Desátá kniha příběhů o hraničářích, rytířích, princeznách, králích, diplomatkách, vakírech a nyní i o císařích, se z čtenáři již důvěrně známého Araluenu přesouvá do malebného Nihon-Džinu, který jakoby Japonsku z oka vypadl. Japanofilové si tedy tentokrát přijdou na své skoro stejně jako hraničářofilové. Nejvíc ale budou spokojení Horácofilové, protože tentokrát je hlavní postavou právě sir Horác, rytíř Dubového listu.

Císařův Horác – Horácův císař
Začalo to jako cesta za rozšířením znalostí, ale stalo se z toho dobrodružství, na jaké se nezapomíná. Nejen, že se Horác něco přiučí o tom, jak se bojuje jinde, on se rovnou zaplete do boje. A nejedná se jen o nějakou malou potyčku. Máme tu rovnou povstání proti císaři. Proč? Je to snad krutovládce, který si zasloužil svržení skrze tyranii? Ne, je tomu přesně naopak. Dle svých odpůrců je až příliš laskavý…

Pokud císař Šigeru neokouzlil svým charizmatem zpupné nihon-džinské šlechtice, pak Horáce určitě ano. A to znamená jediné. Povstalci by se měli připravit na to, že budou čelit jeho smyslu pro čest a odhodlání pomoci příteli. Jelikož araluenského rytíře neznají, je jim to celkem jedno. Čtenář by na jejich místě asi být nechtěl. Kam se nakloní jazýček vah, postavím-li na jednu misku Horáce a na druhou povstaleckou armádu?

Příběh je koncipovaný docela dobře, velmi vzdáleně připomíná Posledního samuraje, ale je to spíš taková první asociace a nelze říct, že by desátý díl Hraničářova učně daný film nějak napodoboval. Bitvy se sice nedají zařadit k nejlepším, neboť na titul za nejlepší bitvu aspiruje spíše čtvrtý díl série, kde Skandijci bojují s Temudžaji, a hned poté následuje osmý díl, kde hrstka Skandijců s Willem a Horácem v čele dobije hrad (sice nedokážu dost dobře posoudit reálnost, ale mě osobně to pobavilo), avšak na druhou stranu ani k nejhorším. Jejich problém tkví především v tom, že někdy končí dřív, než začínají, což čtenářům těšícím se na akci (a neznalým staré moudrosti, podle které je největším uměním boje nebojovat) může trochu zkazit radost.

Přelidnění
Jestli v Císaři Nihon-Džinu něco rozhodně nechybí, tak je to hemžení známých postav. John Flanagan se do tohoto příběhu pokusil zapojit všechny postavy, u kterých to působí byť jen trochu věrohodně. S Haltem a Willem je nejspíš nutno počítat, ale zdaleka ne v každém díle je Alyss a Kassandra, natož pak ještě Seletin a Skandijci. Celkový dojem, který z toho vzniká, je takový, že autor se se sérií nejspíš loučí a chce dopřát čtenářům poslední příhody s jejich oblíbenými postavami.

Shrnutí
Důstojné ačkoli ne definitivní zakončení cyklu. Podle všeho můžeme ještě očekávat jednu knihu, která už ale bude zřejmě jen jakousi třešničkou na dortu, sbírkou toho, co se do hlavních příběhů nevešlo. Císař Nihon-Džinu může klidně aspirovat i na nejlepší díl série, ale přisoudit či nepřisoudit pomyslnou příčku by měl každý čtenář sám. Při deseti dílech se jen velmi těžko vybírá nějaký ten nej. Po poněkud slabším devátém dílu se ale ucelená a vcelku dobře promyšlená desítka zdá především návratem na běžnou úroveň Hraničářova učně.

 

Autor: John Flanagan
Nakladatelství: Egmont
Rok vydání: 2011
Překlad: Zdena Tenklová

Komentáře

komentářů

Leave a Reply