„Něco není v pořádku.“ Taru, která společně s Carinou čekala v pokoji poblíž sálu, v němž se bitva odehrávala, prudce zvedla hlavu.

Carina úzkostlivě sledovala, jak se Taru řítí ke dveřím, a pak se rozběhla za ní. „Co myslíš tím ‚není v pořádku‘?“

„Myslím tím, že se něco stalo s magií,“ odpověděla Taru.

„Ale říkala jsi, že zkoušku řídí Landis. Že Landis důvěřuješ,“ namítla Carina, která musela ještě zrychlit, aby s Taru udržela krok.

„Landis důvěřuju. Ale tohle není Landisina moc – už ne.“

Taru s Carinou vtrhly do místnosti, odkud byla řízena simulace. Landis ležela v kaluži krve a ze zad jí trčela dýka.

Carina zalapala po dechu a poklekla vedle čarodějky. „Dostala takovou dávku spigélie, že ji to skoro může zabít,“ pravila Carina, „a ztratila hodně krve. Sotva dýchá.“

„Můžeš jí pomoct?“

Carina už prohrabávala vak a hledala drcený prášek z psího vína. Z vedle stojícího stolu popadla džbán a sklenici a prášek rozpustila ve vodě. Taru Landis zvedla a podržela, zatímco Carina jí opatrně po troškách nalévala vodu do úst tak, aby to Landis nedusilo. Pak ovázala ránu, aby zastavila krvácení, a Taru Landis opatrně položila zpátky na zem.

„Nic jiného dělat nemůžu. Nůž nezasáhl žádný životně důležitý orgán – díky Paní. Na spigélii i ztrátu krve není kromě času žádný opravdový lék.“ Carina si do roucha otřela ruce, potřísněné Landisinou krví. „Nemůžeme ji tu nechat samotnou.“

„Seženu pomoc,“ odpověděla Taru, na pár minut zmizela a vrátila se s jednou ze sester, ženou s nevýraznou tváří, která, jak Carina věděla, byla místní léčitelka. Přenesly Landis na pohovku poblíž krbu a Carina dala léčitelce stručné pokyny. Jakmile bylo o Landis postaráno, podívala se Carina na Taru.

„Jestli zkoušku neřídí Landis, tak kdo?“

Vyřítily se ke zkušební místnosti, ale u dveří se Taru prudce zastavila. Zvedla ruce dlaněmi ven, přejela jimi těsně podél dřevěných dveří a zaklela.

„Co se děje?“ zeptala se Carina.

„Ochrana není v pořádku,“ odvětila Taru. „Landis mi slíbila, že to nebude boj na život a na smrt. Ještě ne. Ale teď to tak je, a tuhle ochranu nevztyčila Landis.“ Chvíli mlčela. „Tenhle štít je poskvrněný krvavou magií.“

„Arontala,“ vydechla Carina. „Mohl by být tady, uvnitř citadely?“

Taru zavrtěla hlavou. „To není pravděpodobné. Citadela je proti magickému vniknutí chráněná. Nemůžeme jen tak skákat dovnitř a ven, dokonce i kdyby to jinak nebylo těžké.“ Zavřela oči a jednu ruku natáhla ke dveřím výcvikového sálu. „Není tam žádný avatar. A naživu jsou uvnitř jen dva mágové.“

„Theron je zrádce?“ zeptala se Carina. Taru se vydala chodbou.

„Tomu nevěřím. I když má schopnosti na to, aby provedla kouzlo, které zabilo Elam, neměla k tomu příležitost. Byla se mnou a pak odešla přímo na trénink s Trisem, pamatuješ? A teď, když někdo napadl Landis, byla zase s Trisem. Landis museli probodnout nedlouho před tím, než jsme přišly, jinak by byla mrtvá.“ Taru rozrazila dveře malé knihovny a jediným slovem zapálila pochodně v místnosti. Zamířila k velké křišťálové míse plné vody, která stála na bronzovém podstavci.

Udýchaná Carina se k ní připojila ve chvíli, kdy sestra natáhla nad věšteckou nádobu ruce a podržela je dlaněmi dolů. Uvnitř mísy se postupně zformoval mlžný závoj. Když se opar rozplynul, objevil se obraz, jakoby v dálce, zahalený mlhou. Carina zalapala po dechu. „To je Alaine.“

„Je to Alainino tělo – ale ne Alainina moc,“ řekla Taru. „Udělaly jsme vážnou chybu.“

„Co tím myslíš?“ zeptala se Carina, neschopná odtrhnout zrak od obrazu, který se ve věštecké nádobě odkrýval.

