Neděle, 13. června 2100, 11:45 moskevského času. Velitelství spojených bezpečnostních sil Východní Unie. Foyer v přízemí budovy


„Tohle nám přece nemůže jen tak projít? Začal trochu zbaběle Boris a vrhl na admirála provinilý pohled.

„A vás Borisi nenapadlo, že by Západní Unie mohla prostě celou Antarktidu obětovat?“ Tanaka si dal záležet na tom, aby v otázce nebyl náznak výtky.

Boris tam ale výtku našel nebo dokonce a priori hledal. Už dopředu ho trápila představa konfrontace, ve které by musel obhajovat preciznost své práce na vědeckém rozboru této velmi odvážné vojenské operace a odpovědnost za její problematický průběh.

Mělo se věnovat více času analýzám dlouhodobého průzkumu nepřátelského území, podivným jevům a hromadným přesunům techniky (všechny byly velmi podrobně zaznamenány) které cosi naznačovaly ale nijak se oficiálně neinterpretovaly? Šibeniční termín prezentace analýzy „testu obranyschopnosti nepřítele“ si navíc on, Boris, stanovil, díky svému furiantství, zcela sám! Ano, byl to on, který všechno způsobil…!

Nakonec zvolil Boris tu nejméně šťastnou odpověď:

„Myslím, že jste to naznačil vy, admirále. Po té události na Aleutách.“

„Já?“

„Ano.“

„Jsem si jistý, že ne.“

Boris se začervenal. Nechtěl admirála napadnout ani urazit a už vůbec ne takhle dětinsky. Navrhnout konfrontaci s úplným oficiálním záznamem hovorů i myšlenek by si ovšem v tuhle chvíli ani jeden z nich neodvážil…

Admirál naštěstí zareagoval naprosto smířlivě a dokonce se zdálo, že se usmívá:

„Borisi, lišil by se nějak významně účinek jaderné exploze, pokud by došlo k výbuchu přesně podle plánu, tedy šedesát kilometrů od pobřeží Antarktidy?“

Hodně se mu ulevilo. „To bychom pouze spekulovali. Měly přece nastat exploze dvě. Nepochybně by byl výsledek srovnatelný. Například vlna tsunami…Mohla být ještě větší. Nicméně Rossův šelfový ledovec se podle provedených simulací zcela rozpadnout neměl…“

Admirála Tanaku ale tyhle, pro něj, víceméně vědátorské obavy ani trochu nezajímaly. Jeho jedinou starostí byl čistě vojenský význam.

„Borisi, počkejte. Nezabíhejte do podrobností… Jen se mi zdálo, že nás to nějak moc zaskočilo a přitom se nic tak hrozného nestalo, nebo ano? Vždyť jsme získali Antarktidu. To je spíš důvod k oslavě.“

„No vlastně, když to tedy bereme takhle…“ Borisovy spadl kámen ze srdce. „Navíc máte úplnou pravdu. V zásadě by dopadlo všechno hodně podobně. I tsunami se přece předpokládala. V mé prezentaci jsem se o ni zmiňoval…,“ držel se Boris dál toho, co zajímalo právě (a pouze) jeho.

„No jistě.“ Tanaka jako mávnutím proutku ztratil shovívavý úsměv a velmi zvážněl:

„Nemůže tsunami ohrozit i vzdálenější oblasti? Japonsko?

„Takhle daleko opravdu nebezpečí nehrozí. Simulace byla provedena velmi podrobně.“

Tanaka se krátce zamyslel a nasadil přitom neobyčejně otrávený výraz.

„Víte, co mě napadlo, Borisi? Možná bychom mohli téhle situace trochu využít a zatlačit na samosprávy na Novém Zélandu a v Austrálii. Tyhle země nám byl čert dlužen! Klasifikované občany tam spočítáte na prstech… Je to hanba celé Východní Unie.“


Austrálie a Nový Zéland patřily k velmi problematickým regionům Východní Unie. Obyvatelstvo se nikdy vnitřně nesmířilo s existencí ústřední vlády. Nikdo z Australanů se také nepodílel na centrální výkonné moci ani se nikdy nepohyboval ve vysokých vojenských kruzích. Dva senátoři, kteří tuto oblast reprezentovali, ze začátku dodržovali taktiku nulové tolerance a formálního odporu proti všemu. Později se tato bezvýznamná rebelie proměnila spíše v pasivitu.

I vzhledem k poloze australská oblast představovala periférii Východní Unie. Infrastruktura pro provoz systému PERPOBIL byla nedostatečná. Také občanské klasifikace se tu prosazovaly neuvěřitelně pomalu. Navržení je téměř bez výjimky odmítali. Ovšem jako vždy a všude nebylo dosaženo naprosté jednoty všech. Mladá generace již byla ochotna akceptovat nezpochybnitelné výhody, které klasifikace nabízela a tak se dá očekávat, že v dohledné době dojde ke „konsolidaci“ místních poměrů.

Všichni obyvatelé byli pochopitelně nuceni dodržovat zákony Unie. Žádná výrazná aktivita a angažovanost ve prospěch vyššího celku tu ale neexistovala.

Poslední návrh zákona na “autonomně koordinovaný vznik biologického partnerství“ (který představoval průlom do svobodné vůle člověka) pobouřil místní ženy i muže natolik, že senátoři opět hodlali aktivně vystoupit a využít všech ústavních možností k zamítnutí návrhu nebo zablokování jeho schvalovacího procesu. Měli ale neuvěřitelnou smůlu. Těsně před prvním živým jednáním, které mělo proběhnout v Singapuru, starší a zkušenější ze senátorů náhle zemřel: Delta syndrom typ G…!

Volba nového zástupce pochopitelně nemohla proběhnout dříve, než ve stanovených lhůtách, a tak se řady odpůrců zákona opět oslabily.

Admirál Tanaka pokládal chování Australanů a Novozélanďanů za nepřijatelné a byl by souhlasil s jakoukoliv formou nátlaku i použití síly za účelem vynucení „ poslušnosti“, která byla na ostatních územích obvyklá.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply