Druhá kniha z pera amerického spisovatele Richarda A. Knaaka odehrávající se ve světě počítačové hry Diablo nás zavede do divoké džungle Kehjistanu. Tou se probíjí skupinka žoldnéřů pod velením kapitána Kentrila, doprovázející Vizjereiského čaroděje jménem Quov Tsin. Cílem jejich strastiplné cesty jsou trosky slavného města jménem Ureh. Města, jehož obyvatelé byli podle legendy ještě za svého života vzati na nebesa. Přestože na určeném místě nachází výprava jen trosky, Vizjerei se nevzdává a provede rituál, který má přivést ztracené město do jejich reality se všemi svými poklady. Kouzlo se povede, a to i přes zásah nekromancera Zayla, pověřeného hlídáním ruin. Nicméně znovuzrozený domov nejsvatějších ze svatých není tak opuštěný, jak by měl být.

Knaakova první kniha z cyklu Diabla mě vpravdě neuchvátila. Postavy mi zrovna k srdci nepřirostly, a byť bylo téma obstojně zpracované, celá kniha působila tak nějak křečovitě. O to těžší bylo začít číst druhý díl bez předsudků. O to větší bylo moje překvapení, když jsem druhý den otočil poslední stranu a knihu zavřel. A nejen, že to ani nebolelo. Ono to bylo velmi příjemné. Jak se to stalo? Osobně si myslím, že se Knaak sžívá s prostředím.

Děj není nijak složitý. Po tom, co výprava objeví město i s jeho obyvateli, přichází první komplikace. Ta je ale vzápětí vyřešena. Jelikož jsme ani ne v polovině knihy, nemusíme mít IQ Sheldona Coopera, aby nám došlo, že není všechno takové, jak se tváří. A jelikož se vše tváří medově, cítíme, že průšvih, který se chystá, bude stát za to.

Tenhle způsob zvyšování napětí je dvousečný. Velmi snadno se může stát, že autor napětí neukočíruje a příběh sklouzne do dlouhých nudných pasáží před závěrečným koncem. Nebo naopak je pointa naznačena tak moc, až je prakticky řečena a nudné pasáže jsou poté následovány nudným koncem. A zde nezbývá, než Knaakovi vyseknout poklonu. Podařilo se mu to brilantně. Sám bych možná uvítal nastínění problému ještě později, protože si myslím, že samotná medovost prostředí s sebou nese pachuť, která by napětí vygradovala ještě více a efektivněji. Ale to je jen můj osobní dojem.

V Dědictví krve se mi líbilo, že se autor nenechal strhnout akčním prostředím hry a dávkoval reálie a monstra poskrovnu. V království stínů je tomu podobně. Zápletka je nosná sama osobě. Podobný příběh by se mohl odehrávat v jakémkoli jiném světě – i v autorově vlastním. Výhoda je, že kniha je o pár desítek stran kratší, kvůli menším požadavkům na rozsáhlé popisy základních reálií světa.

Když už jsem porovnal první a druhou knihu jednou, snížím se k tomu znova. Postavy jsou oproti první knize, kde byly nemastné neslané, silnou stránkou knihy. Jen si vybrat. Kapitán Kentril, v podstatě hlavní hrdina, který se v průběhu knihy vyvíjí z obyčejného žoldáka v paladina. Tichá postava kapitánova pomocníka barbara Gorsta, který by si zasloužil víc prostoru, ale i tak na něho hned tak nezapomenete. Druhá hlavní postava, nekromancer Zayl. Vždy ve svém tmavém plášti, tichý, smrtelný, s přítelem ve vaku (jejich občasné rozhovory, nenásilně vtipné, jsou příjemné zpestření stálé se zvyšujícího napětí). I protivníci našich hlavních hrdinů jsou vykresleni přesvědčivě. A jejich důvody jsou o to pochopitelnější, o co jsou lépe myšleny. Inu jak se říká: Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

Velmi dobře napsaná fantasy. Doporučuji pozornosti všem, kteří si rádi užijí dobrý příběh, bez potřeby dvaceti dalších dílů. Ať již jste fandou Diabla, nebo ne, neváhejte a čtěte.

Hodnocení: 70%

Dílo: Království stínu
Autor: Richard A. Knaak
Překlad: Jan Netolička
Redakce: Jiří Popiolek, Libor Marchlík
Obálka: Bill Petras
Počet stran: 367
Nakladatelství Fantom Print, 2003

Komentáře

komentářů

Leave a Reply