„Landis si Alaine osobně vybrala, a ta jí byla naprosto oddaná,“ řekla Taru tiše. „Ale před několika měsíci, než jsme pochopily plný rozsah Jaredovy zrady, Landis Alaine poslala do jedné z citadel v Margolanu. Jaredovy jednotky zaútočily v době, kdy Alaine přebývala v citadele. Ona jediná to přežila.“ Taru si povzdechla. „Ulevilo se nám, když se vrátila – a teď vidím, že to byla past. Arontala ji musel zlomit a vložit do ní vlastní spouště v naději, že by se někdy mohla setkat s Trisem. Možná má ve všech našich citadelách špehy pro případ, že by v nich hledal útočiště.“

„Co to má Alaine kolem krku?“ zeptala se Carina, když obraz ve věštecké míse zakolísal.

„To musí být portál pro Arontalovu moc,“ řekla Taru. „Není snadné ho vytvořit.“

Carina vykřikla, když z rudého drahokamu vyšlehl oheň a narazil do Martrisova štítu. „Musíme mu pomoct!“

Taru zavrtěla hlavou. „Nikdo nemůže vstoupit dovnitř nebo odejít, dokud jeden z mágů v místnosti nezemře. Magická ochrana se nedá zlomit. Tris si musí poradit sám.“

Ve zkouškové místnosti se Martris pevně zakousl do psího vína, zatínal zuby a snažil se udržet štít proti náporu magického ohně, který plál z talismanu na krku postavy v rudém. Té se svezla kápě z hlavy a odhalila nikoli Arontalovu, ale Alaininu tvář, zkroucenou ve zmučené grimase a se zoufalým výrazem v očích.

Martris znal sílu rudého ohně i pronikavou přítomnost, která jej provázela. Kiaru oheň málem zabil, když se ve Westmarchi pokoušela o věštění, a jeho samotného hledal a našel, když se o věštění pokoušel během cesty s karavanou.

Oheň bušil do jeho štítu a odsával Martrisovu sílu, když se snažil ochranu udržet. Martris cítil, že si jej přítomnost našla. Záře v talismanu na Alainině krku tepala tmavou karneolovou barvou.

„Pohlédni na svou budoucnost,“ zaskřípal hlas v Alainině hrdle. Ženě se zkřivily rysy. Do Martrisovy mysli proudily palčivě jasné obrazy. Spatřil Vahaniana, jak leží mrtvý na chodbě v Shekerishetu v kaluži krve a z hrudi mu trčí šipka z kuše. Obraz zablikal a Martris spatřil nádvoří plné šibenic, na kterých se houpali mrtví Carroway a Carina, s černými tvářemi a zkroucenými těly. Tento výjev vzápětí nahradil jiný, les kůlů zaražených do země. Na nich viděl zaživa naraženého Soteria, Gabriela a Michaila, spatřil, jak přichází úsvit a spatřil i agonii vayash moru, když je slunce spalovalo, spatřil, jak se Soterius svíjí bolestí, která neměla s příchodem noci skončit. Záře opět zapulzovala a obraz se změnil. Tentokrát uviděl Martris Kiaru, potlučenou a omámenou, jak ji dávají Jaredovi pro potěšení.

„Toto je budoucnost Margolanu,“ zasyčel ohlušující hlas, který jako by přicházel z vnějšku i z nitra jeho hlavy a nebylo jej možné potlačit. Výjev se opět změnil a Martris spatřil kouli Lapače duší v Arontalových komnatách pulzovat stejným jasným ohněm, uviděl, jak se chřtán propasti otevírá a ven proudí strašlivá moc Obsidiánového krále, osvobozeného z vězení, a sestupuje na mága v rudém rouchu, který tam stál se vzpaženýma rukama a čekal, až bude posednut.

Síla dalšího výjevu Martrise málem srazila na kolena. Viděl sám sebe v Arontalově pracovně v Shekerishetu a to, jak proti němu Obsidiánový král v Arontalově těle vysílá mohutný záblesk moci. Ve své vizi Martris sledoval, jak se jeho štíty namáhají a ohýbají, sledoval, jak se jeho tělo svíjí v agonii, a cítil, jak Obsidiánový král proniká jeho obranou a láme jeho vůli. Martris viděl, jak jej k smrti mučí a zase oživují a ženou daleko za hranici toho, co může smrtelník vydržet. V této vizi žadonil o smrt, zlomený na těle i na duchu. A viděl sám sebe, zjizveného a zmrzačeného následkem Arontalova mučení, s prázdnýma očima a neschopného odporu, i to, jak Arontala využívá jeho sílu pro svou krvavou magii.

„Selhal jsi,“ opět jej ohlušil skřípavý hlas. „A tvé selhání zničí všechny tvé milované.“

přeložila: Zuzana Hanešková

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply