spletla. Asi před měsícem se tu objevil zčista jasna. A s sebou měl obálku s fotkami. S fotkami, na nichž jsem nahá.“

Opět se rozpláče.

„Vůbec si nepamatuji, že by mě fotil. On… on vyhrožoval, že je pošle mým rodičům a pánovi. Tu ostudu bych nepřežila. Řekl, že to neudělá, když mu budu donášet informace o dění v domě a dám mu vědět, jakmile děvče pojede ven.“

To je ale parchant, zavrčím v duchu.

„Já vím, že to byla chyba, ale…“

„To nic,“ utěšuji jí, „nemůžete za to. Poslyšte,“ bleskne mi hlavou nápad, „pamatujete si ještě, kde byl ten byt, kam vás zatáhl? A jak ten zmetek vypadá?“

„Myslím, že ano.“

 

***

Milius Lynch. Tak se ten bastard jmenoval. Magda nám dodala takřka perfektní popis a pro Daga, respektive jeho konexe pak byla otázka dvou hodin dodat k obrazu jméno.

Jenže kde ho najít? Došel jsem k názoru, že nejmoudřejší to bude tam, co s ním Magda strávila noc plnou vášní a kde byly pořízeny fotografie, který způsobily všechny ty hrozný události.

Samozřejmě, existovala malá šance, že se tam ještě bude vyskytovat. A musíme si přiznat, že kdyby ano, musel by být fakt šílenec, takhle si zahrávat.

Milius Lynch měl možná trestní rejstřík zajímavější a delší než já, ale nenašel jsem v něm odpověď na otázku, proč by se najednou rozhodl unést dítě miliardáře. Několikrát seděl za vloupačky, krádeže, vybírání výpalnýho, kšeftování s drogamama.  Na druhý straně tam chyběly vraždy, únosy a vydírání – prostě něco, co by z něj udělalo velkou rybu. Ne, ne. Lynch se jevil jako malá ryba a nevěřil jsem, že by něco takovýho pocházelo z jeho hlavy. Každopádně až ho uvidím a zmlátím, budu mít ještě dost času se ho vyptat.

Moje první kroky vedou do Stračí ulice, do jednoho z mnoha četných domů, v nichž žijí sociálně slabší rodiny. Špinavý děti v potrhanejch šatech se motají kolem baráku a snaží se zabavit, což dopadá většinou tak, že vymýšlí kdejakou levárnu.

Vstoupím do domu páchnoucího zatuchlinou, jehož stěny na mnohých místech pokrývá plíseň.

Uslyším drobné lámající se pod tíhou čehosi těžkého. Rychlostí blesku se otočím a spatřím desetiletého kluka se sazemi na rukách.

Přeměřím si ho pohledem. Buď se tu ocitl náhodou, nebo mě sledoval cíleně, aby se mě pokusil obrat.

Vnukne mi to nápad.

„Poslyš,“ oslovím ho, „chceš si vydělat?“

Přikývne.

„Tohle,“ ukážu mu stříbrňák, „bude tvoje, když mě dovedeš k tomuhle chlapovi. Je to můj starej známej.“

Zamávám mu před obličejem Lynchovým portrétem.

„Pojďte za mnou.“

Prachy mu evidentně rozvázaly jazyk, pomyslím si.

Stoupám za ním po vrzajících dřevěnejch schodech o dvě patra výš. Ruku mám pro jistotu na pistoli. Už jen kvůli faktu, že jsem na podobným místě vyrůstal, takže vím, jak to tu chodí. K mojí smůle mě mohl na konci cesty čekat zbytek jeho party, která by mě obrala o všechny prachy. A to si v mé průserácké situaci fakt nemůžu dovolit.

„Jsme tady,“ sdělí mi, když o dvě patra výš zastaví před otlučenými dveřmi.

Zcela vážně na něj pohlédnu. Nastaví dlaň. Ústa zkřivím do úsměvu a dám mu slíbenou odměnu. Pak ho rukou vyzvu, aby si dal odchod.

Jakmile to udělá, vytáhnu pistoli a nasměruji ji hlavní nahoru. Nadechnu se a dřív než dveře vykopnu, sáhnu po klice a pokusím se otevřít.

Kupodivu to jde zcela bez problémů.

Uvnitř nikoho nenajdu, když nepočítám několik týdnů neuklizenej bordel. Vypadá to, jako kdyby poslední nájemník zmizel hodně na rychlo. Kromě několika kusů oblečení tu ale nenajdu nic, co by mě nasměrovalo dál. Napadne mě ještě pohrabat se v odpadcích. A to je trefa do černého. Najdu tam krabičku od zápalek, která pochází z baru jménem Hell´s kitchen.

Je to možná falešná stopa, ale musím ji prověřit.

 

4.

Hell´s kitchen je hnízdo, kde se scházejí všichni – od kurev, zlodějíčků až po vrahy a vyděrače. Šance, že tu narazím na Lynche, je docela velká, stejně tak je možný, že zakopnu o další stopu, což by taky rozhodně nebylo špatný. Ale první možnost by mi vyhovovala rozhodně víc.

Už za necelou hodinu se měl Dagobert potit na židli u krále. Věru nechtěl bych být na jeho místě, až bude dopadat monarchův hněv na jeho hlavu. O to víc jsem si ale přál dostat Clarisu zpátky do bezpečí a tajemného loutkaře v pozadí pořádně vypéct.

V baru je řádně narváno, vzduch je přesycenej cigaretovým dýmem, lacinými parfémy šlapek a odérem pančovanýho piva a levnýho vína říznutýho vodou.

Posadím se za dlouhej pult, jehož deska je značně poškrabaná od mincí. „Co to bude?“ obrátí se ke mně hospodský, kterej by se svejma dlouhejma potetovanýma pažema a náušnicí v pravém uchu mohl dělat kapitána na pirátské lodi.

Přistane přede mnou jeden džbánek z křišťálovýho skla, kterej nebyl ani pořádně umytej, jak naznačovaly drobky přilepený k jeho stěně. Tekutina v něm obsažená pak nemá daleko k opičí moči. A to můžu potvrdit, protože jsem kdysi, v nouzi nejvyšší, byl nucen takový patok pít v rámci vlastního přežití. Ale to je jiný příběh.

„Tohle bude tvoje,“ položím na stůl tři stříbrňáky, „když mi řekneš, kde ho najdu.“

Ukážu mu zároveň Lynchovu fotografii.

Možná si říkáte, proč to z něj na místě nevytluču. Pravda je taková, že já jsem vždycky byl toho názoru, že je lepší se dohodnout, rozumějte dohodnout se za odměnu. Navíc prachy, který jsem mu tady teď nabízel… to byla suma, kterou dozajista neviděl každý den. Rozhodně ne od týhle skupiny lidí.

Po penězích sáhne bleskově jako kobra královská. Jenže já jsem rychlejší a obnos přisunu blíž k sobě.

„Teprve až dostanu odpověď na otázku,“ zakroutím hlavou.

Stačilo by jediný slovo z jeho strany. Stačilo by, aby vyburcoval všechny ty namakaný chlapíky, jimž polonahé kočičky leští jejich ego, aby mi dali na držku. Pak by mě snadno obrali o peníze a vykopli mě v bezvědomí na ulici. Za dávku chlastu zdarma by to pro něj jistě rádi udělali.

Jenže se překvapivě ukáže chytřejší, než vůbec vypadá. Pořádně si prohlédne fotku a odpoví: „Dneska tady není.“

Zklamaně si povzdechnu.

„Ale je tady jeho holka,“ kývne hlavou za mě.

Otočím se a spatřím spoře oděnou děvu s pořádným monoklem pod pravým okem, který je příčinou toho, že k ní nikdo nejde.

„Díky,“ kývnu na hospodského a hodím mu peníze.

Překvapivě chytne všechny mince najednou se zručností eskamotéra.

Takže nejen pirát, ale možná i iluzionista.

„Poslyš,“ sdělím mu ještě, „dones nám asi tak minutu po tom, co si k ní přisednu, dvě skleničky whisky s ledem.“

„Troufáte si.“

Nic na to neodpovím.

Místo toho se zvednu od baru a se zasranou sklenicí zamířím k Lynchově holce. Jak se víc dostává do mého zorného pole, jsem lépe schopen si ji prohlédnout. Je mladá. Hodně mladá. Sakra, vydechnu, vždyť je jí snad patnáct. Pod kratičkými šatičkami se rýsují malá, oblá ňadra. Ofina zrzavých vlasů spadá do obličeje jako vodopád, ale zmíněný monokl stejně nedokáže zakrýt. Make up je pro ni asi příliš drahá záležitost.

