Za MFantasy chci popřát všem čtenářům příjemně prožité svátky! A aby byly ještě příjemnější, nadělím pár dárků. Dnes potěším několik z Vás, kteří se odhodlali překonat strach/lenost a poslali nám své vánoční přání. Tento úkol asi nebyl pro každého, hodně čtenářů to zabalilo při pomyšlení na veřejnou prezentaci výplodů své mysli. Někteří se ale odvázali a jedna soutěžící poslala i povídku, kterou si zde můžete přečíst. Ti, kteří nám své přání napsali, budou náležitě odměněni. Všichni!

Uvádíme jména výherců a co od nás dostanou. Rozkliknutím zobrazíte i přání, za která je odměňujeme. Doporučujeme přečíst, jsou skutečně zajímavá.

[learn_more caption=“Milan N.: Děti noci (Dan Simmons)„] Ked som si prezrel vyhry, bolo rozhodnute 🙂 Moje najvacsie vianocne prianie je – Deti noci. Ja velmi na fantasy nie som, ale keby som toto segre daroval, mal by som vsetky prusery vyzehlene 🙂 – dokonca este aj tie, ktore sa len stanu. Takze … ak by to vyslo, vopred dakujeeeeem![/learn_more]

[learn_more caption=“Bára S.: Vstupenka na celý PragoFFest 2012„] Moji známí jsou obyčejnými smrtelníky a jako takový disponují jen omezenými schopnostmi a financemi, takže se je snažím příliš nezatěžovat a mimo pár knih a parfémů na mém dopisu Ježíškovi není nic zvláštního, ale protože jsem od přírody neskromný člověk, můj seznam skutečných tužeb je mnohem delší a zajímavější. Takže milý Otče prasátek přála bych si:

– Kompletní sadu superschopností: alomancií a feruchemií počínaje přes teleportaci a vrháním ohnivých koulí konče

– Stát se aspoň na jeden rok vládkyní Halloweentownu

– Plavit se na cestě kolem světa s Jackem Sparrowem, několika Jägermonstery a kompletní posádkou ‚Slaměných pirátů‘ z One Piece

– Prožít týden v Domě a moci si vyzkoušet abhorsenské zvonky, abych mohla způsobit zombie apokalypsu, kterou bych pak zase dala do pořádku

– Domácího robota vlastnoručně sestaveného Agathou Heterodyne z Girl genius

– neomezenou knihovnu, kde by se automaticky objevovala každá kniha, která byla zrovna vydána (anglické, německé a české originály a zbytek v překladu)

– Zoo plnou třpytících se netvorů (byl by tam výběh se spárklujícími skřety, troly a, ehm, další havětí)

– Krysu, co by mi vařila a kvartet brémských muzikantů pro obveselování návštěv

– Letět s vesmírnou lodí na nepravděpodobnostní pohon a povečeřet v restauraci na konci vesmíru

[/learn_more]

[learn_more caption=“Lenka M.: Kroniky Sialy 1 a 2: Tulák ve stínech, Tanec ve stínech„] Ak by som si mohla priať niečo z úžasných fantasy svetov, bolo by toho neskutočne veľa. Ale ak by som si mala vybrať jednu vec, chcela by som brumláka, takého, ako mal Jake, keď putoval s Rolandom k Temnej věži 🙂 A ak by ste mi nevedeli splniť toto, potešil by aj Tanec ve stínech alebo Děti noci 🙂 Do Prahy by som sa nemala ako dostať :([/learn_more]

[learn_more caption=“Liba Č.: Dvoudenní vstupenka na PragoFFest 2012„]

Těch nesplnitelných přání bylo víc:jednak ta obvyklá, tedy zdraví a štěstí pro všechny.Taky jsem si přála mít mimořádně chytré děti. V porodnici si každá matka myslí, že její potomek je krásný a inteligentní. Deziluze přijde nejpozději s nástupem do školky. Časem, po zkušenostech, jsem dospěla k závěru, že by neuškodily alespoň peníze – v nadbytečném množství. Když už to nevyšlo s dětičkama.

Po letech poznávání si člověk uvědomí, že ať si přeje co si přeje, dostane jen tolik, kolik na něj připadlo. Někdo víc, někdo míň. Všichni do jednoho dostáváme míň, než si přejeme. Lidská touha jde vždycky o krok napřed před splnitelností.

Kdybych se dostala do říše fantasie, kde neexistuje nemožné, přála bych sobě i lidem  víc skromnosti. Pak nebudeme marně bažit po nesmyslech, které jsou člověku k ničemu. Protože každému z nás by mohla stačit jedna postel nebo jedna židle, vždyť každý máme jen jednu zadnici. Když  se nebudeme drát o majetek, který stejně neužijeme, protože už faraonům to neklaplo s pyramidami, zbyde nám víc času a energie na snění o tom, co nás doopravdy obohacuje. Přála bych sobě a všem, kdo o to stojí, aby měl každý z nás volnou vstupenku do  království fantasie, kde bychom mohli žít stejně, jako v naší nynější realitě.  Mít každý svoje útočiště, kam bychom si odskočili v případě  potřeby, anebo se tam  vyjeli dovolenkovat a dobít si baterky. To by byla nádhera, jen tak si snít a zajít na pokec k Boženě Němcové – třeba…

[/learn_more]

[learn_more caption=“Alena B.: Jednodenní vstupenka na PragoFFest 2012 a Velká ryba: Román mytických rozměrů (Daniel Wallace)„] Fantastických přání mám tolik, že bych je asi na jednom místě ani nedokázala vypsat. A kdo nemá? Jedno Vám napíšu. Právě proto, že to není přání pro mě, ale pro kamarádku Erin, která mě kdysi (asi před dvěma léty) uvrtala do psaní povídek. Takže – milý Ježíšku, moc bych si přála, aby Erin potkala toho, o kterém jsem jí napsala v povídce Daledon. Ani to nemusí být za tak dramatických okolností. A jestli můžu přece jenom drobnost pro sebe – moc nepočítám s nějakou výhrou, ale jestli budu mít přece jenom šanci, nejraději bych některou z knížek. K netu se dostanu zase až po svátcích, tak si Vaše hodnocení nechám jako Silvestrovské překvapení.

Daledon

Erin se probudila pod útesem ve velice divné poloze. Obličej měla zabořený do trsu kapradí, ruce rozhozené, jednu nohu zkroucenou pod tělem a druhou nataženou za sebou. Zamrkala a pokusila se vzepřít na rukách, aby se mohla rozhlédnout. Hlavou se jí honily nesouvislé útržky vzpomínek na něco, čemu nerozuměla.

Nohou, kterou měla pod sebou, jí projela ostrá bolest. Sykla, ale přetočila se na záda a čekala, až se vlny bolesti, přecházející z nohy do zbytku těla, uklidní. Očima zatím jezdila po okolí. Vysoké stromy nad její hlavou byly pocuchané a objevila na nich několik zlomených větví. Zřejmě jimi proletěla před svým dopadem. Nad stromy se tyčila skála. Vysoká šedá stěna proti modrému nebi.

Zvedla ruce a prohlédla si je, přejela si jimi po těle a očima zkontrolovala, jestli se jí podařilo zahýbat palci u nohou. Zatím se zdálo, že kromě jedné nohy bude v pořádku. Ještě si prsty prohrábla vlasy. Když se dotkla zátylku, tvář se jí zkroutila bolestí. Na prstech jí zůstala krvavá šmouha. Ušklíbla se na ní a sáhla po jedné ze zlámaných větví, které ležely kolem.

Zvedala se pomalu, a když se s pomocí větve dostala do stoje, chvíli zůstala v klidu a nechala hlavu, aby si zvykla na změnu pozice. Vlevo od ní lesem probleskovala světlá skvrna. Doufala, že je to konec lesa nebo aspoň mýtina a po jedné noze se za pomoci ulomené větve začala posunovat ke světlu.

*

Když vyšla na slunce, uvědomila si, jaká zima jí byla pod korunami lesa. Vyhlédla si velký kámen, do kterého se opíraly sluneční paprsky a s úlevou si na něj sedla. Zraněnou nohu měla nataženou před sebou. Nohavice se napínala, jak se pod ní rozrůstal otok.

Erin se zadívala před sebe. Útržky vzpomínek, které se jí občas mihly hlavou, nevysvětlovaly vůbec nic. Nevěděla, kdo je, jak se sem dostala, ani kam patří.

Rozzlobeně upírala oči na jednotlivé body v krajině, které měla na dohled, a pokoušela se přesvědčit sama sebe, že je zná. Hlava jí rozbolela tak, že si ji musela stisknout mezi dlaněmi. V okamžiku, kdy zavřela oči, se svezla vedle balvanu a ztratila vědomí. Slunce pražilo do jejího bezvládného těla a pomalu putovalo oblohou, až se dotklo horizontu. Po nástupu noci se ochladilo a Erininy mdloby přešly do těžkého spánku. Tiskla se ke kameni, dokud se v něm držel zbytek slunečního tepla.

Ráno ji probudil pramínek vody, stékající jí před pootevřené rty. Nový den měl snový tyrkysový odstín. Pokoušela se víc otevřít oči a zaostřit na svět kolem sebe, ale byla příliš vyčerpaná. Chladná voda jí po kapkách stékala do krku a nutila ji polykat. Když přestala proudit, Erin znovu usnula.

Probudila se k večeru. S nově získanými silami nejen otevřela oči, ale také se posadila. Všechno bylo stále zahaleno v tyrkysovém příšeří. Jako závoj tenký baldachýn zelenomodré barvy chránil místo, kde odpočívala.

Zraněná noha ležela natažená a omotaná růžovou poloprůsvitnou látkou. Když se Erin chtěla pohnout, látka působila jako dlaha – zabránila noze se ohýbat. Erin zároveň cítila, jak jí do zranění z obvazu proudí svědivý pocit, který znamenal uzdravování. Ještě dotykem zkontrolovala ránu na hlavě. Čtverec látky držel na místě poranění pásek tak jemný, že si ho na čele uvědomila, až když tam při jeho zkoumání posunula prsty.

Léčba se sice zdála úspěšná, ale paměť se jí nevrátila. Marně tápala v těch útržcích vzpomínek, které jí táhly hlavou, jestli tam objeví něco o růžové látce s hojivými účinky nebo o tyrkysové kopuli.

Při přemýšlení se pohodlně uložila a spánek, který přišel tentokrát, byl hluboký a posilující, i když netrval dlouho.

O půlnoci se probudila hlasitým prasknutím. Ještě zahlédla, jak se růžový obvaz z její nohy zkroutil jako had a rozplynul se. Po kusu látky s páskem přes čelo nezbyla ani památka. Pohnula nohou. Nejprve opatrně, pak ji skrčila, přitáhla koleno co nejvíc k sobě a zase ho natáhla. Po bolesti nezůstala ani stopa. Přesunula se do dřepu a pokoušela se vstát. Tyrkysová kopule byla o pár centimetrů vyšší než ona a vydávala tlumené světlo posílené svitem hvězd. Erin se pomalu narovnávala a postupně zatěžovala zraněnou nohu stále víc.

„Ještě bys měla ležet,“ ozval se příjemný hluboký hlas. „Kosti byly roztříštěné a jejich úlomky se dostaly do svalů, když jsi sem šla. Všechny už jsou na svém původním místě, ale ještě nedrží tak pevně u sebe, jako předtím.“

Erin si při prvním zvuku sedla na kámen a rozhlédla se kolem. Zpočátku neviděla nic, ale pak se kopule zachvěla a rozplynula se stejně jako předtím růžová látka. S úžasem se dívala na podivnou bytost, která stála před ní. Nejméně dva metry vysoká štíhlá postava byla zahalena v dlouhém rouchu tyrkysové barvy, přepásaném širokým tmavomodrým pásem. Rovné tmavé vlasy jí splývaly po zádech a kolem skrání byly některé prameny složitě spleteny. Oči měla bytost stejně tmavě modré jako pás. Erin se mihla hlavou představa hladiny moře za jasné noci. Nevěděla, kde k ní přišla, ale hodila se na popis barvy, kterou právě tiše obdivovala. Přes křehkost bytosti nebylo pochyb, že vládne značnou silou. Ve volných záhybech pláště se chvílemi mihly ruce s dlouhými prsty, ale poměrně velkými dlaněmi. Erin nepochybovala, že před ní stojí muž. Nejzvláštnější byl široký pruh zelenomodré látky, který měl na zádech. Začínal nad cizincovou hlavou a dosahoval mu až téměř k patám. Byl jeho součástí stejně jako úzký nos, přecházející na konci do sotva znatelné skoby nebo smetanově bílá špička boty, která vykoukla z roucha, když k ní udělal pomalý krok, jako by ji nechtěl svou blízkostí vyděsit.

„Kdo jsi?“ zeptala se.

