Dva měsíce, dvě centra moci, dva čarodějové, dva státy, dvě armády… Je-li to takto napsáno, působí debutový román Jana Dobiáše dojmem, že je tu všechno dvakrát, jak už to tak v knihách o válce bývá. A přeci je tu více skupin, více zájmů… zkrátka nejde zrovna o věčné téma „dobro proti zlu“. Rozdělení na ty špatné a ty v právu není nikterak jednoznačné. Nejednomu čtenáři bude jistě při čtení sympatičtější Černokněžný pán než hrdina bez bázně a hany.O co půjde?
Jistě, že o vítězství! V podhůří se znovu objevují Prvorození, což jsou stvůry starší než lidský rod, a nějak moc si dovolují. Proslýchá se, že bude po osmnácti letech zase válka. Kdo povede Prvorozené? Ten, kdo stál v jejich čele posledně je mrtev. Mohl by se nějak vrátit? Pro takovou válku by ohrožený Bohdar (jak se jmenuje ona země zaslíbená, mágů a jiných lotrů plná) potřeboval mocný symbol. A kdo by jím mohl být spíš než Karmínův syn Orlík? Jak z něj ale udělat legendu jakou byl jeho otec – hrdina, který vlastní rukou zabil Černokněžného pána? Otázka ovšem je, zda ze samotného Karmína neudělali legendu až básníci.

Prokletí osudem
Tak to přesně jsou naši hrdinové. Sotva by jim kdo záviděl úděl, který si nevybrali, o který často ani nestáli, který přesto naplnili. Jak se vlastně z obyčejného mládence stane černokněžník? Musí být ctižádostivý? Prahnout po nesmrtelnosti? Bažit po pomstě za každou cenu? Nebo stačí, aby ho doba prostě potřebovala? Jak zrůdné jsou jeho zrůdy? Co čarodějové Řádu? Jsou vždy zajedno s králem, kterému slouží, nebo monarchii ještě neodpustili křivdy minulosti? Nejoddanější je králi asi mistr Zlatobýl, to ovšem nevypovídá nic o tom, jak mu chutná nebo nechutná moc. Vždy když tento čaroděj, který zažil i předchozí válku, mluví o nutných obětech, klade si čtenář otázku, zda je tak naivní, nebo naopak naprosto zbaven iluzí. Kdo ovšem ještě má ideály je jeho žačka Miriel. Mladí hrdinové mají v tomto příběhu možná velkou úlohu, ale málo pravomocí. Mají čarodějčiny ideály nějakou naději? Alespoň na přežití? A co ten Orlík? Bude z něj hrdina nebo loutka?

Charaktery jsou výborné a dobře uvěřitelné. Ani ten kdo má čistý štít nemá čisté ruce a dost často ani čisté srdce. V každém je tu něco dobrého i něco špatného. Jediné, co by se snad dalo vytknout je, že namísto rozdělení na kladné a záporné tu máme patrné rozdělení na mladá telata, zkušený střední věk a zahořklé stáří. Na obou stranách bariéry nalezneme alespoň jednoho zástupce všech těchto kategorií. Ve výsledku to ovšem šikovně podtrhuje dojem, že to má čtenář prašť jako uhoď a je úplně jedno, které straně věnuje více svých sympatií.

Válka je mír
Pojetí války se v Modré luně čarodějů, rudé měsíci války nápadně podobá Orwellovu ve slavném románu 1984. Válka musí být. Svět ji potřebuje a je potřeba zvítězit. Dokud budou hranice, války se budou opakovat. Stále stejné, plné lží a zničující i konstruktivní zároveň. Pokud to tak bude pokračovat, není těžké představit si svět dvou měsíců jako ten, na kterém jednou někdo vybuduje Inkarceron.

Draci
Draci vystupují ve válce jako rozhodující veličina. Není proč to v recenzi zamlčet – beztak to musí být každému jasné z obálky. Ani dobří ani špatní, jen divocí a bojechtiví. Pokud bojují v něčí prospěch, neznamená to, že jsou jeho spojenci. Pokud někoho zabijí, neznamená to, že jsou jeho nepřátelé. Draci jsou v této knize mocná osamělá stvoření a trochu připomínají Tolkienova Šmaka.

Shrnutí
Promyšlené dialogy i vyjadřování postav, autor se nezdráhá užít hrubších výrazů, tam kde si to situace žádá (pravda, občas i tam, kde si to nežádá). Fantasy prvky jsou příjemně stravitelné, zaběhlé, není potřeba se seznamovat se světem – o to nečekanější je podání příběhu a charakterů (tedy bylo by, kdyby to nenaznačovala zadní strana obálky a tato recenze). Zkrátka a dobře je to příjemná četba, nejen na jedno odpoledne…

Autor: Jan Dobiáš
Ilustrace: Janina Strnadová
Nakladatelství: Straky na vrbě
Rok vydání: 2011

Komentáře

komentářů

Leave a Reply