Anotace:
Království Margolan je v troskách. Martris Drayke, nový král, musí zemi opět pozvednout, ale nemá na to čas. Na obzoru se vynořuje nová válka. Jonmarc Vahanian je nyní pánem Temného útočiště a někteří upíři vayash moru se vzpouzejí představě smrtelného vládce. Dokáže si Jonmarc získat jejich důvěru a respekt? Jakou za to zaplatí cenu?

Hluboko v lese sledoval lovec kořist. Stopa byla zřetelná. V chladném nočním vzduchu se vznášel těžký pach strachu a potu. Polámané větve a čerstvé otisky bylo snadné sledovat. Tenhle noční úlovek ho pořádně prohnal. Nejdřív byla kořist vynalézavá. Nyní nad rozumem převládlo zděšení. Lovec se usmál. Jeho cíl byl blízko.
Nebylo nutné, aby Malesh dalším dvěma vayash moru, kteří lovili s ním, dával znamení. Toto byla jejich hra a oni byli mistři svého řemesla. Kruh se postupně sevře. Kořist si uvědomí, že ji nahánějí. Malesh se usmál. Brzy, velice brzy bude po všem.
Slyšel, jak kořist klopýtá někde před ním. Muž vydával zvuky jako raněný býk. Malesh ho už nějakou dobu sledoval. Velký a přehnaně sebejistý, hloupý a krutý muž, který nebude nikomu chybět. V jeho vesnici už kolovaly řeči, že má něco společného se zmizelými dětmi a je zodpovědný za pohmožděniny a modřiny své ženy. Malesh si olízl rty.
V lesním šeru zahlédl své dva společníky na lovu. Konec se blížil. Dokonce i z dálky cítil Malesh zmatek velkého muže. Díky strachu bude jeho krev ještě sladší. Příměří se smrtelníky vždy dávalo vayash moru volnou ruku při zabíjení nejhorších lidských zločinců. Některé vesnice přivazovaly vrahy a únosce dětí ke kůlu za hranicí vesnice jako oběť pro vayash moru. Příměří však nařizovalo, aby byla smrt rychlá a bezbolestná. Bez chuti. Malesh si přejel jazykem špičáky. Hrůza dodávala krvi říz, který při rychlé smrti chyběl. Námaha jí dodávala opojnost sektu. Násilníci a sadisti chutnali nejsladčeji. Snad věděli, že si nezaslouží slitování, které neposkytli ani svým obětem. Nebo se možná ve skutečnosti báli Stařeny či Beztvaré, k nimž si jejich špinavé duše určitě půjdou pro rozsudek. Ať už měli jakýkoli důvod, až s nimi Malesh skončí, jejich oběti budou stonásobně pomstěny. Třebaže pomsta byla stěží Maleshovým cílem.
Tři vayash moru uzavřeli kruh a kořist je zahlédla. Muž se nejdřív začal ohánět zbraní, ale vayash moru po Maleshově pravici muže odzbrojil a při tom mu zlomil zápěstí.
„Cokoli chcete, vemte si to!“ vykřikl muž a padl na kolena.
„To vezmeme,“ odvětil Malesh. Dokonce i v chladném vzduchu byly mužovy vlasy zmáčené potem. Na žádném z vayash moru nebyla znát sebemenší známka námahy.
„Slitování, prosím!“ žebronil muž.
Berenn, jedno z Maleshových mláďat, sáhl k zemi a zvedl zavalitého muže za těstovitý krk. „Co ty víš o slitování?“ zeptal se mladík chladně. Muž v pevném sevření lapal po dechu a nohy se mu klátily několik palců nad zemí. „Slitoval ses nad některým z dětí, které jsi pohřbil v lese? Slitoval ses nad tou chuděrou, kterou máš za manželku a mlátíš ji?“
„Změním se, přísahám. Umím být lepší.“
Berennův úsměv byl nemilosrdný. „Zdá se, že to nechápeš. Není žádná druhá šance.“ Odhodil muže přes mýtinu a Malesh slyšel, jak se mu při dopadu polámaly kosti. Muž se pokusil vyškrábat na nohy, ale boty mu uklouzly na vlhkém listí a upadl přímo na tvář. Vzdychal a kňoural a pach moči ukazoval, že se znečistil.
Senan, druhý vayash moru, zvedl muže za zátylek a rozesmál se, když oběť mávala rukama ve vzduchu a snažila se vyprostit. „Pod krbem mám ukryté zlato. Vezměte si ho – vezměte si všechno!“
Senan nechal muže spadnout do vlhké hlíny a kopl jej tak tvrdě, až ho obrátil. „Nepotřebujeme tvoje zlato. Chceme od tebe jedinou věc. Krev.“ Senan stáhl rty. Zavalitý muž zafňukal a přitiskl se k zemi.