„Jmenuji se Marcus,“ usmál se cizinec a udělal před tělem rukou složité znamení, při kterém se jemná látka jeho pláště zavlnila ve výrazných křivkách. „Uslyšel jsem tvé volání.“

Erin se na něj trochu nechápavě podívala. „Já jsem křičela?“

Marcus se dotkl čela a zadíval se jí do očí. „Tvůj křik slyšeli všichni obyvatelé Daledonu. Byl tak hlasitý, že jsme nemohli určit přesný směr. Měl jsem štěstí, že jsem tě našel.“

Erin odvrátila pohled. V modři jeho očí by se brzy utopila a ona potřebovala posbírat všechny síly a vzpomenout si. Na cokoli. Jméno Daledon jí nic neříkalo. Tyrkysově oděný muž jí připadal jak ze snu, ale jeho vzhled byl pro ni naprosto neznámý. Rychle pohlédla na své špinavé zelenohnědě strakaté oblečení s nevzhlednými rourami na ruce a nohy a zamračila se nevolí.

„Kdo jsem já?“ zeptala se Marcuse.

Položil jí ruku na tvář. „Tvé vzpomínky jsou zastřené, ale spoje se uvolní a vypustí je, až přijde čas.“ Zavřel oči a tváří mu přešel zamyšlený výraz. „Jmenuješ se Erin.“

Potřásla hlavou. Jméno Erin jí také nic neříkalo. Povzdechla si a smutně se na Marcuse podívala. Ruku jí nechával na tváři a zkoumavě se na ni díval.

„Jestli se cítíš dost silná, vezmu tě domů,“ řekl. „Na Daledon,“ doplnil, když viděl zmatek v jejím obličeji.

Přikývla a vstala. Uvědomila si, jak je proti němu malá a drobná. Musela by zvednout ruce až nad hlavu, aby mu je položila na ramena. A to také na jeho pokyn udělala. Tyrkysový plášť je oba celé zahalil, když objal i on ji, a jemná látka vytvořila kolem nich ochrannou vrstvu. Erin s úžasem sledovala, jak se pás na Marcových zádech rozkládá do stran i do výšky a mění se v pár křídel, která je vynesla na oblohu a pak i do hlubin vesmíru. Křídla nevydávala žádný slyšitelný zvuk, jenom slabou záři. Stejně jako plášť byla tyrkysová a jejich okraje měly růžový nádech.

„Zavři oči,“ řekl jí Marcus. Poslechla. Cítila, jak ji k sobě přitiskl a jeho tělo se napjalo. Neodolala a malinko pootevřela jedno oko. Okolo Marcusova pláště se jiskřilo, křídla měl bez pohybu roztažená do stran a hlavu zvrácenou nahoru, jak se díval směrem, kterým letěli. Ne. Neletěli. Řítili se pro Erin neuvěřitelnou rychlostí. Když si uvědomila, že ta duha, která je obklopovala, je vlastně světlo hvězd, rychle oko zase zavřela a přitiskla obličej Marcusovi pod rameno.

„Už tam budeme,“ ozval se jeho hluboký hlas těsně u Erinina ucha, když se let začínal zdát příliš dlouhý a ona zjistila, že v Marcusově náručí tiše usíná.

Pomalu zvedla hlavu a opatrně otevřela oči.

Jejich rychlost se zmírnila a oni se vznášeli u jasné dvojhvězdy. Rudý obr majestátně plul vesmírem a jeho obrovská, ale řídká hmota matně zářila v tyrkysových a růžových odstínech. Hvězda tvořila kapku Rocheova laloku, jejíž hrot se dotýkal oslepujícího bílého trpaslíka. Malá hvězdička lačně nasávala hmotu obra. Pomalu kolem sebe kroužili, jako malý pán v oslnivě bílém obleku v tanci s dámou, kolem které vlály barevné závoje.

Erin jen povzdechla. Pro takovou nádheru nenacházela slov.

„Krásný pohled, že?“ usmál se Marcus. „Škoda, že tu nejsi v období, kdy si naše slunce mění své role. Dale se oblékne do tyrkysu a šarlatu a Don se změní v bělostnou nenasytnou vločku.“ Lehce mávl křídly a zachytil sluneční vítr z lepšího úhlu pro jejich další, tentokrát už pomalou cestu.

Erin nevycházela z úžasu. Pomalu se přibližovali k něčemu, co vypadalo jako široký prstenec kolem dvojhvězdy. Množství planet – přirozených i umělých – s měsíci a satelity, tvořilo hustou síť, někde propojenou do neprostupné hmoty, jinde s velkými rozestupy mezi sebou.

