Od té doby, co drakobijce Siegfried padl za oběť zradě Hagena z Tronje, uplynulo ve staré královské pevnosti Island sedmnáct temných zim. Daleko od pokladu Nibelungů, daleko od rozpadající se Římské říše vychovávají Gernot a Elsa syna tajného dědice Xantenu. Ale volání krve chlapce dostihne, když se stane mužem: Když „temné tlupy“ krále Wulfgara z Xantenu vpadnou do Islandu, sáhne Sigurd po legendárním meči svého otce – a začne odysea kontinentem, který rozdírá válka mezi mladým křesťanstvím a starou magií. V dlouhých bitvách a za temnými intrikami hledá Sigurd klíč ke svému původu – a najde jej v náručí ženy.

Po úspěchu prvního románu o největším německém hrdinském eposu se Torsten Dewi a Wolfgang Hohlbein pustili do další aktualizace nesmrtelného mýtu.

Nevím, jestli je to tím, že tentokráte neměli autoři pocit, že jim původní legenda „svazuje ruce“, ale druhý díl série „Nibelungové“ je dobrý… opravdu dobrý. Všechny chyby, které jsem vyčítala prvnímu dílu, byly odstraněny. Což si nedovedu vysvětlit jinak, než že držet se prostě nějakého schématu příběhu ani jednomu z autorů nevyhovuje.

Druhý díl totiž nemá s původní „Písní o Nibelunzích“ nic společného a je zcela smyšlený. Na příběh navazuje životem Sigurda – syna Siegfrieda a Krimhildy, který je vychováván jako nástupce islandského trůnu. Elsa ho vede k lásce k četbě a Gernot k tomu, aby byl spravedlivý a uvažoval vždy s jasnou hlavou. Přestože je obklopen přáteli, zatouží po dobrodružství a i přes zákaz svých „rodičů“ Island opustí. Jeho krev se prostě nezapře.

Když hrdina netrpí touhou vám vše vnucovat dvakrát

Příběh je vyprávěn svižně. Rychle plyne kupředu, i když jste svědky třeba jen Sigurdovy bitky v hospodě. Nemáte pocit, že stojíte na místě a jen je vám dokola opakováno něco, co už dávno víte. Když hrdina na něco přijde, netrpí touhou vám to znovu vnucovat, když už jste to jednou odhalili společně s ním. Děj značně oživují i četné (smysluplné!) dialogy, které nejsou jen planým babským tlacháním, ale sunou příběh po jeho linii kupředu. S popisy se často šetří a ustupují akci. Občasné filosofování vás neunaví, protože je do příběhu vkládáno s rozvahou a jen do míst, kde najde uplatnění.

Charakterů je zde mnohem více než v předchozím dílu a na většině z nich si najdete něco, co vás zaujme. Rozhodně to není jen přehlídka černých nebo bílých postav, které mají od začátku do konce dány svou roli. Konečně zde autoři udělali i prostor pro vývoj postav, jehož absenci v předchozím dílu považuji za největší slabinu. Nelze říci, že by tento vývoj byl vždy uspokojující, ale je tam.

Zde mi nezbývá než politovat hlavního hrdinu Sigurda. Je synem svého otce, ale díky výchově, jíž se mu dostalo, není tak prchlivý, dělá (ve většině případů) uvážlivá rozhodnutí a není ani zdaleka tak zpupný. I přesto, že se chová čestně a naslouchá radám starších a moudřejších…, situace ho donutí přihlásit se opět o své dědictví – Xanten. A přestože tam najde vše, po čem jeho srdce toužilo, zdá se tato cena málo. Sigurd se stále zaříká oním magickým slovem „osud“. Otázkou ale zůstává, zda to není jen pokus o omluvu své vlastní umíněnosti. Hrdina se pravdu dozví záhy a zjistí, že jediné chybné rozhodnutí si může vyžádat vše, na čem jste do té dobry dřeli.

Pomsta bohů, surovost a výsměch hrdinovi

Příběh se opět snaží dělat čest starým eposům, kde hrdiny nikdo nešetřil a tresty za jejich provinění bývaly nezřídka nepřiměřené. Bohové jsou zkrátka hadi – a ti se nedráždí bosou nohou… Přesto mě ke konci příběh poněkud překvapil svou „brutalitou“. Ano, četla jsem příběhy s mnohonásobně detailněji popsaným násilím, přesto zde bylo něco, co mi na způsobu vyprávění skutečně připomnělo staré eposy a jejich pohled na násilí a týrání lidského těla i duše. V tom, jak autoři volili jednoduchá slovní spojení, byla jistá surovost a výsměch hrdinovi, který prochází mnohými zkouškami a výsledek jeho snažení je značně nejistý.

Jen mě trochu mrzí, že zde byl Odin vypodobněn pouze jako pomstychtivý bůh. Žádná jeho dobrá vlastnost se příběhem nemihla – jen jeho touha po lidských duších a ničení všeho, když tyto duše uniknou…

Pánové Hohlbein a Dewi si v mých očích napravili reputaci. Stejně tak musím s potěšením konstatovat, že množství tiskových chyb se snížilo na minimum. Snad další díl přinese stejně dobré, ne-li lepší vyprávění.

Autor: Hohlbein, Wolfgang; Dewi, Torsten

Překladatel: Schönová, Zuzana

Nakladatelství: Plejáda

Rok vydání: 2011

Počet stran: 328

Vazba: Pevná

Komentáře

komentářů

About The Author

Pro MFantasy píši recenze na knihy a sem tam na nějaký ten seriál. Kromě toho se věnuji vlastní literární tvorbě. Jsem workshopácký harcovník, a proto tady ode mě můžete najít i pár rad ohledně psaní, kdy se pokouším vlastní zkušenosti předávat dál. Z knih preferuji spíše klasickou hrdinskou fantasy, ale nebráním se ani novějším žánrům. Mezi mé oblíbence patří R. A. Knaak, Philip Pullman, Markus Heitz, Vladimír Šlechta, Juraj Červenák a řada dalších...

One Response

Leave a Reply