„Nazdar, krásko,“ oslovím ji, když přistoupím k jejímu stolu a smeknu klobouk, „všiml jsem si, že tu sedíš sama, tak mě napadlo, že tě pozvu na něco dobrýho k pití.“

Okem zkušený šlapky si mě prohlédne. Vím, že tahle chvíle bude moc důležitá. Tahle situace může mít dva různé konce. Buď uzná podle šatů, že jsem jen obyčejnej vidlák a honák dobytka odněkud ze středu Kontinentu, nebo její situace bude natolik zoufalá, že mě pozve ke stolu.

„Proč ne,“ usměje se na mě a ukáže na volnou židli.

S úlevou se na ni svalím.

První kolo se mi podařilo vyhrát.

Jen o chvilku později nám hospodskej donese drahý pití. To na ni evidentně udělá dojem a hodí po mně další usměv.

Rone Hille, dneska boduješ, pomyslím si.

 

Povětšinu času mluvím já, kdežto ona mlčí a směje se mým přiblblým vtípkům. Použiju jednu ze svejch historek, v níž jsem bohatým rančerem odkudsi z NewLandu, kterek přijel na Kontinent za zábavou. Liju do ní jedno pití za druhým, takže nemá problémy mi to sežrat i s navijákem.

Když mám jistotu, že je dostatečně povolná a byla by mi schopna sdělit naprosto cokoliv, udeřím. Tvrdě a nekompromisně.

Na co taky otálet?

„Víš,“ pohlédnu jí zpříma do očí, „lhal jsem ti. Nejsem žádnej rančer. Hledám tvýho milence, kterej unesl dceru mýho nejlepšího přítele.“

Vmžiku ztuhne.

„Ty hajzle,“ počastuje mě krásným přívlastkem a pokusí se zvednout.

„To bych ti neradil,“ zakroutím hlavou a naznačím, aby se podívala pod stůl.

Udělá to a zjistí, že na ni celou dobu mířím Alžbětou.

Hlasitě polkne a nasadí masku vystrašenýho děvčátka.

„Neboj,“ sdělím jí, „nehodlám tě tu rozstřílet na cáry, ačkoliv si právě asi myslíš opak. Mám pro tebe lepší nabídku.“

Opatrně sáhnu do kapsy, vytáhnu kouzelný měšec, z něhož jsem celou dobu tahal prašule, a potěžkám ho v ruce.

„V tomhle měšci je dost prachů na to, aby ses přestala živit tím, čím se živíš. Abys začala novej život. A jelikož mám dneska hrozně rozdávačnou náladu, může být celej tvůj. Stačí jen jediná věc – řekni mi, kde Lynch drží tu holku.“

„Je to magor,“ řekne místo odpovědi, „úplně mu přeskočilo. Od tý doby co začal šňupat kokain a rozprodal, co mohl. Nutně potřeboval prachy na další a krást už mu nestačilo. Donutil mě šlapat chodník.“

Rozpláče se.  „Jenže peníze, který jsem nosila, mu nestačily. Začal mě mlátit,“ ukáže na monokl a na rozbitý ret.

Chudák holka.

„No a pak se u nás jednoho dne objevil ten chlap.“

„Jaký chlap?“

„Nevím, co je zač,“ zakroutí hlavou, „nabídl Miliusovi hromadu peněz, když unese tu holku. Tomu samozřejmě nemohl odolat. Skrývají se u mě v bytě. Je to Višňová 8. Číslo bytu 23.“

Rozzáří se mi oči. Zastrčím zbraň zpět do pouzdra, na stůl položím menší hrst mincí za útratu a pak vložím do jejích hebkejch rukou měšec se zbytkem peněz. Přesně jak jsem slíbil. Vím, že proti tomu parchantovi mi pomůže akorát nabitá pistole.

Zvednu se od stolu. Udělám od něj tři kroky.

Ještě zaslechnu, jak mi sdělí: „Vrátím se domů.“

Kéž by to byla pravda.

 

***

Králova kancelář je obrovská a prostorná. Zdobená zlatem a krásnými obrazy.

