Ilustrace: Radka Kavalcová

Rvačka byla v plném proudu. Někdo by možná tuto událost nazval lodní bitvou, ale když zmíníme fakt, že obě lodě, jejichž osazenstvo bylo do konfliktu zapojeno, plovaly ukotveny u sousedících mol a nevypadaly, že se zrovna chystají odplout, budeme se držet termínu rvačka. Zmíníme-li dále, že se boje účastnili válečníci z drakkaru Erik Modrý a námořníci z rybářské lodi Boby Dick, mohlo by se zdát, že se jednalo o dost nerovný souboj.

Bohužel pro posádku Erika Modrého byla rybářská flotila vybavena novými zbraněmi pro boj s obřími krakaticemi, takže od chvíle, kdy rybáři vytáhli vrhače harpun, se stateční válečníci drželi raději za hradbou štítů zdobících bok jejich drakkaru. Pokaždé, když se ozvala dutá rána a zasvištění, uskakovali ještě dál, neboť nikdo netušil, čí štít se změní v hromadu třísek tentokrát.

Rozdíly mezi válečným a jakýmkoliv jiným řemeslem jak když se v těchto krušných časem smazaly.

Jeden z bojovníků v rohaté přilbě vyskočil a vrhnul proti rybářům sekeru. Ti se jako jeden muž skrčili, ale ani tak nemuseli činit. Sekera se uprostřed své cesty do něčeho s tichým mlasknutím zasekla.

Válečníci zírali, rybáři zírali možná ještě víc. Na molu stál chlápek, kterého si do té chvíle nikdo nevšiml. Skoro jako kdyby se tam zjevil v té samé vteřině, kdy se zbraň vydala na svou smrtonosnou cestu.

Stál tam, potáhl z dehtem páchnoucí cigarety a nedopalek odhodil do vody. Poté si přihnul z láhve a pomalým krokem odešel, následován pohledy obou posádek. Válečník ze šoku ani na neznámého nezavolal, že odchází s jeho zbraní v zádech.

Rybáři a bojovníci na sebe pohlédli, vyměnili vržené sekery za vystřelené harpuny a odebrali se svorně do nejbližší hospody, aby se navzájem přesvědčili, že nejsou blázni.



Rolf kráčel tmavou uličkou, když tu si všiml postavy ležící opřené mezi popelnicí a sudem na dešťovou vodu. Dech smradlavý jako popelník, v ruce láhev od kořalky. Povzdechl si, zavrtěl hlavou a nemohoucího popadl, aby jej zdvihl.

„Zase tě to chytá?“ řekl opilci a nechal ho chytit se kolem ramen. „Už zase tě budu noc co noc hledat? Hlídat tě, abys neprovedl nějakou blbost?“

Opilec něco zamumlal a nechal se vést. Bylo mu to jedno. Všude dobře, u popelnic lépe, kdo ví, zda jinde nebude nejlíp?

Netušil, jak dlouho ho Rolf vlekl, protože mezitím usnul. Najednou zjistil, že si sedá do měkkého křesla, ale není mu to zrovna příjemné.

„Tlačí,“ zahuhlal na Rolfa, který se ho chvíli snažil marně usadit, než se mu podíval na záda a zjistil, že si díky opomenutí takového detailu, jako je zaražená sekera, právě zničil potah. Zbraň tedy vytáhl a opatrně položil na blízký stolek.

„Dáš si kafe, Ludvíku?“ optal se Rolf, ale opilý Ludvík pouze zavrtěl hlavou, že ne. Zalil tedy vroucí vodou obsah svého hrnku a posadil se do druhého křesla. Ludvík mezitím opět usnul. Rolf se na něj díval a pomalu usrkával kávu. Vydržel tam sedět až do rána, kdy zatáhl těžké závěsy, aby se do pokoje nedostal ani ten nejmenší paprsek světla.

Zaskučení napovědělo, že Ludvík je vzhůru a asi má pořádnou kocovinu. Na stole přistála sklenice nakládaných okurek a druhá obsahující jahodový kompot.

