Jako by první světová válka nezanechala na mapě Evropy dostatečné množství jizev, přilétají pod rouškou tmy vampýři, aby hodovali na mrtvolách. Zemí se šíří mor a mrtví vylézají z hrobů. Ultimátní zlo se plíží krajinou a zanechává za sebou jen smrt a strach v očích těch několika přeživších, kteří jsou odsouzeni v bolestech bloudit troskami kdysi nádherných měst.

Patetický úvod? Tak jestli vám předchozí věty přišly přehnané, této knize se raději vyhněte širokým obloukem, protože takovou dávku deprese jste snad ještě neviděli.

Osud kapitána Baltimorea, který putuje světem a bojuje s vampýry, aby pomstil vyvraždění své rodiny, je psán formou vyprávění jeho třech přátel. Dohromady splétají Baltimorův pohnutý život a aby řeč nestála, ještě každý přidá k dobru děsivou historku z minulosti. Chybí už jen svícení baterkou pod obličej a opékání marshmallow…


Baltimore

Že se Mike Mignola díky Hellboyovi nesmazatelně zapsal do historie komixů, je nezpochybnitelné. Těžko ale říci, co ho motivovalo vrhnout se do vln „obyčejné“ literatury. Určitě to totiž nebyla snaha zkusit něco jiného. A pokud ano, tak selhal na plné čáře, protože příběh kapitána Baltimora připomíná klasické komixy více než je zdrávo.


Spíše si ale myslím, že tímto dílem chtěl vyseknout poklonu velikánům světové literatury. Úvodní věnování Stokerovi, Melvillovi a Shellyové není jen tradiční poctou oblíbeným spisovatelům, ale jasně předurčuje, co že to máme před sebou. Tahle kniha od čtenáře vyžaduje, aby měl načteno, a znalost stavebních kamenů hororové literatury není jen bonusem, ale naprostou nutností, abyste si ji mohli vychutnat tak, jak spisovatelé zamýšleli. Každá kapitola je uvozena citátem z pohádky O cínovém vojáčkovi od H. Ch. Andersona, forma vyprávění odkazuje na Dekameron (anebo Palahniukova Strašidla, ať nemusíme tak daleko do minulosti), jedna z postav se jmenuje Achab, Lovecraftovo monstrum poznám i já, který od něj nikdy nic nečetl a tak dále a tak dále… Odkazů je v knize tři zadnice a koho baví je hledat, ten si bude chrochtat.


Já se ale bez mučení přiznám, že mé počáteční nadšení někde u třetí povídky  zcela vyprchalo. Fajn, je to hezky napsané, to se musí nechat, ale to samé věčné ultimátní zlo, vyschlé kostí, vyděšené pohledy a skřípání zubama se poměrně rychle přejí, hledat všechny ty literární odkazy není zábava pro každého a pak co. Pak zůstane jen standardní kniha hororových povídek, jakých jste už četli desítky, a navíc lepších. Všechny charaktery jsou striktně černobílé, škatulkovité a co je nejhorší – snadno zaměnitelné. Na nějaké zvraty ve vyprávění se tady nehraje a jak se má člověk bát, když ví, že vypravěč to stejně vždycky přežije? I finální souboj se odehraje přesně podle pravidel žánru a ničím nepřekvapí. Je mi jasné, že to byl autorský záměr, ale chybí tomu jakákoli odvaha pustit se na nejistou plochu. Pouze na depresivní atmosféře prostě postavit knihu nelze.

Nesmím zapomenout ani na 140 ilustrací, kterými je kniha doplněna. Kromě přibližně pěti celostránkových kreseb se ale jedná jen o nekonečné množství variací na hroby, kříže, netopýry a seschlé staříky.


Mé dojmy z celé knihy by se daly přirovnat k louskání povinné školní četby – docela to ušlo, jsem rád, že to mám v knihovně, ale radši mě nechte po škole, než abych to kdy četl znovu. Mezi Gothiky asi bude Baltimore kolovat jako nová satanistická bible, ostatním bych ale spíše doporučoval sáhnout po opravdové klasice.

Komentáře

komentářů

Leave a Reply