Žár krve
Petra Neomillnerová
Brokilon 2011

Lota lenoší na svém statku, když se na scénu vrací Enno – těžce zraněný, šílený, a o to nebezpečnější a boj, který rozpoutá, změní život nejen opolským zaklínačům. Špína války se tentokrát dotkne i těch, kteří se dosud pokládali za nezranitelné. Vampýrů samotných… (anotace)


Lota si spolu s Torgem užívá bezstarostného života na svém statku. Svůj život momentálně dělí mezi slastné nicnedělání a milostné hry. Hlavu si tak nejčastěji láme otázkou, zda si zrovna zašukat, a když ano, tak jakým způsobem. Nic však netrvá věčně a venkovská idylka je rázem uťata příchodem nezvaného návštěvníka. Na scéně se objevuje vampýr Enno, který po dvou letech strávených ve stříbrné kobce nepůsobí právě přitažlivě. Ale i přestože vypadá jako vlastní ošklivá smrt, rozhodování o dalším šukání bere rázně do svých rukou – nejen Lota ale i Torge si tak řádně přijdou na své.
Sotva Enno ukojí svůj dlouho opomíjený chtíč a nasytí se vším lidským na statku, vydává se na další krvavou cestu. Brzy je jasné, že daleko větší škody než na těle utrpěl na duchu. I ve svém šílenství však má jasný plán – po dlouhých letech křehkého míru proti sobě postavit lidi a vampýry. Díky strachu jedněch a nadřazenosti části druhých to může být snadnější, než by kdokoli čekal.

Lota – zaklínačka která se s ničím a s nikým příliš nepáře, žena která se dokáže své ženskosti zříci nebo ji také naplno využít, silná a pragmatická osobnost, jež se řídí jediným heslem – přežít. I taková je jedna z hrdinek, díky nimž se Petra Neomillnerová vyšvihla mezi nejvydávanější a také nejprodávanější autory naší fantastiky.
Po povídkové sbírce s jednoznačným názvem Zaklínačka Lota a románu Psí zima se tak Lota představuje čtenářům do třetice v samostatné knize. Je ale Žár krve příslovečným „do třetice všeho dobrého“?

Novota a provokativnost stylu Petry Neomillnerové je pro většinu čtenářů ta tam. Ten, komu její způsob vyprávění nesedl, se k jejím knihám nejspíš už nevrátil a my ostatní, kterým naopak koktejl namíchaný z takových ingrediencí jakými jsou krev, drogy a sex vůbec na stránkách knih nevadí, víme, co můžeme očekávat. Žár krve v tomto případě není výjimkou a výše zmíněných přísad se nám dostane měrou vrchovatou. Minimálně v první polovině knihy je však lehce problematické jejich vyvážení. Sex by měl být v knize jako dobré koření, namíchané dle receptury pánů Wericha a Buriana – přiměřeně. Z tohoto pohledu je první polovina knihy hodně překořeněná, což by mohlo případnému ději ublížit. A neubližuje mu to jen proto, že ho v té první půlce příliš není. Jistě, autorka rozvine zápletku, pustí do světa šíleného vampýra a pak v tom nechá své hrdiny plácat, čehož využívají hlavně k opakovaným tlachům ohledně několika málo témat. A tak i přesto, že Lota a její spojenci pronásledují velmi nebezpečného tvora, připomíná samotné pronásledování Enna spíš poklidnou vyjížďku zpestřenou sexem a sem tam nějakou tou hromadnou vraždou.

S řečmi o šukání a občas uskutečněným aktem si však nevystačí nikdo a ani Neomillnerová není výjimkou – to by pak byl opravdu úplně jiný druh literatury. Knihu tak lze rozdělit na dvě části: na první, která by se dala označit jako „hon na Enna“ a druhou popisující události po jeho dopadení. Naštěstí pro čtenáře i pro autorku samotnou je ta druhá část mnohem lepší. Teprve ve chvíli, kdy se do popředí dostanou spory vampýrů a jejich dlouho skrývaná přirozenost, je Žár krve konečně tím příběhem, který jsem od Petry Neomillnerové očekával. Kromě několika již zmíněných ingrediencí totiž přibude další, velice podstatná, v podobě napětí, které kvalitativně nakopne knihu o několik příček výš.
Dalším kladným bodem je pak samotná hrdinka. Lota je živočišná, pragmatická a stejně cynická jako svět, ve kterém se zrodila. A i když je to jen postava brakových příběhů, je zaklínačka tou pravou společností pro ty, kdo nemají v reálu zrovna na růžích ustláno. Vždycky je fajn vidět někoho, kdo je už na kolenou nebo po krk ve sračkách, jak se nakonec dokáže sám zvednout a vyhrabat i z toho nejhoršího svinstva. A to, že přitom utrpí sebeúcta, je nakonec méně podstatné, než by se mohlo zdát.

Závěrem bych si ještě dovolil pochválit autora obálky. Ačkoli se mi na první pohled , a možná ani na pár dalších, nelíbila, musím konstatovat, že Lubomír Kupčík naplno vystihl výrazy obou hrdinů. Jak Lotina nasranost, tak Ennova samolibá nadřazenost je patrná naprosto neoddiskutovatelně.

Komentáře

komentářů

About The Author

Jindra Henry Střelec

Leave a Reply