„Toto je můj domov,“ řekl Marcus s rozzářenýma očima a zamířil k jedné z osamocených planet.

Erin sledovala, jak se přibližují k oběžnici a postupně rozeznávala její barvy. Převládala zelená. Výhled jí na chvíli přerušila ohnivá stěna při vstupu do atmosféry planety, ale když se oheň rozptýlil, rozeznávala mírné kopce i vysoké hory, většinou porostlé travou nebo lesy, s širokými řekami. Nikde nebylo vidět osídlení.

Marcus letěl nad povrchem a šťastně se usmíval. Směřoval k nejvyššímu pohoří, které bylo v jejich zorném poli.

Jak se přibližovali, Erin poznala, že se vlastně nejedná o pás hor, ale o kráter jediné sopky. Byla tak obrovská, že její okraj vypadal jako vysoké rozeklané pohoří. Nad kráterem Marcus zpomalil a začal se snášet dolů. Vstříc se jim blížila louka, občas přerušená skálou nebo osamělým stromem. Erin stále neviděla nic, co by nasvědčovalo, že na planetě někdo žije.

Zůstali stát v trávě. Poloprůhledná tyrkysová látka, která je halila a chránila cestou k Daledonu, zmizela. Erin přenesla váhu z nohy na nohu, aby se přesvědčila, že ji opravdu udrží obě. Rozhlížela se kolem sebe, ale stále se ještě jednou rukou držela Marcuse.

„Marcu!“ ozvalo se volání a loukou k nim od nejbližší skalky běžela vysoká štíhlá dívka. Měla stejný plášť jako Marcus, ale ten její byl růžový. „Našel jsi ji,“ řekl další hlas. Najednou byli obklopeni lidmi. Někteří přicházeli, jiní se snášeli. Všichni byli vysocí a štíhlí, měli různobarevné pláště a křídla. V barvách převládala tyrkysová, modrá a růžová.

„Caio,“ usmál se Marcus a natáhl ruku k dívce, která na něj volala. Druhou měl pořád obtočenou kolem Erinina pasu. Erin se chtěla odtáhnout, aby se s dívkou mohl přivítat, ale držel ji pevně.

„Zůstaň u Marcuse,“ oslovil Erin jeden z mužů. Jako jediný měl plášť zářivě bílý a kolem očí a úst se mu táhly jemné vrásky. „V našem světě není vše tak jasné a jednoduché, jak se návštěvníkům na první pohled jeví.“ Pak se obrátil na Marcuse, který se k Erinině překvapení s Caiou přivítal tak, že se navzájem dotkli ukazováčky. „Vítej zpátky,“ řekl mu. „Jsme rádi, že se ti ji podařilo najít tak rychle.“ Znovu se obrátil k Erin. „Tak hlasitý křik jsme tu neslyšeli už věky. Máš mimořádný dar.“

„Jsi unavená. Možná jsme měli ještě počkat s odletem, až nabereš víc sil.“ Marcus ji starostlivě pozoroval.

„Jsem v pořádku,“ odporovala. „Jenom bych se ráda umyla a převlékla.“ Mezi těmi zářícími barvami a lidmi, kteří jí připadali dokonalí, se cítila trochu nejistě.

Caia se na ni usmála. „Samozřejmě. Hned to zařídím.“ Její růžová křídla se stříbrným lemováním se roztáhla a v okamžiku ji odnesla někam mimo Erinin dohled. Erin obrátila tázavý pohled k Marcusovi. Ještě pořád jí připadal jako jediná skutečná bytost v celém vesmíru.

Usmál se na ni a několika slovy ostatním dopověděl, jak ji našel zraněnou na louce uprostřed lesa a po ošetření jejích ran se hned vydali na cestu k Daledonu. „Měl jsem velké štěstí, že jsem ji našel. Bohužel si nic nepamatuje. Rána do hlavy ji zbavila všech vzpomínek na to, kým byla,“ dokončil a rozhlédl se po osobách, které ho pozorně poslouchali.

„Hlavně, že je tady s námi,“ pokýval hlavou muž v bílém a oči mu na okamžik ustrnuly v nepřítomném pohledu. „Caia ti připravila koupel a nové šaty,“ otočil se k Erin.

Marcus ji sevřel pevněji a roztáhl křídla. Kratičký let k jedné z blízkých skal vyvolal v Erin další příval nesmyslných obrazů a pocit, že takto by měl správně vypadat její život.

Když přistáli, Marcus jí přestal objímat v pase, sundal její ruku ze svého krku, ale stále ji za ní držel. Vedl ji do nitra hory širokými chodbami plnými barevného světla. Došli do prostorné jeskyně, jejíž půlku zabírala vodní hladina. Přirozené výstupky skal byly doplněny nenápadnými kovovými i látkovými závěsy, které celý prostor dělily do menších částí a daly se posunovat podle potřeby.

„Jste tady!“ ozval se hlas Caii. Vynořila se u jednoho z růžových závěsů. Vzala Erin za druhou ruku a vedla je blíž k vodní hladině. Marcus se před posledním předělem zastavil.

„Půjdu si promluvit s Arelem.“ Stiskl Erin prsty, než ji pustil, a když viděl její zmatený pohled, dodal: „Vrátím se. Než se upravíš, budu na tebe čekat u východu.“ Neochotně ho pustila a dívala se za ním, dokud jí nezmizel z očí.

„Marcuse je jednoduché milovat,“ řekla Caia. Otočila se a odhrnula poslední jemný pruh látky. „Tady se můžeš vykoupat. Šaty si vyber podle svého vkusu. Budu hned vedle,“ pokynula k další zástěně a zmizela za ní.

Erin došla na břeh z mramorových desek. Odkopla boty a stoupla si na vyhřátý kámen. Z vody u jejích nohou stoupala pára. Klekla si a ponořila do ní ruku po zápěstí. Pak už neváhala. Rychlými pohyby se zbavila šatů a vklouzla po několika schůdcích do příjemně teplé lázně. Voda mírně perlila a v barevném světle nechávala na její kůži kapky jako démanty. Plavala a potápěla se tak dlouho, až se na břehu objevila Caia a mávala na ni. Než se dostala ke schodům na břeh, Caia zmizela, ale Erin objevila několik různobarevných plášťů, rozložených na vystouplých kamenech, které zřejmě nahrazovaly sedátka. Hned sáhla po tyrkysovém. Ta barva jí uklidňovala. Sotva si připnula stříbřitě modrý pás, ucítila, jak se jí plášť přizpůsobuje a halí ji přesně tak, jak si to představovala. A také se trochu změnila jeho barva. Už nebyl pouze tyrkysový, ale při každém pohybu se jeho barva pozměnila. Než udělala pár kroků, byl sytě modrý, pak, přešel do růžové a bílé s nádechem zlata, aby se zase proměnil na zelenomodrou nádheru.

K plášti patřily i jednoduché smetanové střevíce. Jenom křídla Erin scházela. Ale ke svému překvapení po nich ani netoužila. Ta patřila k jejímu zachránci. Než došla k východu ze skalních lázní, hrál její plášť všemi barvami duhy, ale stále na něm převládal tyrkys.

Marcus na ni čekal, jak slíbil. Hlavu mě sklopenou k zemi, a když ji po příchodu Erin zvedl, všimla si, jak jsou jeho oči vážné. Opatrně se na něj usmála a chytila ho za ruku, kterou k ní natáhl.

„Co se stalo?“ zeptala se při chůzi nízkou hebkou travou. Tentokrát neletěli a Erin byla ráda. Cítila, že trocha pohybu jí udělá dobře.

„Dale nám dělá starosti. Jeho hmotnost se zvyšuje příliš rychle a degenerační tlak přestává být schopen odolat gravitaci. I přes naše zásahy se brzy změní v supernovu. Zatím se nám tomu vždycky podařilo zabránit, ale obávám se, že tentokrát jsme vhodnou chvíli propásli.“ Smutně potřásl hlavou. „Budeme si muset najít jiný domov. A to co nejdřív. Než se nám podaří vybudovat další prstenec kolem vybrané hvězdné dvojice, bude to trvat…,“ podíval se na Erin, „na tvé chápání času velmi, velmi dlouho.“

Erin se zastavila. „Supernova? Jak dlouhá doba nám zbývá do výbuchu?“

„Převedeno na tvůj čas – snad několik dní.“

„To není moc,“ zašeptala Erin a vykročila na další cestu.

