Autor: Jarek Mostecký

Vyšlo v ZáBlesku (Noviny Parconu 2011).

 

Tak konečně. Shazuju batoh na židli a sedám si na druhou. Ani se mi nechce vybalovat. Až večer. Vlastně v noci. Teď nejdřív spláchnout prach z cesty a nakouknout do programu… Je začátek července, a začátek července – to je Chotěboř. To už je taková jistota mezi fanoušky fantastiky. Jako že slunce ráno zase vyjde… Je spousta takových, co se sem těší už od vánoc. Jo, já vlastně taky…

Prší…

Nikoho nepřekvapilo, že první dva dny pršelo, to už tady tak bývá, ale ono nepřestalo ani v neděli, ani v pondělí a nakonec z toho byl možná nejdeštivější Festival fantazie za těch šestnáct let.

Vadilo to něčemu? Vůbec! Náladu to nezkazilo. Ani nemohlo. Atmosféra na tomhle festivalu není závislá na počasí, ale na lidech.

Byl čtvrtek… pátek… a Festival fantazie 2011 se vesele rozbíhal. Začínaly první přednášky, peklo se prase, v hoFFpůdce se grilovaly první steaky, nahoře na baru v Kulturním domě zavoněly první tousty. A v sálku, zvaném Akvarium se vybalovaly knihy, figurky, trička, a spousta dalšího, aby se už už mohlo začít prodávat, potkávali se známí, kteří se často právě ten celý rok od posledního festivalu neviděli… V kině se všechno chystalo na předpremiéru hry Pantáta II.

Přijeli první hosté – americký filmový skladatel, střihač a režisér John Ottman (autor hudby k filmům jako Gothika, Fantastická čtyřka 1+2 atd.), jeho český konkurent, dirigent a hudební skladatel Varhan Orchestrovič Bauer (autor hudby např. k filmu Goyovy přízraky). Přítmím chodby před sálky, kde se konaly přednášky a besedy, se mihly krásné a milé tváře hereček a dabérek Jany Štvrtecké (dabovala např. moji oblíbenou Willow ze seriálu Buffy, přemožitelka upírů), a Kláry Sochorové (dabérka samotné Buffy, dabovala v Aktech X atd.). Fanouškům seriálů vyprávěl o dabingu taky Daniel Dítě – např. Riddick) a později i Libor Hruška (Rodney McKey) a Daniel Rous (daboval např. vládce soustavy Baala v seriálu Stargate).

Prší, prší…

V neděli už pořádně, jářku. Prostranství mezi sokolovnou, kinem a KD zeje prázdnotou a jen občas tu přeběhne někdo v pláštěnce nebo pod deštníkem. I hoFFpůdka se vylidnila a všichni se raději stáhli pod střechu. Festival ale žil svým životem dál. Zatímco spousta lidí spěchala na přednášky o všem možném i nemožném, v hlavním sále kulturáku se všechno chystalo na slavnostní předávání vyznamenání mně blíže neznámých hrdinů za nějakou bojovku (snad nebudu za toto označení postaven před vojenský soud flotily), a potom i první imatrikulační ples Hvězdné akademie. Bez legrace – zlaté knoflíky na vycházkových uniformách kapitánů a komodorů se blyštěly, až oči přecházely, a dívky, které nebyly zrovna ve službě, se nesly ve svých slavnostních róbách jak princezny. Moje devítiletá dcera Eliška v té chvíli poprvé uznala, že by se Startrek mohl alespoň trošičku přiblížit Stargate, i jen právě kvůli těm hezkým šatům. Organizátor plesu taky vybral hudbu, odpovídající slavnostnímu plesu a vypadalo to fakt luxusně.

Prší, prší, jen se leje…

No, vlastně už docela přestávalo. Dokonce na jeden den vysvitlo sluníčko, a hřálo pořádně. Ožila i zahrádka přináležející k baru Velký voči. Bylo fajn i těm, co mají z deště depresi. Po prvním skoku do víru festivalového života byl čas se nadechnout a vyzkoumat, co je kde nového.

 

Těch větších změn si každý všiml hned. Přestěhování deskových her ze sokolovny bylo fajn, už proto, že v sokolovně tak vzniklo místo pro víc herních konzol a dalších herně počítačových věciček, které někdy ani neumím pojmenovat. Že se některé večerní akce, jako

třeba diskotéky, z velkého sálu KD přestěhovaly do vedlejší sportovní haly, už se nelíbilo úplně všem. Je ale pravda, že v případě vystoupení nejmenované metalové kapely to bylo určitě plus.

Den šel za dnem. Přijeli další návštěvníci a další hosté. Michael Brunsfeld, americký ilustrátor a designér (filmy jako Válka světů, Petr Pan, Minority report, Mumie, Mise na Mars, designoval architekturu a droidy pro Star wars Episode 2) během tří nebo čtyř dnů, co byl na Festivalu fantazie, hodně povídal o tom, co posluchače zajímalo, a potom si ještě sedl do baru a nechtěl se přemístit do VIP salonku, protože nejspíš taky cítil, že tady to žije.

V průběhu festivalu přijeli na jeden den, nebo na celých jedenáct dní i čeští autoři (opíšu je z informační brožury, takže pokud někdo přijel a není v brožuře, má smůlu: Martin Antonín, Honza Kantůrek, Jan Johnak Kotouč, Míla Linc, Jarek Mostecký, Tomáš Němec, Petra Neomillnerová, Jirka W. Procházka, Pavel Renčín, Vlado Ríša, Václav Semerád, Anna Šochová, Františka Vrbenská, Mirek Žamboch. Zvlášť bezva bylo, že se objevil Vlastislav Toman, bývalý dlouholetý šéfredaktor časopisu ABC, autor povídek i scénářů ke spoustě comicsů, zejména pak legendárních příběhů ze Žluté planety. Další takovým výjimečným setkáním byl příjezd Václava Šorela, scénáristy skvělých comicsů Vzpoura mozků, Tvrz a Galaxia a autora ještě spousty dalších věcí.

Dalšími změnami, kterých si bylo možné všimnout, bylo rozšíření jídelníčku na baru a v sokolovně (zejména skvělý guláš a neméně výborná česnečka). A bylo toho ještě víc.

Ty těžké mraky, plné vody, někam odletěly, a mohlo se vyrazit do údolí Doubravky, nebo na zříceninu nedalekého hradu (asi 8 km). Ti línější prozkoumávali, v které restauraci vaří nejlépe…

Nadešel druhý víkend festivalu. Kdo nezíval, byl divný, protože jen málokdo chodil spát před půlnocí. Do Chotěboře zavítal ruský spisovatel Michail Achmanov i s manželkou (nedávno mu u nás vyšla kniha Náboje nikdy nedojdou) a taky čtvrtý zahraniční host a člověk, bez něhož by slovenská scifi ještě dlouho nebyla tam, kde dnes je, teoretik scifi i skvělý vypravěč Ondrej Herec ze Slovenska.

Čas se přehoupl do soboty. Končilo hlasování ankety Aeronautilus, dnes druhé nejprestižnější ankety u nás. Ve 14 hodin se urna uzavřela. Někdo kupoval lístky do tomboly, někdo se bavil s přáteli, kteří přijeli až na ten poslední den… Každý chtěl stihnout přednášku, o kterou mu šlo, v ideálním případě všechny… Účastníci MoveConu (tanec, šerm, pohyb) určitě pilovali svoje vystoupení na večerní program, na Večer fantazie…

A pak se setmělo, a Vašek Pravda, ředitel Festivalu fantazie si vzal mikrofon a vystoupil na podium, aby večerní program zahájil. Ani se nedostal ke slovu. Potlesk a pískot (pískot pro pochvalu, jak zpíval Karel Kryl) jej na nějakou dobu ani nenechaly promluvit. Nevím, jak ostatní, ale myslím, že se shodneme. Byl to dík, za fantastickou dovolenou v Chotěboři,

Vážně, zase to stálo za to…

Na podium vtrhly holky a kluci, absolventi MoveConu, a předvedli, co si nachystali. Nikdy nezapomenu na tu žlutou kačenku, v ruce démonického čaroděje. Kdo byl přitom, ví o čem mluvím.

JWP pokřtil svou novou knihu za asistence Tomáše Němce, Pavla Renčína a Bětky Lexové a pak zase pustil na jeviště tanečníky a tanečnice…

Vyhlášení cen Aeronautilus začalo uvedením velmistrů do jejich lóží, a tentokrát byl uveden Pavel Mikuláštík do lóže organizátorů a František Novotný do lóže autorů.

V anketě web roku získal už podruhé cenu, skulpturu kosmické lodi Aeronautilus, známé z knihy J.M. Trosky Zápas s nebem, Daemon, tedy vlastně pražské knihkupectví Londýnská – Pavel Čepek a Komár – Tomáš Drahoš. Pak byla vyhlášena kategorie česká povídka roku. V ní zvítězila povídka Daleká cesta do Tipperary od Martiny Šrámkové. Hrozná škoda je, že Martina se už tímhle oceněním nikde nemůže pochlubit. Odešla, už napořád, vlastně jen pár dní před Festivalem. Bylo úžasné, jak celý sál vstal a tleskal jí. I ti, kteří nikdy žádnou její povídku nečetli, a ti, co ano, tím spíš. Nejvíc pak ti, kteří ji znali, protože byla fajn. Hrozně fajn…

V kategorii obálka roku získal také už svou druhou sošku Aeronautila Jan Doležálek, tentokrát za obálku Schinkovy knihy Století páry.

Aeronautila v kategorii česká kniha roku získal za román Labyrint Pavel Renčín. Snad ho to přesvědčí, aby si nedával žádnou pauzu, jak vyhrožoval, a psal dál.

Po dalších vystoupeních zpěváků došlo na tombolu, a pak už pomalu začínala zábava, jaká má prostě ten poslední večer být…

Povídalo se, smálo, popíjelo se, baštilo, sem tam se někteří líbali a slibovali si, že se potkají dřív než zase až za rok… Bylo i pár těch, co to už prostě nevydrželi a šli spát…

A pak začalo pršet. Tak před druhou ranní. Nejdřív pomalu, i když v mracích se už začínalo blýskat a bylo slyšet, jak hřmí… Pak to přišlo. Blesky rozervaly oblohu a nejenom jednou. Šňůry vody udeřily o zem jak kladivo boha Thora… Ve tři nás to definitivně rozehnalo…

Prší, prší, jen se leje,

kam to za rok pojedeme?

No, jasně, že zase sem, že jo?

 

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply