Anotace:

 Grim Batol.Původ jeho temného dědictví je ukryt kdesi v husté mlze minulosti Azerothu. Většina tvorů ho však zná jako místo, kde se odehrála strašlivá tragédie – kde si nenávidění orkové zotročili mláďata vylíhlá z vajec urozené dračí královny, Alexstraszy, a použili je jako strašlivou zbraň. A třebaže skupina hrdinů vedených záhadným čarodějem Krasem orky porazila a zajaté draky osvobodila, prokletá hora dál zůstává děsivým pomníkem uprostřed světa

WORLD OF WARCRAFT
Krasus – mnohým známý jako rudý drak Korialstrasz – nyní cítí, že zlo Grim Batolu znovu ohrožuje ty, kteří jsou mu blízcí. Je odhodlaný se tentokrát zlu hory postavit sám, ovšem netuší, že k ní z různých důvodů míří i jiní, ani že nakonec odhalí obludnou pravdu, která by všem nejen mohla přinést smrt, ale také započít novou éru zkázy a temnoty.

Trpaslíci byli skutečně různorodá skupinka, dokonce i ve srovnání s tím, jak je často vnímali lidé nebo jiné rasy. I oni sami by se raději nacházeli v lepším postavení, ale povinnost jim velela, aby v zájmu svého lidu zapomněli na nepohodlí.

Trpaslíci byli vzrůstem skutečně malí, ale velmi silní. Měli mezi sebou muže i ženy, třebaže příslušníci jiných ras by je od sebe rozlišili jen s obtížemi. Ženy ovšem neměly hustý plnovous, byly poněkud méně urostlé než jejich mužské protějšky a při bedlivějším poslechu šlo poznat, že i hlas mají o něco méně hrubý. Urputností a odhodláním v boji však byly stejně proslulé, ne-li více, jako jejich druhové.

Muž či žena, všichni byli nyní zasmušilí a vyčerpaní. Dnes už viděli umírat dva své druhy.

„Mohla sem Albrecha zachránit,“ řekla Grenda a stiskla rty do tenké čárky. „Fakt, Rone!“

Starší trpaslík, k němuž mluvila, měl ve tváři víc jizev než kdokoli z ostatních. Ron byl velitel a trpaslík s největšími znalostmi o dědictví Grim Batolu. Koneckonců byl velitelem už před lety, když čaroděj Rhonin, vznešená elfka Vereesa a jeden jezdec na gryfonu z Aerie pomohli jeho vojákům proniknout do toho špinavého orkského hnízda a osvobodit dračí královnu. Opřel se o stěnu tunelu, kterým se svou tlupou právě proběhli, a lapal po dechu. Vždyť to ještě není tak dávno, co byl mladý. Jenže za poslední čtyři týdny tady nepřirozeně zestárl a byl si jistý, že za to může ta prokletá země. Vzpomněl si na hlášení týkající se rudých draků a toho, jak trpěli ještě víc, než nakonec dostali rozum a asi před měsícem odletěli nadobro. Jen trpaslíci měli dost tvrdé hlavy, aby se vydali přímo do srdce říše, která je zjevně chtěla zabít.

A jestli to nebyla říše, pak jistě černé zlo spící hluboko v jejích děsivých jeskyních.

„Nemohlas nic dělat, Grendo,“ zavrčel v odpověď. „Albrech s Kathisem věděli, do čeho lezou.“

„Ale nechat je proti skardynům samotný…“

Ron zalovil pod kyrysem a vytáhl dlouhou dýmku. Trpaslíci bez dýmky nikam nechodili, i když někdy byli nuceni kouřit i něco jiného než oblíbený tabák. V posledních dvou týdnech si jejich tlupa nacpávala dýmky směsí hnědých hub – chodby jich byly plné – a rudých semen, které našli u potoka, v němž měli rovněž nejlepší zásobárnu vody. Kuřivo to bylo přinejmenším snesitelné.