Za dozoru dvou strážných, kteří stojí u vchodových dveří bez hnutí jako sochy, zasednou Carter a pán této země k jednomu stolu, aby uzavřeli smlouvu na výrobu nových vzducholodí pro armádu.

Dagobert Carter si nervózně položí ruce na kolena. V hlavě mu létá jako roj much tisíce vět. A ani jedna se mu nezdá dostatečně správná, aby vyjádřila holý fakt, že od obchodu odstupuje.

Není nervózní z názoru krále. Je nervózní z toho, že se Ron Hill stále ještě neozval. Co když už svou dceru v životě neuvidí? Tahle představa ho doháněla k šílenství obřích rozměrů.

„Jak vám chutnal oběd, lorde?“ otáže se ho král.

Carter si prohlédne svého vládce. Jsou zhruba tak stejně staří a urostlí. Jen král se rozhodl vypěstovat si pořádné licousy.

„Velice chutný. Děkuji za optání, můj pane,“ odvětí Carter.

„Vy máte dceru, že?“

„Ano, pane.“

„A jak se jí daří?“

„Skvěle,“ odvětí skřípavě Carter.

Přitom bezděčně sklouzne pohledem na koženou aktovku u svých nohou, v níž by se měly nacházet plány na zeppeliny.

Ve skutečnosti byly na druhém konci Londonu, zavřeny v trezoru u něj doma. Hezky v bezpečí. Alespoň byl přesvědčen o tom, že jsou v bezpečí.

 

***

Ti´Uang se musel smát. Musel se smát tomu, jak jsou ti lidé tupí, slepí a hluší. Procházel teď kolem žoldnéřů, kteří si mysleli, že jsou s těmi svými zbraněmi v bezpečí. Jenže opak je pravdou. Ti´Uang věděl, že stačí jediná myšlenka, jediné gesto rukou a tihle panáčkové se mohou válet mrtví ve šťávě z vlastní krve a výkalů.

Jenže dneska tu nebyl od toho, aby zabíjel. Ne, ne. Do domu nebo alespoň toho, co lidé nazývali domem, Dagoberta Cartera přišel z úplně jiného důvodu.

Přivedly ho sem plány na výstavbu nových bitevních vzducholodí, po nichž toužil jeho velký pán Rudý Krysa – spasitel elfského národa, který chtěl oplatit lidem všechno příkoří, které před lety učinili na elfském národě. Bylo jisté, že jakmile je získají, budou mít dostatečně silnou zbraň na výhru další války, jejíž ohně již brzy zachvátí tento svět.

Tyto myšlenky mu běhají v hlavě jako malinkatí mravenečkové, zatímco prochází nepozorován Carterovým domem. Ti´Uang nikdy nepochopil, jak mohli lidé bydlet v něčem, co mělo pevné zdi. V něčem takovém přece nemohli pořádně žít v sounáležitosti s přírodou, vychutnávat si vůni květin ani jemné doteky větru…

Angažování muže jménem Millius Lynch, stejně jako únos Carterovy dcery vedlo k jedinému cíly – získání plánů. Ačkoliv se elfové dokázali pohybovat nepozorovaně, netroufali si na takové operace bez menších bezpečnostních opatření. Z tohoto důvodu bylo nutné dostat Cartera ven bez plánů. A jediná možnost jak to udělat, bylo unést jeho dceru – jedinou páku, která na něj fungovala.

Lynch byl předem vytipovaným objektem, a stejně jako u Cartera bylo velice snadné využít jeho slabiny – tedy drog, respektive potřeby peněž na jejich koupi. Od tohoto pochybného muže nevedlo k Ti´Uangovi žádné spojení. Nikdo mezi nimi nikdy nenajde žádnou spojitost. A kdyby možná ano, právě v tuhle chvíli dělal jeho člověk všechno proto, aby se zbavil této jediné stopy.

Celý strojek fungoval bezchybně a ani jednou se nezaseknul. A tak to muselo zůstat i nadále.

Tyto metody jsou možná kruté, ale copak jsou snad lidé lepší? Copak lidé pociťují nějaké výčitky, když se snaží dosáhnout svého? Ne, odpoví si elf sám. A ví, o čem mluví. Sám kdysi poznal jejich krutost na vlastní kůži. Při vzpomínce na čtyři lidské muže, kteří se střídají na jeho ženě a dceři, aby uspokojili svoje choutky, aby je následně podřízli jako podsvinčata, jej bodne u srdce.

