Ano, je to ponuré téma na článek, ale je to téma životně důležité.

Nevím, zda jste si všimli těch nešvarů, které se nás, nejen amatérských, pisálků často chytají, a sice přehnaná poslední slova a sliby našich hrdinů, těch zlých nevyjímaje.

 

Když jsem nakousla záporné postavy, začnu jimi.

Velký problém záporňáků? Vykecávají se. Všimli jste si toho někdy? Když se záporná postava chystá našeho miláčka obětovat, nejen že ho sáhodlouze přivazuje či jinak poutá k obětnímu čemusi, ale ještě ho (o poznání déle než trvalo přivazování) poučuje o tom, jak ho bude obětovat a jakému zlotřilému účelu tím poslouží. Nechybí dlouhé minuty ďábelského smíchu. Zloduši – tím dáváte hrdinovi jen spoustu času na to, aby se z toho dostal, případně ho/ji přišla zachránit banda jiných kladných hrdinů. A vy pak nevyhnutelně musíte dostat pořádně na pr…, v horším případě umřete! Mějte pud sebezáchovy!

Pokud je váš zlosyn tak trochu narcis a rád poslouchá svůj hlas, ať hrdinu o jeho bídném konci informuje při onom přivazování. Šance na jeho zachránění jsou tak menší. Tedy za předpokladu, že nemusí následovat ďábelský smích. Pokud následuje… hle, je tu banda zachránců, protože smích byl opět příliš zdlouhavý.

Málokterého zloducha napadlo zkrátka hrdinu v rychlosti, bez sadistického, maniakálního vychutnávání si jeho bezmocného pohledu, připoutat a obřadně pronést: „Hrdino, budeš obětován ve jménu ?!#>!¨§. Amen (dosaďte si dle vlastního božstva).“ A šmik – hrdina se válí v tratolišti krve. Zloduchovi dokonce zbývá ještě dost času na útěk, než dorazí záchranná / pohřební družina. Ďábelský smích může doznívat ozvěnou.

Občas mám pocit, že zloduši jsou na konci potravního řetězce a zasluhují zápis do červené knihy kvůli vlastnímu nízkému intelektu. Ale padouch by měl být naopak živočichem bystrým, vynalézavým a měl by se poučit z chyb svých (mrtvých) předchůdců.

Správný zloduch nevykřikuje plané hrozby a kletby, a když už ano, splní je během mrknutí oka. Jinak se může doma (močál, věž, jeskyně, velký temný hrad) vztekat jak malé dítě, že mu to zase nevyšlo, když na to všechny předem upozornil a dal jim čas najmout si na něj velehrdinu… Správný zloduch se na vás usměje, vy si naivně myslíte, že jste ho snad obměkčili svým kňučením, a bodne vám kudlu do zad. A stále se zubí.

Jen si to představte:

Záchranná skupina se loudá krásnou krajinou. Hrdina hází úsměvy na všechny strany a svůdnicky mrká na všechny vesnické děvečky. Elf si jen tak odbíhá lovit a mág z nudy hází ohnivé koule po kolem letících ptácích (všech druhů a velikostí; nedomýšlet si, když je mág žena). Všichni si poťukávají na své pomyslné hodinky a říkají si: „Času dost, Khjlhmjh ho určitě ještě nezabil, počítám, že přivázanou zatím jen levou ruku…“ Proto dál pokračují ve svém hlemejždění. Jenže ve chvíli, kdy dorazí do padouchovy sluje, na tělo jejich přítele (kvůli kterému se s celou touhle akcí vůbec obtěžovali) už dávno sedá prach.

Myslím, že vaši hrdinové budou dost konsternováni. A co teprve čtenáři? Čtenář je osoba zhýčkaná, a když je váš hrdina důležitý, nevěří tomu, že ho zabijete jen tak. Počítá s tím, že se z toho vždycky nějak dostane. A vy si najednou, jen tak mezi řečí, tohohle veledůležitého hrdinu v půlce příběhu odpravíte.

To vše tedy za předpokladu, že se příběh může i bez onoho hlavního hrdiny dál vyvíjet.

 

Kladní hrdinové se škodolibě neusmívají. S nimi je často kříž zase jinde.

Hrdinové mají tendence v nejnevhodnějších chvílích pronášet svaté přísahy, velká slova, která se mají tesat do kamene nebo slibovat pomstu za své mrtvé bratry…, přičemž tak obvykle činí uprostřed vřavy nebo na místě, kde je každou chvíli objeví (a s největší pravděpodobností díky své značné početní převaze také zabijí) nepřátelé.

Horší to je ve chvíli, kdy takovýto hrdina narazí na záporňáka s inteligencí nejméně na úrovni tři. Ten hrdinu obvykle chce jen nalákat na svého zajatce a jde mu povětšinou o něco zcela jiného. Hrdina mu chce plány samozřejmě překazit. Může se mu to podařit, i když ne zcela záměrně. Musí si najmout družinu, bez toho by to přece nebyla žádná záchranná výprava. A jde se pro zajatce! Jenže v podzemí zloduchova doupěte po nich začne vyžadovat nesmyslné přísahy věrnosti (chudáci tam šli s vidinou zlata a oni z nich nakonec ještě udělají čestnou chásku) nebo začne sám provolávat pomstu, dává unáhlené sliby (Já se vrátím!) a modlí se ke svým bohům o přízeň… A oni mu ji nejspíš skutečně dopřejí, jen si ji asi představoval jinak.

Opět menší exkurze do vaší fantazie:

Hrdina se ve sklepení modlí. Záporňák (ano ten s úrovní inteligence minimálně tři) v horních patrech čeká. Se zlotřilým šklebem se těší, až bude moci hrdinovi ukázat jeho kamaráda s nožem na krku nebo, když se na něj Temnota usměje, mu ho před očima opravdu (!) podřízne. Jenže hrdina se nějak neráčí dostavit. Chudákovi zloduchovi mizí jeho úsměv z tváře (takhle ho připravit o všechnu radost…). Začne si znuděně vydloubávat nožem špínu zpoza nehtů. Hrdina stále nikde (my ale víme, že se modlí). V lepším případě padouch odejde a nechá svého zajatce zajatcem (zde ovšem hrozí, že zajatec bídně zhyne hlady, než ho někdo přijde zachránit, pokud vůbec). V horším případě ho jednoduše zabije, ale nebude z toho mít vůbec žádné potěšení, chudák. Varuji autory, jejichž záporňáci mají často deprese, trpí pocity méněcennosti nebo mají sebevražedné sklony. Ty raději nenechávejte bydlet ve vysokých věžích či v blízkosti vody a dejte z jejich dosahu všechny ostré předměty. Nikdy totiž nevíte, kdy narazíte na nedochvilného (v našem případě příliš zbožného) klaďase a vašeho zloducha by v případě neúspěchu mohla napadnout nějaká hloupost

Nejhorší variantou je pak to, když si zloduch vše vypočítá na vteřinu přesně, protože nejideálnější doba, kdy jeho záměr (ať je jakýkoliv) vyjde na 99,9% je právě tehdy a nastane jen jednou za bambimiliardu let, a váš hrdina zpoždění. To se pak na co těšit!

 

UPOZORNĚNÍ PRO VŠECHNY TYPY HRDINŮ:

Buďte tak laskavi, prokažte trochu úcty a respektu a dostavte se na svou schůzku se smrtí včas!

 

 

Ano, teď přichází řada na poslední slova.

Zloduši většinou nemají na svá poslední slova čas, protože umřou rychle. Většinou po nich pak neštěkne ani pes (někdy ano, tedy za předpokladu, že z něj zbudou alespoň kosti…). Když už padouch něco řekne, tak ho často o jeho vteřinku slávy připravíme prostým „Nééé!“, „Uááá“ když někam padá nebo „Sakra!“ – můžete si dosadit i peprnější výrazivo.

Takže to všechno zase oddře kladný hrdina, který sice zloduchovy plány s boží pomocí překazil, ale zjevně bohy nějak rozlítil, neboť ho nechají umírat.

 

Chceme čtenáře dojmout a chceme, aby si náš příběh a našeho hrdinu zapamatovali, to je jasné. Zde ovšem platí, že méně je někdy více. Je lepší zvolit kratší proslov bez hektolitrů vykašlané krve. Ten nejen že bude působit věrohodněji (s poškozenou plící budete rádi za každé slovo), ale bude také mnohem údernější. Dlouhá poslední slova ztrácejí na své účinnosti a můžete pak snadno sklouznout k patosu. Někdy se to hodí – dojemná scéna, která je tak trochu klišé a patos z ní bude odkapávat. Ovšem přehnaně dojemné scény nemusí autorovi úplně sednout a mohou působit uměle. V horším případě i směšně, což, pokud nepíšete parodii či humornou fantasy, pravděpodobně nebyl váš záměr. Velká slova se zkrátka nehodí ke každému hrdinovi a do každého příběhu. Dělejte, jak myslíte, otázkou je, zda se to do vašeho příběhu hodí, zda to ukočírujete a nespadnete do temnot trapnosti a hrdinova poslední slova nebudou také vaše poslední, protože tím svůj příběh pohřbíte (na rozdíl od hrdiny) zaživa.

 

K posledním slovům patří i smrtelná zranění. Zde prosím dbejte na lidskou anatomii a základy zdravovědy. S rozpůlenými ledvinami vám hrdina nebude srdceryvně půldne umírat. Naopak s probodnutou plící může vydržet pořádně dlouho (i přežít), stejně tak jako s poraněným břichem (i ta vyhřezlá střeva se dají dát zpátky…). Ovšem s poškozenou stehenní tepnou vám závět už asi nesepíše.

A ano, poškození mozku je smrtelné i u záporňáků s inteligencí nižší úrovně než tři!

 

* Pokud máte jakékoli dotazy, pište na e-mail: workshop@mfantasy.cz 

Komentáře

komentářů

About The Author

Pro MFantasy píši recenze na knihy a sem tam na nějaký ten seriál. Kromě toho se věnuji vlastní literární tvorbě. Jsem workshopácký harcovník, a proto tady ode mě můžete najít i pár rad ohledně psaní, kdy se pokouším vlastní zkušenosti předávat dál. Z knih preferuji spíše klasickou hrdinskou fantasy, ale nebráním se ani novějším žánrům. Mezi mé oblíbence patří R. A. Knaak, Philip Pullman, Markus Heitz, Vladimír Šlechta, Juraj Červenák a řada dalších...

3 Responses

  1. Jayne

    Musím říct, že mi to úsměv na rtech vyloudilo, jak jsem si vybavoval jednotlivé autory. :D A poznámka ke střevům (vyhřezlý opravdu znamenají smrt, peritonitida je mrcha).

    Odpovědět
    • Daletth

      Nám právě na kurzu zdravovědy říkali, že když ta střívka vypadnou, ještě se to dá zachránit…
      A když ne, budu to svádět na to, že to pořád vypadá líp, než ony rozpůlené ledviny a hrdinovo následné půlhodinové vyznávání lásky… :-D :-D

      Odpovědět
      • Mac Gyver

        z vlastních zkušeností potvrzuji,že i s vyhřezlými střevy se dá člověk zachránit…ovšem neměla by být víceméně poškozena..(potrhána,rozdělena na více částí apod..)

Leave a Reply

Your email address will not be published.