„Rozhodli se zůstat a pomoct ostatním, abychom dodělali naši věc,“ odpověděl, zatímco si nacpával dýmku. Když ji nakonec zapálil, dodal: „Čímž myslím dostat vodtamtuď tady toho smraďocha…“

Grenda i ostatní se podívali na zajatce. Skardyn zasyčel jako nějaký ještěr a pak po Ronovi chňapl ostrými zuby. To stvoření – Ron si byl docela jistý, že se jedná o muže, ale vnitřně odmítal přiznat mu to privilegium a mluvit o něm tak – bylo o něco menší než průměrný trpaslík, ale zároveň o něco robustnější. Všechna tělesná hmota navíc byly svaly, protože tahle šupinatá stvoření dokázala hrabat holýma rukama daleko lépe než nejsilnější z Ronových lidí.

Tvář, která na ně hleděla zpod odrané hnědé kapuce, byla odporným mixem trpasličích a ještěřích rysů, což jeho věznitele ani v nejmenším nepřekvapilo, neboť skardynové byli potomky stejné rasy jako Ron a jeho společníci. Jejich předkové byli Temní železní trpaslíci[1], prokletí trpaslíci, kteří před stovkami let přežili Válku tří kladiv. Většina zrádných temných železných v tomhle velkém konfliktu mezi trpaslíky a trpaslíky zahynula, ale odjakživa se vyprávěly zkazky, že se některým podařilo uprchnout do Grim Batolu, který těsně před tím a před vlastní smrtí jejich velitelka – čarodějka Modgud – proklela. Vzhledem k tomu, že nikdo netoužil pronásledovat několik zbývajících nepřátel na místo plné černé magie, zůstala informace jen na úrovni pověsti… až do chvíle, kdy měl Ron tu smůlu, že krátce po svém příchodu potvrdil její pravdivost.

Ale ať již byly vazby mezi Ronovým lidem a skardyny jakékoli, zanikly nesmírně dávno a dnes byly prakticky nezjistitelné. Skardynové si s trpaslíky zachovávali jakous takous fyzickou spřízněnost, ale například místo tolik typického trpasličího plnovousu jim tvář zdobily šupiny. Zuby měli skutečně spíš jako ještěři, nebo dokonce jako draci, a tahle zvířata připomínaly i jejich znetvořené ruce – přesněji pařáty. Tvor, kterého trpaslíci chytili, rovněž zcela nevyzpytatelně střídal pohyb po všech čtyřech s tím klasickým po dvou.

To všechno však neznamenalo, že by skardynové byli jen zvířata. Byli lstiví a velmi zběhlí v zacházení se zbraněmi, ať již to byly dýky, které nosili za pasem, sekery – od Války tří kladiv prakticky nezměněné – nebo kovové koule o velikosti dlaně se zákeřnými trny, jež házeli přímo rukou nebo vystřelovali pomocí jednoduchého praku. I beze zbraní však byli velmi nebezpeční, protože rádi používali zuby a drápy, což trpaslíci pochopili hned při prvním setkání.

Tehdy si mohli ověřit i to, že se skutečně jedná o potomky temných železných. Šaty jim totiž stále zdobil znak zrádného klanu. Ron bohužel rychle zjistil, že jsou stejně nesmiřitelnými a krvelačnými protivníky a chytit jednoho z nich živého bude nesmírně obtížné. Podobnou výpravu už zorganizoval třikrát, a třikrát skončila fiaskem.

A třikrát viděl Ron umírat některého ze svých druhů.

Tahle prokletá série prozatím končila dnes v noci ztrátou dvou skvělých válečníků. Na výpravě však byli za svou snahu částečně odměněni… nebo v to alespoň doufal. Ron konečně věřil, že má zdroj, z něhož by mohl zjistit, co tak strašného a mocného se v hoře usadilo, že před tím i draci ve strachu uprchli. Jaká temná moc asi poroučela skardynům, že pro ni byly ty zrůdy ochotné i zemřít?

A čí vzteklé vytí a znepokojivé světlo a energie nyní vycházely z osamělého vrcholu?

Ron se sklonil ke skardynovi a ten si odplivl. Jeho dech páchl, což vypovídalo o mnohém, když si jeden uvědomil, na jaký zápach jsou trpaslíci zvyklí. Ron objevil další změnu, která skardyny a trpaslíky dále rozdělovala. Jeho vězeň měl rozeklaný jazyk.

Žádná ze změn nebyla přirozená. Byly výsledkem života v místě prosyceném zlou magií. Trpasličí velitel se na zajatce upřeně zadíval a jeho pevný pohled narazil na stejný, až na to, že Ron neměl krví podlité oči.

„Slyšel jsem, že umíš mluvit, ty špíno,“ zahřměl Ron.

Zajatec zasyčel… a pak se pokusil vyskočit. Ron sám vybral dva silné strážce, kteří skardynovi drželi paže, jenže i oni měli co dělat, aby ho udrželi na zemi.

Ron mocně potáhl z dýmky a vyfoukl kouř tvorovi přímo do tváře. Skardyn ho dychtivě nasál; láska ke kouření byla zjevně jedním ze zvyků, který jim zůstal. Když trpaslíci nejdřív prohlédli těla mrtvých, našli u nich dýmky, ovšem ne vyřezané ze dřeva, ale vyrobené z pálené hlíny. Další otázkou bylo, čím si je vlastně skardynové nacpávali, protože jediná věc připomínající kuřivo, kterou u nich našli, páchla po zatuchlé trávě a nasekaných žížalách. Ani nejdrsnější z Ronových chlapů nehodlal něco takového zkoušet kouřit.

„Dal by sis čouda, co?“ Ron znovu potáhl a vyfoukl kouř tvorovi do tváře. „Hele, tak si se mnou trošku popovídej, a uvidíme, co se s tím dá dělat…“

„Uzuraugh!“ zavrčel zajatec. „Hizakh!“

Ron udělal významné ts ts ts. „No esli chceš žvanit takhle, tak to tě maximálně předám tadydle Grendě a jejím dvěma bráchům. Albrech byl jejich Gwyarbrawden. Znáš to starý slovo? Gwyarbrawden?“

Skardyn ztuhl. Trpaslíci měli mnoho způsobů, jak rozlišit příbuzenské svazky. Prvním byl samozřejmě klan, ten byl vždy na prvním místě. Ale ať již v rámci klanu nebo mimo něj existovaly i jiné vazby a rituálem Gwyarbrawden uzavírali dva trpaslíci přísahu, že půjdou klidně na opačný konec Azerothu, aby případně pomstili smrt toho druhého. Součástí přísahy byl i slib, že se nebudou štítit dopřát vrahovi dlouhou a drsnou smrt, neboť Gwyarbrawden byl z velké části hlavně o spravedlnosti.

Byla to součást života trpasličí společnosti, o níž vědělo jen velmi málo lidí zvenčí.

Avšak skardynům její obsah evidentně nebyl cizí, alespoň pokud mohl Ron soudit podle toho, jaký pohled zajatec vrhl nejprve na Grendu a pak znovu na něj. Legendy popisující Gwyarbrawden často končily barvitým líčením dlouhé smrti dopadeného vraha. Rona nijak nepřekvapilo, že si podobné příběhy vyprávěli i příslušníci téhle velmi vzdáleně příbuzné rasy.

„Hele, poslední šance,“ řekl a znovu zabafal. „Budeš mluvit tak, abych ti rozuměl?“

Skardyn přikývl.

Ron umně skryl nadšení. Ne že by s Grendou a jejími bratry úplně blufoval, ale kdyby jim zajatce předal, znamenalo by to, že se zase nedozví nic. Pravda, Grenda by se snažila ze všech sil, aby z té stvůry dostala co nejvíc, ale nemohl vyloučit, že se jeden ze tří trpaslíků nechá příliš unést a zabije skardyna příliš brzy.