V tichosti otevře dveře do pracovny. Uvnitř panuje naprostá tma, ale jemu to vůbec nevadí. Nepotřebuje oheň, aby se tu vyznal.

Zamíří k obrazu lorda Cartera, který mimochodem shledá jako projev narcismu, visícího na stěně za stolem. Chytne ho pevně oběma rukama a opatrně sundá.

Naskytne se mu pohled na trezor. Usměje se.

Hodinový strojek dál pracuje tak, jak má…

Odrhne si pramínek zlatého vlasu, který mu spadá do čela a pak začne zadávat kód. Jakýmsi tajemným způsobem ví přesně, ke kterým číslům točit.

„PUF,“ udělají dveře, když zadá poslední číslo.

Otevře jej. Ven vytáhne tlusté hnědé desky, v nichž jsou plány.

Nerozumí tomu, co je zachyceno na bělostných papírech. Nikdy nestudoval Akademii, takže se v takových věcech nevyzná. Ale usoudí, že tohle je jeho cíl. Už jen kvůli nákresu, který představuje vzducholoď.

Sáhne do kapsy smokingu, nahmatá malý hranatý předmět, z něhož se vyklube kapesní fotoaparát.

Začne pořizovat kopie jednotlivých listů.

 

***

Na druhou stranu ulice přeběhnu tak rychle, až za mnou víří prach a plášť se třepotá ve větru. Jednotlivý čísla domů se míhaj jako inkoustový čmouhy a lidé se mi tak tak uhybaj.

Konečně narazím na dům s číslem osm. Vstoupím dovnitř. Je to docela obyčejnej barák, podobnej tomu, v němž jsem Lynche hledal poprvý. Cílovej byt se nachází v prvním poschodí.

Ujistím se, že jsou obě pistole nabitý. Potom Alžbětu uklidím zpět do pouzdra, protože potřebuju mít jednu ruku volnou na otevření dveří. Teď to hlavně nepodělat.

Je to feťák a pokud neměl drogu už delší čas, bude se podle toho taky chovat. Předpokládám tedy z jeho strany vysokou agresivitu. Samozřejmě bych jednal jinak, kdyby u sebe neměl Clarisu, ale takhle…

Otevřu dveře. V bytě o jedné místnosti panuje smrad, přítmí a nepořádek. Clarisu spatřím okamžitě. Sedí svázaná na druhé straně v koutě s roubíkem v ústech. Její smutné oči se rozzáří, když mě spatří.

Kde je Lynch?

Odpověď přijde v podobě pěstí, která mi dopadne na ksicht. Klobouk spadne na zem.

Do prdele, takhle se nechat zaskočit podělanou smažkou!

Otřepu se a namířím na něj zbraň. Dřív než ale vystřelím, cosi po mně hodí a zbraň dopadne na podlahu.

K mýmu velkýmu štěstí sama od sebe nevystřelí. Udělám několik kroků vpřed. Musím jednat rychle, aby si nezval Clarisu jako štít.

Vytáhne na mě nůž a několikrát s ním proti mně máchne. Je vyděšený jako vlk zahnaný do kouta. Vlasy mastné, obličej neoholený.

Otočím se na patě, přenesu váhu těla na pravou nohu a vrhnu proti němu nůž z rukávu. Zbraň ho zasáhne do ramene, v němž svírá zbraň. Přesně, jak jsem chtěl. Dřív než se vzpamatuje, po něm skočím a několikrát ho udeřím pěstí do obličeje, aby se uvolnil. Klouby na ruce mám omlácené a košili zašpiněnou od jeho krve, která stříká rychlostí vodopádů z nosu a úst.

Dovleču ho ke stěně, o níž ho opřu. A pak ho na ní vší silou natlačím, abych mu způsobil ještě větší bolest.

K čelu mu namířím hlaveň pistole a s klidným hlasem se ho zeptám: „Kdo tě najal?“ Vidina smrti mu evidentně nažene strach. Z jeho smradlavejch úst ale vyjde jen: „Byl to…“

V dalším rozhovoru mu zabrání malá šipka s barevnými pírky, která se mu zabodne do krku.

Jen třeštím oči. Otočím se a spatřím, že je za námi okno. Když k němu doběhnu, postřehnu ještě postavu, která utíká pryč ze střechy budovy na druhé straně ulice.

Do prdele! A když vytáhnu šipku, jejíž hrot je nejspíš napatlán nějakým jedem, uvědomím si, že musela prolétnout kolem mého ucha.

Strčím zbraň do pouzdra, cestou seberu druhou pistoli. Pak se skloním ke Clarise a sundám jí z úst hadr.

„Strýčku Rone,“ pípne.

„Už je dobře, zlatíčko,“ usměju se na ni a loveckým žabikuchem přeříznu pouta.

Úlevou se mi svalí do náruče.

 

***

O několik dní později jsme seděli s Dagem v jeho kanceláři a pochutnávali si na skleničce whisky a doutnících z NewLandu. Byl to můj poslední večer v Londonu a Dagobert nechal na mou počest ulovit ve vlastních lesích statného jelena. Večeře byla opravdu moc výborná, takže mému ztěžklému břichu Jamesonův nápoj jenom prospěl.

Potom co jsem zachránil Clarisu z držení Milia Lynche, jsem poslal Dagobertovi okamžitou zprávu o tom, že může obchod bez obav uzavřít. Jak mi pak sám řekl, zahrál velice přesvědčivé divadlo, v němž hrála roli jeho děravá paměť. Když totiž otevřel aktovku před králem, vymluvil se na to, že zapomněl veškeré plány doma. Panovník to naštěstí vzal s humorem a oznámil mu, že se nic neděje a k podpisu nakonec došlo. Jen o dva dny později…

„Děkuji ti moc, příteli,“ naruší Dag posvátné ticho panující v pracovně.

„Ale, Dagoberte,“ zakroutím hlavou, „nemusíš děkovat. Sám jsem to posral, takže to bylo mojí povinností.“

„Vrtá ti hlavou ten tajemný vrah, co?“

„Ano,“ přitakám, „za tímhle vším stojí někdo velice tajemnej a mocnej. Ovšem otázka je, proč to všechno podnikal.“

„To by mě taky zajímalo. Možná jim šlo o plány, ale kontroloval jsem je po návratu několikrát. Byly všechny. A mohu dát ruku do ohně za to, že s nimi nikdo nemanipulovat. Ostatně kód od sejfu znám jen já.“

„Pak je to tedy opravdová záhada.“

„Už jsi uvažoval o tom, co budeš dělat dál?“ změní téma.

„Těžko říct.“

„Možná by ti tohle pomohlo v rozhodování,“ podá mi šek.

Šest nul na konci mi vyrazí dech.

„Tak to už možná vím, kam pojedu dál,“ usměju se.

Vzpomenu si na přednášku profesora Chelieho o ztraceném městě kdesi za Okeánem, kterou jsem navštívil před půl rokem na Sorbonnské univerzitě. Tohle bude přesně ten druh podniku, do kterého mi nebude líto nalít prachy.

„Kam?“

„Za Okeán,“ odpovím.

Už se té cesty nemohu dočkat.

 

Epilog

Kruh vytvořený na písčité pláži se rozzáří fialovým světlem a během několika sekund se v jeho středu objeví Ti´Uang.

Vítr mu čechrá vlasy a šumící moře se rozbijí o nedaleké skály. Elf se rozhlédne a spatří svého pána. Je to vysoká postava zahalená v černém plášti, jejíž obličej halí široká kápě.

„Můj pane,“ poklekne před něj jako ten nejponíženější služebník.

„Ti´Uangu, vstaň. U elfa se nesluší, aby klečel. To lidé mají klečet jako podřadné bytosti.“

Jeho hlas je sametově jemný a hladí po zádech jako kus bavlny.

Poslechne.  Společně se vydají na cestu po pláži.

„Jak dopadla naše záležitost v Londonu?“

„Úspěšně,“ předá mu vyvolaný film s plány.

„Výborně. Teď už nás nic nezastaví. Náš národ bude opět brzy vládnout celému tomuhle světu.“

 

Věnováno

Pavle – té nejlepší slečně pod všemi slunci

 

 

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply