Mladý válečník Siegfried přijde na burgundský dvůr jako kovář, zabije draka Fafnira a stane se spojencem krále Gunthera. Bohatý zlatem Nibelungů a nezranitelný skrze dračí krev žádá Siegfried jako své dědické právo trůn sousední říše Xanten. Po jeho boku má vládnout krásná Kriemhilda, Guntherova sestra. Ale starý zákon žádá, aby se napřed oženil král Burgundu, a když si Gunther zvolí za nevěstu Brunhildu, obávanou regentku Islandu, vtáhne do kraje neštěstí: Od setkání v dětství plane srdce islandské královny pro Siegfrieda a jinému se vzdá jen v boji. Gunther a Siegfried uzavřou dohodu, která má jim oběma zajistit manželské štěstí. Ale zrada zplodí setbu, které se daří jen v krvi, a před očima Nibelungů se naplní osud těch, kteří se dotkli zlata…

 

 Starogermánský epos „Píseň o Nibelunzích“ patří mezi jedny z mých nejoblíbenějších příběhů vůbec. Četla/viděla jsem ho v několika různých variantách; od dětského vyprávění s ilustracemi až po veršovaný epos. Každé pojetí této legendy se liší ve větších či menších detailech a v každém jsem si našla motivy, které mi byly blízké, byť mohly být trochu klišé nebo zavánět zbytečnou romantikou. Proto, když jsem se doslechla o románovém zpracování tohoto příběhu, byla jsem nadšená. Toto nadšení mě ale brzy přešlo. Nevěřila jsem, že to někdy o Nibelunzích řeknu, ale z téhle knihy jsem byla opravdu zklamaná…

 Značný odklon od původní legendy mi nevadí. Legenda sama o sobě je vcelku strohým vyprávěním a je poměrně špatně stravitelná. Hrdinům nedává žádný prostor pro vývoj charakteru, postojů a názorů. Ovšem nejinak se vede hrdinům v románovém zpracování. Od začátku do konce se jejich způsob jednání nemění, jejich uvažování zůstává stále stejné – nikde žádný vývoj. To si mohli dovolit autoři v 8. století, ale ne autoři soudobí.

 Dalším problémem jsou rozvleklé pasáže. Myslím, že je v knize značné množství momentů, které jsou nadbytečné, a kdyby tam nebyly, knize by to neuškodilo. Navíc by se díky škrtům našlo místo pro vývoj postav a nebyly by tak zoufale ploché. Snaha o výčitky svědomí hlavních hrdinů či jejich sklony k šílenství, to vše vyznívá naprázdno. Skutečně zdařilé pasáže zde bojují s pasážemi zdlouhavými, nebála bych se říci chvílemi nudnými, jež děj nijak dalece neposunují ani vám nedají poznat blíže hrdiny, a části kvalitní viditelně prohrávají. Na dynamičnosti kniha ztrácí také po stránce dialogů – pokud byste je tu hledali, se zlou se potážete – je jich tu poskrovnu.

 Celá kniha je jakoby zbavená emocí. Žádná smrt, a že jich není málo, když se pohybujeme na poli starých eposů, ve vás nevyvolá ani záchvěv lítosti, neboť je podána zcela obyčejně. Až na výjimky v podobě několika málo vět zde nenajdete žádný patos (ani snahu o něj), žádný sentiment, žádná snaha udělat z toho něco víc. Vše je bolestně ploché jako hrdinové, k nimž jsem si nedokázala najít cestu. Jejich nebetyčná arogance, surovost, zbabělost, závistivost spojená s hlubokou nenávistí, zarytá tvrdohlavost a další vlastnosti jsou podané v takové míře, až vás otravují (a že v původní legendě hrdinové rozhodně nebyli žádní svatouškové…). Vše je pouze černobílé, i když se autoři snaží tento dojem odstranit sem tam vloženou poznámkou.

Já osobně považuji za nejlepší první polovinu první kapitoly – má vše, co od knihy očekávám: Emoce, motivaci postav, dynamiku děje… Autoři zde vhodně volí slova, zdá se, že mají cit na zachycení jemných detailů… Bohužel, po několik stránkách se tento náboj knihy ztrácí někde v nedohlednu.

 Velkou medvědí službu tentokráte knize prokázal překlad. Na dílu je znát, že se autoři knihu snažili napsat tak, aby i jazyk a způsob vyprávění odpovídaly způsobům vyprávění legend – vzletné obraty, barvitá přirovnání, poněkud pozměněný slovosled, sem tam nějaký ten archaismus… Ovšem v češtině jsou pak některé věty tak krkolomné, že si je člověk musí přečíst dvakrát, aby měl vůbec šanci je pochopit. Nemluvě o slovech, která jsou v textu jak pěst na oko – nevhodné užívání moderních výrazů, které se do kontextu skutečně nehodí (já osobně jsem po chvíli byla alergická na slovo „rauš“).

Knize neprospívá ani obrovské množství tiskových chyb. A to především v interpunkci – uvozovkách. Uvozovky zde najdete rozházené libovolně v textu, ale málokdy tam, kde mají skutečně být. Někdy chybí celé a vy si tak pouze domýšlíte, zda to, co jste právě přečetli, měla být přímá řeč. Někdy chybí jen ty počáteční; sem tam si tečka na konci věty vzala volno – doufám, že neplacené. A to se kniha na první pohled tváří velice kultivovaně – je v pevné vazbě, s pěkným přebalem a záložkou (!).

 Kniha měla ambice, ale jak je vidět, zkazit se dá všechno, i staletími prověřený epos, z něhož vás jindy může příjemně mrazit. Pokud nepatříte mezi lidi, kteří příběh četli v jiné podobě, myslím, že by se vám mohl líbit. Ale jestli jste ho četli a máte ho rádi, obávám se, že vás toto zpracování nepotěší.

Já jen upřímně doufám, že druhý díl, který by snad s původním mýtem neměl mít nic společného, bude lepší.

 

Autor: Hohlbein, Wolfgang; Dewi, Torsten

Překladatel: Schönová, Zuzana

Nakladatelství: Plejáda

Rok vydání: 2011

Počet stran: 309

Vazba: Pevná

 

Komentáře

komentářů

About The Author

Pro MFantasy píši recenze na knihy a sem tam na nějaký ten seriál. Kromě toho se věnuji vlastní literární tvorbě. Jsem workshopácký harcovník, a proto tady ode mě můžete najít i pár rad ohledně psaní, kdy se pokouším vlastní zkušenosti předávat dál. Z knih preferuji spíše klasickou hrdinskou fantasy, ale nebráním se ani novějším žánrům. Mezi mé oblíbence patří R. A. Knaak, Philip Pullman, Markus Heitz, Vladimír Šlechta, Juraj Červenák a řada dalších...

4 komentáře

    • Zuzana "Daletth" Vašíčková

      Beletristické zpracování v českém jazyce je ještě v překladu Otakara Chaloupky, nicméně to je psané ještě „banálnějším“ způsobem než tato kniha (Prsten Nibelungů není nejhorší, jen mi přijde psaný stylem jako pro děti…) a doporučovala bych čtení této novelky jen v případě, že člověk potřebuje rychle zjistit, o čem to je kvůli povinné četbě.
      Jedinou cestou tak asi zůstává původní „Píseň o Nibelunzích“ z germánské mytologie – soubor těchto písní se dá najít pod názvem „Edda“ (například v překladu Ladislava Hegera). O jiném, opravdu beletristickém zpracování u nás nevím 🙁 Asi si to budeme muset napsat sami…

Leave a Reply