Listoval jsem katalogem a nemohl si vybrat. Nikoliv z důvodu, že by nabídka nebyla dostačující mým představám, problémem byl právě až příliš lákavý výběr. Z každé stránky na člověka vyskočilo něco parádního a on pak jenom sténal, když se už při pohledu na stránku následující nemohl rozhodnout, co by chtěl radši.

„Mohu vám pomoci?“ optal se mě usměvavý muž a sedl si na židli naproti mně. Našel si na mě čas až po dobré půl hodině, protože dnes měli skutečně nával. Přeci jen je tahle firma dost výjimečná.

„To rozhodně ocením,“ usmál jsem se na něj na oplátku. „Za nic na světě si nemohu z vašeho katalogu vybrat, jak to je všechno zajímavé.“

„Tak snad bychom mohli společně zúžit výběr. Mohl byste popsat klientku?“

„Však to znáte, zlaté vlasy, oči jako pomněnky, ňadra dmoucí, útlý pas a jemná nožka.“

„Aha,“ povytáhl obočí a honem začal husím brkem něco škrábat do notýsku, „takže zjevně dáma, která by vyžadovala tu nejlepší péči. Řekněte, má ráda květiny?“

„Květiny miluje, růže obzvláště, ale…“

„Pokud je problémem alergie, stačí říct a objednávku změníme na dejme tomu muškáty nebo afrikány.“

Otřásl jsem se při představě probuzení mezi afrikány. Upřímně, dost mi smrdí.

„S růžemi je vše v pořádku, ale spíše by mě zajímala ta čekací doba sta let. Je opravdu nutná taková délka? Jak to řešíte s lidskou hibernací?“

Muž mávl brkem a trochu se zakabonil.

„Hibernace je to nejmenší. Máme ve svých službách špičkového čaroděje, jenž je schopen vytvořit kolem osoby pole, v němž se rok změní na pouhou minutu. Abych pravdu řekl, sám nemám tuto službu příliš rád, protože nemáme žádný případ starší pěti let. Nevíme, jak budou ta děvčata reagovat, až se probudí. Všichni, koho znaly, snad s výjimkou elfích přátel, mrtví nebo nemrtví a ony v novém světě, v němž se nevyznají. Jenže když jsme si zařizovali licenci, nějaký mág se vytasil se svým výzkumem, podle něhož zámky obklopené rostlinstvem, na něž bylo aplikováno magické urychlení růstu, vydávají mimo prostor zmíněné časové bubliny značné zbytkové magické záření. Ekomágové nám prostě nedovolí takovou oblast otevřít dříve jak za sto let, kdy už případná magiace klesne na bezpečné hodnoty.“

 

Magiace. O té pořád poslední dobou mluví trpaslíci, co pracují u toho urychlovače magických částic…

„V tom případě jasně vím, že o tuto službu zájem nemám. Původně jsem myslel, že těch sto let je pouze reklamní tah a nabízíte i kratší pronájem,“ pokrčil jsem rameny.

„Bohužel,“ odpověděl a stiskl pevně rty ve zklamaném výrazu. „Tak co byste řekl na položku číslo osm?“

Když někdo neřekne přímo, o čem mluví, ale použije kódové označení, značí to jenom problémy.

„Únos drakem,“ přečetl jsem. Což o to, to není úplně špatný nápad, ale… Zahleděl jsem se na obrázky nabízených draků pozorněji a už jsem měl připomínku: „Poslyšte, tohle je Ohnimír.“

Muž na druhé straně stolku polkl. Nám lidem přijdou všichni trpaslíci naprosto stejní, jako my přijdeme všichni stejní trpaslíkům. Ale draci, to je jiná, u těch poznáte jednotlivce velmi snadno podle rodových znaků jako například tvaru rohů.

„Víte…“

„Je to Ohnimír, pamatuji si ho z křišťálovize. Jenomže tady ho máte jako Dracisiuse a z nějakého důvodu si přebarvil šupiny na zeleno. A přitom to byl takový impozantní rudý drak!“

„Ne tak nahlas!“ sykl na mě chlapík a naklonil se trochu blíže. „Ano, je to Ohnimír, hvězda seriálu ,Život na draka‘. A uvidíte, že kdybyste si ho objednal, příště už by v katalogu byl pod jiným jménem a my bychom museli kupovat modré barvivo na šupiny. Prý by si chtěl tentokrát zahrát severského ledového draka.“

„Vy měníte svým drakům identitu? Proč?“ divil jsem se.

„Víte, součástí této služby je tak trochu i to, že hrdina na konci draka jakoby zabije. A mrtvý drak pochopitelně nemůže unést nikoho dalšího.“

Tady něco nehrálo.

„Hrdina?“ zamračil jsem se. On se rázem o pár coulů zmenšil.

„Ano, hrdina. Každá dáma přeci touží být zachráněna hrdinou!“

„Každá dáma možná ano, ale moje sestra rozhodně ne!“

„Ale…“

„Žádná ale! Požaduji vysvětlení!“

Nervózně se poškrábal ve vlasech.

„Víte, pane, ono je to s naší firmou trochu složitější. Je nová doba a jak je obecně známo, hrdinství je v úpadku.“

„A?“

„A my máme s hrdinskou asociací podepsanou smlouvu. Z nebezpečného dobrodružství musí přeci dámu v nesnázích vždy zachránit rytíř v naleštěné zbroji, jedoucí na bílém koni…“

„Ale… o… tom… se… tam… nic… nepíše!“ drtil jsem mezi zuby jednotlivá slova a praštil katalogem o stůl. Tohle tedy ne. O nějaké záchraně nemůže být řeč!

„Nepíše, ale samy dámy si často objednávají naše služby právě kvůli tomu. Myslel

jsem, že je snad jasné, čím celá záležitost musí skončit.“

Prudce jsem vstal a popadl přes židli přehozený plášť.

„Tímto jsem s vámi skončil,“ řekl jsem mu hrdě. „Vaše firma pro mě není ničím jiným než bandou kuplířů!“

Práskl jsem za sebou dveřmi a kráčel ke svému kočáru. Dát někomu k narozeninám zážitek? Pchá!

Když je to takhle, dám jí raději toho jednorožce, co vždy tak moc chtěla.

 

(Ilustrace: Věrka Dupynová) 

Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

  1. Tereza Matoušková

    Já ti nevím, Karle. Na těch tvých mikropovídkách je prostě znát, že je píšeš jenom tak, pro chvilkovou zábavu a nic hlubšího v tom není. Raději bych si od tebe přečetla něco propracovanějšího, ale to si asi budu muset počkat na Mloka. 😀
    Líbí se mi, že, jak už je tvým dobrým zvykem, reflektuješ momentální trend, protože dívky prostě chtějí mít draky/upíry/vlkodlaky a jinou verbež jako domácí mazlíčky a hrdinství se nenosí. Je v tom i několik docela dobrých nápadů, ale přijde mi to takové nedodělané, zbrklé a trochu zmatené. Navíc jsem – což se mi u tvých povídek nestává – měla problém se začíst. Nějak moc informací a málo děje a humoru.
    O tom, že máš vypsanou ruku a umíš vyčarovat skvělou závěrečnou tečku, se už ani zmiňovat nemusím, to je jasné a začíná to být šiškovský standard.

Leave a Reply