Někteří v to doufali, jiní to kategoricky odmítali…, ať je to jak chce, Daniel Radcliffe nám dokazuje, že role Harryho Pottera nebyla rozhodně jeho poslední kariérovou zastávkou.

Ve snímku „Žena v černém“ ztvárnil hlavní postavu nepříliš úspěšného a životem zkoušeného právníka Arthura Kippse.

Pokud Arthur nechce přijít o práci, musí odcestovat do malého zapadlého městečka, kde má vyřídit dokumenty ohledně jedné pozůstalosti – rezidence Eel Marsh House. Z jeho příjezdu není nikdo z obyvatel dvakrát nadšený. A mají k tomu své důvody – tak jako mnoho jiných anglických vesnic a měst, má i Crythin Glifford svá tajemství. A věřím, že Arthur by byl radši, kdyby je neodhalil…

Příběhově nic nového pod sluncem, ale ta atmosféra!

O tom, že příběh je klasický a snadno prohlédnutelný, nelze diskutovat. Ovšem nemůžeme filmu upřít, že je to klasická duchařina v pravém slova smyslu, kterých se dnes už moc nevidí. Nevím, jak vám, ale mně osobně se po nich poměrně stýskalo. Dnes se všichni snaží o co největší množství inovací, snaží se diváky (a čtenáře) děsit, určitým způsobem je pobuřovat. Přitom je podle mého mnohem větším uměním vzít otřepaný, klasický motiv a dodat mu nějaký nový rozměr. To se v tomto snímku povedlo.

Tím novým rozměrem je atmosféra, která je hustší než londýnská mlha. Ano, zasadit příběh do prostředí ponuré Anglie konce devatenáctého století, s neustálými mlhami, starými panskými sídly a slatinami je možná poněkud laciné, neboť tady se atmosféra tvoří do značné míry sama, ale proč toho nevyužít, když to funguje? Rozhodně to ve vás zanechá mnohem depresivnější pocity než hektolitry krve a vyhřezlá střeva…

Tíživá atmosféra na vás padne hned v prvních minutách filmu a už nezmizí. Odkrývání historie sídla, které je každý den po určitou dobu odříznuto od světa kvůli přílivu, jeho záhad a tajemství, podezřelá úmrtí malých dětí a panská mauzolea, která svými sochami andělů a břečťanem jako by vypadla z obrazů Victorie Francés…, to vše tvoří ponurou kombinaci, v níž občas zahlédnete odraz ženy v černém.

S atmosférou se tu pracuje skutečně dobře. Málokdy vidíte něco konkrétního, ale víte, že to tam je, cítíte přítomnost někoho dalšího, zahlédnete odraz v zrcadle nebo zaslechnete zašustění sukně neexistující ženy. Když zaslechnete ve filmu podezřelý zvuk, očekáváte nějakou „lekačku“, ale ta přichází ve chvíli, kdy vaše ostražitost již začne polevovat. Pár jich je sice klasických, ale některé stojí vážně za to a adrenalin v krvi mi zvedly.

Podle předlohy, samozřejmě…

Film vznikl na motivy stejnojmenné novely z pera autorky Susan Hillové. Novela je z roku 1983. Tehdy přišla pointa (rozdílná od pointy filmu) čtenářům pravděpodobně hodně odzbrojující, ale dnešnímu zhýčkanému divákovi/čtenáři již tak originální zřejmě nepřijde. Navíc se jednu z dílčích point dozvídáte (domyslíte) hned v první scéně filmu. Přesto musím říct, že mě závěr překvapil, neboť neodpovídá tomu, co jako divák čekáte. Já tedy rozhodně čekala něco jiného.

Drobným nedostatkem je fakt, že to, co vy už dávno víte, se hrdina dozvídá až těsně před závěrem filmu jako šokující zprávu, přičemž si to mohl ze všech informací, které měl k dispozici, již dávno odvodit sám.

Další věcí, která mě poněkud rušila, byly Arthurovy výpravy stále do stejného pokoje, kde se děly podezřelé věci a ozývaly se podivné zvuky. Když už do schodů šel po několikáté, začalo to být trochu rozvleklejší. (Všímáte si té ironie, že většina hororů stojí do značné míry na tom, že se někde ozve podezřelý zvuk a hrdina se tam jde podívat? Normální člověk by tam ani nepáchl, ale filmový či knižní hrdina zkrátka nemá na vybranou.) V několika chvílích mi přijde, že se novelou inspirovali také tvůrci hry „Alan Wake“.

Bez brýlí…

Budu upřímná a řeknu, že jsem se poněkud bála obsazení Daniela Radcliffa. Stejně jako mnoho dalších ho mám prostě zafixovaného jako Harryho Pottera. Ale musím říct, že jeho herecký výkon mě potěšil. Jeho postava tedy nebyla skoro z ničeho překvapená, což překvapilo mě, ale jinak to bylo zahrané velice dobře. Napůl šílené pohledy zdrceného muže, ke kterému život nebyl už v brzkém věku příliš přívětivý, byly přesvědčivé; zármutek nad smrtí cizích dětí byl věrohodný a strach o vlastního syna se dal takřka nahmatat. Daniel dokonale zapadl do onoho ponurého anglického prostředí a ve starém obleku, s vázankou, kapesními hodinkami a koženou taškou v ruce si ho dokážu živě představit, jak se trmácí londýnskými ulicemi. Stejně tak se i sekundující herci svých rolí zhostili se ctí, ať už se jednalo o Ciarána Hindse jako zámožného lorda, který hlavnímu hrdinovi pomáhá, nebo o jeho podivínskou ženu v podání Janet McTeer.

Takový film mi tu dlouho chyběl, ale mám z něj trochu pocit jako z filmu „Ti druzí“ – skvělá atmosféra, která vás dostane, ale jen jednou. Oproti tomu třeba taková „Ospalá díra“ má, pro mě osobně, atmosféru stálejší, neboť nespoléhá tolik na samotnou pointu.

Snímek ovšem dělá duchařským příběhům čest a ukazuje, že tento subžánr není ještě zdaleka mrtvý a má co nabídnout.

Závěrem snad jen malá rada: Vezměte si s sebou do kina pořádně ostrý nůž, protože tuhle atmosféru budete muset chvílemi poctivě krájet. On se koneckonců může hodit i pro jiné účely, neboť Žena v černém může být ukryta v jakémkoli stínu…

Trailer: 

Zdroj obrázků: kinobox.cz

Komentáře

komentářů

About The Author

Pro MFantasy píši recenze na knihy a sem tam na nějaký ten seriál. Kromě toho se věnuji vlastní literární tvorbě. Jsem workshopácký harcovník, a proto tady ode mě můžete najít i pár rad ohledně psaní, kdy se pokouším vlastní zkušenosti předávat dál. Z knih preferuji spíše klasickou hrdinskou fantasy, ale nebráním se ani novějším žánrům. Mezi mé oblíbence patří R. A. Knaak, Philip Pullman, Markus Heitz, Vladimír Šlechta, Juraj Červenák a řada dalších...

Leave a Reply