Pražský hřbitov

Umberto Eco

Šestý román od slavného spisovatele, profesora sémiotiky, který je všude znám zejména jako autor veleúspěšného románu Jméno růže.

Utvořit si názor na tuto knihu bez aspoň minimálního náhledu do ní je těžké, ba nemožné. Na jednu stranu se o ní hovoří jako o nejprodávanější knize v Itálii, Španělsku, Argentině, Mexiku a jinde; v Argu se třetím měsícem drží na špičce prodávanosti a od svého vydání v říjnu nesestoupila pod 5. místo prodávanosti na webu Svazu českých knihkupců. Ale na druhou stranu se objevují i hlasy, že kniha je přeceňována.

Většina z vás, kteří autora znáte, už víte, co očekávat. Jak sám autor tvrdí, jeho knížky mohou číst čtenáři sémantičtí (zajímající se o výsledek děje) i sémiotičtí (hledající různé souvislosti). Samozřejmě, že potěšeni budou více ti druzí, protože různých odkazů, ukazatelů i slovních hříček se v textu nachází habaděj. Přímá akce nebo jednoduchý prostý příběh jsou na hony vzdáleny. Jestli jste tedy viděli pouze film Jméno růže, ale žádné dílo autora nečetli, neriskujte a nejdříve si něco půjčte a přečtěte, ať máte představu, co vás bude čekat. Zkuste zmíněné Jméno růže nebo Foucaultovo kyvadlo.

Hned s první složitostí se setkáme v podobě hlavního protagonisty, mimochodem je to skoro jediná postava, která je opravdu smyšlená, jinak prakticky všechny další existovaly, jen se možná nikdy spolu nesetkaly. Ale vraťme se k prvnímu, tou složitostí totiž je, jestli je hlavní protagonista sám anebo jsou dva? Není běžné, aby se to člověk dozvěděl až v polovině knihy, autor dokáže čtenáře udržovat v nejistotě, a i když pravda postupem knihy nezadržitelně prosvítá na povrch, stále si až do jedné osudné pasáže nejsme jisti, kdo Simone Simonini ve skutečnosti je.

S jistotou víme, že je obratným a skoro dokonalým falzifikátorem, který dokáže zfalšovat cokoli. Neopomeňme jeho labužnickou stránku, kdo má rád francouzskou kuchyni nebo aspoň francouzštinu samotnou, může se společně se Simoninim rozplývat nad odstavcovými popisy jídel a jejich dlouhými odbornými názvy (většinou je to všechno ve francouzštině).

Mluvit o hrdinovi v tomto románu není moc na místě. Simonini je padělatel a po prvních pár stránkách si uvědomíte, že před vámi stojí negativní postava. Není mu nic svaté, kritizuje vše, nadává na všechny a nějaká důstojnost, čest a pravda jsou mu neznámé a zabít je občas nevyhnutelné. Pravda je taková, jakou si ji udělá a autor skrz něj sděluje čtenářům jednu zajímavou, asi docela i pravdivou skutečnost, lidé věří nejvíce tomu, co už někdy četli. Je víceméně jedno, jak moc je to pravdivé, ale člověk více věří tomu, o čem už četl, čehož Simone využívá a s bravurní jistotou vytváří dokumenty a dopisy, které jsou jen směskou něčeho dalšího.

Více než příběh tohoto nehrdiny, jak bych jej nazýval, bylo pro mě důležitější svědectví, které svým životem vydává o své době – Francii, potažmo Evropě 30. – 90. let 19. století. Samotného mě to namotivovalo, abych se snažil o této době víc dozvědět, vždyť kolik to je let zpátky – 150? (to není moc) Při čtení jsem si uvědomoval, že přestože historie mě zajímá, tak málo vím o revolucích, komunách, převratech, které se ve Francii v 19. století odehrávaly.

Román velmi dobře ukazuje i jak bylo někdy lehké manipulovat s veřejným míněním, vytvořit falešnou zprávu, která se stala zprávou oficiální a v neposlední řadě i to, jak lidé v té době žili, co je štvalo, trápilo, čeho se báli, co byli schopni udělat. Jsou to nepříjemné věci, šokující, ale když se člověk podívá do historie, zjistí, že pravdivé.