Ron se naposledy podíval ke Grendě, aby zajatci připomněl, co by ho čekalo, kdyby neodpověděl, a řekl: „Ta se závojem! Tví kamarádíčci jí sem něco přitáhli a Grim Batol teď řve, jako by to byl nějakej drak nebo co… akorát že už sem tu draka neviděl měsíce! Co tu vlastně chce?“

Chrysalun…“ Skardyn jediné slovo zachraptěl tak, že to znělo, jako by mluvil jen velmi zřídka a stálo ho to velké úsilí. „Chrysalun…“

„A co to sakra u tatíkových vousů je ten chrys… chrysalun?“

„Větší…“ zachrčel zajatec a jazyk mu několikrát rychle vystřelil z úst. „Větší uvnitř… než venku…“

„Co to ta stvůra mele? Dělá si z nás prdel?“ vyštěkl jeden z Grendiných bratrů. Třebaže ti dva nebyli dvojčata, byli si podobní víc, než bylo mezi trpaslíky běžné, a Ron měl vždycky problém poznat, který je Gragdin a který Griggarth.

Ať už to byl ten nebo ten, slova doprovodil několika rychlými kroky a sekerou napřaženou tak, jak mu to jen nízký tunel dovoloval. Skardyn zasyčel a znovu se pokusil vymanit ze sevření.

Byla to nakonec Grenda, kdo prchlivého bratra zastavil. „Ne, Griggarthe! Ještě ne! Dej tu sekeru dolů!“

Griggarth na sestřina přísná slova zareagoval jako malý kluk, nahrbil se a sklopil hlavu. Ona byla paní a oni dva jen její psi. I Gragdin, který k tomu vlastně neměl důvod, zareagoval stejně jako bratr.

Grenda se obrátila ke skardynovi. „Ale jestli tahle špína nezačne povídat něco, co bude dávat větší smysl, tak…“

Ron se znovu chopil kontroly nad výslechem. Dokouřil poslední zbytek, vyklepal popel a zabručel: „Jo. Tak naposled. Třeba se blbě ptám.“ Chvíli uvažoval a pak řekl: „Co tak něco vo tom vysokým a vo tom, co tady kuje za pikle.“

Jeho narážka vyvolala u skardyna bouřlivou reakci. Nejprve si Ron myslel, že se dusí, ale pak si uvědomil, že se ta zatracená stvůra směje.

Ron tasil dýku a strčil její hrot skardynovi pod hnědou šupinatou bradu. Navzdory tomu se však zajatec smál dál.

„Drž hubu, ty zparchantělej ropušáku, nebo těm třem ušetřím práci a stáhnu tě z kůže sám…“

Strop se propadl. K zemi se zřítily tuny kamení a trpaslíci rychle uskakovali na všechny strany.

Spolu s kusy skály mezi trpaslíky spadly i tři obrovité postavy nejen oděné v těžké mosazné zbroji, ale zároveň porostlé šupinami ještě více než skardynové. A co hůř, tihle impozantní obři – podle Ronova zkušeného odhadu víc než dva a půl metru vysocí – byli daleko nebezpečnější a jejich útok překvapivější než v případě potomků temných železných.

„Co jsou…“ vykřikl jeden z trpaslíků těsně předtím, než mu ohromný zahnutý meč prošel kyrysem i hrudním košem.

Ron věděl, co jsou zač, třebaže je dosud znal jen z vyprávění, ale byla to Grenda, kdo jejich odporné jméno vykřikl nahlas. „Drakonidi!“

 


[1]Příležitostí setkat se s příslušníky klanu Dark Iron Dwarves máte ve hře několik. (pozn. překl)

 

  • FANTOM Print
  • Autor:  Richard A. Knaak
  • Žánr: fantasy
  • Počet stran: 352
  • Provedení: brož.
  • Rozměry: 11×16,8
  • Překladatel: Jan Netolička
  • Autor obálky: Glenn Rane

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

Leave a Reply