Autor: Zuzana Daletth Vašíčková

Ilustrace: Radka Kavalcová

Do příjemného, prosluněného dne, plného smíchu a veselého výskání, se zakousl výstřel. Dav, do té doby provolávající slávu a mávající barevnými fáborky, ztichl. Každý na okamžik zadoufal, že nikdo z jeho blízkých, nebo dokonce on sám, nebyl terčem útoku.

Ve chvíli, kdy se z pódia plného lidí v drahých oblecích svalil do davu muž, mohli si oddechnout. Novým majitelem olověné kulky o průměru půl palce se stal pan Thomas Hasser; významný šlechtic, bohatý muž a především vynálezce skvostu, který zde dnes byl představován – prototypu parní lokomotivy.

Vynálezy pana Hassera mnozí označovali za počátek průmyslové revoluce a dnes měl světlo světa spatřit i jeho poslední objev v podobě parní lokomotivy. Lidé nebyli daleko od pravdy. V poslední době se mluvilo i o přelomovém objevu – přenášení energie, s jejíž pomocí by se mohlo svítit a lidé by nebyli vázáni na svíčky, petrolejky a krystalové lampy.

Strůjcem většiny výdobytků dnešní doby byl pan Hasser. Génius, který se právě válel v prachu, v louži vlastní pohonné hmoty – krve.

V davu se kromě příznivců sira Hassera srotilo i nemalé množství jeho odpůrců. Alchymisté a staří kouzelníci prodávající magické artefakty, kteří jeho přičiněním přišli o většinu obchodů. Právě z takového hloučku se oddělil muž a začal prchat nejbližší uličkou.

„Chyťte ho!“ ozval se výkřik. Několik mužů se za ním skutečně rozeběhlo. V tu chvíli jako by se přihlížející vzpamatovali. Davem proběhlo zahučení, které se vzápětí změnilo v jekot, vyděšené výkřiky a vzlyky. Barevné fáborky se snesly k zemi, kde je nemilosrdně zašlapal do prachu nespočet párů nohou. Lidé stojící těsně u pódia, kteří vše viděli zblízka, začali zděšeně prchat. Zadní řady ale neviděly nic, a tak z nich vykukovali zvědavci, toužící spatřit zraněného vynálezce, čímž znemožňovali ostatním lidem opustit náměstí tak rychle, jak by si přáli.

Těch několik málo příslušníků Státní hlídky se nedokázalo zástupy prchajících lidí dostat k útočníkovi včas a ten jim zmizel ve změti městských uliček.

V opačném směru se snažila davem protlačit štíhlá žena v zelených šatech sester z místního lazaretu. „Ustupte! Ustupte!“ vykřikovala. Sklonila se nad raněným. Ležel tváří k zemi. Obrátila ho. Kulka prošla skrz. Žena na několik úderů srdce držela své prsty na Hasserově krku. „Je mi líto, je mrtvý,“ špitla.

Mezi dalšími, kdo se mohl stát obětí atentátu, byl továrník Bawer, jeho žena paní Bawerová a rodinný přítel sir Tish.

Zdálo se, že paní Bawerová každým okamžikem omdlí. Žena v zeleném k ní rychle vyšla po schůdcích na pódium a podepřela ji. „Jste v šoku, potřebujete se trochu napít.“

Velké prostranství plné barevných fáborků poblíž čerstvé železnice, které bylo vyhrazeno pro početné příznivce pana Hassera, bylo náhle takřka liduprázdné.

Všichni muži z Hlídky odběhli hledat střelce. Sir Tish to považoval za vážné pochybení. „Kde byl jeden útočník, bude zajisté i další,“ prohlásil moudře s pohledem upřeným na stroj za svými zády. Z toho se valila oblaka páry. Měl vzít zájemce na projížďku. Zdá se však, že zde žádný zájemce nezůstal.

 

Lokomotiva za sebou táhla několik přídavných vagónů z hnědého lakovaného dřeva, určených pro přepravu lidí. Ty byly přepychově zařízeny měkkými sedadly a stolky. Zdi zdobil tmavě červený semiš a okna se mohla zatáhnout krátkými závěsy, aby na cestující nesvítilo za jízdy slunce. U stolků byly krystalové lampičky. Zdroj světla zajišťoval drobný, umělý krystal, umístěný ve středu lampičky a přikrytý pestrobarevnými stínítky, který se musel pravidelně plnit speciální substancí. Tu ovšem dokázali namíchat jen alchymisté.

„Jak se vám líbí?“ prolomil ticho sir Tish a nalil si sklenku místního vyhlášeného koňaku. Otázka patřila ženě v zelených šatech – představila se jako Emma. Vrátila se od těla sira Hassera, které bylo v jednom ze zadních vagónů. Pan Bawer u něj zůstal.