„Na co ten kompot?“ optal se šeptem Ludvík.

„Okurky jsou standard, ale jednou mi někdo povídal, jak mu náramně proti kocovině zabírají zavařené jahody. Vyber si,“ odvětil Rolf a šel si uvařit další kávu. Ludvík poslušně rozdělal okurky a do jedné se zakousl. Kyselý pohled, jenž vrhl na svět, ho samotného přesvědčil, že ty jahody vlastně nejsou špatný nápad. Rolf se vrátil ke stolu a pozoroval bratra lačně chlemtajícího sladký lák.

„Proč?“ položil mu otázku.

„Co proč?“ nechápal Ludvík a začal vidličkou vybírat jahody.

„Proč jsem tě včera večer dotáhnul domů smradlavého jako žumpa, nalitého jako žok a se sekerou zaraženou v zádech? Podrápala mi nábytek!“

„Víš, Rolfe, jestli to nebude tím životem tady ve městě. Řekni, nebylo nám líp na venkově? Ticho a klid, člověk si mohl celé noci dělat, co chtěl, náš hrad…“

„Náš hrad nám sebrali. A řekni mi, kdo by nás dva snesl v nějaké vesnici? Ve městě splyneme s davem… A stejně za to můžeš ty!“

Ludvík se zahleděl kamsi do dáli, kterou však hraničila protější zeď, a zasnil se.



Obrovský les, uprostřed něhož páchla a mokvala rozsáhlá blata. Všudypřítomné krákání havranů, vytí vlků a vrzání bicyklu.

Vrzání bicyklu?!

Někomu by to mohlo přijít trošku nepřístojné, ale po úzké cestě, kterou patrně po většinu času prošlapávala jen divoká zvěř, skutečně jelo kolo, mistrný to výkřik moderní techniky, jenž vzešel z kladiv trpasličích řemeslníků. Jak poslední dobou říkali: „Skutečnou zlatou žílou byl objev řetězové transmise“. Dokonce tolerovali, že běžní uživatelé tomuto revolučnímu objevu říkají prostě „řetěz od kola“.

Dvě kola po sobě zanechávala tenkou stopu v blátě a jezdec vybavený dlouhým modrým kabátem a brašnou byl velmi rád, že spolu se slavnou řetězovou transmisí trpaslíci vymysleli i něco jako blatníky. Muž se skřípotem vyjel z lesa do bažin, skrz něž vedla zpevněná stezka přímo k bráně temného hradu uprostřed.

Kolo s kvílením zastavilo, on jej opřel o zeď a posléze znovu, protože milý dopravní prostředek sebou na protest ihned praštil do bahna. Poté vzal za masivní klepátko a několikrát jím zabušil.

Nic. Postup zopakoval, ale když ani popáté nikdo neotevřel, zanechal na kamenném prahu obálku ve voskovaném papíru a odjel stejnou cestou pryč.

Po pár minutách se brána pootevřela a vzniklou škvírou vyhlédl ven mžourající bledý muž se spací maskou vytaženou na čelo. Sebral z prahu obálku, ale jen co ji roztrhl, hodil ji i s obsahem bez jakéhokoliv zájmu do krbu.

Plameny pomaličku pohltily slova „Platební rozkaz“.



Ludvík vstoupil do šerého hostince a sundal si z očí tmavé brýle. Kouř spolehlivě tlumil všechno světlo, jež se marně pokoušelo zaplnit tento prostor. Líným krokem přešel k baru a posadil se na jednu ze stoliček. Hospodský na něho upřel zelené kočičí oko, a aniž by přestal předstírat, že leští sklenici, potichu prohodil: „Krvavou Máňu nedělám. Rozhodně ne pravou, moc oplejtaček se zákonem.“

Ludvík překvapeně pozvedl obočí a opatrně se optal: „Jak jste to poznal?“

„Máte mě za debila? Kdo jinej by asi přišel do tohohle lokálu ve večerních šatech a s takovýmhle pláštěm? Vy si prostě nedáte pokoj ani ve městě.“

Nedaleko sedící skupinka složena z rybářů a bojovníků, si začala Ludvíka prohlížet. Jeden z válečníků vstal od stolu a pomaličku prošel kolem, upíraje zrak na díru v Ludvíkově plášti. Neměl ovšem očividně odvahu se optat, zda nemůže dostat zpět svou sekeru.

„No jo,“ povzdychl si Ludvík, „asi máte zkušenosti. Naléváte něco hodně levného, po čem by mohl upír zapomenout? A nebo ještě lépe něco, po čem by ostatní zapomněli na něj?“

Hospodský zašilhal pod pult a prováděl v hlavě rychlé výpočty a porovnání procent obsažených v láhvi oproti přirozené odolnosti jeho hosta. Nakonec prohlásil: „Na to první byste si musel počkat ještě pět let, než to dozraje, na to druhé mohu doporučit snad leda zdejší guláš,“ čímž si od Ludvíka vysloužil pohled vypadající jako jeden velký otazník.

„No tak ale co vás trápí?“ mňoukl na upíra, jemuž zatím nalil jakousi pochybnou kořalku.

„Víte, jeden by si myslel, že s bratrem budeme mít na tom našem hradě na venkově docela klid, ale moderní společnost postupuje mnohem rychleji, než by člověk čekal…“


Ludvík klopýtal studenými chodbami hradu. Poté, co narazil do sloupu, konečně otevřel oči a zjistil, že na nich má stále svou spací masku. Jakmile ovšem zahnul za roh, honem si ji zase nasadil, protože skrze pootevřenou bránu dopadalo dovnitř několik posledních paprsků zapadajícího slunce.

„To je dost, že jdeš,“ zaslechl Rolfa a ucítil, jak mu byly strčeny do ruky brýle. Sundal tedy masku a nasadil si je, aby se mohl skrz jejich tmavá skla podívat na lidi, s nimiž u brány jeho bratr hovořil. Chlapík v obleku, vedle něho mladá žena s psacími deskami, vozka a dva, kteří vypadali jako osobní strážci.

„Co chtějí?“ zamumlal stále rozespalý Ludvík a utáhl si šňůru od županu.

„Jsem zde jménem advokátní kancelář Stříbrovous a Kovadlinson,“ spustil muž v obleku, „která právně zastupuje společnost Vozosalón u Dračího brlohu. Dle všeho se nepodařilo doručit do vašich rukou platební rozkaz, takže jsme byli přinuceni pokročit poněkud dále.“

S tím natáhl ruku a podal Ludvíkovi papír.

„Rozsudek jménem království. Co to je? A vůbec, Stříbrovous a Kovadlinson? Odkdy se dali trpaslíci na právničinu?“ zazíval Ludvík a začal se papírem ovívat, protože vítr přinesl z bažin nějaký puch.

„Protože jste neplatili za luxusní černý pohřební vůz i s rakví, bez koní, se zlatým kováním a luxusním bičem a čabrakami, byla společnost, u které jste tento vůz zakoupili, nucena na vás podat žalobu. Pokud pohledávku neuhradíte do tří dní od právní moci tohoto rozsudku, což bude…“ zalovil v kapse pro malou křišťálovou kouli, „…no vida, dokonce to je dnes! Pokud tedy do tří dní neuhradíte, budeme nuceni povolat exekutora.“

„Děkujeme,“ zabručel Ludvík, „ale ten vůz jsme zaplatili, takže je to vyřízené!“

S těmito slovy práskl dveřmi a vlekl se zpět na kutě.

„Počkej!“ zavolal za ním Rolf a srovnal krok. „Jsi si vážně jistý, že jsme ten vůz zaplatili? Když už vydali rozsudek a máme jen tři dny…“

„V klidu, v tom vozosalónu jsem platil hotově, to si moc dobře pamatuju, protože to byla vážně výhodná koupě!“

Rolf jen pokrčil rameny a šel si dát první noční jídlo.



„Tak v čem je teda zádrhel?“ nechápal hospodský.

„No,“ pokračoval upír, „problém je ten, že jsme asi nezaplatili všechno nebo co. Já nevím, nechápu to. Doufal jsem, že bude soudům trvat pořádně dlouho, než se k něčemu rozhoupou. Obvykle se to vleče…“

„Jo, o tom něco vím.“

„No ale tentokrát se všechno odehrálo až podezřele rychle. Tři dny nic a najednou nám někdo buší na vrata a prý že exekuce. To nemají víc případů, jenom nás? Není snad možné, aby na nás skočili už po takhle krátké době! Rolf začal panikařit, protože si ještě moc dobře pamatuje doby, kdy takhle na vrata tloukly davy s vidlemi a pochodněmi. Popadli jsme truhlu s penězi, dali ji na kárku a honem tajnou chodbou pryč.“

„No počkat, pokud jste něco nedoplatili za vůz, neříkejte mi, že by si toho na vás vzali moc!“

„No jo, jenže když dlužíte trpasličímu řemeslníkovi a on si najde trpasličího právníka? Určitě si počítali úroky.“

„No tak ale ta doba…“

„Jo, doba! My ten vůz měli patnáct let! Oni ty úroky mezitím určitě vyhnali pořádně vysoko!“

„Jestli potřebujete peníze,“ řekl pomaličku hospodský, „měl bych nabídku. Tady ve sklepě…“ otevřel se zavrzáním dveře za sebou, „… něco je. A kdybyste to něco chytil nebo zabil, bohatě bych se vám odměnil.“

Upír natáhl krk a pohlédl na schodiště dolů. Smysly navíc, které měl po svých předcích od nepaměti, zakřičely na poplach a ucouvly.

„No tak až tolik je myslím nepotřebujeme.“

Hospodský zklamaně zabručel a dveře zase zavřel.

„Tak pokračujte,“ pobídl Ludvíka a honem mu nalil. Ještě asi neměl dost na to, aby ho ukecal.

„Takže jak jsem říkal, asi to nebyly všechny peníze…“



Ludvík s Rolfem stáli na prahu bytu, do něhož se před časem nastěhovali. Přede dveřmi ležela obálka.

Platební rozkaz na novou částku.

„Jak nás, sakra, mohli najít?“ zasyčel Rolf a projížděl papír očima sem a tam.

„Mají oči všude,“ zašeptal Ludvík a polkl, když hleděl na rozepsané úroky za posledních patnáct let. V průvodním dopise navíc byl vyčíslený výpočet výše dluhu po prodání hradu – mimochodem sprostě levně – a připočtení všech nákladů soudního řízení, na něž se bohužel obžalovaní nedostavili, takže bylo nařízeno jednání bez jejich přítomnosti.

„Odvoláme se,“ navrhl Rolf a vrhl se pro psací potřeby.

„A ty víš, jak se to dělá?“ optal se ho Ludvík.

„Žijeme oba už pár století, tak jsme snad pár triků pochytili, ne? Pojď mi pomoct…“



„Tak jste se odvolali, co se stalo pak?“

Ludvík si povzdychl a spustil: „Řeknu vám to takhle. Můžete si klidně žít stovky let a myslet si, že jste vše zažil, ale nakonec zjistíte, že současný právní systém prostě není určen pro upíry. Já říkám, že jsem tehdy těch tři sta zlatých zaplatil a…“

„Tři sta?“ zamračil se hospodský a vytáhl zpod pultu malé počítadlo. „Říkal jste zlaté kování, rakev, ozdobný bič a čabraky? Co dřevo?“

„Ebenové.“

Obdivné zahvízdání a posunutí několika kuliček.