Marcus se usmál. „Čas je velice relativní pojem. Navíc máme ještě jeden nápad, který by mohl výbuchu zabránit. Nebo,“ tvář mu zvážněla, „přijde o to rychleji.“

Arel se objevil u skupinky vysokých stromů právě, když k nim došli. „Máme práci,“ řekl Marcusovi. „Promiň,“ dodal k Erin. „Můžeš tady zůstat?“

„Poslední pokus,“ zašeptal Marcus, když usazoval Erin na mechový polštář pod stromy. Společně s Arelem odletěli tak rychle, že to Erin skoro nepostřehla.

Chvíli se rozhlížela kolem sebe, ale její oči neupoutalo nic tak dlouho, aby to stálo za bližší prozkoumání. Svezla se vedle kamene, zkřížila nohy do tureckého sedu, položila si ruce na kolena a zavřela oči. Seděla a nechala myšlenky odplout k obzoru. Byly jako malé papírové lodičky, které se houpaly u břehu moře a vlny je posouvaly dál a dál, až zmizely. Hladina moře se uklidnila a splynula s oblohou. Barva postupně světlala, až skončila v zářivém bílém světle. Erin prudce otevřela oči.

Krajina kolem ní se změnila. Po trávě a stromech nezbyla ani stopa. Vysoké rozeklané skály se tyčily k nebi a na jejich úpatí se hromadila černočerná tma. Červeně lemované tmavé mraky se valily kolem hor a otíraly se o jejich boky. Ozvalo se vzdálené zahřmění a přineslo poryv mrazivého větru. Erin se otřásla zimou a vstala ze studeného vlhkého kamení.

Od jedné z blízkých skal k ní letěl kulový blesk. Těsně před ní se zastavil a v jeho tichém prskání zaslechla hlas, který patřil Caie.

„Nedokážeme už udržet iluzi. Všechny síly dáváme do odvrácení zkázy. Zůstaň tady.“

Erin kývla, rozhlédla se a vybrala si to nejvíce suché místo k usednutí. Znovu zkřížila nohy, položila ruce na kolena a zavřela oči. Uklidnění nepřicházelo. Studený vítr na ni útočil ze všech stran a pocit ohrožení se jí usadil v zátylku jako nepříjemné brnění. Navíc ji rušil vzdálený křik, kterému nerozuměla.

„Erin,“ ozval se vedle ní známý hlas. Marcus se vznášel několik centimetrů nad zemí a natahoval k ní ruce. „Musíme hned pryč.“

Zvedla se a zadívala se na něj. „Nezměnil ses,“ řekla překvapeně při vzpomínce na proměnu Caii.

„Jsem takový, jakého si mě přeješ. Jsem tu pro to, abych tě chránil.“

Mračila se. „A kde jsi byl, třeba když jsem ležela na zemi mezi střepy v knihovně a snažili se mě zabít?“

„Nechráním tě před tvým osudem ale před nehodami,“ vrtěl hlavou Marcus a chytil ji za ruku. „Pojď už.“

„Co tu ještě děláte?“ vykřikl malý holohlavý človíček s hnědými blanitými křídly, který se hnal kolem nich. „Zmizte!“

„Už jdeme, Arele,“ zašeptal Marcus a položil si Erininu ruku na rameno. „Prosím,“ otočil se k ní, „pojď.“

Erin se ohlédla za Arelem a zvedla druhou ruku, aby ji ovinula kolem Marcusova krku. „Proč jste každý jiný?“ zeptala se.

„Vypadáme tak, jak si náš představují tvorové, které chráníme.“ Vznesli se nad pohoří, proletěli mraky plnými vody a rychle se vzdalovali od dvojhvězdné soustavy.

Erin se ohlédla. Bílý trpaslík Dale se zhroutil do sebe. Napadlo ji, že se vlastně nic neděje, že se jen čas na okamžik zastavil. Pak se Dale rozzářil mohutnou explozí, která na všechny strany vyslala destruktivní rázovou vlnu. Marcusův plášť je ochránil před nejhorším. Ale Erin stejně cítila, jak se jí škvíří vlasy a podrážky bot měla žárem přilepené ke kůži chodidel.

Marcus se vzdaloval od supernovy a využíval k tomu i sílu výbuchu. Okraje křídel měl rozpálené do ruda a Erin cítila, jak se jí v náručí chvěje námahou. Posunula trochu ruce, aby měla dlaně k Marcusovi přitisknuté celou plochou, pomalu a zhluboka se nadechla a s výdechem nechala energii proudit ze svých dlaní do Marcova těla. Přitiskl ji k sobě blíž a jejich let se zrychlil.