„Co jak se mi líbí?“

„Přece lokomotiva.“

Emma na okamžik zaváhala. „Upřímně, je mi zde trochu nevolno. Jak sebou stroj hází, vyvolává mi to nepříjemné houpání žaludku. Je tu teplo a hluk…“

Sir Tish se upřímně zasmál, což Emmu zaskočilo. „Plně vás chápu. Moje první dojmy byly stejné. Brzy si na to ale zvyknete, věřte mi. Ušetří to lidem velké množství času, když nebudou muset všude po svých nebo koňmo.“

„Někteří lidé jsou ale zvyklí na starý zaběhnutý pořádek,“ namítla Emma.

„Jsou to zpátečníci. Různé technologie, které nám sir Hasser předložil, nám mohou být jedině ku pomoci.“

„Proč jste o tom tak pevně přesvědčen?“

„Podívejte se kolem sebe,“ rozhodil rukama. „Myslíte si, že lidé nedají přednost takovémuto způsobu cestování před tím, aby se museli všude plahočit pěšky? Jistě že dají. Je to tak jisté, jako že slunce vychází na východě.“

„Ale jak se zdá, používat alchymistické předměty se vám nepříčí,“ konstatovala sarkasticky.

Sir Tish se zamračil. „Když se rozhlédnu, vidím jen pozitiva. Lidé ušetří čas, cestování se stane pohodlnějším a bezpečnějším. Při výrobě strojů dostane mnoho lidí práci…“

„Já jsem ošetřovala pár dělníků z továrny pana Bawera. Chyběly jim prsty, někdy dokonce celá ruka. Někteří mi vykrváceli na stole, jiné přinesli rovnou mrtvé. Popáleniny, které jsem mužům ošetřovala, už ani nedokážu spočítat. A to šlo pouze o výrobu jedné jediné lokomotivy!“ Emmin hlas se chvěl rozčilením.

Sir Tish zamrkal. „To jsem nevěděl.“

„Samozřejmě; takovými věcmi se přeci nikdo chlubit nebude.“

„Lidé mají ale Hasserovy vynálezy rádi, jsou užitečné. Sama jste viděla, kolik nadšenců se přišlo podívat na první parní lokomotivu.“

„Přišli proto, že jste jim slíbili projížďku zdarma. A přesto se mezi těmi nadšenci našel někdo, kdo sira Hassera chladnokrevně zastřelil.“

„Zdá se, že nejste Hasserovým vynálezům nijak zvlášť nakloněna,“ konstatoval a v ten okamžik se mu v mysli usadila nepříjemná myšlenka, že se jeho přítel, Bawer, již dlouhou dobu nevrací.

„Takhle bych to neřekla. Jen se mi nelíbí, jakým způsobem se nové vynálezy prosazují na úkor starých dobrých pořádků. Někteří lidé se nedokážou přizpůsobit tak rychle, ale nikoho to nezajímá… Nemohou si dovolit ty vaše novinky, ale věci, na které jsou zvyklí, se přestávají vyrábět.“

Do řeči jim skočila paní Bawerová: „Kdo myslíte, že to udělal?“ Byla to základní otázka a zdálo se, že sir Tish na ni měl připravenou odpověď.

„Staří kumpáni, kdo jiný?“

Paní Bawerová pokývala hlavou; bylo to skutečně pravděpodobné. „Sice jsou odbojářskou skupinou, která opovrhuje vším, co je cítit novými technologiemi, a parní lokomotiva je bezpochyby novinkou, ale nikdy ještě nezašli tak daleko, aby nějakého vynálezce či výrobce zranili nebo dokonce zabili…“ Továrníkova manželka se zachvěla.

Emma k ní přišla a něžně jí sáhla na čelo. „Máte zimnici.“ Otevřela svou koženou brašnu a vytáhla z ní flakónek s tmavě hnědou tekutinou. Odměřila pět kapek a smíchala je s vodou. Připravený nápoj podala paní Bawerové. „Vypijte to, uleví se vám.“ Žena ji poslechla. Emma ji opatrně uložila na jedno ze sedadel a během několika minut paní Bawerová usnula. Sir Tish si Emmu přeměřil zkoumavým pohledem.

„Proč si myslíte, že to byli Staří kumpáni?“ navázala tam, kde továrníkova manželka přestala.

„Vždyť je to jasné. Kdo jiný by to mohl být?“

„Třeba jen nějaký závistivec.“

Sir Tish jí úšklebkem dal najevo, co si o tom myslí.

„Ale Kumpáni přece ještě nikdy nikoho nezabili,“ oponovala mu.

Sir Tish si povzdechl. „Časy se mění.“ Promnul si rozbolavělá ramena.