Doplnil bych to ještě krátkým citátem autora, ve kterém si myslím, že to autor jen ještě podtrhuje: Ale když to dobře uvážím, i Simone Simonini, jenž je sice výsledkem koláže, neboť mu byly připsány věci, jež ve skutečnosti vykonaly různé osoby, jistým způsobem existoval. Ba mám-li říci celou pravdu, je ještě stále mezi námi.

(str. 425)

Recenzent by se neměl před čtenářem přiznávat k tomu, že si vybral kousek nad jeho síly, nad jeho schopnosti vnímání, ale myslím, že u Eca se není za co stydět. Čím budete mít více načteno a čím větší bude váš rozhled, tím si dílo budete vychutnávat plněji. Tím častěji si budete moct říct, tak o tomhle jsem slyšel, tento název jsem už někde viděl. Rozhodně knihu bude za to stát přečíst znovu třeba za deset, dvacet let, objevíte úplně nové věci, váš dosavadní pohled na děj se změní, ale záleží na typu čtenáře, jakým jste. Pro někoho bude Umberto nedostupný navždy, protože jeho propracovanost, složitost bude nepřekousnutelná. To už u takových autorů bývá. Dílo skrývající tolik, že ani sám autor všechno neobjeví.

Milovníci knihy si dozajista užijí i samotné provedení knihy. Pevné desky, které na rozdíl od většiny knih mají vlastní ilustraci, umně vyvedený přebal, na jehož záložkách najdete nejdůležitější informace o knize a autorovi, podrobný doslov překladatele, který vám přiblíží osobu spisovatele i jeho další romány. Dvě všité záložky, které se určitě upotřebí. Desítky, ano jsou jich opravdu desítky, perokreseb, portrétů, útržků z novin dokreslují dobovou atmosféru. Titul se tak ve vaší knihovničce nestane artefaktem jen po obsahové stránce, ale i po té vizuální.

Pražský hřbitov by si zasloužil správně daleko víc, aspoň nějaký 10-15stránkový rozbor, kde by byla teprve pořádně ukázána šířka románu, ale na to se necítím, myslím taky, že takové hodnocení by mělo vzejít od uznávaného recenzenta a odborníka. Já přináším jen stručnou recenzi, na jejímž základě, doufám, je možno se rozhodnout, zda je tato kniha právě pro vás. Velmi uvítám jakoukoli diskuzi pod recenzí a rád se dozvím, co vy sami si u knihy ceníte, co vás překvapilo, nudilo, pobavilo, znechutilo, pobouřilo atd.

http://www.mfantasy.cz/wp-content/uploads/2012/01/prazsky-hrbitov.jpgHodnocení: 85 %

Dílo:  Pražský hřbitov (Il cimitero di Praga)
Autor: Umberto Eco
Překladatel: Jiří Pelán
Nakladatelství: Argo (2011)
Vydání: první
Redakce: Jindřich Vacek, Milan Dorazil
Obálka: Pavel Růt
Počet stran: 472
Cena: 398 Kč

Komentáře

komentářů

About The Author

Za mým prvním setkáním s fantasy stojí jedno jméno – J. R. R. Tolkien. Spisovatel, který pro mě stále zůstává asi největším velikánem v žánru. Od tohoto setkání uplynul už nějaký ten čas a já mezitím začal poznávat fantastiku ze všech možných úhlů. Zhlédl nespočet filmů, stejně tak si zahrál mnoho RPG jak na počítači, tak i na stole, hlavně DrD, které občas ještě hráváme. Projezdil bitvy a larpy, na které se poslední dobou už moc nedostává času, a taky jsem holt trochu zlenivěl:) Momentálně zůstávám věrný fantasy zejména skrz knihy, sci-fi spíš ojediněle. Času ubývá, autorů přibývá, ale i tak rád poznávám nové tváře žánru.

Leave a Reply