„A co záclony? Další výbava?“

„Záclony byly pravé hedvábí pouštních kaktusových bourců. Ten vůz měl jinak pérování z nejčistší nerezové oceli, kola od Warumu, polstrování z pravé medvědí kůže, pohyblivé části byly vyztuženy dračími šupinami… No prostě říkám, za tři sta zlatých to byla báječná koupě!“

„Hmm… Jo, tři sta… A patnáct let se přičítaly úroky, ano?“

„Ovšem.“

Hospodský vytáhl zpod pultu malou knížku, začal si na okraje stránek vypisovat čísla a občas drápem odcvrnknul na počítadle kuličku. Když už počítal čtvrt hodiny a veškerou obsluhu na chvíli svěřil jenom číšníkům, začal být upír nervózní.

„Za kolik že prodali ten hrad i s vybavením? A na kolik zlatých byl ten druhý platební rozkaz?“ mňoukl hospodský dřív, než stihl Ludvík promluvit. Raději tedy řekl všechny příslušné částky a nechal hospodského dál počítat.

„Tak jo,“ ozval se po chvilce a odcvrnkl poslední kuličku. „Propočítal jsem to a musím říct, že ten trpaslík si účtoval normální cenu, kterou ovšem prodej hradu nebyl schopen pokrýt.“

„Jak to? Ten hrad…“

„Ten hrad byl na nerentabilním místě, navíc starý a dozajista provlhlý. Sám bych za něj nedal víc jak osm tisíc, i kdybych tam chtěl pěstovat houby.“

„No ale to je víc jak tři stovky! Které jsem mimochodem zaplatil!“

„Ale jistě, zaplatil,“ pokrčil rameny hospodský. „Jenže teď mi řekněte upřímně, poslouchal jste toho trpaslíka, než jste podepsal smlouvu? Četl jste ji?“

„No… Ne.“

„Tak vám položím jinou otázku. Víte, co je to leasing?“

„Ehm… Ne.“

„Myslím, že v tuhle chvíli vás asi nebude zajímat, co konkrétně to je, ale spíše kolik ten vůz stál doopravdy, když tři stovky byly první splátka… Alespoň přibližný výpočet.“

Hospodský zakroužkoval v knížce číslo úplně vespod, otočil ji a ukázal Ludvíkovi. Ten vytřeštil oči.

„Víte, původně jsem vám nabízel práci, ale obávám se, že bych vám asi příliš nepomohl. Tak bych měl jinou nabídku. Řekněme, že vám nabídnu azyl ve svém sklepě. Možná zemřete, možná se vám podaří mi pomoci, to nikdo neví. Ovšem budete v bezpečí před exekutory výměnou za to, že se alespoň pokusíte mi pomoci.“

„Mohl bych dostat ještě nějakou flašku?“

Obdržel kalnou kořalku v nevábné nádobě. Poté vykročil a otevřel si dveře do sklepa, v němž zmizel a nikdy více se neukázal.

„No jo, moderní doba,“ mňoukl si Kocour. „Já pořád říkám, že tyhle starý rasy jsou hrozně nepřizpůsobivý.“

Komentáře

komentářů

5 komentářů

  1. Kor-Skarn

    Dobré, obzvlášť ta ilustrace je povedená. Vtipná reflexe na současnou situaci ve fantasy provedení. Jenom se nemůžu ubránit dojmu, že z toho byrokratického procesu by šlo vytěžit víc, kdyby to Ludvík uprostřed neodvyprávěl, ale podalo se to víc pomocí „flashbacků“ či vzpomínek. Kdyby mezitím třeba přišli k věřiteli a začali se s ním hádat, že vlastně už zaplatili. Vyžádali by si smlouvu, která má odkaz na smluvní podmínky, které mají dalších dvě stě stran, kde je na zadní straně úplně dole pod čarou drobným písmem uvedena nějaká zásadní informace. Kdyby jim tam na místě začali vypočítávat úroky, ze kterých by se jim protočily panenky, a pak, potom co by to z posledních úspor ještě zaplatili, by zjistili, že to vlastně byly pouze úroky za první rok. To by byla teprv zábava 🙂

Leave a Reply