Trvalo dlouho, než je přestal zahalovat oblak ohně a rázová vlna si s nimi přestala pohazovat. Konečně se jejich let uklidnil.

Ochranný obal Marcusova pláště stále fungoval a ochránil je před zářením, které Dale vyslal v posledním výdechu své ztracené existence. Mračno, vytvořené těžkými prvky z dvojhvězdy, se vydalo na dlouhou pouť, aby pomohlo ke vzniku nového života v dalekých koncích vesmíru.

Marcus zpomalil a sklonil hlavu k Erin. „Zachránila jsi nás,“ řekl jí. „Nebýt tvé pomoci – tvé síly – nedokázali bychom uniknout.“

Erin se rozesmála úlevou. Celou dobu Marcuse svírala v pažích se strachem, jestli se jim podaří odletět dost daleko, a teď právě jí potvrdil, že to dokázali. „Jak by mohl Anděl strážný zemřít?“ zeptala se.

„Anděl strážný?“ vrtěl Marcus hlavou. „To si mě s někým pleteš. Strážný, to asi ano, ale Anděl nejsem.“

Erin přivřela oči. „V tom případě,“ řekla zastřeným hlasem, „by sis měl dávat větší pozor na blízké supernovy.“ Zašklebila se na Marcusovo rameno, které měla přímo před očima a pak si o ně opřela čelo. „Vezmi mě prosím domů,“ zašeptala unaveně.

„Tam nemohu, ale na místo, kde jsme se potkali, zítra přijdou tvoji lidé, aby tě hledali. Počkám tam s tebou.“

……………………………………..

Erin ležela na ošetřovně tajné vědecké základny, kde jsme obě pracovaly, a tiše se pro sebe usmívala.

„Takhle vypadá ztracená a znovu nalezená knihovnice?“ použila jsem její vlastní slova z minulosti, kterými mě vítala z jedné mojí dlouhé a nebezpečné cesty.

„Takhle vypadá někdo, kdo potkal svého Anděla strážného,“ řekla.

Ohlédla jsem se po pootevřených dveřích, kde právě pár vojáků čekalo, až na ně přijde řada v pravidelném očkování. Několik z nich bylo v záchranném týmu, který Erin našel.

„Tyhle rozhodně nemyslím,“ řekla Erin důrazně, ale pořád se usmívala.

Doktorka Kellerová přišla, aby zkontrolovala Erinin stav a nekompromisně mě vyhnala.

Cestou do knihovny jsem si nalila kávu a doufala, že Erin brzy pustí a já se dozvím něco víc o jejím Andělu strážném.

[/learn_more]

[learn_more caption=“Jana Š.: Fantasmagorie (Julia Bruce)„] Moje vánoční přání je tak trochu erotické, ale protože se tahle stránka nevyhýbá ani knihám, napíšu ho 🙂 Moc bych si přála zabalit se jednom jako vánoční dárek pod stromeček pro manžílka. Hezký balící papír a pod tím kostým ve stylu bojové druidky (miluje Brooksova Shannaru), když by se k tomu oblékl on jako nějaký elsfký válečník, byla bych na vrcholu blaha. pak bychom rozbalili dárky, pocvičili si elfštinu, dali si něco dobrého k jídlu… a pak by se vidělo, že jo. Bohužel zatím máme doma dva malé fantasy pokračovatele, tak to asi hned tak nepůjde, ale jednou se to určitě povede. A možná pak konečně dostanu k vánocům přívěsek Arwen z Pána prstenů, který tak moc chci. To je moje druhé největší vánoční přání :-)[/learn_more]

Srdečně děkuji všem účastníkům za příspěvky a doufám, že si ceny užijí! Veselé Vánoce všem!

Za poskytnutí cen děkujeme partnerům: PragoFFest, Zoner Press, Laser-books, Argo a FantasyObchod.cz

Komentáře

komentářů

About The Author

Redaktor MFantasy od roku 2006. Kromě vlastní povídkové tvorby se věnuje i publicistice a především knižním recenzím. Pokud narazíte na jeho tvorbu, můžete očekávat vše od temné po humornou fantasy. Za největší výzvu považuje historickou fantasy a vystupování před větším než malým množstvím lidí. Až ho budete žádat o autogram, nedivte se, že hrozně škrábe a namalovat umí jen sluníčko. Všechny články autora zobrazíte kliknutím na jméno v záhlaví článku.

Leave a Reply