Byly časy, kdy Zem byla o dost jednodušší, než je teď. Kdy Zem obývaly jen dvě rasy obyvatel, kdy lidé ještě nebyli na světě. Tyto dvě rasy se nazývaly Bojovníci a Skřítkové.

Bojovníci obývali všechny louky, které na Zemi kdy existovaly. A Skřítkové, ti obývali všechny kopce, vrchy a skály, které byly v těch časech na Zemi. Ale pozor! Neobývali jejich povrch, obývali prostory, které se nacházely v půdě, tedy prostory, které se nacházely uvnitř kopců, skal a hor.

Dnešnímu člověku by se to zdálo nemožné. Vždyť jak takový Skřítek mohl obývat prostor uvnitř kopce? Vždyť je tam jen půda a kamení, není tam žádný vzduch. Ale Skřítkové, kteří tam žili, se nazývali stěnolezci, to znamená, že uměli nejen lézt po opačné straně svahů, tedy ze strany, kde byla jen půda, ale uměli i pokládat půdu a skály za stejně životodárné, jako Bojovníci pokládali za života nutné vzduch a volný prostor.

Tyto dva světy, Skřítkové a Bojovníci, z tohoto důvodu nemohli spoluexistovat na Zemi v tom čase. Museli spolu bojovat. Museli se nesnášet a snažit se ovládnout jeden druhého. Tento nesvár provokovali v první řadě Bojovníci. Naštěstí Bojovníci dokázali jen na jistý čas vniknout do světa ve vnitřku kopců, nikdy to nemohlo být nadlouho.  Dokázali tam akorát něco zakřičet, přeběhnout tam, uvidět nějaké záblesky a črty skřítkovské architektury a vyspělé kultury, a už museli vyběhnout ven.

Ano, přesně tak. Skřítkové měli velmi vyspělou kulturu, velmi vyspělé uvažování. Byli velmi inteligentní a dokázali se mezi sebou, obývajíce od sebe vzdálené prostory kopců a pohoří komunikovat. Na rozdíl od Bojovníků, kteří byli hloupí, měli velké hlavy a velká těla obrostlé svaly.

Ale jednou se mezi Bojovníky zrodil jeden neméně hloupý od ostatních, avšak rozený vůdce. Jmenoval se Oliver. Oliver byl první Bojovník, který se rozhodl sjednotit všechny Bojovníky na vzor Skřítkům.

Řekl: „Hle, Bojovníci! Povstaneme proti Skřítkům a jejich světu a zničíme ho! A vezmeme všechno co najdeme v té černé a hnědé půdě a dáme to na vzduch!“

Ostatní Bojovníci ho nejdříve poslouchali podezřívavě a dívali se jeden po druhém. Ale potom Oliver vešel do jedné z těch hor, a  úplně sám, za ten krátký čas, co tam dokázal být, ulovil jednoho ze Skřítků a jeho tělo napíchl na svůj meč a vyšel s ním mezi masy Bojovníků, mezi různé klany a kultury Bojovníků na světě a řekl všem to stejné: „A vezmeme všechno, co najdeme v té černé a hnědé půdě a dáme to na vzduch!“ A jak vyzpěvoval, tak se k němu přidali následovníci, a za těmi následovníky se přidávali jiní následovníci, neboť všichni byli bojeschopní a zachtěla se jim kořist.

Volali: „Podívejte se, on napíchl jednoho ze Skřítků sám, bez jakékoliv pomoci! Musí být mocný a musí být chytrý, jako jsou Skřítkové!“

Samozřejmě žádný z Bojovníků se ani nepřibližoval chytrosti průměrného Skřítka. Oliver chytil Skřítka Baltazara, který právě konal velkou potřebu a Oliver náhodou běžel až příliš rychle a potichu na to, aby se Skřítek mohl vzpamatovat.

Najednou si jeden z Bojovníků všiml něčeho a povídá: „ A nemá ten tvůj Skřítek, kterého si napíchl na meč, nějak špinavý zadek? No nemá?“

 

A Oliver mu odpověděl: „Má, protože právě zadkem rozrýpával místo v půdě, kde chtěl postavit základy nového, velkolepého, skřítkovského chrámu!“

„Ó, to musel být velmi moudrý a důležitý Skřítek, kterého si ulovil!“ uvěřili mu tupí Bojovníci.

„Ve skutečnosti ano, byl to ten nejdůležitější z nich! Celá armáda Skřítků ho chránila, když jsem ho chytal! Ale i napříč tomu sem ho dostal a on mi neunikl!“

„Ó, sláva, sláva, Oliverovi, našemu vůdci! Jak je moudrý!“ A připojily se k němu ještě větší zástupy, ještě více oddaného vojska.

Zatímco Bojovníci na celé Zemi pod vedením Olivera tvořili jednotné vojsko, Skřítkové se začali dohadovat o tom, jak se budou bránit.

Sebastián, nejmoudřejší z nich, řekl: „ Je jich sice více, ale my jsme moudřejší. A máme tu výhodu, že nás chtějí napadnout na našem území, protože my vycházíme z kopců jen v noci přes naše tajné vyslance. Takže nás napadnou napůl slepí, s malou časovou rezervou. Co nám můžou udělat, když se schováme pod hřebene kopců? Tam nás nikdy nenajdou!“

Skřítkové se dívali jeden na druhého a přikyvovali. Ale potom jeden z nich vyslovil obavy: „Já vím, že Bojovníci jsou velmi tupí a nedokážou dlouho přežít v našem přirozeném prostředí – půdě, ale,  uvaž pane, je to vsazení na jednu stranu mince. Nebo ne?“

Sebastián se zamyslel. „Snad máš pravdu,“,řekl, „ ale naše plány se mohou změnit v průběhu boje. Bojovníci  přece budou konat pudy, když rozumu moc nemají, a pud neumíme moc předvídat. Ale umíme na něj reagovat. Zařídíme se a změníme tedy plány podle toho, jakou fázi „taktiky“ oni zvolí. Budeme přizpůsobiví.“

„ Já mám strach pane,“ řekla jedna ze ženského osazenstva vrchu.

„Tomu rozumím, mladá dámo, ale to je vojna. A my jsme ve válce. Nevyvolali jsme ji my, ale my ji vyhrajeme! To vám slibuji!“

Tak se stalo, že jednoho dne, Oliver shromáždil vojsko ze všech Bojovníků na celém světě. Toto vojsko nemělo logiku a nemělo principy, protože to  neměl nikdo z Bojovníků. Toto vojsko tvořily jak ženy, tak muži a děti. Všichni v jednom houfu kráčeli za Oliverem. Připomínali místy  kolonu putující po Zemi, než vojsko. To, že byly vojsko, bylo jasné jen na základě jejich společné myšlenky a bojovného ducha, který se mezi nimi šířil.

„Jsme všichni? Jsou všichni přítomni v mém vojsku?“ zeptal se Oliver a vztyčil do nebe meč se Skřítkem, který byl už téměř celý shnilý a velmi smrděl.

„Ano, pane,“ řekl dav, „ jsme připraveni plnit tvou vůli a tvou víru. Jsme připraveni zaútočit! Zaútočíme! Zaútočíme, pane!“ řeklo vojsko a v něm se ozval pláč malého chlapce, kterému hluk nedělal dobře.

„Dobře tedy,“ řekl Oliver, pyšně zvedajíc hlavu do nebes, „ dnes je ten den, kdy zaútočíme!“

A tak i Bojovníci toho dne zaútočili. Ale jaký to byl útok? No jaký? Byl to spíše běh než útok. Bojovníci, celá jejich rasa, matky s dětmi v náručí a starci o holích na konci „vojska“, se rozběhli proti kopci následujíc svých vztyčených mečů, o hrozném řevu, který neměl slov ani myšlenek. Rozběhli se a běželi z jednoho kopce do druhého, střídajíce kopce za louky a louky za kopce…

Potom se unavili a zastavili, vydýchali se a najedli. Ani jeden z nich však nenapíchl žádného Skřítka na svůj meč. To jim však nepřekáželo v tom, aby se pustili do boje stejným způsobem.

Oliver znovu zavelel: „Vpřed!“ A oni se rozběhli proti kopcům, s meči vztyčenými před sebou, o řevu a křiku malých dětí, které to pokládaly za ne moc vydařenou zábavu.

„Co uděláme pane?“ ptali se Skřítci svého vůdce Sebastiána. „Co uděláme, abychom je zastavili? Co navrhuješ udělat? Dříve než změní taktiku? Snad bychom mohli využít čas, jestliže je tato taktika celkem neunaví.“

„Máte pravdu,“ řekl Sebastián, „ měli bychom využít čas, když bojují všichni dohromady. Když můžeme zvítězit nade všemi, nejen nad některými z nich. Tak bychom mohli udělat to, aby nás znovu nikdy nenapadli. Když je jednou a provždy definitivně porazíme.“

„Ale jak to udělat, pane?“ zeptal se Skřítek.

A tak Sebastián vymyslel velkou taktiku. Taktiku, na které se rovněž jako Bojovníci, zúčastnili všichni Skřítkové Země. Malí i velcí, ze Severního i Jižního Pólu.

Skřítkové totiž vysledovali, za kolik dní budou Bojovníci přecházet přes jeden kopec. Nebylo to těžké, když Bojovníci dodržovali přímou linii svého pohybu a v žádném případě nedělali okliky. A v tomto kopci vykopali jednu obrovskou roklinu, která byla tak hluboká, že sahala téměř do jádra země, protože z jejího spodu sálal obrovský žár ohně a roztavující síla nerostů.

„Wuá!“ zakřičel Oliver před kopcem, pod jehož hřebenem byly usídleny největší mozky skřítkovské rasy. Napůl unavení, napůl fanatičtí Bojovníci jeden za druhým šli v patách Olivera.

„Myslíte, že na to přijdou?“ zeptal se jeden architekt Sebastiána.

„Ne, nemyslím. Na to jsou až příliš tupí,“ řekl Sebastián a zasmál se.

A opravdu to bylo tak, jak Sebastián říkal. Bojovníci začali padat do rokliny, jeden po druhém, přesně tak, jak vcházeli mírným poklusem do vnitřku kopce. Padali do rokliny a bojovné „wuá“ nahradilo leknutí „wuáááá,padám…“

Ale ti, co je těsně následovali, se nepoučili z toho, že jejich předchůdci spadli do rokliny. Jednak byli velmi hloupí, ale pravda též byla, že v kopci byla převelká tma a chaos. A proto se jejich oči a smysly nemohly patřičně zorientovat.

Tak se stalo, že všichni do jediné nohy, všichni Bojovníci: starci, ženy, děti i ti nejvíce při síle, vběhli a popadali do rokliny a zastavili se v jádře Země.

„Hurá! Zvítězili jsme!“ křičeli škodolibou radostí Skřítkové, na jejichž straně byla jen jediná oběť: a to byl nešťastný Skřítek Baltazar, který se až příliš soustředil při konání své ranní velké potřeby.

A od té doby se někteří Skřítkové začali přizpůsobovat životu na vzduchu a životu na loukách. Vytvořily se jim plíce a zanechali život v útrobách kopců a hor. A tak se stalo, že z některých se vyvinula nová rasa: lidská. Tak vznikl člověk. Člověk, jak ho známe dnes.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Kor-Skarn

    Ohledně mnohovrstevnatosti nevím. S Malým princem bych to asi nesrovnával. Já jsem to bral spíše jako takový příběh pro děti či ještě lépe pověst nějakého civilizačně zaostalejšího společenství. Není to čtení, které bych vyloženě vyhledával, ale v zájmu rozmanitosti jsem se do toho pustil docela s chutí. Žádný zásadnější přesah, nad kterým bych se vyloženě zamýšlel, jsem ovšem, bohužel pro mě, nenašel. Snad až na poněkud povrchní poselství: „Nebuď blbej a snaž se vycházet s ostatními (rasami).“ Nechci se paní doktorky nijak dotknout, ale to, jaká díla nakonec přežijí, bude asi dost záviset na budoucím stavu naší společnosti 🙂

    Nicméně k samotné povídce: Formulace některých vět mi přišla podivná, především logicky. Nevím, nakolik je to dáno chybným překladem, a proto se o nich raději zmíním.

    Věta: „ale uměli i pokládat půdu a skály za stejně životodárné, jako Bojovníci pokládali za života nutné vzduch a volný prostor“. Uměli pokládat půdu za životodárnou? Malinko překombinované, ne? Buď něco za něco pokládám, nebo nepokládám, ale, že mám schopnost něco za něco pokládat, je stejné jako prohlašovat, že „se dokážu vybičovat ke schopnosti vnímat výhody svého postavení“. Ano, dává to určitý smysl, ale jde to určitě říct jinak a lépe. A ke stylu vyprávění se to vůbec nehodí. Dále, věta: „Tyto dva světy, Skřítkové a Bojovníci, z tohoto důvodu nemohli spoluexistovat na Zemi v tom čase.“ Zní to kostrbatě. Proč neříct třeba: „Tyto dva světy, Skřítkové a Bojovníci, proto nemohli na Zemi spoluexistovat.“? Tohle rovněž vyvolává otázky: „Oliver byl první Bojovník, který se rozhodl sjednotit všechny Bojovníky na vzor Skřítkům.“ Předpokládám, že byl myšlen „vzdor“, a i tak to nedává smysl. Jaký vzdor? Skřítci si přece mírumilovně hrabali v hlíně a o Bojovníky se nestarali. Tak čemu tedy chtěli Bojovníci vzdorovat? Chce to víc přemýšlet nad tím, co chce básník říci, a držet se trochu při zemi se zbytečnou košatostí.

    A postupně přicházíme ke kameni úrazu. Píše se tu, že Skřítkové žili pod zemí v kopcích a Bojovníci na povrchu na loukách, a proto nemohli na Zemi spoluexistovat a museli spolu bojovat. Nějak mi to uniká — proč že to spolu nedokázali vyjít? Přijde mi, že měli zcela rozdílné zájmy a sotva se navzájem potkávali. To by chtělo drobet osvětlit.

    Nu a na závěr ještě jedna připomínka. Tohle vysvětlování je zbytečně komplikované:

    Skřítkové se dívali jeden na druhého a přikyvovali. Ale potom jeden z nich vyslovil obavy: „Já vím, že Bojovníci jsou velmi tupí a nedokážou dlouho přežít v našem přirozeném prostředí – půdě, ale, uvaž pane, je to vsazení na jednu stranu mince. Nebo ne?“

    Sebastián se zamyslel. „Snad máš pravdu,“,řekl, „ ale naše plány se mohou změnit v průběhu boje. Bojovníci přece budou konat pudy, když rozumu moc nemají, a pud neumíme moc předvídat. Ale umíme na něj reagovat. Zařídíme se a změníme tedy plány podle toho, jakou fázi „taktiky“ oni zvolí. Budeme přizpůsobiví.“

    Pokud se Ferda opravdu musí ptát svého vůdce na takovéhle věci, pak jediná správná odpověď musí být, že nemají jinou možnost. Nějaké diskuze o nepředvídatelných pudech a taktických fázích jsou v povídce takovéhoto typu naprosto zcestné.

    Shrnu-li výše uvedené, hodnotil bych povídku docela kladně, kdybych pochopil, proč vlastně rasa Bojovníků spáchala dobrovolnou genocidu.

  2. Katriška

    Trochu špatně se mi to četlo. Použitý styl mi přišel rozháraný – trochu jako citace z bible, trochu jako nějaké staré legendy a to vše kombinované se současným stylem vyjadřování v pro mne neladícím poměru 🙂 Některé obraty mne tahaly za uši/oči (příklad: „a zachtěla se jim kořist“, myslím, že by mělo být: „a zachtělo se jim kořisti“, ne?)

    Jinak ale svižný příběh, který obsahuje mé oblíbené bytosti – skřítky; takže fain 🙂

    • Tereza Kontova

      Ďakujem za vyčítané chyby, aj za pochvalu. Pokúsim sa v budúcnosti brať na ne zreteľ. Čeština nie je môj rodný jazyk, poviedku som dávala preložiť jednej kamarátke, a chyby po nej čítať neviem. Každopádne chcem povedať, že na Vysokej škole múzických umení, kde študujem, mala táto poviedka veľmi silný ohlas, nakoľko je mnohovrstevná, to znamená, že každý si ju môže vysvetľovať po svojom. Pani doktorka filozofie Bohuslava Hábovčíková, ktorú si veľmi vážim ako umelkyňu aj osobu, sa vyjadrila, že len také diela, ako je toto, prežijú. Vo svojej tvorbe sa však najviac snažím používať fantáziu, mnohovrstevnosť sa tam akosi pridružila 😀

Leave a Reply