„Ukažte.“ Emma k němu přišla a jemně mu prohmatávala rameno. „Máte to celé ztuhlé.“

Chvíli mu rameno masírovala, než sir Tish opět promluvil: „Obávám se, že pan Hasser toho vymyslel až moc. Měl se spokojit s tím, co doposud dokázal…“

Na to Emma neměla odpověď.

„Plány na stroj už určitě někdo ukradl. Možná už nestojí ani Bawerova továrna. A pochybuji, že tahle lokomotiva dojede do svého cíle. Víte, už mě to všechno unavuje. Bylo toho již příliš. Dřív nebo později by pravda musela vyjít najevo. Stejně by to přišlo…“

„Ano.“

„Zastřelíte mě?“ zeptal se s pohledem upřeným na paní Bawerovou, jejíž dech již nějakou dobu neslyšel. Jeho hlas nevyjadřoval žádný náznak emoce.

„Nikoliv.“

Bylo chytré vydávat se za rodinného přítele a nechat vynálezy psát na cizí jméno, ale ne dost chytré. Staří kumpáni na to přišli. Nebyla náhoda, že na pódiu zastřelili sira Hassera – on byl v očích lidí významným vynálezcem, to jeho smrt jimi otřásla. Zpráva o zabití nějakého rodinného přítele by nikoho nezajímala.

Emma zatáhla za šňůru, která vedla ke strojvedoucímu do skvostné parní lokomotivy. Ten začal pomalu brzdit, až vagóny se skřípotem zastavily. Emma pohlédla na tělo muže se zlomeným vazem a vystoupila do prázdné krajiny. Ocelový stroj se namáhavě rozjel i se svým nákladem čtyř těl, zanechávaje za sebou oblaka bělostné páry.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

Pro MFantasy píši recenze na knihy a sem tam na nějaký ten seriál. Kromě toho se věnuji vlastní literární tvorbě. Jsem workshopácký harcovník, a proto tady ode mě můžete najít i pár rad ohledně psaní, kdy se pokouším vlastní zkušenosti předávat dál. Z knih preferuji spíše klasickou hrdinskou fantasy, ale nebráním se ani novějším žánrům. Mezi mé oblíbence patří R. A. Knaak, Philip Pullman, Markus Heitz, Vladimír Šlechta, Juraj Červenák a řada dalších...

3 Responses

  1. Kor-Skarn

    Hmm, čte se to pěkně, ale po přečtení výraznější dojmy bohužel nezůstávají.

    Jako první mě zarazilo poněkud zvláštní dělení do odstavců. Třeba hned ten první a druhý — pojednávají o tomtéž a ve spojení dávají větší smysl než samostatně. S novým odstavcem automaticky očekávám posunutí vyprávění někam dál, ale místo toho se tu často řeší ještě děj z minulého odstavce. Drobí to plynulost vyprávění.

    Hlavní problém povídky ovšem tkví v něčem jiném. Přesuny z místa na místo nejsou příliš spojité. Neřeší se motivace postav a dokonce mi přišlo, že se postavy chovají až nelogicky. Tedy hlavně sir Tish se chová prazvláštně. Několikrát jsem si během čtení musel znovu pracně uvědomovat, kdeže to vlastně jsem.

    První závažnější laps přišel ve chvíli, kdy najednou všichni jedou spolu vlakem. S mrtvolou v zadním vagónu. Proč naložili mrtvého do vlaku a někam se vydali, aniž by počkali na řádné vyšetřování? A kam vlastně jeli? Nikdo příliš neřeší, co se stalo. Nikdo není v šoku. Vlastně se nic zásadního neděje, jenom tak mimochodem veřejně popravili proslulého vynálezce a pan Tish se ptá, zda se jeho spolucestující zalíbila lokomotiva. Ani trochu ho nevyvádí z míry, že to vlastně byl atentát na něj. Naopak je skálopevně přesvědčen, že ví, kdo za vším stojí, a to i přesto, že jeho domnělí podezřelí dosud neprojevili žádné známky přímé agrese. Místo toho jako by od začátku odevzdaně čeká na vlastní popravu. Vzdává se bez boje, bez sebemenšího údivu. Je prý unaven. Čím vlastně? To se asi už nikdy nedozvíme.

    Jak říkám, bylo to docela příjemné, lehké čtení, u nějž je potřeba zavřít jedno oko.

    Odpovědět
    • Daletth

      Tak tomu říkám detailní rozbor. Děkuji :)
      Určitě si zmíněné rady a výtky vezmu k srdci a pokusím se příště vytvořit text, který se bude dát číst i s oběma očima otevřenýma :-D

      Odpovědět

Leave a Reply

Your email address will not be published.