Podle dohody nechala trojice Senana, ať se napije jako první. Natáhl se, pomalu, aby ještě zvýšil hrůzu v očích muže, odsouzeného k záhubě. „Stařena na tebe čeká,“ zašeptal Senan, když k sobě mohutného muže přitahoval blíž.
„Prosím, ne. Ne, ne…“
Senanovy zuby pronikly mužovým masitým krkem vlevo od hrdla. Muž ztuhl, ale zůstal zticha. Po chvíli odtáhl Senan hlavu a stále živého muže hodil Berennovi, který se pro změnu zakousl vpravo od mužova hrdla a zhluboka se napil.
Poslední doušky, ty nejsladší, naplněné smrtelnou hrůzou, měl vyhrazené Malesh. Když mu Berenn zplihlé tělo podal, byl těstovitý muž úplně bledý, ale Malesh stále cítil bušící srdce a mělký dech. Hrubě muže sevřel a ten zasténal, když se jeho páteř zlomila a naposledy krev osladila. Malesh zabořil zuby do místa těsně pod mužovým uchem, kde bude krev téci naposledy před tím, než se dech zastaví, a při tom muži zlomil vaz. Polámané tělo sebou v Maleshově sevření cukalo, zatímco vayash moru hltal krev a nechával se opájet posledním záchvěvem mužova děsu. Když nezbývalo nic než bezkrevná schránka, Malesh tělo pustil. Jeho bílou košili s volány nepošpinila jediná kapka krve.
„Dobrý lov.“ Senan zvedl mrtvolu za límec a odvlekl ji k velkému stromu. „Kam ho dáme?“
„Pořádně se proběhl,“ řekl Berenn. „Nechme ho trochu si zdřímnout.“
Senan usadil mrtvé tělo s hlavou na hrudi pod stromem, zatímco Berenn přinesl z mýtiny mužův klobouk a stáhl střechu tak, aby muži zakrývala oči. Senan složil ruce mrtvého na mohutném břiše a jednu nohu pokrčil, zatímco druhou nechal nataženou. Pak oba kousek poodstoupili, aby si prohlédli své dílo. Pokud se někdo nepodívá pod mužův límec, bude to vypadat, jako že vyspává ve stínu lesa.
„Jeden z tvých lepších kousků, smím-li to tak říct,“ pochválil Malesh Senana. Poplácal ho po zádech a trojice se vydala na cestu zpátky k Uriho sídlu.
Panské sídlo Scothnaran bylo velké, nesourodé a vulgární. Přesně jako jeho majitel, pomyslel si Malesh a cítil, jak se mu zhoršuje nálada. Scothnaran neměl rodokmen ani historii, další dvě věci, které s Urim sdílel. Každý, kdo tu velkou, okázalou stavbu spatřil, nepochyboval, že ji postavili proto, aby na všechny zapůsobila bohatstvím a postavením svého majitele. Škoda, že Uri nikdy nepřišel na to, že skutečné bohatství se nepotřebuje předvádět. Uri před sto lety připravil Maleshe o život, krev a svobodu v souboji kvůli hře v karty, která nedopadla dobře. A z Maleshe, jehož původ bylo možné vysledovat až k vládnoucí šlechtě Knížectví, se stal dvořan hlupáka a žvanila, falešného hráče, jehož největším úspěchem bylo, když ho kvůli dluhům za trest převedli na druhou stranu.
Jakmile Malesh a jeho potomci vstoupili dovnitř, byl Scothnaran plný hostů. Uri se rád pohyboval ve společnosti smrtelníků, jako by mu Temný dar společně s nově nabytým bohatstvím poskytoval postavení, po němž dlouho toužil. Dnes v noci však Malesh v místnosti žádné smrtelníky neviděl – žádného z těch chamtivých mladíků doufajících, že vyhrají v kartách, ani žádnou couru, jimž Uri říkal ‚dámy‘.
Velká síň Scothnaranu byla stejně okázalá jako její majitel. Lustry přetékaly křišťálem a perlami. Noorská intarzie zdobila takové množství nábytku, že to vypadalo, jako by spolu jednotlivé kusy soupeřily o pozornost a bojovaly s hojností barev na kobercích se střapci, které pokrývaly naleštěnou mramorovou podlahu. Zdi byly pokryty portréty, oleje zpodobňující Uriho a další lidi, o nichž Uri prohlašoval, že jsou to jeho předkové. Malesh věděl, že obrazy jsou vymyšlené a vznikaly, když se obyčejný pobuda ze stoky snažil šplhat po společenském žebříčku.
Místnost byla plná Uriho potomků. On sám stál uprostřed s pohárem kozí krve v ruce. Po nedávné lahodné hostině připadal Maleshovi zvětralý pach nechutný, a podle toho, jak se Senan s Berennem tvářili, cítili totéž.
„Opravdu jste ho nazval bojovým otrokem?“ Tanai se předklonil a hltal každé Uriho slovo.
„Ano,“ chvástal se Uri. Tvář měl zrudlou čerstvou krví a na prstenech se mu třpytilo světlo svící. „Zůstávám ve spojení s… obchodními společníky… v Nargi. Ti udržují mé vztahy s nargskou armádou – skrze nezbytné prostředníky. Před deseti lety držely hranici na řece Nu jednotky generála Kathriana, ve zlatých časech sázek na otroky. Nikdo nebyl lepší než Jonmarc Vahanian. Za dva roky neprohrál jediný souboj. Vydělal jsem na něm nějaké to zlato. Vidět ho oblečeného jako šlechtice a poslouchat, jak ho Gabriel vydává za pána Temného útočiště, bylo víc, než jsem dokázal snést. Je to jenom obyčejný křupan!“
„Ne že by tady tomu popisu odpovídal někdo další,“ zašeptal Malesh téměř neslyšně vedle stojícímu Senanovi, který se usmál. Senan s Berennem pocházeli ze stejně urozených rodin, jako byla jeho vlastní. Malesh si vybral je a ostatní ze svého nejbližšího kruhu, aby mu pomohli lépe snášet Uriho bezmyšlenkovitou neotesanost.
„A je pravda, že jste prolil krev?“
Uri se usmál a odhalil zažloutlé špičáky. „Myslíš si, že bych Gabrielovi dovolil, aby mi zabránil v tom ukázat, o co mi jde? Jestli tohle bylo veškeré bojové umění, jaké Vahanian dokáže předvést, pak má štěstí, že Darrathovi vyklouzl. Měl jsem zuby na jeho krku dřív, než si vůbec uvědomil, že se blížím. No ale slyšel jsem, že když byl Vahanian naposledy takový blázen, aby se vydal do Nargi, Darrath si to s ním pěkně vyřídil. Potřeboval mága, aby ho zachránil – je to směšné. A to všechno kvůli ženě.“ Uri vyprázdnil sklenici a luskl prsty. Po jeho boku se objevil sloužící a znovu pohár naplnil.
„Nicméně jsem slyšel, že se v boji nedal – a bičování snášel bez jediného výkřiku. U Děvky! Dát si s ním jedno kolo by mohla být zábava – ve jménu starých dobrých časů.“
„Příměří tedy skončilo?“ To promluvila Tresa, jeden z Uriho nejstarších potomků. Zatímco Malesh s přáteli zůstával opodál a vše sledoval, Tresa seděla po Uriho pravici.
Jen mu seď u nohou jako psíček, kterým jsi, pomyslel si Malesh mrzutě. Bylo veřejným tajemstvím, že Tresa prahne po Maleshově postavení v Koncilu jakožto Uriho pobočníka, postavení, jehož získání vyžadovalo nekonečnou vypočítavou servilitu.
„Vida, Malesh. Tady jsi. Vyptávají se mě na setkání Koncilu. Ty ses zúčastnil.“
Malesh postoupil vpřed, spíš Trese na zlost než proto, že by skutečně toužil vše znovu vyprávět. „Je to, jak říká Uri. Místnost plná vayash moru, kteří podlézají smrtelníkovi. Gabriel je ze všech nejhorší, ačkoli Riqua není o moc lepší. Všiml jsem si, že Rafe a Astasia se drželi stranou. Jestli se má Vahanian stát pánem Temného útočiště, nechme ho, ať ukáže, že je dost silný, aby ho získal.“
Ze všech stran se ozývalo souhlasné mumlání a Uriho oči se pochvalně zatřpytily. Podle toho, jak mu poklesávala víčka, Malesh poznal, že krev, kterou pil, byla vylepšená absintem a snovou trávou. „Slyšel jsem spoustu historek o úžasném bojovníkovi Vahanianovi, hrdinovi z Chauvrenne,“ řekl Malesh s neskrývaným pohrdáním. „Ale když mu šel Uri po krku, spatřil jsem ve Vahanianových očích strach. Pán Temného útočiště, to jistě!“
„Přesně to mám na mysli,“ pronesl Uri hlasem, který sice nebyl úplně nezřetelný, ale postrádal jasnost, již ve vzácných chvílích, kdy Uri nebyl pod vlivem absintu, měl. „Zapamatujte si má slova: dny Koncilu jsou sečteny. Brzy to bude úplně nová hra, naše hra. Příměří už leží na smrtelné posteli.“

  • FANTOM Print
  • Žánr: fantasy
  • Série: Nekromantovy kroniky 3
  • Počet stran: 272
  • Provedení: brož.
  • Rozměry: 145×205
  • Překladatel: Zuzana Hanešková
  • Autor obálky: Jan Patrik Krásný
  • Cena 259 Kč
  • EAN 9788073981631

Komentáře

komentářů

Leave a Reply